ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1056.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1056/2022-1675
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání obviněného J. C. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 To 368/2020-1481, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 25/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. C. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2020, č. j. 7 T 25/2017-932, uznán vinným pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §230 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v bodě 1. citovaného rozsudku) byl podle §230 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Týmž rozsudkem byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 4 ZT 186/2016, pro skutek uvedený pod bodem 2) obžaloby, ve kterém státní zástupce shledával pokus přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §230 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný odvolání. Z podnětu jeho odvolání Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 To 368/2020-1481, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2020, č. j. 7 T 25/2017-932, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §230 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané v citovaném rozsudku) odsoudil obviněného podle §230 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 1 (jednoho) roku.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), h) a l) tr. ř. Úvodem dovolání zrekapituloval dosavadní průběh řízení, aby následně uplatnil poměrně rozsáhlé námitky odůvodňující uvedené dovolací důvody, které Nejvyšší soud pro přehlednost shrnul následovně. Dovolatel předně uvedl, že výrok napadeného rozsudku je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Je tomu tak z pohledu dovolatele proto, že odvolací soud naprosto svévolně označil server s názvem „terminal.expono.exp“ za počítačový systém bývalého zaměstnavatele obviněného, což nevyplynulo z žádného důkazu. Dále považuje za naprosto nevěrohodné svědky J.D. a S. O. s tím, že odvolací soud zcela ignoroval jím navrhované důkazy spočívající v zajištění a následné prozkoumání IT techniky poškozené společnosti a zpracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky Ing. Bernatíkem. Odvolací soud se rovněž podle mínění dovolatele odmítl zabývat nezákonností příkazu k domovní prohlídce, který vydala soudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 0 Nt 15066/2016 a nezákonností domovní prohlídky, zejména v rovině, že protokol o domovní prohlídce, stejně jako uvedený příkaz neobsahují žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by měla být domovní prohlídka považována za neodkladný a neopakovatelný úkon. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. ÚS 2034/16. Dovolatel rovněž zdůraznil, že „státní zástupce si nemohl zvolit jakýkoliv okresní soud v obvodu působnosti svého státního zastupitelství a k němu podat příslušný návrh na provedení domovní prohlídky“, ale měl postupovat podle kritérií uvedených v §18 tr. ř. a určit místní příslušnost Okresního soudu v Karviné podle místa spáchání trestného činu. Tímto postupem bylo podle mínění obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále zmínil, že ze strany policejního orgánu docházelo ke krácení jeho práva na obhajobu spočívající především v odmítání možnosti nahlížet do spisu, což podle jeho názoru pokračovalo i před odvolacím soudem. Podle obviněného se odvolací soud zcela odmítl zabývat absencí subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání a nesprávně dovodil naplnění objektivní stránky trestného činu, což podle jeho názoru zakládá nepřípustnost trestního stíhání. Stejně tak je podle něj v napadeném rozsudku ignorována existence okolnosti vylučující protiprávnost činu, tj. svolení poškozeného a rovněž došlo k porušení principu ultima ratio v neprospěch obviněného. Rovněž uvedl, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nebyl respektován závazný právní názor vyslovený ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nezákonný senát odvolacího soudu (5 To), jemuž byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce, toto zcela ignoroval. V této souvislosti obviněný namítl, že vzhledem ke skutečnosti, že v nalézacím řízení rozhodoval soudce, který dříve působil u odvolacího soudu, a to v senátu 5 To, došlo k situaci, která zapříčinila vyloučení soudců zmíněného senátu 5 To z rozhodování a projednání věci. Podle dovolatele další pochybení spočívá v tom, že odvolací soud evidentně nahradil činnost soudu prvního stupně tím, že za něj prováděl rozsáhlé dokazování, čímž mu upřel možnost reagovat na značnou část skutkového děje včetně využití řádného opravného prostředku. Stejně tak došlo podle obviněného k porušení zákazu reformationis in peius a dalším procesním vadám (výslech bez umožnění předchozí porady s obhájcem, neumožnění vyjádření se k provedenému výslechu apod.). Další pochybění dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen v celém rozsahu, přičemž došlo i ke zrušení zprošťujícího výroku, který nabyl právní moci již dne 23. 9. 2020, a dále ve skutečnosti, že nedošlo k vydání věcí, a to stolního PC LIAN-LI, notebooku Toshiba, síťových uložišť Western Digital, Synology a routeru D-Link. Odvolacímu soudu rovněž vytkl nesprávnost poučení, které se mu dostalo v souvislosti s možností podat dovolání a že rozsudek odvolacího soudu „byl obviněnému doručen s prodlevou pěti měsíců po jeho vyhlášení, navíc nedůvodně ve formě obtížně čitelného scanu, evidentně tak, aby na obhajobu bylo pozapomenuto a s napadeným rozsudkem pro nemožnost fulltextového vyhledávání hůře pracováno“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 To 368/2020-1481, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby obviněného zprostil obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul v odvolání proti jeho rozsudku s tím, že se s uplatněnými námitkami dovolatele soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Podle státního zástupce obviněný nově namítá nesprávné obsazení odvolacího soudu a nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud přeformuloval popis skutku. Z jeho vyjádření vyplývá, že uplatněné námitky považuje za částečně neopodstatněné a částečně podané mimo jakýkoliv dovolací důvod. Jedinou důvodnou námitkou je podle něj ta, že došlo ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a odvolací soud tak měl rozhodnout i o zproštění pro dříve zproštěné útoky. Tato námitka však podle státního zástupce nemění postavení obviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Den před konáním neveřejného zasedání Nejvyššího soudu předložil obhájce obviněného obsáhlou materii písemností a záznam na nosiči CD s tím, že je nutno, aby se dovolací soud před svým rozhodnutím s uvedenými materiály seznámil. Nejvyšší soud z předložených materiálů zjistil, že jde o rozvrhy práce Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, dále písemnosti, kterými provázel obviněný svá podání a stížnosti v řízení před soudy nižších stupňů, soukromou osobou pořízený zvukový záznam (F.m4a) a vyjádření obviněného k vyjádření státního zástupce. V replice k vyjádření státního poukázal na to, že státním zástupcem je přehlížena opakovaná úprava skutku a jeho právní kvalifikace, přehlíženo je neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, stejně jako zjištění, že poškozená společnost udělila souhlas obviněnému ke vstupu do IT systému, což vylučuje protiprávnost jeho jednání. V uvedené replice státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství vytýká, že nebral v úvahu ty skutečnosti, které rozvádí ve svém dovolání (nevěrohodnost svědků; řada nepodložených trestních oznámení na obviněného, okolnost vylučující protiprávnost atd.).
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . V rámci tohoto dovolacího důvodu lze především namítat, že rozhodl věcně nepříslušný soud, případně rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně apod. Uplatněné námitky obviněného však směřují k místní příslušnosti soudu, nikoliv věcné, navíc za situace, kdy nesměřují proti rozhodnutí soudu, který rozhodl ve věci samé, ale proti procesnímu postupu určení soudu, který rozhodoval o provedení domovní prohlídky. Z výše uvedeného je zřejmé, že takové námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňují. V této souvislosti musí Nejvyšší soud po prostudování spisu dále konstatovat, že v proběhlém řízení nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ze strany soudů se obviněnému dostalo možnosti zákonným způsobem v řízeních vystupovat, což také činil a například v řízení před soudem prvního stupně se vyjadřoval k provedeným důkazům (např. body 5., 7., 9. rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak byl obviněný v řízeních zastoupen obhájcem, který činil příslušné návrhy či úkony a obhajobu vykonával aktivně. Touto otázkou se navíc zabýval i odvolací soud, který zcela správně konstatoval, že „ Obžalovaný J. C. měl od počátku řízení obhájce, který intenzivně realizoval práva obhajoby v průběhu celého trestního řízení a rovněž se aktivně zúčastňoval prováděných úkonů řízení, včetně řízení před soudem “ (bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Pouze ze skutečností, že soudy nižších stupňů nehodlaly postupovat podle obviněným (obhajobou) požadovaného scénáře vedení hlavního líčení, nelze dovozovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Podle Nejvyššího soudu právo na spravedlivý proces nebylo porušeno ani tvrzením obviněného, že státní zástupce si zcela svévolně vybral okresní soud, který pak nařídil domovní prohlídku. Byť, jak je shora uvedeno, taková námitka nemá svůj základ v žádném z dovolacích důvodů, považuje Nejvyšší soud za vhodné dovolatele upozornit na skutečnost, že z popisu skutku vyplývá, že se „pokoušel o vzdálené připojení z místa svého bydliště k počítačové síti společnosti E.S.“ v sídle společnosti v XY. V předmětné trestní věci nelze podle mínění Nejvyššího soudu vycházet pouze z argumentace obviněného, že ke spáchání předmětného trestného činu mělo dojít v obvodu Okresního soudu v Karviné, kde v předmětné době bydlel a měl se neoprávněně připojovat do sítě svého bývalého zaměstnavatele, ale nutno brát v úvahu skutečnost, že v místě sídla společnosti mělo dojít k následku na úkor poškozené společnosti, tudíž lze hovořit o místní příslušnosti v případě tzv. distančního deliktu. O distanční delikt přitom jde, pokud následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonávána trestná činnost (viz např. rozhodnutí č. 12/1972, přiměřeně č. 18/2018 Sb. rozh. tr.). Důsledkem takového zjištění je pak příslušnost více soudů a je stěží akceptovatelná námitka obviněného, že nebylo respektováno ustanovení §18 tr. zákoníku.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . V souvislosti s námitkami, které obviněný ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu uplatnil, musí Nejvyšší soud uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Současně je však nutno uvést, že tento důvod nelze použít tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nezbytné, aby o vyloučení soudce (přísedícího) z důvodů uvedených v §30 tr. ř. nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. přitom platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení tehdy, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného (§30 odst. 2 tr. ř.). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (§30 odst. 3 tr. ř.). Pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, je jí rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, „nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. “. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740). V posuzovaném případě je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Kotulou. Odvolací soud pak odvolání obviněného projednal v senátě složeném z předsedy JUDr. Čestmíra Dudy a soudců JUDr. Pavly Růžičkové a JUDr. Jiřího Richtera. Je tak evidentní, že samosoudce soudu prvního stupně se na přijetí rozhodnutí odvolacího soudu žádným způsobem nepodílel. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že JUDr. Jan Kotula v minulosti působil u odvolacího soudu právě v senátu 5 To a z této skutečnosti dovozuje důvody pro vyloučení soudců tohoto senátu z rozhodování a projednání věci, musí Nejvyšší soud obviněného upozornit, že pro posouzení, zda jde o vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., je nutné zásadně v každé konkrétní věci zvažovat souhrn všech rozhodných podkladů, postojů a chování soudce. Okolnosti svědčící o poměru soudce k projednávané věci nebo k osobám zakládající jeho vyloučení je nutné posuzovat výhradně se zřetelem na okolnosti projednávaného případu, nikoli s ohledem na problematiku (byť by zdánlivě obdobnou) v jiných trestních věcech, neboť důvody pro vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. pro jeho podjatost lze dovozovat vždy jen ve vztahu k pojednávané věci a okolnosti zjištěné z jiných věcí není možné zásadně zobecňovat. Každá věc je jedinečná, má zcela jiný obsah a zkoumají se vždy konkrétní skutečností v každé projednávané věci samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). V předmětné věci je navíc zřejmé, že odvolací soud podrobil rozsudek soudu prvního stupně kritickému přezkumu a ačkoliv konstatoval, že tento rozsudek po formální stránce splňuje kritéria podle §120 tr. ř. a obsahuje náležitosti podle §125 tr. ř., shledal některé námitky obviněného důvodnými a ztotožnil se s nimi (bod 21. rozsudku odvolacího soudu). V souladu s názorem státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství lze konstatovat, že odvolací soud se v bodě 25. svého rozsudku poměrně příkře vymezil proti směru dokazování a právním úvahám nejen od zahájení trestního stíhání, ale i proti obsahu obou předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy směr dokazování byl označen za „ lichý, resp. podružný, což v konečné fázi vedlo k tomu, že nedostatečnost těchto zjištění byla nahrazována důkazně nepodloženými úvahami. “ Z postupu a závěrů odvolacího soudu tak nevyplývá, že by se soudu prvního stupně snažil jakkoliv stranit a jeho závěry za každou cenu podpořit. Otázkou podjatosti senátu 5 To se rovněž zabýval na základě stížnosti obviněného i Vrchní soud v Olomouci, který v usnesení ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 4 To 20/2021, konstatoval, že neshledal žádnou relevantní skutečnost, pro kterou by členové senátu měli k předmětné věci nebo k osobám na ní zúčastněných jakýkoliv osobní vztah (č. l. 1066 druhá strana). Stejně tak se Vrchní soud vyjádřil i k otázce, že věc byla přidělena do senátu 5 To, kdy uvedl, že senátu 7 To nebyly od 1. 9. 2020 přidělovány žádné trestní věci a tudíž nebylo možné, aby věc byla projednána a rozhodnuta ve stejném jeho složení (č. l. 1065). Argumentaci obhajoby zmiňovanou rovněž v materiálech předložených Nejvyššímu soudu, že soudce prvního stupně vědom si znalostí z činnosti senátu 5 To, kde po jistou dobu působil, záměrně předložil spis s odvoláním obviněného až v době, kdy bylo rozvrhem práce určeno, že senátu 7 To nebudou od 1. 9. 2020 přidělovány žádné trestní věci, je nutno označit za spekulativní a důkazně nepodloženou. Námitky dovolatele jsou tudíž v tomto ohledu neopodstatněné.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Tento dovolací důvod je naplněn, pokud v řízení existoval některý z obligatorních důvodů pro nepřípustnost trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Obviněný však naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že z usnesení o zahájení trestního stíhání nevyplývá subjektivní stránka daného trestného činu a že popis skutku nesouhlasí s popisem skutku v napadeném rozsudku, což jsou důvody, které ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. a §11a tr. ř. neobsahují. V souvislosti s uvedenou námitkou obhajoby je potřebné v rámci objektivity uvést, že obsahově shodnou argumentaci dovolatel uvedl také ve své ústavní stížnosti. V reakci na tuto námitku Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2034/16, mj. konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení. Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé . Námitka obviněného tak tento dovolací důvod nenaplňuje. Ve vztahu k tvrzení dovolatele, že odvolací soud porušil zásadu reformationis in peius tím, že do popisu skutku uvedl „ zcela jiné jednání s údajným získáním hesla až po ukončení pracovního poměru, když obvinění obsahovalo pouze zneužití hesel již získaných v rámci pracovního poměru “, což ve své podstatě zakládá nepřípustnost jeho trestního stíhání s odkazem na již zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za dostatečné odkázat na již shora uvedené závěry Ústavního soudu a ve vazbě na otázku totožnosti skutku zmínit např. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr. nejenže na shora uvedené rozhodnutí odkazuje, dále však také uvádí, že „totožnost skutku ve smyslu §220 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku“. Vedle těchto teoretických závěrů k otázce zachování totožnosti skutku, jejíž existenci obviněný zpochybňuje, kterou však Nejvyšší soud neshledal, považuje dovolací soud za vhodné ohledně porušení zákazu reformationis in peius uvést následující. Obviněný sám uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání mělo mj. obsahovat „zneužití hesel již získaných v rámci pracovního poměru“. Z rozsudku odvolacího soudu je přitom nesporné, že byť jiným slovním spojením, ale obsahově shodně vychází ze skutečnosti, že obviněný využiv znalostí přístupových cest k vnitřnímu síťovému počítačovému systému společnosti, ve které před tím pracoval, spolu s neoprávněně si ponechanými přístupovými údaji k účtu sítě XY se neoprávněně pokoušel vzdáleně připojit k tamnímu počítačovému systému (tudíž ve své podstatě zneužitím již získaných hesel v rámci pracovního poměru se snažil vzdáleně připojit k tamnímu počítačovému systému). Je-li v rozsudku odvolacího soudu navíc uvedeno, že se pokusil o vzdálené připojení k tamnímu počítačovému systému za pomoci „nově neoprávněně získaného přístupového údaje k účtu XY“, pak podle mínění Nejvyššího soudu nemohlo dojít k porušení zásady reformationis in peius za situace, kdy k tomu, aby obviněný mohl realizovat vzdálené připojení se k tamnímu počítačovému systému po 2. 11. 2015, bylo nutno konstatovat nový faktor připojování (XY), který mohl získat právě prostřednictvím neoprávněně si ponechaných a využitých přístupových údajů získaných v rámci pracovního poměru (viz blíže např. bod 70 rozsudku odvolacího soudu). Tudíž jde o námitky zjevně neopodstatněné.
12. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí napadeného dovoláním je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že název terminal.expono.exp byl přiřazen počítačovému systému společnosti E.S. svévolně a v rozporu s provedeným dokazováním, že svědkové J. D. a S. O. jsou nevěrohodní, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje žádnou formulaci k subjektivní stránce tr. činu aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 23. svého rozsudku k závěru, že „pokud nalézací soud vyslovil vinu obžalovaného, nepochybil“ .
15. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a zejména odvolací soud pečlivě formuloval(y) příslušné závěry. Ostatně soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Nutno poznamenat, že postup soudu prvního stupně byl podroben kritickému přezkumu odvolacím soudem, který doplnil dokazování (bod 22. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a mj. konstatoval, že hodnocení výpovědi obviněného nalézacím soudem lze shledat správným, opírajícím se o relevantní skutečnosti vyplývající z dokazování, když obhajobu obviněného vyhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou (např. bod 56. rozsudku). Současně však také zcela důvodně konstatoval, že musel napravit pochybení a nedostatky soudu prvního stupně, jichž se tento dopustil nedůslednou aplikací §2 odst. 5, 6 tr. ř., když fakticky jen paušálně a bez pečlivějších závěrů převzal např. výpovědi. V této souvislosti je však třeba odmítnout námitku obviněného, že odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně, neboť možnost provádění dokazování odvolacímu soudu přiznává §259 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud sám svůj postup označil za „ doplnění dokazování, o jehož výsledky, spolu s důkazy provedenými v předchozí fázi řízení, z nichž mohl rovněž vycházet, by mohl opřít skutkový výstup i adekvátní hodnotící proces “ (bod 22. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je napadeno dovoláním je jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěl (shodně jako soud prvního stupně) k závěru o vině obviněného.
17. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a dalších materiálů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 11.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Pokud jde o námitky týkající se nezákonnosti příkazu k domovní prohlídce a nezákonnosti domovní prohlídky, touto otázkou se zabýval již soud prvního stupně, přičemž vyhodnotil návrh na vydání příkazu k domovní prohlídce i samotný průběh domovní prohlídky a zaměřil se na neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu (bod 30. rozsudku). Navíc Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2034/16, ve kterém byla otázka neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky týkající se řešené věci rovněž posuzována, uvedl, že „ V posuzované věci okresní soud konstatoval, že provedení domovní prohlídky považuje za neodkladný a neopakovatelný úkon s ohledem na nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty jednotlivých důkazů a z hlediska účelu trestního řízení provedení domovní prohlídky nesnese odkladu do doby, než bude proti konkrétní osobě zahájeno trestní stíhání. Z obsahu odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je však zjevné, že důkazní prostředky, jenž měly být v jejím rámci zajištěny (výpočetní technika, z níž by bylo možné extrahovat data, neoprávněně získaná z počítačového systému obchodní společnosti E.S.) mohou být relativně snadno zničeny, ukryty anebo modifikovány. Ústavní soud proto danou námitku stěžovatele neshledal jako důvodnou, neboť neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky se podávají z konkrétních skutkových okolností projednávané věci a tyto jsou z příkazu k domovní prohlídce snadno seznatelné “ a dále, že „ již ze samotného příkazu k domovní prohlídce je zjevné, z jakých důvodů byla provedena jako úkon neodkladný a zároveň i neopakovatelný “ . K nezákonnosti domovní prohlídky pak Ústavní soud zmínil, že „ stěžovatel nijak blíže neuvádí, jakým způsobem nepřítomnost uvedeného policisty zasáhla do jeho základních práv, potažmo jaký vliv mělo původní tvrzení policisty o jeho přítomnosti v rodinném domě stěžovatelů na zákonnost domovní prohlídky, případně jak ovlivnilo následný přezkum postupu policejního orgánu okresním státním zastupitelstvím “. Námitky obviněného tak jsou v tomto ohledu neopodstatněné.
19. Co se týče námitky, že soudy zcela ignorovaly obviněným předložené důkazní návrhy, Nejvyšší soud obviněného upozorňuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že některé důkazní návrhy obviněného (např. návrh na zajištění dat a počítačové techniky poškozené, výslechy svědků Z., C. apod.) zamítl z důvodu nadbytečnosti, přičemž tento svůj postup odůvodnil (bod 26.). Podobný přístup k této otázce zaujal i odvolací soud, který uvedl, že „ Soud prvního stupně se v bodě 26. odůvodnění svého rozhodnutí vcelku podrobně zabývá důvody, které jej vedly k tomu, že neprovedl všechny navrhované důkazy. Vyjádření je možno považovat za logické a správné, nelze tedy dovodit existenci problematiky opomenutých důkazů“ (bod 75. usnesení odvolacího soudu). Speciálně se pak odvolací soud věnoval odůvodnění odmítnutí důkazního návrhu spočívajícího ve zpracování znaleckého posudku z oboru kybernetika znalcem Ing. Jiřím Bernatíkem, kdy konstatoval, že „ obsah znaleckého posudku nemá zcela žádný důkazní přínos pro řízení nebo důkazní situaci, když se jen okrajově a obecně vyjadřuje k okruhům, které byly dalším dokazováním a provedenou analýzou dostatečně objasněny. Obsah znaleckého posudku tak fakticky nemá žádnou důkazní hodnotu “ (bod 79. rozsudku odvolacího soudu). Na tomto místě musí Nejvyšší soud poznamenat, že odvolací soud v rámci řádného postupu podle §2 odst. 5 tr. ř. ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení (nutno podotknout, že v rámci objektivity není obhajobou níže uvedený důkaz konfrontován s dalšími důkazy)] doplnil dokazování a vyžádal si odborné vyjádření Ing. RNDr. Radka Beneše, MSc., znalce z oboru kriminalistika, odvětví bezpečnost a ochrana dat, počítačová a informační kriminalita, v oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika – technické a programové vybavení, bezpečnost informačních systémů a dat, který k uplatňované problematice automatického procesu připojování soud na základě výpovědi znalce mj. uvedl, že případná samotná existence zbylých přihlašovacích údajů uživatele pro cílový systém v klientském operačním systému Windows 7 není dostatečnou informací, aby operační systém svévolně bez zásahu a vědomí uživatele (např. formou zobrazení dotazu) provedl připojení na cílový systém. K možnému automatickému připojení nově zřízeného učtu XY uvedl, že „neshledal možnost, jak by mohl operační systém Windows svévolně a bez vědomí uživatele vytvářet nová spojení na konkrétní cílový systém v případě, kdy pro toto spojení neexistuje aktivní profil“. Shora uvedené závěry odvolací soud hodnotil v souvislosti s dalšími důkazy, např. argumentací obviněného, který uváděl, že „si není vědom toho, nebo resp. ví, je si vědom, že se nikdy nepřipojoval, nikde se nepokoušel připojovat, a pokud takové pokusy by byly, pak to byly pokus, které nečinil ze své vlastní vůle“ (viz bod 51. rozsudku). Odvolací soud pak dospěl k závěru, že nelze shledat dostatečně racionální ani technický prostor pro představu nebo úvahu, že samotný software, tj. počítačový program, může automatické připojení vzdáleně o své vůli a bez dalšího nastavení provést k účtu, který nezná, resp. nikdy v minulosti se k němu nepřipojoval, ani nemohl, neboť v dřívější době neexistoval, tudíž s ním daný systém (program) vůbec nepracoval (účet XY – viz též bod 11.). K2Info byl založen později, jako náhrada za účet XY, který byl zablokován po zjištění neoprávněného připojení.
20. Stejně tak je třeba považovat za neopodstatněnou námitku obviněného, že server s názvem „XY“ byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním označen odvolacím soudem za počítačový systém bývalého zaměstnavatele obviněného. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že této otázce věnoval odvolací soud poměrně značnou část odůvodnění svého rozhodnutí (bod 30. a násl.), přičemž dospěl k závěru, že je možno považovat za logicky vyloučené, aby se obviněný přihlašoval – v rozhodnutí specifikovanými přihlašovacími údaji ze dvou různých přístrojů, o nichž vypověděl, že je v průběhu trvání pracovního poměru využíval k pracovní činnosti pro poškozenou společnost, když se nacházel mimo pracoviště (bod 34. rozsudku odvolacího soudu) - na jiný počítačový systém než na počítačový systém bývalého zaměstnavatele. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že v době pracovního poměru se obviněný např. připojoval k cílovému serveru XY notebooku zn. Toshiba jako administrátor domény XY, přičemž uvedený notebook obdržel od zaměstnavatele za účelem pracovní činnosti. Stěží lze tudíž akceptovat tvrzení dovolatele, že server s názvem „XY, ke kterému se přihlašoval i poté, co ukončil pracovní poměr ve společnosti E.S., byl odvolacím soudem v rozporu s provedeným dokazováním označen za počítačový systém bývalého zaměstnavatele obviněného. Vzhledem k tomu, že se dovolací soud ztotožnil s argumentací odvolacího soudu v těchto závěrech na odůvodnění jeho rozsudku odkazuje.
21. Pokud jde o námitku týkající se nevěrohodnosti svědků J. D. a S. O., jejich svědecké výpovědi soud prvního stupně hodnotil velmi pečlivě, přičemž obě výpovědi byly shledány věrohodnými s tím, že soud prvního stupně uvedl důvody, proč k takovému závěru dospěl (bod 29. rozsudku soudu prvního stupně). Se závěry soudu prvního stupně souhlasil i odvolací soud, který označil závěry soudu prvního stupně týkající se věrohodnosti výpovědí těchto svědků za „ správné a odůvodněné “ (bod 57. rozsudku odvolacího soudu). Tudíž i shora uvedené námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitky obviněného týkající se absence subjektivní stránky, porušení zákazu reformace in peius, existence okolnosti vylučující protiprávnost a porušení principu ultima ratio . Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit (viz též výklad shora).
23. Právní kvalifikací jednání obviněného se odvolací soud důkladně zabýval (body 62. a násl. rozsudku odvolacího soudu), přičemž na jeho závěry Nejvyšší soud z důvodu stručnosti odkazuje. Pokud jde o otázku naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný poté, co dne 16. 10. 2015 ukončil pracovní poměr ve společnosti E.S., se v období od 1. 11. 2015 do 14. 1. 2016 pokusil překonáním zabezpečovacích prvků (hesel) interní počítačové sítě uvedené společnosti neoprávněně vzdáleně připojit k tamnímu informačnímu systému. Skutková zjištění dále potvrzují, že obviněný si neoprávněně ponechal přístupové údaje k účtům sítě předmětné společnosti a využil znalostí přístupových cest k vnitřnímu počítačovému systému. Prostřednictvím jednak znalostí přístupových cest a při ponechání si přístupových údajů mohl se pak nově získaným přístupovým údajem XY, pokusit o vzdálené připojení k počítači společnosti E. S. Takto formulovaná skutková zjištění podle závěrů odvolacího soudu by plně odpovídala právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 tr. zákoníku, avšak s ohledem na absenci odvolání státního zástupce, při uplatnění zásady reformationis in peius muselo být odvolacím soudem jednání obviněného posouzeno toliko jako pokus přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §230 odst. 1 tr. zákoníku (viz blíže např. body 35., 59., 60. rozsudku). V tomto ohledu nemůže obstát námitka obviněného, že získal přístup k počítačovému systému zákonným způsobem, neboť tento přečin je spáchán tak, že pachatel překoná bezpečnostní opatření, a tím neoprávněně získá přístup k počítačovému systému nebo k jeho části. Z dikce uvedeného ustanovení vyplývá, že přístup k počítačovému systému nebo k jeho části musí být neoprávněný. Přestože obviněný získal přístupové údaje jako zaměstnanec poškozené společnosti, tedy oprávněně, samotný pokus o přístup byl realizován po ukončení pracovního poměru, tj. jednoznačně neoprávněně. Bývá totiž obvyklé, že zaměstnanci po ukončení pracovního poměru ztrácí možnost přístupu k zaměstnavateli, a to nejen na příslušné pracoviště, ale i do počítačových systémů apod. Navíc o této skutečnosti musel obviněný vědět, neboť se na ukončení pracovního poměru podílel. Požadovaná subjektivní stránka předmětného přečinu tak byla v tomto případě naplněna. Jejím naplněním se navíc dostatečně zabýval i odvolací soud (bod 73. rozsudku) s tím, že s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za důležité zmínit, že k otázce subjektivní stránky se vyjádřil i Ústavní soud v rovině svých přezkumných kompetencí, kdy v usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2034/16, uvedl, že „ V projednávané věci je přitom s ohledem na charakter trestné činnosti, jenž je stěžovateli kladena za vinu, zřejmé, že závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle §230 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku plyne z popisu samotného skutku. Ústavní soud odkazuje na usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 4 ZT 186/2016, v němž se okresní státní zastupitelství uvedenou otázkou podrobně zabývalo. Okresní státní zastupitelství uvedlo, že ač stěžovatel věděl, že již není zaměstnancem obchodní společnosti E. S., a že přístupovými údaji k počítačovému systému nedisponuje oprávněně, přesto se k počítačovému systému uvedené obchodní společnosti opakovaně připojil (překonal bezpečnostní opatření) a v jednom případě z tohoto systému zkopíroval data blíže specifikovaná v usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud považuje závěr okresního státního zastupitelství, které v uvedeném popisu skutku shledalo (byť ne výslovné) vymezení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za ústavně konformní. Tvrzení stěžovatele, že absence vymezení tohoto znaku skutkové podstaty trestného činu brání v řádném uplatňování jeho obhajoby, nepovažuje Ústavní soud za odůvodněné. “
24. Pokud jde o zákaz reformace in peius , podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného (obžalovaného) jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Z rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že tento obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců s tím, že zkušení dobu stanovil na 1 (jeden) rok. Je tak zřejmé, že uložený trest je o 1 měsíc kratší, než uložil soud prvního stupně při současném ponechání stejné zkušební doby. Zákaz reformace in peius tak nebyl odvolacím soudem porušen. Navíc zákazem reformace in peius (ve vztahu k právní kvalifikaci) se odvolací soud důkladně zabýval (bod 60. a násl. rozsudku odvolacího soudu) s tím, že na jeho závěrech nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv doplňovat či měnit (současně odkazuje na shora bod 23.). Porušení shora uvedené zásady může být stěží naplněno tím, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně ve prospěch obviněného značně modifikoval počty neoprávněných připojení. K porušení uvedené zásady ve vztahu k zachování totožnosti skutku se Nejvyšší soud v návaznosti na odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího vyjádřil shora (např. v bodě 11.).
25. Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou svolení poškozeného, kterou uplatnil obviněný opětovně v dovolání, jakožto jedné z okolností vylučující protiprávnost podle §30 tr. zákoníku (bod 72. rozsudku). Lze souhlasit s jeho závěry, že svolení může být dáno toliko osobou, jejíž zájmy mohou být činem dotčeny. V tomto případě se tak mohlo jednat pouze o společnost E. S., kdy souhlas by mohl dát příslušný statutární orgán. Tím však i podle zjištění odvolacího soudu obviněný nedisponoval (bod 72. rozsudku odvolacího soudu). Podmínky §30 tr. zákoníku tak nebyly naplněny.
26. K námitce dovolatele, že došlo k porušení principu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, což dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků spáchaného trestného činu vůči obviněnému. Navíc lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že obviněný, který byl dlouholetým správcem počítačové sítě poškozené, hrubě zneužil své znalosti poté, kdy byl ukončen jeho pracovní poměr s tím, že jeho činnost nebyla náhodná ani jednorázová, nýbrž záměrná, cílená a opakovaná (bod 81. rozsudku odvolacího soudu).
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný . Je tomu tak například v případech, kdy nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu (bod 12.), přezkoumáván byl pouze výrok popsaný v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten byl napaden odvoláním. Takový postup odvolacího soudu je plně v souladu s uvedeným ustanovením. Pokud dovozuje obviněný, a to ve shodě se státním zástupcem, že chybějícím výrokem je výrok zprošťující, neboť odvolací soud zrušil „z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek v celém rozsahu“, pak k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obviněný, jehož obhájce byl přítomen, po vyhlášení a vysvětlení významu rozsudku a poučení o opravných prostředcích výslovně uvedl, že „podává si odvolání v bodě o výroku o vině“. Následně v písemně podaném odvolání uvedl (č. l. 955), že „podal proti napadenému rozsudku do výroku o vině odvolání ústně do protokolu u hlavního líčení dne 29. 7. 2020“, současně uvedl, že napadený rozsudek „napadá v celém výroku o vině a že nebyl učiněn výrok o vrácení věcí“. Odvolací soud pak na základě těchto skutečností v bodě 12. svého rozsudku správně konstatoval, že „ zprošťující výrok, popsaný v bodě 2) citovaného rozsudku, odvoláním napaden nebyl a nabyl právní moci, proto nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu “. Nejvyšší soud na základě uvedeného musí konstatovat, že předmětem přezkumu odvolacím soudem byl toliko odsuzující výrok (výrok o vině a trestu) nikoli zprošťující výrok, byť z výroku rozsudku odvolacího soudu, že „zrušuje v celém rozsahu“, může být dovozován závěr vyslovený obviněným, příp. státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství. Lze sice připustit, že na místo výroku „zrušuje v celém rozsahu“ mohlo být použito např. výroku „zrušuje pouze ve výroku o vině…; zrušuje ve výroku, jímž byl uznán vinným…), avšak na druhou stranu je nutno brát v úvahu a není možno přehlížet, že odvolací soud mj. uvedl, že rozsudek zrušuje v celém rozsahu z podnětu odvolání obviněného. Ve vazbě na zprošťující výrok je třeba odkázat na skutečnost, že obviněný byl zproštěn podle obžaloby (pro skutek…) podle §226 písm. a) tr. ř., tedy podle té pro obviněného nejpřijatelnější formy zproštění. Pokud jde o absenci výroku týkajícího se vrácení výše zmíněných věcí, byla tato otázka řešena již odvolacím soudem [bod 84. rozsudku dovolacího soudu (zde Nejvyšší soud odkazuje na §230 tr. ř. ve spojení s §98 tr. zákoníku], s jehož závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Nejvyšší soud tedy ani uvedené námitky neshledal důvodnými.
28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (opětovně jako v bodě 16.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu