ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1014.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1014/2022-1863
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný Z. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2022, č. j. 6 To 225/2019-1724, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 113/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný Z. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019, č. j. 74 T 113/2015-1352, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku) a přečinem padělání a pozměnění známek podle §246 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku). Za uvedené přečiny (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 T 96/2017-105, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 171/2016-265, byl podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. [ Týmž rozsudkem byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 T 96/2017-105, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2018, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 171/2016-265, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu ] .
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 6 To 225/2019-1724, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody týkající se poškozené společnosti Česká pošta, s. p. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Českou poštu, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, IČ 47114983, odkázal s nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl nesprávnost skutkových zjištění stran skutku č. 1. a 3. rozsudku, přičemž uvedl, že skutek pod bodem č. 1. nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu a ke skutku č. 3. uvedl, že nebylo prokázáno, že on byl pachatelem, který přelepil EAN kód. Ve vazbě k uvedenému útoku soudům nižších stupňů vytýká, že se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že osoba na videozáznamu není on, ale někdo jiný, přičemž nesouhlasí s tím, že by jeho vina ohledně tohoto útoku měla být prokázána na podkladě fotografií, videozáznamu z kamer a výslechu svědkyně B. J. Dále uvedl, že u skutků pod č. 21., 25., 26. a 32. nebyla prokázána škoda a jeho jednání tak mělo být posouzeno jako pokus trestného činu. Rovněž má za to, že nebyly splněny kumulativně všechny znaky pokračujícího trestného činu, jelikož nebyl při všech útocích veden jednotným záměrem a současně i provedení jednotlivých útoků bylo odlišené. Podle dovolatele došlo rovněž k nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve vazbě k ukládanému trestu, neboť soudy nepřihlédly k ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když odvolací soud nepřihlédl k délce řízení a k době, která uběhla od spáchání trestného činu. V této souvislosti uvedl, že soud mu měl snížit trest se zřetelem k tomu, že od spáchání skutků uběhlo 9 let, a pokud tak neučinil, porušil jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání. Obviněný také přiložil žádost o odklad výkonu trestu.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který se po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání nesouhlasně vyjádřil k jednotlivým argumentům obviněného. Předně uvedl, že námitky stran dílčího skutku pod bodem 3. výroku o vině mají výlučně charakter polemiky s hodnocením důkazů, přičemž nelze shledat žádného, natož zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále k námitkám stran dílčího útoku pod bodem 1. uvedl, že tyto mají spíše povahu právní, avšak nelze je považovat za důvodné, jelikož jednání obviněného lze považovat za podvodné, když vyplacená částka představuje škodu a vrácení zboží by šlo toliko považovat za jakousi formu částečné reparace škody. K námitkám stran dílčích útoků pod body 21., 25., 26. a 32. uvedl, že škoda, byť v nezjištěné výši, těmito útoky nepochybně způsobena byla a lze tak toto jednání považovat za dokonané dílčí útoky přečinu podvodu. Dále se nesouhlasně vyjádřil k obviněným tvrzené námitce nesprávné právní kvalifikace, ke které mj. uvedl, že jednání obviněného bylo vedeno jednotným záměrem, podobný byl i způsob provedení jednotlivých útoků a zjevná je i souvislost v předmětu útoku. Nesouhlasně se také vyjádřil k námitce stran délky trestního řízení jako důvodu pro snížení trestu, ke které uvedl, že obviněný nepoukazuje na žádné konkrétní případy dlouhodobé nečinnosti nebo jiných nedůvodných průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení a podle jeho názoru nebyla délka řízení taková, aby ji bylo možno považovat za extrémní. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomuto ustanovení (do trestního řádu bylo včleněno zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022) je vhodné uvést, že je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve vztahu k uvedenému je nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz shora bod 8.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, a jak je nesporné z rozsudku odvolacího soudu zrušil rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného toliko ve výroku o náhradě škody, výroky o vině a trestu byly shledány správnými.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za nezbytné předně konstatovat, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy (obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že se např. nevypořádaly s jeho námitkami;, že nebylo prokázáno…) a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že u skutku pod bodem č. 1 nevznikla škoda; u skutku pod bodem č. 3 nebylo prokázáno, že přelepil EAN kód; u skutků pod body 21, 25, 26 a 32 nebyla zjištěna výše škody a mělo tak jeho jednání být kvalifikováno jako pokus; jeho jednání bylo chybně kvalifikováno jako pokračující trestný čin; soudy nepřihlédly k délce řízení při ukládání trestu atd. ]. Nutno je rovněž uvést, že oproti výhradám, které obviněný vznášel ve vztahu k odsouzení od bodem II. výroku rozsudku (přečin padělání a pozměnění známek podle §246 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku) před soudy nižších stupňů, vůči tomuto skutku v dovolání námitky neuplatnil. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 11. – 13. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Ke skutku ad 1) poukazuje soud na výslech vědkyně E. Š. a Z. V., které potvrdily skutečnost ohledně vyřízené reklamace na bourací kladivo. Bylo prokázáno, že podvod se týkal účtenky, kdy byly spojeny dvě účtenky dohromady tak, že horní část účtenky měla nové datum, které souhlasilo s dobou nákupu tak, aby mohl zákazník uplatnit reklamaci, ovšem spodní část účtenky byla od skutečně zakoupeného zboží, nicméně byl zde rozdíl v DPH, což si obžalovaný neuvědomil. Není možné, aby dvě účtenky měly stejné datum i stejné číslo. Bylo zjištěno, že účtenka na kladivo je v pořádku, avšak účtenka na břity byla falešná...K bodu 3) rozsudku shora poukazuje soud na výslech svědkyně B. J., která se rovněž vyjadřovala k přelepení EAN kódů...Do spisového materiálu byly založeny fotografie jak předmětného soustruhu, tak i pákových nůžek, kdy z předmětných fotografií je zcela jednoznačné, že předmětný soustruh je mnohem více objemné zboží, než pákové nůžky. Toto je zřejmé z předmětného videozáznamu, kde je zakoupené zboží zabaleno v daleko větší krabici, než je krabice od pákových nůžek. Z přehraného záznamu z kamerového systému jednoznačně vyplývá, že obžalovaný se v danou dobu v prodejně skutečně vyskytoval, přičemž byl i zachycen u pokladny, kde soustruh zakoupil. Jeho osoba je nezaměnitelná. Navíc byl v prodejně zachycen opakovaně na více místech. Dle předmětného videozáznamu se v nákupním košíku obžalovaného nachází objemnější krabice, která přesahuje okraj nákupního vozíku... Byť u skutků pod body 21), 25), 26) a 32) nebyla zjištěna výše způsobené škody, jedná se o dílčí útoky pokračujícího trestního činu, který v souhrnu předmětných třiceti dvou útoků předmětnou skutkovou podstatu trestného činu naplnil. Vzhledem k tomu, že u těchto čtyřech dílčích útoků pokračujícího trestního činu nebyla objektivně zjištěna výše způsobené škody, neboť poškození tuto škody nebyli schopni sdělit, byla na základě tohoto upravena i výše citovaná právní kvalifikace vytýkaného jednání obžalovaného... atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 16. – 34. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Pokud obžalovaný v odvolání namítal, že se fakticky v bodě 1. napadeného rozsudku podvodného jednání nedopustil, neboť zboží bylo vráceno zpět, není tomu tak, neboť bylo vráceno jiné zboží za použití paragonu na pneumatické vrtací kladivo, které reklamoval na stejnou účtenku, čímž společnosti AHOLD Czech Republic a.s. prokazatelně v dané výši škoda vznikla... Na záznamu z kamery 10 je obžalovaný vidět u pokladny a je zabírán shora, kde a je patrná jeho částečná pleš, kterou obžalovaný má, kdy v nákupním vozíku má objemnější dlouhou krabici, která vizuálně odpovídá krabici soustruhu, včetně obrázku, který je umístěn, nikoliv na krabici od pákových nůžek, což potvrdila ve své výpovědi svědkyně B. J. ... Není pochyb, že obžalovaný měnil identitu zboží, kdy vydával dražší zboží za levnější zboží, což činil přelepováním EAN kódů. To ostatně odpovídá jeho ‚modus operandi‘, neboť jde o stejný způsob páchání trestné činnosti jako v minulosti, kdy pro totožnou trestnou činnost již byl pravomocně odsouzen... Pokud však v některých bodech napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že obžalovaný způsobil škodu „v nezjištěné výši“ (body 21, 25, 26, 32), protože nebylo zjištěno, o jaké zboží se fakticky jednalo u nezjištěného EAN kódu, kterým bylo dané zboží přelepeno obžalovaným a takto neoprávněně získáno za nižší cenu, než ve skutečnosti bylo prodáváno, měl okresní soud správně ve skutkové větě uvést, že škoda byla způsobena nejméně ve výši 1,- Kč, neboť jinak by takto obžalovaný nejednal, kdyby z toho neměl mít alespoň tento minimální prospěch... Krajský soud sice toto pochybení již v předchozím rozhodnutí konstatoval a upravoval skutkovou větu v bodech I. 21, 25, 26, 32, ale vzhledem k tomu, že to nemělo podstatný význam pro závěry o vině obžalovaného uvedenými skutky a došlo ke zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším soudem, již k úpravě skutkové věty nepřistoupil a spokojil se pouze s konstatováním tohoto pochybení, když toto nemělo vliv ani na právní kvalifikaci a jednalo by se pouze o upřesnění těchto dílčích útoků...Pokud bylo ze strany obžalovaného namítáno, že u bodu I. nejde o pokračující trestný čin, když tento měl být spáchán hned třemi rozdílnými způsoby provedení, není tomu tak...V jednání obžalovaného krajský soud spatřuje souvislost v předmětu útoku – cizí majetek, blízkou časovou souvislost – jednání se obžalovaný dopouštěl v krátkém časovém odstupu v období od 4. 1. 2013 do 10. 7. 2013, kdy byl zadržen Policií ČR. Jednotným záměrem obžalovaného bylo vždy obohatit se. Jednotlivé útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu přečinu podvodu. Splněna byla i poslední podmínka, neboť obžalovaný páchal jednotlivé útoky podobným způsobem provedení, neboť stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele, nevyžaduje se úplná totožnost způsobu spáchání jednotlivých útoků... Ačkoliv se obžalovaný uvedené trestné činnosti dopustil již v roce 2013, a samotné řízení před soudy běželo od roku 2015, krajský soud neshledal důvod ke snížení trestu, neboť nebylo shledáno žádných průtahů v řízení, toto bylo prodlouženo s ohledem na opravné prostředky podávané obžalovaným… atd.“ Nad rámec hodnotících úvah soudu prvního stupně a správnost závěrů odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat jen okrajově na některé z námitek obviněného (viz výklad níže – bod 14., dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání). Obviněný v dovolání argumentuje tím, že v případě útoku pod bodem č. 1. výroku rozsudku došlo k reklamaci zboží Gillette NH MACH ve stejné hodnotě, která mu byla vyplacena, tudíž společnosti AHOLD Czech Republic a. s. nevznikla škoda. Argumentace obviněného ovšem pomíjí tu skutečnost, že pokud by zaměstnanci bylo známo, že účtenka, kterou obviněný předložil, není řádným dokladem, tak by jistě reklamace nebyla uznána, takové jednání má podvodný charakter, přičemž je nepochybné, že poškozené společnosti škoda vznikla, když uznala reklamaci, která neměla být uznána. K námitce týkající se dílčího útoku pod bodem č. 3. výroku rozsudku je vhodné uvést, že se jedná výlučně o námitku skutkového charakteru, když obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, přičemž soudy nižších stupňů se s danou námitkou řádně vypořádaly. Nejvyšší soud tak považuje za vhodné pouze obviněného upozornit na to, že je z daného dílčího útoku usvědčován nejen kamerovým záznamem, ale i vypovědí svědkyně a z jeho strany jde pouze o námitku, kterou zpochybňuje skutkový stav věci, zjištěný soudy na základě provedených důkazů, když soudům vytýká, nesprávné hodnocení provedených důkazů. Stran námitek týkajících se jeho jednání pod body 21., 25., 26. a 32. lze uvést, že nebylo zjištěno, o jaké zboží se fakticky jednalo u nezjištěného EAN kódu, kterým bylo dané zboží přelepeno obviněným a takto neoprávněně získáno za nižší cenu, než ve skutečnosti bylo prodáváno. Ve vztahu k uvedeným útokům je však nepochybné, že tímto jednáním obviněného vznikla přesně nevyčíslitelná škoda, neboť v rámci všech útoků, jednání obviněného vždy směřovalo k obohacení se. Je pravdou, že soudy nižších stupňů měly uvést, že vznikla škoda alespoň ve výši 1 Kč, jelikož bylo prokázáno, že obviněný přelepil EAN kód jiným kódem, který logicky musel mít nižší hodnotu než zboží, které ve skutečnosti na pokladně předložil a zaplatil tak minimálně o 1 Kč méně. Lze tak konstatovat, že k jistému pochybení v rámci upřesnění daných dílčích útoků došlo, ovšem bez sebemenšího vlivu na právní kvalifikaci jednání obviněného či na výši škody v neprospěch obviněného. Uvedené jednání bylo správně posouzeno jako dokonané, avšak bez vyčíslené škody. Obviněný bezpochyby nemůže rozporovat, že za situace, kdy bude výše škody v případě shora uvedených čtyř útoků vyjádřena vždy v minimální výši 1 Kč, pak toto upřesnění nemá žádný dopad na právní kvalifikaci jednání, kterého se dopustil. Nutno též obviněného upozornit, že trest mu byl ukládán podle §209 odst. 2 tr. zákoníku (současně jako souhrnný), a to s ohledem na odsouzení za „takový čin“ v posledních třech letech, přičemž jsou nezpochybnitelná a mají zásadní vliv na již zmíněnou právní kvalifikaci, podle které byl ukládán obviněnému trest. Za situace, kdy se podvodným jednáním takového zboží zmocnil, lze stěží takové jednání kvalifikovat pouze jako pokus, jak konstatuje v dovolání obviněný. Pro úplnost Nejvyšší soud k otázce obviněným tvrzenému pokusu takového jednání musí dovolatele upozornit, že pokusem je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání činu nedošlo. Např. ve vztahu k útoku pod bodem 21. bylo nejen svědeckou výpovědí (svědek L.), ale také důkazem zajištěným při domovní prohlídce prokázáno, že v případě předmětné uhlové kotoučové pily došlo (stejně jako v dalších případech, kdy se obviněný dožaduje posouzení jeho jednání jako pokusu) k dokonání činu. Odvolací soud se řádně zabýval i námitkou obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání jako pokračujícího trestného činu, přičemž nad rámec úvah odvolacího soudu a v rámci reakce na námitky obviněného považuje Nejvyšší soud pouze za potřebné zmínit, že pokud obviněný zpochybňuje splnění podmínky jednotného záměru a podmínku stejného nebo podobného způsobu provedení útoku a souvislost v předmětu útoku, tak pomíjí tu skutečnost, že je nepochybné, že všechny dílčí útoky byly zcela nepochybně vedeny jednotným záměrem obviněného obohacovat se podvodným jednáním, kterým vznikla škoda subjektům provozujícím prodejny spotřebního zboží, přičemž všechny jeho útoky byly vedeny přinejmenším podobným způsobem provedení, jelikož vždy šlo o podvodné jednání vůči personálu jednotlivých prodejen a nic na tom nemění ani skutečnost, že se jeho jednotlivá podvodná jednání lišila v některých detailech. Zjevná je i souvislost v předmětu útoky, jelikož ve všech případech šlo o majetek provozovatelů jednotlivých prodejen spotřebního zboží.
13. Na tomto místě je vhodné zmínit, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již předmětem přezkumu v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 11. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (bod 8. a násl. rozsudku odvolacího soudu), přestože sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil závěry vlastní. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným závěrům o vině obviněného, přičemž učiněná skutková zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také ze záznamů z bezpečnostních kamer a dalších ve věci provedených důkazů. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního pohledu na skutkový děj a na hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž se obviněný snaží vyzdvihovat pouze ty skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch a skutečností svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Obviněný rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku zařadil námitky k délce trestního řízení s tím, že odvolací soud nepřihlédl ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku k době, která uběhla od spáchání trestného činu, pro který byl obviněný uznán vinným. Lze souhlasit s tvrzením obviněného, že délka trestního stíhání přesahuje 7 let a skutečnost, že využíval svého práva k podání opravných prostředků, mu nemůže být kladena k tíži, nicméně je nutné konstatovat, že využití práva obviněného k podávání opravných prostředků vede objektivně k prodlužování trestního řízení a takovou skutečnost nelze přičítat k tíži ani orgánům činným v trestním řízení, čehož se snaží domoci obviněný, jak vyplývá z jeho argumentace (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 100/11, kde Ústavní soud mj. vyslovil názor, že „klíčové je, že z logiky věci nelze k tíži orgánů trestního řízení přičítat prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněného a jeho taktikou“). Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo neúměrně prodlužováno jinými průtahy a první odsuzující rozsudek byl v předmětné trestní věci vyhlášen již dne 25. 4. 2017, tedy 2 roky od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, nemůže Nejvyšší soud považovat námitky obviněného stran délky řízení za opodstatněné, zvláště pak za situace, když ani sám obviněný nepoukazuje na žádné konkrétní případy nečinnosti nebo jiné nedůvodné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení. Obviněný již taktně nezmiňuje důvody, které rovněž vedly k prodloužení lhůty trvání trestního řízení, které měly spojitost např. s jeho pobytem v zahraničí. Na tuto skutečnost reagoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. 3. 2022 č. j. 8 Tdo 195/2022. V rámci ukládaného trestu obviněný rovněž přehlíží tu skutečnost, že mu byl ukládán souhrnný trest, přičemž v předmětné trestní věci ve vazbě na uložený souhrnný trest musely být zrušeny výroky o trestech z výroku o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 T 96/2017-105, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2018, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 171/2016-265, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně musela být brána v úvahu sofistikovanost jednání obviněného a další skutečnosti, které v rámci úvah o druhu a výši trestu zmínily soudy nižších stupňů.
16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu