ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.998.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 998/2022-1704
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2022 o dovolání obviněné J. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 6 To 162/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 39 T 96/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2021, č. j. 39 T 96/2020-1322, byla obviněná J. P. uznána vinnou účastenstvím ve formě pomoci k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byla odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, každá ve výši 300 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době roku 2017, v okrese Opava, v obci XY na ulici XY, v kosmetickém salónu, již odsouzeny ́ M. H., v zištném úmyslu, při vědomí, že dále označené osoby neprojevily zájem o zprostředkování možnosti uzavřít smlouvy o pojištění, požádal již odsouzenou J. K. (dříve B.), v té době působící na pozici spolupracovníka, tzv. tipaře, na základě trojstranné smlouvy o spolupráci mezi společnostmi B. T., N. F. A. a její osobou, o uzavření životního pojištění pro osoby, jejichž kopie občanských průkazů zaslal na její mobilní telefon, a to konkrétně P. B., L. D., M. H., J. H., J. H., T. H., I. K., R. M., L. P., L. P., J. S. a I. V., které poskytl za přislíbenou úplatu a za účelem uzavření fiktivních pojistek již odsouzeny ́ D . Š., a předal již odsouzené J. K. dále písemnost, na níž byla uvedena jména a příjmení shora označených domnělých zájemců o pojištění, adresy jejich bydliště, zaměstnání, e-mailové adresy a telefonické kontakty, přičemž J. K. v rozporu se zákonem č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (dále jen „zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí“) a v rozporu s jí poskytnutým školením a s vnitřními předpisy společnosti B. T., aniž by poskytnuté údaje jakkoli ověřovala anebo se s domnělými zájemci o pojištění setkala a aniž by o způsobu získání osobních údajů těchto osob informovala osobu oprávněnou sjednávat poptávané pojišťovací smlouvy, s cílem získat provizní odměnu za uzavření těchto smluv, za účelem vyhotovení pojistných smluv tyto osobní údaje předala obviněné J. P. působící v té době, na základě trojstranné smlouvy o spolupráci mezi společnostmi B. T., N. F. A. a její osobou, na pozici podřízeného smluvního partnera, která v rozporu se zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, v rozporu s jí poskytnutým školením, ale i s vnitřními předpisy společnosti B. T. a předepsaným postupem pro uzavírání pojistných smluv, s využitím těchto jí poskytnutých podkladů, osobně připravila pojistné smlouvy mezi domnělými, výše specifikovanými zájemci o pojištění a pojišťovnou Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, a další pojistnou dokumentaci nezbytnou k finalizováni pojistného procesu, aniž by jakkoli ověřovala identitu zájemců o pojištění anebo se s nimi osobně setkala, takto jí vyhotovenou smluvní dokumentaci předala již odsouzené J. K., která ji poté předala již odsouzenému M. H., načež již odsouzení M. H., M. D. a B. P., po předchozí vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti, v přesně nezjištěné době v červenci nebo srpnu roku 2017, v okrese Opava, v obci XY, na ulici XY, na parkovišti benzínové čerpací stanice Pap Oil, bez vědomí a souhlasu dotčených osob, vyplnili a podepsali celkem 12 smluv o životním pojištění znějící na jména výše uvedených osob, jakož i další písemnosti pojistné dokumentace, přičemž poté již odsouzeny ́ M. H., vědom si skutečnosti, že označené pojistné smlouvy nedeklarují zájem skutečných zájemců o pojištění, tyto v přesně nezjištěnou dobu odevzdal ve XY na ulici XY již odsouzené J. K., a tato, takto doplněné a podepsané smlouvy dále předala k zaregistrování u příslušné pojišťovny obviněné J. P., která s cílem získat provizi z takto uzavřených smluv, aniž by byla přítomna jejich podpisu a aniž by provedla byť i jen základní ověření totožnosti zájemců o pojištění, tuto registraci smluv provedla, načež již odsouzeny ́ M. H. na témže místě předal již odsouzené J. K., podací lístky poštovní poukázky typu A prokazující zaplacení první splátky pojištění, a to u všech výše uvedených pojistných smluv, neboť pouze tato okolnost zaručovala výplatu provizí souvisejících s uzavřením předmětných pojišťovacích smluv, k jejichž výplatě nedošlo jen proto, že se L. D. o uzavření pojistné smlouvy s využitím jeho osobních údajů dozvěděl a oznámil to jak příslušné pojišťovně, ale současně učinil oznámení Policii České republiky.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2022, č. j. 6 To 162/2022-1651, byla odvolání obviněné směřující do výroku o vině a trestu napadeného rozsudku a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné do výroku o trestu napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutkový závěr odvolacího soudu o jejím doznání označila za nesprávný a učiněný ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Učinila sice nesporným, že porušila své povinnosti z trojstranné smlouvy o spolupráci, neboť nebyla osobně přítomna při jednání s klienty a neověřila jejich totožnost při podpisu smluv, to však neznamenalo, že se doznala ke spáchání trestného činu. S ohledem na svou osobní situaci, kdy se starala o nemocnou starou matku, toliko využila nabídky své podřízené J. K., že výše uvedené činnosti provede ona, přičemž byla v dobré víře a v přesvědčení, že se skutečně s klienty setkala, ověřila jejich totožnost a byla osobně přítomna podpisu smluv. Tato totiž absolvovala základní školení a připravovala se k získání oprávnění pracovat na pozici zprostředkovatele, tudíž věděla, jak s klienty postupovat při uzavření pojistných smluv, byť ještě neměla příslušné zkoušky. Obviněná proto vyjádřila své přesvědčení o naprosto chybném skutkovém a právním závěru, že jednala minimálně v nepřímém úmyslu. Pokud uzavření smluv a osobní jednání s klienty svěřila J. K. (čímž porušila své pracovní povinnosti), v žádném případě to neznamená, že by byla srozuměna s tím, že podpisy klientů na smlouvách můžou být falešné, což nelze dovodit ani z obsahu provedených důkazů. Spoléhala se totiž na její jednání, které mohla reálně očekávat. J. K. se sama nabídla, že klienty se smlouvami objede a nechá je smlouvy podepsat, poté přivezla podepsané smlouvy a následně předala i ústřižky o tom, že klienti uhradili první pojistné. O pravosti uzavřených smluv obviněná neměla žádný důvod pochybovat až do okamžiku, kdy se jí z pojišťovny dotazovali na uzavření jedné ze smluv, načež začala objíždět adresy klientů a zjistila, že na těchto adresách nebydlí. Pojala tedy podezření, že smlouvy nejsou pravé a sama se obrátila s trestním oznámením na policii. V době zaevidování pojistných smluv do systému však v dobré víře vycházela z přesvědčení, že jsou pravé a obsahují pravé podpisy klientů. Neměla tudíž podvodný úmysl, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Ostatně u ní absentoval jakýkoliv motiv k podvodnému jednání, neboť takové jednání nedávalo z ekonomického hlediska žádný smysl. Ač motiv není kvalifikačním znakem vytýkaného trestného činu, jeho nepřítomnost očividně podporuje závěr o absenci podvodného úmyslu. Měla primárně za to, že skutek pro absenci úmyslného zavinění není trestným činem. Za porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o spolupráci již byla postižena v rámci své pracovní činnosti, proto měla rovněž za to, že se uplatní také §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásada ultima ratio a princip subsidiarity trestní represe.
5. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu a sám nově rozhodl zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř., popřípadě, aby po kasaci obou rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že dovolatelka uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozporovala závěr o jejím doznání k vytýkanému jednání. Nikterak nenapadala kvalitu rozhodného skutkového podkladu přisouzeného výroku o vině, ale pouze odmítala vyhodnocení jejího postoje k vytýkanému jednání ze strany soudů, proto výše uvedenému dovolacímu důvodu nedostála. Nad rámec pak zdůraznila, že soudy výraz doznání užily pouze ve vztahu ke skutkovým okolnostem, které učinila nespornými, vztahujícími se k objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu.
7. Vyjádřila-li obviněná svůj nesouhlasný názor se závěrem soudů, že jednala minimálně v úmyslu nepřímém, pak dle názoru státní zástupkyně argumentovala ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soudy však nemohly přisvědčit důvodnosti její obhajoby, že ve své dobré víře vycházela z přesvědčení, že smlouvy jsou pravé a obsahují pravé podpisy klientů. Dospěly k závěru, že jednala minimálně v úmyslu nepřímém za podmínek §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byla srozuměna s tím, že údaje na pojistných smlouvách nemusí být pravdivé. Závěr o srozumění obviněné s eventualitou, že podpisy klientů, jakož i jejich identita, mohou být falešné, rozhodně nebrání argument, že se spoléhala na jednání J. K., které od ní mohla reálně očekávat i přesto, že tato k takové činnosti oprávněná nebyla. V řízení nebylo prokázáno, že by trvala na tom, aby se J. K. se všemi klienty osobně setkala a tuto skutečnost zdůraznila či si ji ověřila. Její spoléhání na obecný příslib však nebylo podepřeno žádnou konkrétní okolností. Ani na podkladě následně předložených poštovních ústřižků dokládajících uhrazení prvního pojistného nemohla vyloučit eventualitu, že takovému postupu nepředcházelo standardní jednání se skutečnými zájemci o pojistné produkty, a to s ohledem na jí dobře známé podmínky výplaty provize. V souladu s názorem odvolacího soudu se neztotožnila s tím, že by obviněnou k vytýkanému jednání vedl ekonomický zájem na získání provize, neboť byla uznána vinnou pouze ve vztahu k základní skutkové podstatě přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
8. Vzhledem k tomu, že obviněná naplnila znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu v postavení pomocníka, státní zástupkyně konstatovala, že je zcela namístě užití trestního práva i při zohlednění jeho povahy jako prostředku ultima ratio. Při uplatnění námitky subsidiarity trestní represe obviněná zcela odhlížela od přisouzených skutkových okolností svého jednání a zcela se tak oprostila od jakýchkoliv trestněprávních konotací. Její námitka tak nebyla způsobilá ke svému věcnému projednání ve smyslu výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., neboť se tam uvedenými teoretickými východisky vůbec neřídí.
9. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutkový stav je zde hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
13. Nutno nejprve konstatovat, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněná J. P. svou dovolací argumentaci založila v podstatě na opakování své obhajoby uplatněné již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s jejími námitkami vypořádaly. Pokud nicméně spatřovala zjevný rozpor mezi tvrzením odvolacího soudu, že se doznala, s provedenými důkazy, taková argumentace je s jistou mírou tolerance podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není možné jí však přisvědčit. Rozporovala-li pak obviněná závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přisuzovaného trestného činu ve formě eventuálního úmyslu a rovněž také neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, lze její námitky sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
14. Dovolatelka s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konkrétně namítala zjevný rozpor skutkového zjištění soudů, pokud se mělo opírat o její doznání, s obsahem provedených důkazů, tedy s její výpovědí, neboť se ke spáchání trestného činu nedoznala. Byť takovou argumentací dílem odmítala vyhodnocení jejího postoje k vytýkanému jednání, jak jej provedly soudy, je do jisté míry její podstatou i tvrzení zjevného rozporu rozhodná skutková zjištění s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud však této námitce nepřisvědčil. Lze totiž sice akceptovat, že odvolací soud užil ve vztahu k výpovědi obviněné výraz „doznání“, které nicméně výlučně vztahoval ke skutkovým okolnostem, které obviněná učinila nespornými (viz odstavec 5. odůvodnění jeho usnesení), tedy týkajícím se objektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu pojistného podvodu (srov. výraz „vytýkané jednání doznala“), nikoli pak ke stránce subjektivní stran vědomosti o pravosti údajů v předmětných pojistných smluv či podpisů na nich. Obviněná přitom učinila nesporným, že s využitím podkladů, které jí k vypracování pojistných smluv předala již odsouzená J. K., osobně připravila pojistné smlouvy mezi zájemci o pojištění a pojišťovnou Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, a další pojistnou dokumentaci nezbytnou k finalizování pojistného procesu, přičemž aniž by osobně ověřovala identitu zájemců o pojištění anebo se s nimi osobně setkala, a takto vyhotovenou dokumentaci předala již odsouzené J. K. Jinak řečeno, zmíněná výpověď obviněné mohla tvořit podklad pro skutkový závěr, že objektivně jednala způsobem zjištěným soudy a popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (jinou věcí je její vnitřní vztah k vytýkanému jednání, tedy otázka zavinění, viz dále). Přitom nenastal stav zjevného rozporu vyžadovaný uvedeným dovolacím důvodem, jenž by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu v nyní projednávané věci zjevně nedošlo, neboť soudy vycházely při svém hodnotícím procesu ze skutečností, které dovolatelka učinila nespornými, resp. z důkazů dalších (viz odstavec 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) a učiněné zjištění logicky z provedených důkazů zřetelně vyplynulo. Citované argumentaci obviněné tak nebylo možné přisvědčit.
15. Obviněná pak právně relevantně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítala chybný právní závěr o tom, že jednala minimálně v nepřímém úmyslu. Podstatou její argumentace bylo, že s ohledem na svou osobní situaci, kdy starala se o nemocnou matku, měla za to, že se její podřízená J. K. skutečně s klienty setkala, ověřila jejich totožnost a byla osobně přítomna podpisu smluv. Svým počínání sice porušila své pracovní povinnosti, nelze však dospět k závěru, že byla srozuměná s tím, že do smluv vpisovala nepravdivé údaje a podpisy klientů na pojistných smlouvách nemusí být pravé. Spoléhala totiž na jednání již odsouzené J. K., které od ní mohla reálně očekávat.
16. Z hlediska subjektivní stránky jde v případě pomoci podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, zde k přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o jednání úmyslné, neboť účastníkem na dokonaném trestném činu je, kdo úmyslně jedná mimo jiné ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy jako pomocník. Závěr o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který byl v dané věci shledán, je namístě, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se pak v souladu s §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015). Pro eventuální úmysl pak postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014, uveřejněné pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr.).
17. Je pravdou, že posuzování hranice mezi úmyslem nepřímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nemusí být v praxi snadné. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka ve formě alespoň srozumění. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit ani s tím není srozuměn, pouze se bez přiměřených důvodů spoléhá, že následek nezpůsobí. Při posuzování odlišností mezi vědomou nedbalostí a eventuálním úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které se pachatel spoléhá, že trestněprávní následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale s eventuálním úmyslem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1231/2016).
18. Pokud obviněná v rámci své obhajoby tvrdila, že nemohla jednat v nepřímém úmyslu, nebylo možno jí přisvědčit. Jelikož zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání a subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Soudy okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k tomu, že byla minimálně srozuměna s tím, že podpisy na pojistných smlouvách nemusí být pravé, byly-li jí poskytnuty zprostředkovaným způsobem a neprošly tak nastaveným procesem.
19. V souladu s názorem soudů obou stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že ze zjištěných skutkových okolností plyne správnost závěru, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu, neboť nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představovala jako možný. Nelze pominout, že je na obviněnou nutno nahlížet jako na profesionálku v oboru, ve kterém pracovala řadu let, byl to její hlavní zdroj obživy, absolvovala i mnohá školení, musela složit i profesní zkoušky a byla obeznámena s právní úpravou. Předpisy, kterými byla vázána, pak mají sloužit právě i jako prevence pojistných podvodů, čehož si musela být vědoma. Tvrdí-li, že spoléhala na již odsouzenou J. K., je potřeba uvést, že nebylo zjištěno, že by opravdu trvala na tom, aby se se všemi klienty osobně setkala, zdůraznila jí důležitost tohoto setkání a před zavedením smluv do systému společnosti si tuto skutečnost ověřila (viz odstavec 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud ve světle shora nastíněných východisek konstatuje, že její obecné spoléhání na to, že vše bude v pořádku, nemá charakter dostatečného důvodu pro zabránění vzniku následku. Jednalo se o dvanáct dokladů dodaných prakticky novou osobou v oboru bez dostatečných zkušeností (čehož si byla obviněná vědoma), přičemž neučinila ani elementární obezřetné kroky, jimiž by se alespoň ujistila, že k podpisu ze strany klientů došlo, případně, že poskytované údaje jsou pravdivé. Neexistoval pak ani jiný konkrétní fungující mechanismus, který by takovému následku mohl zabránit a na nějž by se tak mohla případně spolehnout, aby bylo možno eliminovat existenci volní složky nepřímého úmyslu. Musela si být tudíž vědoma porušení smlouvy o spolupráci, jakož i vzniku možného následku, přičemž jako účastník ve formě pomoci přispěla k naplnění skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu. Na popsané závěry nemá větší vliv případná péče o matku, neboť, byť samozřejmě Nejvyšší soud nehodlá nijak takový případný stav bagatelizovat, je třeba zohlednit, že obviněná byla v daném oboru činná a byla povinna respektovat stanovená pravidla (stejně jako je musí respektovat i jiné osoby ve svých profesích, ač třeba mají určité obtíže v osobním životě). Navíc celý shora opsaný mechanismus sjednání smluv probíhal v čase a obviněná měla nepochybně dostatek příležitosti k nápravě. Obviněná rovněž akcentovala, že u ní absentoval jakýkoli motiv (ač není znakem pojistného podvodu) k podvodnému jednání, neboť nedávalo z ekonomického hlediska žádný smysl. Nicméně již odvolací soud správně konstatoval, že (ekonomický) motiv jednání obviněné není podstatný, neboť si byla vědoma faktu, že porušuje smlouvu o spolupráci, v důsledku čehož nemusely být údaje poskytnuté třetí osobou pravdivé (viz odstavec 5. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s takovým závěrem ztotožnil.
20. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl uplatněn relevantně i v těch částech, v nichž námitky dovolatelky směřovaly proti neužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Její námitce, že za porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o spolupráci již byla postižena v rámci své pracovní činnosti, nebylo možno přisvědčit. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
21. V konkrétní věci obviněné J. P. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Nejvyšší soud na tomto místě akcentuje skutečnost, že případným uplatněním dané zásady se již zabýval zejména nalézací soud, který dospěl k závěru, že postih podle civilního práva, v konkrétním případě podmíněné ukončení spolupráce se společností B. T., a z toho plynoucí krácení odměn obviněné, nebylo v dané věci dostatečné. Přihlédl přitom i k malé sebereflexi obviněné, která svou odpovědnost svalovala na již odsouzenou J. K., vliv svého jednání na spáchání přečinu pojistného podvodu zcela bagatelizovala, ačkoli pokud by své povinnosti splnila, k přečinu by nikdy nemohlo dojít (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku). Lze pak mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu, přičemž uplatnění podle jiného právního předpisu nepostačovalo. Nad rámec uvedeného možno dodat, že při úvaze o druhu a výměře trestu soud přihlédl i k tomu, že obviněná již nesla přímé ekonomické následky svého jednání, když bylo její pochybení zjištěno společností, pro kterou pracuje (zde srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 467/2021). Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněné, že se v nyní projednávané věci měla uplatnit zásada subsidiarity trestní represe.
22. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.