ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.938.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 938/2022-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2022 o dovolání obviněné J. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 61 To 294/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 167/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 4. 2022, č. j. 50 T 167/2021-363, byla obviněná uznána vinnou dvěma přečiny pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit jednáním popsaným v bodech 1) a 2), a byla za to odsouzena podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku za užití §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržela neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozených M. F. a A. F. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích těchto poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
2. Obviněná se dopustila uvedených přečinů jednáním spočívajícím v tom, že:
1) dne 17. 10. 2018 datovala dopis, který byl doručen na Generální inspekci bezpečnostních sborů, Praha 6, XY, téhož dne, ve kterém uvedla, že je obětí kyberšikany, neboť někdo měl umístit na internet fotomontáže a videozáznamy s vyobrazením její osoby, za kterou může stát její bývalý známý, bývalý policista Policie České republiky poškozený M. F., dále uvedla, že s ním měla v minulosti konflikty, byla doma v rodině poškozeného M. F. svědkem hrubého domácího násilí z jeho strany na jeho ženě a dětech, přičemž prověřením případu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, opravňující orgány činné v trestním řízení zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř., na základě její výpovědi bylo provedeno šetření orgánem činným v trestním řízení podle §158 odst. 1 tr. ř., poškozený musel strpět účast při úkonech vedených tímto orgánem pod č. j. GI-3852/ČJ-2018-K, a toto jednání obviněné s přihlédnutím i k jejímu dřívějšímu obdobnému jednání v předchozím období, které bylo rovněž prošetřováno orgány činnými v trestním řízení, např. GIBS pod č. j. GI-K-403/2015, mělo zásadní negativní dopad na osobní život poškozeného M. F., jeho manželky A. F. a jejich nezletilých dětí AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) a jejich rodinné vztahy, hrozilo, že v případě zveřejnění by mohli ztratit společenské postavení, v případě poškozeného M. F. hrozil rozvrat v rodině a byl ukončen jeho služební poměr policisty Policie České republiky,
2) dne 30. 5. 2019 na Místním oddělení Policie České republiky XY, v XY, XY,
podala trestní oznámení na poškozeného M. F. pro podezření z fyzického týrání nezletilé dcery, kterou měla údajně odvézt k lékařskému vyšetření rychlá záchranná služba, své oznámení odůvodňovala údajným svědectvím sousedů z domu v místě trvalého bydliště poškozeného a k oznámení dále uvedla, že již v minulosti opakovaně podávala trestní oznámení pro sexuální obtěžování dětí, které se však neprokázalo, na základě její výpovědi bylo provedeno šetření policejním orgánem podle §158 odst. 1 tr. ř., poškozený musel strpět účast při úkonech vedených policisty místního oddělení a na úkonech pracovníků Úřadu Městské části Praha 14, Odbor sociální, Orgán sociálně právní ochrany dětí, věc byla zpracovávána pod č. j. KRPA-208378/ČJ-2019-001318, a toto jednání obviněné s přihlédnutím i k jejímu dřívějšímu obdobnému jednání v předchozím období, které bylo rovněž prošetřováno orgány činnými v trestním řízení, např. GIBS pod č. j. GI-K-403/2015, mělo zásadní negativní dopad na osobní život poškozeného M. F., jeho manželky A. F. a jejich nezletilých dětí AAAAA a BBBBB a jejich rodinné vztahy, hrozilo, že v případě zveřejnění by mohli ztratit společenské postavení, a konče rozvratem vztahů v rodině.
3. Tento rozsudek obviněná napadla odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2022, č. j. 61 To 294/2022-383, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Zejména tvrdila, že skutek, kterým byla uznána vinnou, byl nesprávně právně posouzen, neboť nebylo prokázáno, že o poškozeném M. F. sdělila vědomě nepravdivý údaj. Je pak třeba rozlišovat, co uváděla ve svých oznámeních jako podezření a co jako skutečnost, kterou sama vnímala.
5. Ke skutku popsanému pod bodem 1) zdůraznila, že tvrdila okolnosti, které ji vedly k podezření, že potenciální pachatel kyberšikany mohl být právě poškozený, neboť s ním měla konflikty, což bylo pravdou. Neuváděla tedy nepravdivé skutečnosti, které měly její tvrzení podporovat. Na tom ničeho nemění, že policejní orgán následně trestní oznámení odložil, je totiž otázkou, do jaké míry bylo toto trestní oznámení s ohledem na technické možnosti Policie České republiky prověřováno.
6. V případě skutku popsaného pod bodem 2) předkládala pouze skutečnosti, které se doslechla od obyvatel bytového domu, v němž bydlí poškozený, nic bližšího k údajnému incidentu neuvedla (např. kdy k němu mělo dojít), protože tyto informace neměla. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že sousedé, kteří měli obviněnou informovat o pokračujícím násilí v rodině a příjezdu záchranné služby, toto popírají, neboť je v rozporu s obsahem provedených důkazů – osoby, které obviněné měly informace poskytnout, se totiž nepodařilo dohledat. Jestliže policie takové osoby nedohledala, aby si informace poskytnuté obviněnou mohla ověřit, nelze usuzovat, že si je obviněná zcela vymyslela.
7. Pokud jde o tvrzení obviněné týkající se skutečností, které viděla v rodině F., soud prvního stupně je shledal nepravdivými toliko na základě toho, že se tato tvrzení následně při prověřování neprokázala, což převzal i odvolací soud. Uvedené však nemůže vést bez dalšího k závěru, že tvrzení obviněné byla nepravdivá. Obviněná znovu zopakovala, že byla v rodině F. svědkem několika incidentů, ze kterých nabyla dojem, že by mohlo docházet ke zneužívání dětí, což popsala ve svém prvním trestním oznámení ze dne 12. 3. 2015, k čemuž doplnila, že ve věci nebyly zahájeny úkony trestního řízení a věc byla policejním orgánem odložena. Byť byla její tvrzení prošetřována ze strany OSPOD a následně ze strany Policie České republiky, tato podezření se neprokázala, neboť manželé F. tato tvrzení popřeli, popřípadě některé incidenty bagatelizovali. Skutečnost, že nakonec nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by naznačovaly jakékoliv nestandardní chování, např. ve škole nebo u dětského lékaře, také není způsobilá zcela vyvrátit tvrzení obviněné, čeho byla v rodině svědkem. K týrání a zneužívání dochází i v rodinách, které se okolí (přátelům, škole, lékařům) jeví jako zcela standardní.
8. Obviněná v každém případě neuváděla konkrétní skutkové okolnosti, které by výslovně popisovaly znaky trestných činů, fakticky mohla jen takto nesprávně skutky (jako pohlavní zneužívání) kvalifikovat, tyto však nebyly trestným činem. V reakci na trestní oznámení podané obviněnou pak podal poškozený na obviněnou trestní oznámení pro přečin křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, které však bylo taktéž odloženo, přičemž z dovozených závěrů je zřejmé, že policejní orgán vnímal skutečnosti, které popisovala obviněná, jako neprokázané, nikoliv vyvrácené. V rámci podání trestního oznámení ze dne 30. 5. 2019 obviněná policejnímu orgánu sdělila, že její oznámení na Generální inspekci bezpečnostních sborů skončila odložením věci, policejnímu orgánu tedy mělo být od počátku zřejmé, že původní podezření se neprokázala, fakticky tak pouze žádala, aby bylo prošetřeno to, co se dozvěděla z doslechu. Nicméně skutečnost, že se určité tvrzení následně neprokáže, nemůže vést samo o sobě k závěru, že je takové tvrzení vědomě nepravdivé. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1031/2021, byť se uvedený judikát týká jiného trestného činu, jeho závěry jsou však plně aplikovatelné na případy jakýchkoliv verbálních trestných činů, v nichž se určité tvrzení posléze nepotvrdí.
9. Před podáním trestních oznámení se navíc o skutečnostech, kterých byla svědkem a o tom, jak na ně má reagovat, radila s jinými osobami, např. s psychoterapeutkou, svým známým, advokátem R. P. a s pracovníky OSPOD. V podstatě pouze R. P. ji upozorňoval na to, že jí uváděné skutečnosti nic neprokazují (že důkazy jsou nedostatečné), naopak psychoterapeutka a pracovníci OSPOD jí podání trestního oznámení doporučili. Byť R. P. poukazoval na to, že její tvrzení jsou nedostatečná a že sama může čelit obvinění z trestného činu, nemůže tato skutečnost jít k tíži obviněné, neboť ta se oprávněně domnívala, že případné další důkazy obstarají orgány činné v trestním řízení.
10. Obviněná dále uvedla, že posouzení jednání poškozeného, jak si je provedla, bylo spíše důsledkem její přecitlivělosti, o čemž svědčí i znalecký posudek z odvětví psychiatrie, neboť znalec zde uvedl, že je osobou, která má s ohledem na poruchu osobnosti vyšší sklon některé věci hodnotit konspiračně a přecitlivě, dále poukázal na její sklon přisuzovat význam věcem, které jsou neutrální, vnímat je úkorně, byť není bludně přesvědčena o pravdivosti informace, aniž by ji měla podloženou fakty. Může však docházet ke zkreslování skutečnosti. Právě zjevná přecitlivělost a možná až přehnaný smysl pro spravedlnost vedly k jejím krokům a motivovaly její jednání. Soud prvního stupně však při hodnocení psychického profilu obviněné závěry znaleckého posudku značně zjednodušil, resp. některé aspekty její osobnosti při hodnocení důkazů zcela pominul. Ostatně soud prvního stupně uvedl, že její tvrzení mohla mít reálný (byť zveličený) základ. Jak vyplývá ze seznamu trestních oznámení podaných obviněnou, svědčí o její silné přecitlivělosti až paranoie. Není tedy pravdou, že by jednání poškozeného zveličila záměrně. Jí formulované hodnotící výroky mohou být dány právě znalcem zmiňovanou přecitlivělostí a sklonem vnímat věci úkorně.
11. Vzhledem k tomu, čeho byla v rodině F. svědkem, měla důvod se domnívat, že mohlo docházet i k pohlavnímu zneužívání, což se však šetřením nepotvrdilo a celá záležitost skončila v rovině tvrzení proti tvrzení, podstatné však je, že nebylo jednoznačně vyvráceno. Nakonec i soud prvního stupně uvedl, že v návaznosti na trestní oznámení ze dne 30. 5. 2019 byl poškozený spolu se členy jeho rodiny vystaven rozsáhlému šetření, které vznesená obvinění nepotvrdilo, nehovoří tedy o vyvrácení podezření. Naopak odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že veškerá tvrzení směrem k poškozenému byla vyvrácena, ačkoliv tento závěr dovozuje opět toliko ke skutečnosti, že se obvinění neprokázala, ačkoliv veškerá tvrzení obviněné zůstala ve zmíněné rovině tvrzení proti tvrzení.
12. Obviněná dále namítla, že nebylo provedeno žádné psychologické vyšetření, ať již dívek či rodičů, nebylo provedeno sexuologické vyšetření, byly provedeny pouze pohovory s pracovníky OSPOD a byly vyžádány zprávy od různých institucí, což však nemuselo skutečné problémy odhalit. V průběhu řízení navrhovala, aby byly zpracovány znalecké posudky z oboru psychologie na rodinu M. F. a též znalecký posudek z oboru sexuologie na jmenovaného, které by případně mohly její podezření potvrdit. Těmto návrhům však soudy obou stupňů nevyhověly, obviněná tak má za to, že nebyl proveden podstatný důkaz, který by potvrdil její obhajobu.
13. Nebylo tedy prokázáno, že by o poškozeném uvedla vědomě a úmyslně nepravdivé údaje schopné značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména jej poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, ani jej vědomě nepravdivě neobvinila ze spáchání trestného činu.
14. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušil a aby ve věci sám rozhodl a zprostil ji podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby nebo věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 9 nebo Městskému soudu v Praze.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná ve svém dovolání opakovala obhajobu, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně a kterou shrnula ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku. Podstatná část textu dovolání je přitom shodná s textem předchozího odvolání. S těmito námitkami se však soudy shodně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, obvodní soud se zde rovněž obsáhle vyjádřil k odmítnutí obviněnou dodatečně navržených důkazů, přičemž s jejich argumentací se lze ztotožnit a v podrobnostech na ni odkázat.
16. Předložila-li obviněná námitky proti skutkovým zjištěním podkládajícím závěr o úmyslném zavinění ve smyslu dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., jejich vadnost nelze spatřovat. Soudy přesvědčivým způsobem vysvětlily, proč považovaly za prokázané, že obviněná o nepravdivosti svých oznámení věděla. K tomu shodně poukázaly zejména na výpověď svědka J. Z. či opakovaná odkládání předchozích podání obviněné.
17. Celkový obsah námitek obviněné směřoval spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo však nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, a to ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Nejvyšší soud je však oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení práva na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem.
18. Dovolání tedy obsahuje námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají spíše jen formálně a nikoliv obsahově. Takové námitky by bylo možno odmítnout jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud nicméně obviněná brojila také proti zamítnutí svých důkazních návrhů, její dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídalo, avšak je zjevně neopodstatněné, neboť zamítnutí těchto návrhů soudy věcně adekvátním způsobem odůvodnily a takové zamítnutí nelze považovat za nedůvodné.
19. Státní zástupce navrhl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
20. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněné k možné replice, čehož využila a ve stručnosti zopakovala své argumenty, předložené již v dovolání, a setrvala na svém návrhu.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
22. Obviněná své dovolání opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., aniž by ve své argumentaci konkrétně uvedla, ve které její části shledává naplnění kterého z nich.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, ovšem nikoli obecně, ale v jen v určitém smyslu. S odkazem na něj lze totiž dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely, provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nicméně tento stav mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
24. Podstata celé dovolací argumentace obviněné spočívala zejména právě ve zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a akceptovaných i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnila a předkládala svoji verzi skutkového děje. Tvrdila, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, resp. jsou ohledně nich dány pochybnosti, které měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesouhlasila zejména se závěry o nepravdivosti jí uvedených informací o poškozeném M. F., resp. že by taková sdělení měla uvádět cíleně nepravdivě. Také tvrdila, že vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a to znalecké posudky z oboru psychologie a sexuologie.
25. Takto formulované námitky je možné, byť s jistou mírou tolerance, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (stran zmíněných rozporů se ze strany obviněné jednalo především o napadení procesu hodnocení důkazů, což naplnění zmíněného dovolacího důvodu samo o sobě nezakládá), nicméně jim nelze přiznat opodstatnění.
26. Pokud jde o námitku, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestných činů, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, je nutné uvést, že obviněná se skutečně již v průběhu přechozích fází řízení domáhala znaleckého zkoumání celé rodiny F. (psychologického a v případě poškozeného i sexuologického; konkrétně však neuvedla, co by mělo být tímto zkoumáním zjištěno), což však soud prvního stupně výslovně shledal nadbytečným a svůj názor také odůvodnil (odstavce 49. a 50. odůvodnění jeho rozsudku). S tímto závěrem, opírajícím se o nadbytečnost (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, neboť poměry v rodině poškozeného byly zjištěny dostatečně, a dodává, že pokud obviněná požadovala vypracování těchto znaleckých posudků z důvodu, že by mohly její podezření potvrdit, je třeba uvést, že znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný a nelze mu přikládat nějakou vyšší důkazní hodnotu než jiným důkazům. Znalecké posudky tak soud hodnotí jak samostatně, tak zejména v kontextu dalších provedených důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zmíněné důkazní návrhy tedy důvodně nebyly akceptovány.
27. Dále k témuž dovolacímu důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že ani rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků obou trestných činů, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [pokud by argumentaci obviněné již bylo možné opřít o tuto alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Především je namístě konstatovat, že soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle §2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací. Tato zjištění se opírala o svědecké výpovědi, a to poškozených manželů F. (M. F. a A. F.), svědka J. Z., a dále zejména o zprávu OSPOD ohledně zjištěných poměrů v rodině poškozených, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaný k osobě obviněné znalcem MUDr. Bronislavem Kobedou, dále o řadu listinných důkazů, zejména sdělení GIBS ohledně podaných trestních oznámení, zprávy ze škol, které nezletilé AAAAA a BBBBB navštěvovaly, sdělení Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy ze dne 28. 8. 2019, zprávy policejního orgánu ze dne 12. 12. 2019 o provedeném šetření policejního orgánu mezi sousedy poškozených v místě jejich bydliště a zprávu ošetřujícího lékaře nezletilé AAAAA a BBBBB.
28. Z provedených důkazů vyplynulo, že rodina poškozeného byla opakovaně podrobena různým šetřením, přičemž ani v jednom případě nebyla zjištěna jediná indicie, že by obviněnou uváděná tvrzení mohla být jakkoli pravdivá, tedy byla, jinak řečeno, nepravdivá. Poškozený, stejně jako manželka i děti poškozeného při pohovorech s pracovníky OSPOD vyloučili obviněnou tvrzené útoky. V návaznosti na zjištění, že obviněná přiměla svědka J. Z. rozeslat 5 anonymních dopisů o tom, že poškozený zneužívá a týrá svoje děti, přestože tento svědek nebyl ničemu takovému přítomen, a taktéž zjištění, že žádný ze sousedů poškozených obviněné nic o údajném fyzickém napadání dcer poškozených ani příjezdu záchranné služby (která měla přijet zjevně v kontextu napadení v rodině) nesdělil, jediný manželský pár (o němž obviněná hovořila, že jí tyto informace sdělil), který v domě bydlel, toto výslovně vyloučil a ani obviněná jakkoli neupřesnila, kteří sousedé, tedy osoby z poměrně omezeného okruhu lidí, jí měli tvrzené skutečnosti sdělovat, pak soudy obou stupňů zcela důvodně výpovědi obviněné neuvěřily, tedy včetně tvrzení o tom, co údajně měla sama vidět v rodině poškozeného, a naopak uzavřely, že si obviněná tvrzené skutečnosti vymyslela. Uvedený, v tomto řízení samostatně konstituovaný závěr, se bez dalšího neopírá o odůvodnění rozhodnutí vydaného v jiném řízení, které bylo vedeno v době předcházející posuzovaným útokům obviněné, v němž případně bylo takové její jednání vyhodnoceno jako neprokázané. Dále je namístě zmínit, že se závěry učiněnými v nyní vedeném řízení plně koresponduje i zjištění, že obviněná začala takto vůči poškozenému, resp. vůči oběma poškozeným, jednat po tom, co se musela na popud poškozené odstěhovat z jejich domácnosti, rovněž byly zjištěny dopady jednání obviněné zejména na zaměstnání (služební poměr) poškozeného a na jeho rodinné vztahy. Stejně tak naznačeným zjištěním odpovídají i závěry znalce MUDr. Bronislava Kobedy, který mimo jiné uvedl, že obviněná má s ohledem na poruchu osobnosti vyšší sklon některé věci hodnotit konspiračně a přecitlivě. Porucha osobnosti se může vyvinout do podoby duševní choroby, ta se ale u obviněné nerozvinula, nenastala tedy paranoia ve smyslu duševní choroby s bludy, psychózy, kdy je člověk nevyvratitelně přesvědčen, že něco nastalo, a takové závěry si utvořil, aniž by měly racionální základ a aniž by byl schopen vyhodnotit, že se mýlí. U osobnostní poruchy se vyskytuje spíše sklon přisuzovat význam věcem, které jsou neutrální, vnímat je úkorně, přecitlivěle vůči své osobě. U obviněné se opakovaně objevují projevy zvýšené podezřívavosti a sklonu ke konspiračnímu vysvětlování událostí, nebyla ale bludně přesvědčena o pravdivosti informace, aniž by ji měla podloženou fakty. Obviněná si tedy byla schopna na základě protichůdných informací vyhodnotit nepravdivost svého názoru. Zcela logické pak bylo i tvrzení soudu prvního stupně, že povahové vlastnosti obviněné vedou k tomu, že má tendenci ke zveličování událostí, které mohou mít reálny ́ základ, tudí ž např. mohla vidět, jak poškozený dal přes zadek některé z dcer, když něco provedla (což sám připustil, že tak vzácně učinil), a následně takové jednání popisovala v podstatě tak, jako by mělo charakter domácího násilí, navíc poměrně brutálního.
29. Z uvedeného hodnocení již v zásadě vyplývá i odpověď na námitky obviněné ve vztahu k jejímu psychickému stavu, neboť znalec zcela jednoznačně uvedl, že pokud si obviněná události vymyslela, byla schopná si toto uvědomit a nepravdivé informace by uváděla vědomě. K tomuto je navíc třeba zmínit, že se zdaleka nejednalo o první trestní oznámení o údajném jednání poškozeného, které obviněná učinila, přičemž na všechna předchozí bylo reagováno jejich odložením, neboť se tvrzení obviněné nijak nepotvrdila. Obviněná i navzdory vědomosti o této skutečnosti podávala trestní oznámení další. S ohledem na zjištění, že jí uváděné informace byly nepravdivé, přičemž jejich nepravdivosti si byla plně vědoma a tyto takto sdělovala cíleně, jsou pak její námitky o tom, že jí podání trestního oznámení bylo doporučeno jinými osobami či institucemi, irelevantní.
30. Souhrnně řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (byť mohla být přesněji, zejména ve vztahu ke v konečném důsledku užité právní kvalifikaci, vyjádřena ve skutkové větě výroku o vině), která jsou určující pro naplnění znaků předmětných trestných činů, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.
31. S ohledem na argumentaci obviněné je pak možné doplnit, že v řadě řízení nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr s některým z nich v neshodě (přičemž vyplývá z jiného), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
32. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak Nejvyšší soud nezjistil.
33. Pokud jde o obviněnou dále uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
34. Pod uplatněný dovolací důvod tudíž není možné řadit námitky, jež obviněná opírala o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňovala se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Jestliže tedy obviněná své námitky proti právnímu posouzení skutku odvíjela především od tvrzení, podle kterého oznamovala skutečnosti, které vnímala nebo ji k nim vedly určité indicie, přičemž tyto jí tvrzené skutečnosti nebyly vyvráceny, ale pouze neprokázány, což ve svém důsledku znamená, že není podložený závěr, podle kterého by vědomě uváděla nepravdivá tvrzení (údaje), nebylo možné takovou argumentaci pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Jak totiž vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněná tvrdila (v situacích popsaných ve výroku o vině) skutečnosti nepravdivé, a to zcela cíleně, neboť zejména k žádným hrubým až brutálním fyzickým útokům obviněného na manželku a děti, které by až měly vést až k jejich zranění, jež by muselo být řešeno přivoláním rychlé zdravotnické pomoci, nedocházelo a ani nedošlo.
35. Do jisté míry nad rámec možného nicméně Nejvyšší soud konstatuje, že přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Objektem trestného činu pomluvy je právo člověka na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Sdělením nepravdivého údaje se rozumí předání nepravdivé informace i jediné osobě, jakýmkoli způsobem. Informace (údaj) musí být nepravdivá. Jak přitom bylo zjištěno, obviněná právě vědomě uvedla o poškozeném zjevně nepravdivé údaje, učinila tak opakovaně (i již v době předcházející útokům popsaným ve výroku o vině), a to způsobem (stran sdělovaných skutečností), který byl zjevně difamujícího charakteru, s dopadem zejména do roviny jak pracovní (ukončil své působení u Policie České republiky, kde byl zařazen na mravnostním oddělení), tak rodinné (měl obavu s bližšího kontaktu s dcerami, např. dát jim pusu na dobrou noc). Současně je zřejmé, že obviněná své jednání cílila ke zmíněným dopadům na poškozeného, což dokládá i soudy učiněné zjištění, že přesvědčila svědka J. Z. (jinak trpícího paranoidní schizofrenií) k napsání anonymních dopisů ohledně údajného závadového jednání poškozeného, které svědek podle pokynů doručil matce poškozeného a jeho sousedům, což, pokud by již obviněná chtěla pomoci řešit údajně nebezpečnou situaci v rodině poškozeného, svědčí naopak o záměru jej dehonestovat.
36. V návaznosti na uvedené je zřejmé, že ve věci nelze aplikovat závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1031/2021, v níž pachatel oznámil určité ohrožení, což vedlo k navrhované právní kvalifikaci jako zločin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, nicméně obviněný v dané věci své oznámení nečinil (na rozdíl od obviněné) vědomě nepravdivě, ale pouze a výslovně jako osobní úsudek, pro který v zásadě nemá žádný relevantní podklad – což znamená zřetelnou výchozí odlišnost od jednání obviněné J. P.
37. Na právní posouzení dovozené v nyní projednávané věci pak nemá (jak již bylo výše řečeno) větší vliv tvrzení obviněné, podle něhož svůj postup konzultovala s dalšími osobami, zejména pracovníky OSPOD, neboť pokud její žádost směřovala k získání rady, co činit v případě zjištění násilí na dětech v určité rodině, nepochybně jí mohlo být sděleno, nechť podá trestní oznámení. Dovozené právní kvalifikaci, resp. zejména pokud jde o subjektivní stránku, rovněž nijak nebrání zjištěné nastavení osobnosti obviněné, která může vnímat některé momenty přecitlivěle či úkorně, resp. je dramatizovat. Jak bylo totiž také zjištěno, obviněná nebyla stižena duševní chorobou a byla schopna si pravdivost informací vyhodnotit, avšak, i navzdory závěrům předchozích, jí iniciovaných řízení proti poškozenému, činila další podání.
38. Stran právního posouzení může být nicméně namístě zmínit, jak již konstatoval odvolací soud, nadbytečnost dílčího tvrzení uvedeného v bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se oznámení obviněné o údajných jejích fotografiích, které ve fotomontáži měl někdo umístit na internet, za čímž by údajně mohl stát poškozený. Soud konstatoval, že uvedené hodnotící tvrzení nezakládá závěr o spáchání žádného trestného činu, nicméně není namístě pro takovou nadbytečnou informaci rozsudek soudu prvního stupně rušit. Obviněná se proto do jisté míry vymezovala proti tomuto, jinak ovšem reálně učiněnému zjištění, rovněž nadbytečně. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že pro fázi řízení o mimořádných opravných prostředcích tím spíše platí, že kasace dovoláním napadeného rozhodnutí je namístě, pokud bylo toto rozhodnutí zatíženo některou ze zásadních vad, která odůvodňuje narušení pravomocně stabilizovaných právních vztahů tím, že vadné pravomocné rozhodnutí bude zrušeno, což zde dovodit není možné.
39. Ani naplnění dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto nemohlo nastat.
40. Obviněná rovněž odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněné nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněná přitom tvrdila naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
41. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentaci obviněné shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 11. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu