ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1042.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1042/2022-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovoláních obviněných 1) „AAAAA“ (byl použit pseudonym) , nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, 2) T. M. , nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, a 3) R. M. , nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 13 Tmo 10/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku (soudu pro mládež) pod sp. zn. 14 Tm 6/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných „AAAAA“, T. M. a R. M. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku jako soudu pro mládež ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 Tm 6/2021, byli uznáni vinnými obvinění T. M. a R. M. v bodech 1) a 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný mladistvý (dále „mladistvý“) „AAAAA“ v bodě 3) proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný T. M. byl odsouzen za tento přečin a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 8. 2021, č. j. 4 T 41/2020 158, podle §146 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 8. 2021, č. j. 4 T 41/2020-158, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo, zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná R. M. byla podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. „AAAAA“ byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. j), §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným T. a R. M. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, způsobenou majetkovou škodu ve výši 1 663 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla „AAAAA“ uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, způsobenou majetkovou škodu ve výši 4 038 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený Ř., IČ XY, poškozený M.H., nar. XY, a poškozený M. M., nar. XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění odvolání. Z podnětu odvolání „AAAAA“ byl rozsudkem Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 13 Tmo 10/2022, výrokem ad 1) podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestním opaření ohledně jeho osoby. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že „AAAAA“ byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, §31 odst. 1 a §33 odst. 1 z. s. m. nově odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 3 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Výrokem 2) byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných T. M. a R. M. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění a mladistvý dopustili přečinu, případně provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tím, že
1) T. M., nar. XY, dne 16. 2. 2020 v době mezi 02:30 až 02:50 hodin v XY, na náměstí XY, v budově číslo popisné XY, v prostoru sálu hotelu XY, na diskotéce, kde se nacházel společně s manželkou R. M. a „AAAAA“, za přítomnosti dalších, nejméně 150 osob, poté, co opakovaně vyzýval M. H., narozeného XY, aby se s ním šel ven poprat, a ten to pokaždé odmítl s upozorněním, aby nedělal problémy, ho napadl ranou pěstí do obličeje a poté, co společně upadli na zem, ho společně s dalšími osobami bil pěstmi, čímž mu způsobil zhmoždění hlavy, čelisti, bérce pravé nohy, zhmoždění pravé ruky, oděrky a podlitiny;
2) R. M. dne 16. 2. 2020 v době mezi 02:30 až 02:50 hodin v XY, na náměstí XY, v budově číslo popisné XY, v prostoru sálu hotelu XY, na diskotéce, poté, co došlo ke konfliktu mezi jejím manželem T. M. a M. H., narozeným XY, za přítomnosti dalších, nejméně 150 osob, nejprve udeřila ranou pěstí do oblasti levého oka Z. R., narozenou XY, čímž jí způsobila podlitinu okolí levého oka, poté stříkla do obličeje M. H. a M. M., narozenému XY, tvrdý alkohol a následně zvedla nad hlavu lahev od tvrdého alkoholu, v úmyslu udeřit M. H., v čemž jí zabránil R. K., narozen XY, tím, že jí chytil ruku a lahev jí vzal, poté napadala M. H. kopy a údery, strhla mu stříbrný řetízek a tahala ho za oblečení tak, že mu roztrhala triko;
3) „AAAAA“, nar. XY, dne 16. 2. 2020 v době mezi 02:30 až 02:50 hod. v XY, na náměstí XY, v budově číslo popisné XY, v prostoru sálu hotelu XY, na diskotéce navštívené společně s matkou R. M. a otcem T. M., za přítomnosti dalších, nejméně 150 osob, nejprve opakovanými ranami pěstí do obličeje napadl poškozeného M. M., narozeného XY, poté ho udeřil do hlavy a těla židlí, čímž mu způsobil zhmoždění a podlitinu dolního rtu, otok a podlitinu na předloktí pravé ruky a otřes mozku.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 13 Tmo 10/2022, podali všichni obvinění prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě společným podáním dovolání, ve kterých odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obvinění již ve svých odvoláních namítali, že soud prvního stupně se nezabýval tím, jaké skutečnosti měly být zjištěny a prokázány z jakých důkazů. Na konkrétní důkazy odkázal pouze k některým částem jednotlivých skutků; navíc se jednalo převážně o důkazy, které konkrétní jednání ani neprokazovaly. Na uvedené výhrady reagoval odvolací soud tím, že v bodě 11. odůvodnění rozsudku uvedl k dílčím částem skutků jednotlivé důkazy, z nichž měly být tyto prokázány. Z tohoto postupu však jednoznačně vyplynulo, že učiněná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, respektive z provedených důkazů vůbec nevyplývala. Soud druhého stupně nadto některá skutková zjištění odůvodnil procesně nepoužitelnými důkazy. Dovolatelé rovněž vytkli porušení jejich práva na spravedlivý proces.
6. V další části podaných dovolání obvinění zpochybňovali jednotlivá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. V prvé řadě se jednalo o závěr, že obviněný T. M. (dále též jen „obviněný“) měl napadnout poškozeného M. H. ranou pěstí do obličeje a poté, co společně upadli na zem, ho společně s dalšími osobami bít pěstmi, čímž mu měl způsobit zranění definovaná ve skutkové větě výroku o vině. Podle odvolacího soudu měl ovšem obviněný vyzývat poškozeného M. H. „na férovku“, a když ten odmítl, přizval si syna, „AAAAA“ (dále též „mladistvý“), který měl jako první pěstí zaútočit na obličej poškozeného M. M., načež mělo dojít k rozvinutí konfliktu. Je tedy nepochybné, že obviněný poté, co měl vyzývat poškozeného M. H., aby se s ním šel ven poprat, tohoto nenapadl (jak se podává ze skutkové věty). Soud druhého stupně zmínil napadení poškozeného ze strany obviněného až v průběhu konfliktu. Uvedené však z žádných provedených důkazů nevyplývalo. Dovolatelé poté obsáhle citovali výpovědi svědků. Vyzdvihli, že svědek T. G. viděl toliko mladistvého někoho napadat, obviněného nikoliv. Z toho podle názoru dovolatelů vyplynulo, že jej držel pod krkem toliko preventivně. Sám poškozený M. H., který měl být obviněným napaden, si nepamatoval, že by od něj dostal nějaké rány. Hovořil pouze o tom, že dostal rány od více osob z hloučku. Rovněž svědci R. K. a P. M. viděli obviněného pouze ležet na zemi, a žádný útok z jeho strany tak nezaznamenali. Podle posledně jmenovaného svědka navíc svědek T. G. přiběhl na místo bezprostředně před ním (asi 20 vteřin), musel tedy obviněného chytit a dostat na zem prakticky okamžitě, aniž by předtím pozoroval nějaké napadání kohokoliv z jeho strany (tj. preventivně). O konfliktu mezi obviněným a poškozeným M. H. se zmínil pouze poškozený M. M., jednání však popsal toliko vágně, ani přibližně tak, jak bylo uvedeno v obžalobě. Další informace o napadání ze strany obviněného se již nachází pouze ve výpovědi mladistvého z přípravného řízení, ta ovšem nemůže sloužit jako důkaz, jelikož v hlavním líčení nebyla přečtena na základě §207 odst. 2 tr. ř. Přitom podle §220 odst. 2 a §2 odst. 11, 12 tr. ř. smí soud přihlédnout jen ke skutečnostem probraným a důkazům provedeným v jednání před ním. Skutkové zjištění o napadení poškozeného M. H. obviněným je tedy založeno na procesně nepoužitelném důkazu. Přitom bylo v posuzované věci právě toto zjištění nepochybně určujícím pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněnému nebylo kladeno za vinu žádné jiné jednání, které by bylo možné pod danou skutkovou podstatu podřadit.
7. Za rozporné s obsahem provedených důkazů označili dovolatelé též skutkové zjištění, že mladistvý měl na poškozeného M. M. útočit židlí. Zdůraznili, že z výpovědi svědka L. J. vyplývá pouze to, že mladistvý „hodil do davu židli, kterou předtím vytrhl z ruky securiťákovi“, nikoliv to, že by s ní na kohokoliv útočil. Poukázali navíc na skutečnost, že výpověď tohoto svědka hodnotily soudy jako nevěrohodnou. V takovém případě ovšem nemohly účelově vybrat jen některé její části (znějící ve prospěch obžaloby) a tímto odůvodnit svá rozhodnutí. Dále dovolatelé citovali část výpovědi poškozeného M. M., z níž je patrné, že ani on sám si nebyl předmětnou událostí, resp. jejím průběhem, zcela jistý. Uvedené jednání mladistvého pak již nikdo z přítomných svědků nepotvrdil. Poškozený M. H. viděl židli jen v rukou poškozeného M. M. a svědek T. G. viděl letět jednu židli přes bar. I pokud by však židli odhodil skutečně mladistvý, je stále zásadní rozdíl mezi odhozením židle a útokem, resp. úderem židlí. Dané skutkové zjištění, které je zároveň určujícím pro naplnění znaků skutkové podstaty provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, je tedy ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
8. Ve vztahu k obviněné R. M. (dále též „obviněná“) odvolací soud konstatoval, že vylévala alkohol po ostatních a že poškozeného M. H. nahrnula na stůl, držela ho rukama pod krkem a rvala mu tričko i s řetízkem. Uvedené skutečnosti však nevyplývají z žádné ze svědeckých výpovědí, na něž soud druhého stupně v tomto ohledu odkázal. Svědek T. G. hovořil pouze o tom, že jej kdosi polil alkoholem, svědek R.K. viděl jedině to, jak obviněná sáhla po lahvi s alkoholem, zatímco svědek P. M., který byl u ní nejblíže, popsal celou řadu rozličných fyzických i verbálních ataků z její strany proti někomu z poškozených, nicméně o polévání alkoholem se nezmínil. Ani jeden ze svědků tedy neuvedl, že by obviněná záměrně vylila alkohol do obličeje poškozených M. H. a M. M. Stejně tak ani jeden z těchto svědků neuvedl, že by ji viděl strhávat tričko a řetízek poškozenému M. H. Výpověď poškozeného M. H. byla v daném směru zcela osamocena, navíc v rozporu s výpovědí svědka P. M. Poškozený M. M. o tomto vůbec ničeho nevypověděl, naopak výslovně uvedl, že jej nijak nenapadala. Poškozený M. H. se sice o rozlévání alkoholu obviněnou obecně zmínil, rozhodně však neuvedl, že by to byla právě ona, kdo by na něj alkohol vylil. Rovněž tato skutková zjištění, která jsou součástí skutkové věty a jsou taktéž určující pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem důkazů, z nichž je soud druhého stupně učinil. Z hlediska právního posouzení skutku pak rozhodně není nepodstatné, která konkrétní jednání obviněné byla před soudem prokázána a která nikoliv, stejně tak je tomu u ostatních obviněných. K úřednímu záznamu Policie České republiky o výjezdu hlídky do restaurace XY dovolatelé doplnili, že k jeho čtení nebyl udělen souhlas podle §211 odst. 6 tr. ř., jde tedy o procesně nepoužitelný důkaz.
9. Dovolatelé namítli porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nalézací soud sice všechny provedené důkazy v rozsudku uvedl v rámci skutkových zjištění, v rámci jejich hodnocení však již s některými důkazy vůbec nepracoval a zcela je pominul. Odvolací soud poté konstatoval, že soud prvého stupně provedl zákonným způsobem všechny důkazy, které se k objasnění věci nabízely, a po jejich pečlivém zhodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech učinil přijatelná skutková zjištění. Dovolatelé však zdůraznili, že soud má též povinnost řádně se vypořádat se všemi důkazy, a pokud k nim nepřihlédne, tak vysvětlit, z jakých důvodů tak učinil. Tomu soudy v daném případě nedostály, jelikož zcela opomenuly výpověď svědka R.V. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se ani náznakem nepodává, z jakého důvodu soud k této výpovědi při svém rozhodnutí nepřihlédl, zda ji považoval za nevěrohodnou a případně z jakých důvodů. Soud druhého stupně se pak k uvedenému nevyjádřil ani k námitkám obviněných, explicitně zdůrazněným při veřejném zasedání o odvoláních. V této souvislosti dovolatelé citovali z nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07.
10. Oba soudy k věci přistoupily s předem pojatým přesvědčením, že dovolatelé spáchali všechna jednání, která jim byla kladena za vinu. Nepostupovaly proto v souladu se zásadou in dubio pro reo . Z provedeného dokazování vyplynuly dvě skutkové verze událostí, které se lišily jak v otázce počátku konfliktu, respektive jeho zavinění, tak i v otázce postupu členů security vůči obviněným. Podle názoru dovolatelů se nepodařilo ani jednu ze skutkových verzí vyvrátit. Skutková verze, kterou přijaly soudy obou stupňů, nevysvětlovala řadu podstatných skutečností. Například, jak se obviněný T. M. ocitl na zemi v bezvědomí, kde mu musela být dána první pomoc, když soudy neuvěřily žádnému ze svědků ani obviněných v tom, že byl hned na počátku konfliktu sražen k zemi poškozeným M. H.. Dovolatelé odkázali zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, v němž byl posuzován obdobný případ výtržnictví. I zde byly zjištěny dvě verze skutkového děje, a z tohoto důvodu bylo v rámci zásady in dubio pro reo nutno rozhodnout ve prospěch obviněného a zprostit jej obžaloby. Z uvedeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že za trestný čin výtržnictví nelze považovat jakékoli fyzické napadení jiného, spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Pro tento trestný čin je totiž typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je proto nutné hodnotit konkrétní okolnosti činu, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti. Počátek konfliktu (kdo jej začal či vyprovokoval) tak byl v daném případě stěžejní. Skutkové verze poškozených, přímo zúčastněných v daném konfliktu, nebyly potvrzeny výpověďmi žádných svědků, přestože jich podle obžaloby bylo na místě nejméně 150. Dovolatelé podpořili svou argumentaci také odkazem na judikaturu Ústavního soudu k zásadě presumpce neviny a in dubio pro reo , a to na nález ze dne 11. 6. 2016, sp. zn. ÚS 520/16, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/16, či ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18.
11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 21. 6. 2022, č. j. 13 Tmo 10/2022-521, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku jako soudu pro mládež ze dne 26. 1. 2022, č. j. 14 Tm 6/2021 456, a postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že nastíněné výtky nejsou opodstatněné a doplnil, že žádný zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními v posuzované věci neshledal. Podle jeho názoru soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 i §125 odst. 1 tr. ř. Podotkl, že výpovědi poškozených nestojí osamoceně, naopak jsou doplňovány, resp. korespondují se souvisejícími výpověďmi dalších svědků a odpovídají též důkazům listinným. Stran deliktní činnosti obviněných ve formě výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tedy nepanují žádné, natož důvodné pochybnosti. V podrobnostech pak státní zástupce odkázal na příslušné pasáže rozhodnutí obou nižších soudů. K námitce týkající se upotřebení procesně nepoužitelných důkazů stručně poznamenal, že výrok o vině se neopírá o žádný neúčinný důkaz. Veškeré rozhodné důkazy byly v řízení před soudy řádně provedeny, a to bez jakýchkoliv vad, které by snad vylučovaly jejich využití. Obviněnými označený důkaz, podle jejich názoru neúčinný, není podkladem odsuzujícího výroku. K naznačené vadě opomenutých důkazů, tj. k soudy přehlédnuté výpověď svědka R. V., uvedl, že se nejedná o důkaz významný z hlediska meritorního rozhodnutí, protože vina byla prokázána bez důvodných pochybností bez ohledu na tento důkaz. To znamená, že i kdyby soudy skutečně nevěnovaly důkazu dostatečnou pozornost, nemělo by to žádný vliv na věcnou správnost přezkoumávaných rozhodnutí. Státní zástupce proto navrhl podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněná.
13. Na vyjádření státního zástupce reagovali dovolatelé replikou ze dne 16. 11. 2022. K namítanému „zjevnému rozporu“ odkázali na body 8. až 25. a 34. až 48. dovolání. Vyjádřili přesvědčení, že se nejedná toliko o vlastní hodnocení důkazů, a doplnili, že prokázány by měly být všechny jednotlivé dílčí skutky uvedené ve skutkové větě rozsudku. Nepodaří-li se některá dílčí jednání prokázat, obvinění by za ně neměli být odsouzeni. Znovu připomenuli, že označili několik důkazů, které považují za neúčinné. Neprovedenou výpověď mladistvého z přípravného řízení brali jako stěžejní, neboť právě na ní spočívá přinejmenším rozhodnutí o vině obviněného T. M. Za nepřípadné považovali přejít nezohlednění výpovědi svědka R. V. tím, že vina byla prokázána bez důvodných pochybností bez ohledu na tento důkaz. Poukázali na povinnost soudů vypořádat se se všemi provedenými důkazy, a pokud některé z nich nepřevezmou za základ svých skutkových zjištění, tak tento postup ve svém rozhodnutí odůvodnit. Soudy však uvedenému nedostály a porušily zásady spravedlivého procesu. Nakonec obvinění zopakovali návrh na rozhodnutí dovolacího soudu uvedený v podaných dovoláních.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.
16. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
17. Dovolatelé výslovně uplatnili posledně uvedenou alternativu, když zvolený dovolací důvod spojili i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
18. Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku vytýkali především zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, který spatřovali v jednotlivých dílčích závěrech soudu prvního stupně vtělených do skutkové věty výrokové části jeho odsuzujícího rozsudku. Dále namítali, že jedno z těchto skutkových zjištění má být založeno na procesně nepoužitelném důkazu, rovněž poukazovali na opomenutí jiného důkazu ze strany soudů obou stupňů. Uplatnili tedy všechny tři alternativy jimi zvoleného dovolacího důvodu, ani jednu z konkrétních výhrad v jejich rámci vznesených však nepovažoval Nejvyšší soud za opodstatněnou.
19. Předně je vhodné se vypořádat s poznámkami uvedenými v závěrečné části společného podání dovolatelů o tom, že ve věci existují dvě varianty skutkového děje, které se provedeným dokazování nepodařilo vyvrátit. Tím mělo být zároveň řečeno, že skutková verze poškozených nebyla potvrzena výpověďmi žádných svědků, přestože jich na místě mělo být nejméně 150. Daná výtka ovšem zůstala toliko v obecné rovině, nebyla odůvodněna téměř žádnými konkrétními skutečnostmi či případnými vadami. Dokonce ani nezapadá do celkového pojetí dovolací argumentace, jejíž podstatnou část tvoří námitky proti vybraným dílčím skutkovým zjištěním uvedeným ve skutkové větě výroku o vině, které podle názoru obviněných nevyplývají ani z výpovědí poškozených M.H. a M. M. a dalších svědků z řad členů security, kteří verzi obou poškozených podporovali. K jediné konkrétnější výtce uvedené v této pasáži podaných dovolání, tj. že skutková verze přijatá soudy nevysvětlovala např. to, jak se obviněný T. M. ocitl na zemi v bezvědomí, lze jen ve stručnosti poznamenat, že soud prvního stupně tvrzení o údajném bezvědomí obviněného neakceptoval (srov. bod 36. rozsudku). Pokud jde o konkrétní příčinu jeho pádu na zem, platí, že v případě takto nepřehledné a chaotické události nelze rozumně očekávat, že bude s potřebnou mírou jistoty prokázán každý jednotlivý pohyb či detail jejího průběhu. To ovšem nebrání možnosti přijmout relevantní skutkové závěry alespoň o základních bodech skutkového děje a na jejich základě pak vyvodit trestní odpovědnost příslušných osob. Nadto je zjevné, že účast silně podnapilého muže v hromadné bitce cca 15 osob může tímto způsobem skončit velice snadno, aniž by bylo potřeba dopodrobna rozebírat sled jednotlivých příčin vedoucích k výše uvedenému (pro obviněného nepříznivému) následku.
20. Nad rámec uplatněných dovolacích námitek lze ještě vyzdvihnout, že soud prvního stupně se velice důsledně zabýval výpověďmi obviněných, poškozených i svědků a z nich plynoucími alternativami skutkového děje, přičemž zcela správně dospěl k závěru o nevěrohodnosti obhajoby všech tří dovolatelů i svědků z řad kamarádů a známých „AAAAA“. Své stanovisko soud pečlivě odůvodnil především v bodech 36. až 39. jeho rozsudku (na které vzhledem k absenci dovolacích výhrad tímto směrem zaměřených postačuje toliko odkázat), kde poukazoval na poměrně zásadní rozpory i mnohé nelogičnosti svědectví, podle kterých měl být otec rodiny M. bezdůvodně napaden ze strany členů ochranky. Soud tudíž důvodně vycházel právě z konstantních a logicky strukturovaných výpovědí obou poškozených i s nimi souznících dalších svědků, což podrobně vysvětlil zejména v bodech 33. až 35. rozsudku. S jeho náhledem na věc se bez výhrad ztotožnil i odvolací soud (srov. body 11. až 13. napadeného druhoinstančního rozsudku), stejně jako Nejvyšší soud. Pro něj (jakož i pro soud druhého stupně) ostatně platí omezení v přezkumu skutkových zjištění, do nichž smí zasáhnout, pouze pokud hodnocení důkazů nalézacím soudem odporuje zásadám formální logiky, z důkazů jsou vyvozovány závěry, které z nich nevyplývají nebo jsou s nimi dokonce v rozporu. K ničemu takovému však v posuzovaném případě nedošlo, soud prvního stupně plně respektoval zásady uvedené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Za této situace dovolacímu soudu nepřísluší jakkoliv zasahovat do práva prvého soudu hodnotit důkazy a činit z nich závěry o průběhu rozhodného skutkového děje.
21. Co se týče konkrétních dovolacích námitek, nelze k nim nejprve nepoznamenat, že se jedná o izolované zpochybňování dílčích skutkových závěrů, které mnohdy ani nejsou natolik zásadní z hlediska právního posouzení jednání dovolatelů jako přečinu, příp. provinění výtržnictví. Je zde proto určitá pochybnost o naplnění první varianty dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tato se vztahuje na „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. Přitom zejména mladistvému „AAAAA“ a obviněné R. M. byla kladena za vinu řada dalších dílčích ataků, které v podaném dovolání nikterak nerozporovali a která jsou bez jakéhokoliv sporu schopna naplnit zákonné znaky objektivní stránky §358 odst. 1 tr. zákoníku (rány pěstí do obličeje poškozeného M. M. či svědkyně Z. R., snaha udeřit poškozeného M. H. lahví od tvrdého alkoholu atd.). Kromě toho se ani nelze s dovolateli ztotožnit v jejich názoru, že by jimi vybraná skutková zjištění nevyplývala z provedeného dokazování, resp. z výpovědí obou poškozených a dalších pracovníků ostrahy, které soudy hodnotily jako věrohodné.
22. Je potřeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to včetně jeho klíčového závěru, že to byla právě mužská část rodiny M., která fyzický střet s ostrahou diskotéky úmyslně a zcela bezdůvodně vyvolala, celá rodina se rozhořelého konfliktu následně aktivně účastnila, přičemž její ženská část jej při uklidnění situace znovu rozdmýchávala. To je nutné mít na paměti i při hodnocení jednotlivých námitek proti dílčím skutkovým zjištěním, nejvíce ve vztahu k výhradě obviněného T. M. proti závěru nalézacího soudu, že udeřil poškozeného M. H. pěstí do obličeje. Ta je ze všech dovolacích námitek tohoto druhu asi nejvíce podložena faktickým důkazním stavem, jelikož v hlavním líčení před soudem prvního stupně tento konkrétní údaj z úst slyšených svědků (včetně samotného poškozeného) výslovně nezazněl. Na druhou stranu však bylo bez důvodných pochybností doloženo, že obviněný, kterému lze přičíst k tíži již svévolné vyvolání celého konfliktu, poškozeného a případně i další jeho kolegy fyzicky napadal, což k naplnění objektivní stránky přečinu výtržnictví bez dalšího postačuje.
23. Je třeba připustit, že skutkový děj uvedený ve skutkové větě výroku soudu prvního stupně byl převzat ze skutkové věty podané obžaloby, která byla formulována na základě výpovědí poškozených M. H. a M.M. a dalších svědků z přípravného řízení učiněných formou úředních záznamů o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. povětšinou hned několik dní po skutku (ten se odehrál dne 16. 2. 2020). Procesně použitelným způsobem se svědci k věci vyjadřovali až u hlavního líčení dne 23. 7. 2021, tj. s časovým odstupem téměř roku a půl. Je tudíž pochopitelné, že si detaily předmětné události ne vždy vybavovali, také s ohledem na to, že se jednalo o velice živelnou, vyhrocenou, chaotickou a nepřehlednou situaci. Oba poškození se ostatně sami od sebe (bez jakéhokoliv nedovoleného předestírání ze strany soudu) snažili odkázat na své předchozí výpovědi, což je patrné jak z protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 7. 2021 (č. l. 325–333), tak z pořízeného zvukového záznamu (CD na č. l. 455). Konkrétně poškozený M. H. k ataku ze strany obviněného vypověděl, že si nepamatuje, že by od něj hned na začátku dostal nějaké rány, ale jestli to uvedl tehdy, „tak ano, protože to bylo aktuální“. V této souvislosti ještě poškozený zmínil, že obviněný byl v popředí hloučku, který na něho útočil, nejprve verbálně, posléze mu uštědřil mnoho ran, hodil jej přes bar a po jeho pádu na zem do něj kopal (č. l. 327 a verte ).
24. To, že údaj o napadení shora jmenovaného poškozeného úderem pěstí ze strany obviněného zůstal ve skutkové větě výroku o vině zachován, byť u hlavního líčení nebyl takto přímo prezentován, nepovažuje Nejvyšší soud za nikterak závažné pochybení (již vůbec ne za porušení práva na spravedlivý proces). V řízení bylo totiž bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný poškozeného skutečně fyzicky napadal a do šarvátky se aktivně zapojoval, velmi pravděpodobně až do svého pádu na zem. To ostatně logicky vyplývá i ze zjištěných okolností skutkového děje, neboť právě on byl hlavním iniciátorem celého útoku na ostrahu podniku a poté stál i v čele oné útočící skupinky. Poškozený M. M. se zmínil o atacích ze strany obviněného hned třikrát; jednou např. uvedl, že „obžalovaný M. napadal pana H.“ a následně k dotazům jej dvakrát označil jako osobu útočící na členy security (č. l. 328 a verte ). Danou skutečnost potvrdil také svědek T.G. Jeho výpověď obviněný dopodrobna citoval v podaném dovolání ve snaze podpořit své tvrzení, že poškozeného M. H. nenapadl, nicméně podle názoru Nejvyššího soudu z ní takto kategorický závěr učinit nelze. Zejména z audionahrávky pořízené z předmětného hlavního líčení je vyjádření svědka poměrně jednoznačné, když k dotazu soudkyně, proč obviněného chytil pod krkem, odpověděl velmi rozhodným hlasem: „No protože tam napadal naše kluky, že jo.“ K dalšímu dotazu koho napadal, uvedl: „No naše kluky, vyhazovače, co jsme tam byli, ale nevím přesně.“ I tento svědek tedy potvrdil útoky obviněného na členy ochranky, byť si nevybavil, na koho konkrétně dané napadání směřovalo. Nadto si nelze realisticky představit, že v momentě, kdy na dva poškozené vyhazovače v přesile útočí přibližně 10 (možná i více) lidí a svědek s dalšími dvěma členy ochranky jim přiběhne na pomoc, že by se za této situace snažil kohokoliv zpacifikovat pouze z preventivních důvodů (jak bylo předestřeno v podaných dovoláních). Rovněž citace svědka o tom, že viděl útočit pouze mladistvého na poškozeného M. M. je poněkud vytržena z kontextu, neboť tímto svědek reagoval na otázku obviněného týkající se pouze momentu, kdy doběhl nahoru a prvně zaregistroval posuzované dění. Z výpovědi svědka přitom nevyplývá, že by uzemnil obviněného v ten samý okamžik, neboť po jím popsané úvodní scéně se mělo vše seběhnout k baru a motat kolem něj v rohu a teprve tam svědek přiběhl a chytl obviněného (č. l. 331 a zejména zvukový záznam). Opak nevyplývá ani z výpovědi svědka P. M., jak bylo v podaném dovolání taktéž vytýkáno, poněvadž z jeho výpovědi lze spíše dovodit, že tento svědek události ze začátku útoku vůbec nezaznamenal, příp. neuchoval v paměti.
25. Lze tedy shrnout, že výtržnost obviněného T. M. ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v záměrném vyprovokování fyzického konfliktu většího množství osob a zároveň napadání pracovníků ostrahy byla v řízení bez důvodných pochybností prokázána. V daném případě již nemá z hlediska naplnění předmětné skutkové podstaty natolik zásadní význam v podrobnostech určovat, zda se opravdu jednalo o útok rukou sevřenou v pěst proti obličeji poškozeného M. H. na samém počátku zmiňovaného ataku nebo o mírně odlišný způsob fyzického napadení, ze kterého je taktéž možno vyvodit trestní odpovědnost obviněného v nezměněné podobě. Ostatně pojem „napadení jiného“ ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je právní teorií definován jako jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3321–3327). Kromě toho nelze pominout, že údery pěstí jsou jedním z nejklasičtějších způsobů fyzického napadání v situacích, jako byla právě tato (kdy s ohledem na intenzitu celého útoku se i údery otevřenou dlaní jevily jako nedostatečně razantní). Dalo by se proto očekávat, že pokud by obviněný poškozeného atakoval nějakým netradičním způsobem, svědci by se o tom bezpochyby zmínili a nezůstali by pouze u sdělení, že poškozeného „napadal“, případně že na ostrahu „útočil“ (stejně jako popsali útok židlí, lahví od alkoholu nebo kousnutí). Dále je významné, že závěr o napadení poškozeného M. H. lze vyvodit z výpovědí poškozených i svědků učiněných v hlavním líčení, aniž by bylo třeba opírat se o výpověď mladistvého z přípravného řízení. Proto se nelze ztotožnit s dovolací výhradou, že soud vystavěl dané skutkové zjištění na procesně nepoužitelném důkazu.
26. O poznání jednodušší situace panuje v případě obviněné R. M. a “AAAAA“, kteří předvedli celou škálu dílčích jednání, které lze charakterizovat jako „napadení jiného“ popsané v ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku, s tím, že část těchto útoků v podaném dovolání ani nezpochybňovali. Navíc jimi napadené skutkové závěry ve skutečnosti nejsou v rozporu s důkazním stavem věci. Fakt, že mladistvý útočil na poškozeného M. M. židlí, vyplývá z porovnání výpovědí obou poškozených, kdy M. M. potvrdil, že na něj byl veden atak s pomocí židle (kterou měl být dokonce udeřen), načež si vzal také židli na svou obranu. K dotazu, kdo jej takto napadl, odvětil, že si myslí, že to byl „AAAAA“ (č. l. 328). Poškozený M. H. rovněž zaznamenal, že druhý poškozený se bránil s židlí, a to právě proti mladistvému, což konstatoval bez jakéhokoliv zaváhání (č. l. 327 a verte , zvukový záznam). O předmětném skutkovém závěru nalézacího soudu proto nevznikly ani dovolacímu soudu žádné pochybnosti. K nesouhlasu mladistvého se způsobem hodnocení svědecké výpovědi L. J. lze jen stručně podotknout, že nikde není napevno zakotveno, jakým způsobem mají být svědecké výpovědi hodnoceny s tím, že ani označení některé z nich jako nevěrohodné nebrání čerpat z ní určité doplňkové informace. Hlavním zdrojem poznání však byly v daném ohledu výpovědi obou poškozených členů ostrahy diskotéky.
27. Nejinak tomu je ve vztahu k jednání obviněné R. M. Její snaha znevěrohodnit skutkové zjištění, že lila poškozeným alkohol do obličeje, vychází toliko z nepřesnosti zápisu v protokolu o hlavním líčení. Nicméně ve zvukovém záznamu je zachyceno autentické vyjádření poškozeného M. H., jenž k dotazu zda měl s obviněnou fyzický kontakt, odpověděl, že ano, popisoval, jak byl poté, co vstal ze země, oslepen alkoholem, co se tam vyléval, a házelo se na něj sklo. K otázce soudkyně, kdo na něj házel sklo a lil alkohol, uvedl: „Určitě mezi nimi byla i paní M.“ V závěru své výpovědi ještě poškozený zmínil, že mu roztrhla i tričko a zejména přetrhla silný stříbrný řetízek. Je vhodné připomenout, že soud prvního stupně hodnotil výpověď poškozeného jako zcela věrohodnou, proto nebylo důvodu, aby ji nevzal za základ svých skutkových zjištění i v těch dílčích částech, kde již nebyla potvrzena dalším hodnověrným důkazem, zejména když takové počínání plně zapadalo do celkového koloritu protiprávního jednání obviněné. To se navíc skládalo z celé řady dílčích útoků samostatně splňujících kritéria objektivní stránky skutkové podstaty §358 odst. 1 tr. zákoníku, které byly nezávisle na sobě zmiňovány hned několika slyšenými svědky. Přitom si nelze nepovšimnout, že některé z nich se do skutkové věty výroku o vině ani nedostaly – např. bezpečně prokázaný fakt, že svědka P. M. kousla do ruky.
28. Lze tudíž závěrem konstatovat, že jednání všech tří dovolatelů popsané ve skutkové větě bylo bez důvodných pochybností prokázáno. Proto ani jejich požadavky na aplikaci principu in dubio pro reo nebyly na místě, poněvadž v posuzovaném případě žádné takové pochybnosti o průběhu skutkového děje nevyvstaly. Předmětné jednání bylo též správně kvalifikováno jako přečin či provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť to byli právě obvinění, kteří celou událost vyvolali a dále udržovali, čímž zcela jednoznačně prokázali svůj neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití.
29. Na zákonnosti a správnosti obou napadených rozhodnutí již nemůže ničeho změnit ani nijak významné pochybení soudu prvního stupně, jenž se v odůvodnění svého rozsudku opomenul vypořádat s výpovědí svědka R. V., čímž se poněkud odchýlil od požadavků §125 odst. 1 tr. ř. Přesto však lze z celkového kontextu jeho rozhodnutí bez větších problémů dovodit, jak soud na uvedený důkazní prostředek nahlížel. Svědek byl totiž jedním z kamarádů mladistvého, který se snažil svědčit ve prospěch rodiny M., jeho výpověď byla v příkrém rozporu s výpovědí poškozených i těch svědků, které soud označil za věrohodné, a vycházel z nich při úvahách o průběhu skutkového děje. Některá tvrzení svědka byla ovšem v dosti výrazném rozporu i s výpověďmi samotných obviněných (např. že mladistvý měl klečet na čtyřech nohách u baru a sekuriťáci do něj dávali „kolínka a pěsti“, což nepotvrdil ani sám mladistvý, ani kdokoliv jiný). Takto nepřesvědčivá výpověď, vedená evidentní snahou dovolatelům pomoci, nemohla být hodnocena jako věrohodná, což odpovídá i postupu soudu prvního stupně, který z ní při formování skutkových závěrů prokazatelně vůbec nevycházel, navíc v bodě 39. jeho rozsudku označil celou skupinu svědků z řad kamarádů mladistvého jako nevěrohodnou, přičemž nelze shledat jakýkoliv náznak toho, že by tomu v případě svědka R. V. bylo jinak. Tak tomu být fakticky ani nemohlo, neboť v opačném případě by soud musel přehodnotit svá skutková zjištění, což se ale (zcela správně a logicky) nestalo. Případný podrobnější rozbor dané svědecké výpovědi by tak nemohl mít sebemenší vliv na výsledek tohoto trestního řízení, a proto Nejvyšší soud neshledal důvodu rušit napadená rozhodnutí na základě takto bezvýznamného pochybení, které v žádném případě nevedlo k porušení práva kteréhokoliv z dovolatelů na spravedlivý proces.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu