ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1072.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1072/2022-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2022, č. j. 12 To 109/2022-177, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 42/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2022, č. j. 2 T 42/2022-153, uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2022, č. j. 12 To 109/2022-177, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž poukázal na to, že s ohledem na ve věci existující extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, je nutno zasáhnout do skutkových zjištění nad obsah provedených důkazů. Podle dovolatele orgány činné v trestním řízení porušily zásadu vyhledávácí, přičemž nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo. Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že policejní orgán při zadávání znaleckého posudku z oboru dopravy kladl sugestivní otázky a znalci chybělo jakékoliv objektivní zadání znaleckého posudku. V této souvislosti také konstatoval, že závěry znaleckého posudku se pohybují pouze v rovině teoretické, když i sám znalec zmínil absenci vstupních údajů a uvedl, že pro analýzu předstřetového pohybu vozidel není dostatek exaktních údajů a znalec neměl k dispozici fotodokumentaci a výpověď obviněného. Obviněný také uvedl řadu teoretických východisek, kterými se důkazní řízení řídí, přičemž uvedl, že „existující pochybnosti navíc nebylo možno odstranit provedením dalšího důkazu, obzvláště za situace, kdy byla pochybnost vyslovena soudním znalcem“. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů podle dovolatele porušily nejen shora uvedené zásady, ale dále také ustanovení §2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí obsahu dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního ustanovení, které by naplňovaly uplatněný dovolací důvod. S jistou mírou tolerance lze podle něj pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky, kterými vytýká extrémní nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Poukázal rovněž na to, že značnou část dovolaní obviněného představují obecné výklady zásad zjišťování skutkového stavu věci v trestním řízení, přičemž mnohdy není jasné, v jakém směru měly být tyto zásady porušeny. Podle státního zástupce se námitky obviněného omezují na kritiku kvality znaleckého posudku z oboru dopravy, přičemž obviněný neuvádí, která konkrétní znalecká zjištění považuje za nesprávná a nepodložená. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Obviněný, přestože datuje dovolání dnem 24. 10. 2022, tedy již za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., slovně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku , a v té souvislosti odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na zák. č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinný do 31. 12. 2021 [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (od 1. 1. 2022 podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ]. Obviněným uváděná citace zákonného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. od 1. 1. 2022 odpovídá doslovně dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky obviněného, ale po formální stránce odpovídají §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud tak k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že ten je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K tomuto ustanovení (do trestního řádu bylo včleněno zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022) je vhodné uvést, že je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech [ze skutečnosti, že obviněný poukazuje v dovolání na existenci extrémního rozporu, je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že měl na mysli právě tento dovolací důvod (extrémního rozporu-nesouladu)] přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve vztahu k uvedenému je nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo (presumpce neviny), porušena měla být podle něj rovněž zásada vyhledávací a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že znalecký posudek z oboru dopravy nebyl správně a dostatečně vypracovaný a v důsledku tohoto pochybení soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odchylný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
10. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neprovedly dostatečně dokazování, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že policejní orgán pokládal znalci manipulativní otázky; závěry znaleckého posudku se pohybují pouze v teoretické rovině; znalci chyběly vstupní údaje pro analýzu předstřetového pohybu vozidel; znalec neměl k dispozici fotodokumentaci ani jeho výpověď atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 6. svého usnesení odvolací soud mj. uvedl, že „Předmětný znalecký posudek byl v přípravném řízení vypracován dne 20. 12. 2021 na základě opatření policejního orgánu ze dne 19. 10. 2021, tedy po zahájení úkonů trestního řízení a před zahájením trestního stíhání obžalovaného usnesením podle §160 odst. 1 tr. řádu ze dne 11. 2. 2022, přičemž měl primárně sloužit k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti trestního stíhání obžalovaného, resp. k posouzení technické přijatelnosti výpovědi poškozené, a to i s přihlédnutím k fotograficky zadokumentovanému poškození jejího vozidla. Tomu pak odpovídaly otázky položené znalci policejním orgánem, které rozhodně nelze považovat za manipulativní či nezákonné...Písemné vyhotovení znaleckého posudku obsahuje výčet podkladů, které měl znalec k dispozici (č.l.70), přičemž zcela logicky s ohledem na stadium trestního řízení, neměl a ani nemohl mít k dispozici výpověď obžalovaného. Tento nedostatek byl zhojen tím, že v řízení před soudem byl znalci zaslán protokol o hlavním líčení ze dne 23. 5. 2022, obsahující výpovědi obžalovaného, poškozené a svědka A. D....dne 31. 5. 2022 byl znalec řádně vyslechnut, setrval na závěrech písemně vypracovaného znaleckého posudku, posoudil i technickou přijatelnost jednotlivých výpovědí. Dále vysvětlil, že sice neměl při vypracování znaleckého posudku fotodokumentaci dodávky (tj. vozidla VW Transporter, RZ XY, řízeného A. D., který zezadu narazil do vozidla poškozené), pokud by ji však k dispozici měl, nemohlo by to změnit závěry skutkového děje týkající se nárazu vozidla poškozené do vozidla obžalovaného, mohl by pouze upřesnit skutečnosti týkající se druhého nárazu, tedy nárazu svědka A. D. zezadu do vozidla poškozené atd.“
15. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 4. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také ze znaleckého posudku. I přes výše uvedené a v reakci na námitky obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné znovu uvést či zdůraznit následující skutečnosti. Znalec byl za přítomnosti obviněného a jeho obhájce vyslechnut při hlavním líčení, kde potvrdil, že měl k dispozici protokol o hlavním líčení ze dne 23. 5. 2022, tedy výpověď obviněného, také mj. ve své výpovědi uvedl, že pokud by měl k dispozici fotodokumentaci dodávky, nezměnilo by to jeho závěry ohledně skutkového děje při nárazu vozidla poškozené do vozidla obviněného, ale pouze by mu to umožnilo upřesnit druhý náraz, tedy náraz svědka do poškozené. Dále také uvedl, že vozidlo obviněného muselo mít nižší rychlost než vozidlo poškozené a zařazovalo se na vzdálenost, která je kratší než bezpečná vzdálenost pro zařazení po předjetí . Také konstatoval, že rychlosti při nárazu byly vyšší, než vypověděl obviněný a nesouhlasně se vyjádřil stran informace poškození dodávkového vozidla. Výpověď znalce je tak v rozporu s výpovědí obviněného, přičemž je v souladu s výpovědí poškozené, kterou je obviněný taktéž usvědčován. Lze tak uzavřít, že obviněný je usvědčován primárně výpovědí poškozené, jejíž výpověď byla v souladu se závěry znaleckého zkoumání, přičemž Nejvyšší soud dodává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného. Nad uvedené je vhodné v rámci logických úvah zmínit také tu skutečnost, že sama poškozená nezastírala své jednání a uvedla, že na troubení a blikání za ní jedoucího nervózního řidiče (obviněného) reagovala vztyčeným prostředníčkem. Tato situace a skutečnost, kterou uvedl obviněný, že spěchal pomoci dceři, která havarovala, bezpochyby, a to zcela logicky zapadají do rámce chování obviněného, že byl nervózní s ohledem na jízdu řidičky jedoucí před jeho vozidlem. Pro pravdivost argumentace poškozené pak svědčí (ve vztahu k tomu, že spěchal, byl nervózní atd.) i ta skutečnost, že nepřivolal k dopravní nehodě policii, když se sám necítil zodpovědným za dopravní nehodu a z místa nehody odjel, když uvedl, že myslel, že řidička nechce situaci řešit a ve vozidle se zamkla (obávala se chování obviněného), což tato vysvětlila ve své výpovědi, přičemž současně dodal, že byl ve stresu. Nejvyšší soud podotýká, že hodnověrnost výpovědí zmíněných osob, je nutno posuzovat také ve světle shora nastíněné situace. Na hodnověrnosti tvrzení obviněného o vzniku předmětné dopravní nehody bezpochyby nepřidá ani skutečnost, kterou zmínil nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, že se obviněný se svým synem snažili bagatelizovat poškození svých vozidel a „obžalovaný nechtěl uvést, kdo vozidlo řídil s poukazem na Listinu základních práv a svobod, a ke zjištění došlo teprve poté, co z kontrolní stanice č. 158 umístěné na komunikaci č. I/38 došlo ke ztotožnění projíždějících automobilů“. I bez tohoto závěru soudu však také znalec u hlavního líčení uvedl, že je technicky nepřijatelné , že by od prvního nárazu vozidlo Lada popojelo 30-50 m a potom došlo k druhému nárazu. Rovněž reagoval na obhajobu obviněného, když konstatoval, že pokud uváděl, že pro analýzu předstřetového pohybu vozidel neměl dostatek exaktních podkladů, měl na mysli zejména stopy na vozovce .
17. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla jimi učiněna na podkladě relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož zjevný (extrémní). Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kutné Hoře, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel Krajský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný (extrémní) rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 7., 8.). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu.
18. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 18. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu