ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1077.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1077/2022-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání obviněného V. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 8 To 216/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 127/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 2 T 127/2021, byl obviněný V. Š. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným stručně tak, že
jako zkušební komisař Městského úřadu XY pověřený prováděním zkoušek žadatelů o řidičská oprávnění s evidenčním číslem XY přiděleným Ministerstvem dopravy České republiky, s průkazem zkušebního komisaře č. XY s dobou platnosti do 6. 12. 2023, na Městském úřadu v XY, ve zkušební místnosti, vědomě postupoval v rozporu se svými povinnostmi úřední osoby [§127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, §16 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (dále „zákon č. 312/2002 Sb.“), a §39 odst. 1 písm. a), odst. 4 a §40 odst. 1 zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování způsobilosti k řízení motorových vozidel (dále „zákon č. 247/2000 Sb.“)], s cílem ovlivnit výsledky zkoušek z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy a tím i konečné výsledky zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel jednotlivých žadatelů o řidičské oprávnění, prováděné za účelem získání, nebo rozšíření řidičského oprávnění, nebo přezkoušení z odborné způsobilosti za účelem opětovného získání řidičského oprávnění z důvodu jeho pozbytí dosažením dvanácti bodů v bodovém hodnocení, které byly vypracovány prostřednictvím výpočetní techniky, v konkrétních případech popsaných v bodech; 1) u žadatele L. Z., nar. XY, za nějž v testu nesprávné odpovědi opravil, 2) Z. R., nar. XY, v několika otázkách navedl na správné odpovědi, nebo za něj v testu nesprávné odpovědi opravil, 3) M. J., nar. XY, navedl na správnou odpověď nejméně u jedné testové otázky a rovněž připustil, aby mu s vyplněním testu pomáhal také J. K., nar. XY, 4) V. B., nar. XY, v několika otázkách navedl na správné odpovědi, nebo za něj v testu nesprávné odpovědi opravil, čímž zajistil, že jmenovaní dosáhli požadovaného počtu bodů potřebného k hodnocení prospěl, a to přesto, že si obviněný byl vědom toho, že žadatelé musí sami prokázat dostatečné odborné znalosti z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy, kdy prokázání těchto znalostí je jedním z důležitých kritérií zásadně ovlivňující konečné výsledky zkoušek z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a získání řidičského oprávnění, svým jednáním vědomě porušil právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané a umožnil tak osobám nezpůsobilým užívání vozidel na pozemních komunikacích s možným ohrožením jiných účastníků provozu na pozemních komunikacích a porušil tak zájem státu na řádném výkonu pravomocí úředních osob.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 50.000 Kč, ve výměře 200 denních sazeb s výší jedné sazby 250 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, zaměstnání nebo povolání zkušebního komisaře na úseku řidičských průkazů a provozovatele nebo zaměstnance autoškoly na dobu tří let.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 8 To 216/2022, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože má za to, že se soudy náležitě nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které na svou obhajobu uvedl, čímž nebylo naplněno ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Poukazoval na to, že provedené dokazování přehráním obrazových a zvukových stop, které nebyly synchronizovány, ale pouze byly u hlavního líčení svědkem K. M. náhodně přiřazovány k sobě, nemůže být považováno za objektivní důkaz. Proto navrhoval zpracování znaleckého posudku z oboru audiovizuálních technologií, jemuž soudy nevyhověly. Uvedený postup považoval za nesprávný, a to s odkazem na skutkově shodný případ kolegy, zkušebního komisaře R. P., v němž v rámci odvolacího řízení Krajský soud v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 9 To 212/2022, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru audiovizuálních technologií a zajištění dalších okolností ohledně jakých otázek mělo dojít k pochybení ze strany zkušebního komisaře a kolika body byly jednotlivé otázky hodnoceny.
5. Z uvedených důvodů obviněný shledal, že zjištěný skutek je v rozporu s provedenými důkazy a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Napadené rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a nemohlo obstát. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 8 To 216/2022, i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 2 T 127/2021, podle §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
6. Rovněž obviněný požádal, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 2 T 127/2021, jelikož uložené tresty pro něj znamenají omezení při získání odpovídajícího zaměstnání s ohledem na jeho kvalifikaci a dosavadní praxi.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že je nepovažuje za důvodné, protože soudy respektovaly pravidla vztahující se k provádění důkazů (viz str. 3 usnesení krajského soudu ve spojení se str. 5 rozsudku okresního soudu) a zabývaly se rovněž opodstatněností návrhu na znalecké posouzení obrazových a zvukových záznamů ze sledování osob a věcí a vysvětlily, proč jde o nadbytečný důkaz. Ztotožnil se s tím, že je možné vycházet ze samotných zvukových a obrazových záznamů jako ze spolehlivých důkazů, a postup soudů považoval za správný, neboť důkazní návrh obviněného neopomenuly, nýbrž vysvětlily, proč jej odmítly, čímž postupovaly v souladu s požadavky ustálené praxe. Naplnění obviněným označených dovolacích důvodů tedy státní zástupce neshledal.
8. Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. i v §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná, navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno a doručeno obhájci obviněného, který na ně do dne konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
11. Dovolání se opírá o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve zjistit, zda takto označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
12. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
13. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
14. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K důvodnosti dovolání
15. Dovoláním obviněný vytýká prostřednictvím obou uvedených dovolacích důvodů nedostatky v provedeném dokazování, protože tvrdí, že přehráním obrazových a zvukových stop, které nebyly synchronizovány, se nepodařilo řádně objasnit rozhodné skutečnosti, neboť soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, zamítl jako nadbytečný jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru audiovizuálních technologií. Tento nedostatek obviněný považoval za podstatný, protože jde o procesní vadu, která mohla mít vliv pro skutkové i na právní závěry.
16. Nejvyšší soud k těmto námitkám z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně vycházel z toho, že obviněného využil svého práva a ve věci výpověď nepodal. Vina byla dokazována nepřímými důkazy, a to jak výpověďmi řidičů, o ovlivnění jejichž zkoušek se jednalo, L. Z., Z. R., M. J., V. B., a dalších svědků (M. B., J. K., J.B.). Soud provedl i listinné důkazy, zejména šlo o sdělení Ministerstva dopravy ČR, protokoly o testech, protokoly o sledování osob a věcí, vyhodnocení sledování osob a věcí, výpisy z registru řidičů, úřední záznam policejního orgánu, pracovní smlouvu obviněného, jakož i o jeho osobní výkazy (viz body 2. až 10. rozsudku) . Podstatným důkazem, jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 11.), byl důkaz obrazovými a zvukovými záznamy ze sledování osob a věcí, jež provedl jejich přehráním, k jejichž synchronizaci se vyjádřil zpracovatel K.M., který se přehrání účastnil a k technickým otázkám záznamu podal vyjádření (viz č. l. 176 verte). Tyto důkazy soud prvního stupně hodnotil a vysvětlil, z čeho vycházel a jaké skutečnosti považoval za prokázané (viz bod 12. rozsudku). Na jejich základě dospěl k uvedeným skutkovým i právním závěrům (viz body 13. až 16. rozsudku).
17. Odvolací soud se k odvolání obviněného opřeném o obsahově shodné výhrady s uvedeným postupem soudu prvního stupně ztotožnil a reagoval i na návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku z oboru audiovizuálních technologií, k němuž vyložil, že není důvodný. Sám provedl důkaz obrazovým a zvukovým záznamem ze sledování osob, a mohl v něm zaznamenané skutečnosti posoudit a zjistit, že výslech K. M. a protokol o sledování osob a věcí jsou objektivními důkazy, které odpovídají závěru, jež z nich soud prvního stupně učinil. Bylo možné o ně opřít závěr o vině obviněného (srov. bod 6. přezkoumávaného usnesení). Výrok o vině i trestu proto shledal správným (viz body 3. až 9. napadeného usnesení).
18. Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisu shledal, že pokud rozsah provedeného dokazování netrpí nedostatky, které obviněný vytýkal, a že byly dostatečně objasněny skutečnosti svědčící o naplnění znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jako úřední osoba v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
19. Podle tzv. právní věty byl čin obviněného shledán v alternativě, že jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Podle učiněných skutkových zjištění nebylo pochyb o tom, že obviněný jednal jako úřední osoba, jak správně soudy dovodily (viz bod 13. rozsudku), a že postupoval v rozporu s ustanoveními §16 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 312/2002 Sb., a §39 odst. 1 písm. a), odst. 4 a §40 odst. 1 zákona č. 247/2000 Sb. Tato zjištění obviněný v dovolání nenapadal, avšak za neobjasněnou skutečnost považoval to, zda „v několika otázkách navedl na správné odpovědi, nebo za něj v testu nesprávné odpovědi opravil“, tedy zda v rozporu se svými povinnostmi zkušebního komisaře uvedeným zkoušeným řidičům napomohl k úspěšnému vykonání zkušebního testu. Za účelem objasnění této výhrady obviněného soud v rámci dokazování přehrál obrazový a zvukový záznam ze sledování osob, vyslechl zpracovatele K. M. a přečetl písemně zpracovaný protokol o sledování osob a věcí, jakož i písemné vyhodnocení sledování osob a věcí (č. l. 171, 176). Jestliže se obviněný nad rámec těchto důkazů domáhal, aby byl jako další důkaz zpracován znalecký posudek z oboru audiovizuálních technologií, ten odvolací soud za potřebný ani důvodný nepovažoval. Nutné je podotknout, že jediným argumentem, pro který obviněný provedení tohoto důkazu navrhoval, byl takový postup v obdobné trestní věci jiného komisaře.
20. Zjištění, zda obviněný zkoušeným řidičům při zkoušce z předpisů o provozu na pozemních komunikacích napovídal způsobem popsaným ve skutkových zjištěních v bodech 1) až 4), je rozhodnou skutečností určující pro naplnění znaků přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v této věci z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda požadovaný důkaz byl odvolacím soudem neproveden nedůvodně.
21. Podle §105 odst. 1 tr. ř. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jenž považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, pokud byla věc vrácena k došetření, státní zástupce, a v řízení před soudem předseda senátu. Z tohoto ustanovení plyne, že znalecký posudek se zpracovává k posouzení odborné otázky až tehdy, když složitost věci si takový postup vyžaduje, tzn., když jde o otázku takové odborné náročnosti, u níž je složité využití teoretických a empirických poznatků, u kterých je třeba komplexního zpracování, konzultace s dalšími odborníky, náročné studium odborné literatury, apod. (srov. rozhodnutí č. 24/1987, č. 27/1988, č. 9/1990, č. 47/1970 Sb. rozh. tr. a další). V posuzované věci se znaleckého zkoumání obviněný domáhal v oboru audiovizuálních technologií, pro což jako jediný důvod uvedl, že při přehrání stopy pořízené u obrazových a zvukových záznamů ze sledování osob a věcí nebyly synchronizovány, a tuto synchronizaci provedl jejich zpracovatel, jenž je podle obviněného náhodně přiřazoval k sobě, a proto tento postup není objektivní. Z těchto tvrzení dovolatele lze dovodit, že požadovaný znalecký posudek měl sloužit pro určení objektivity provádění záznamů a výstupů pro hodnocení důkazů z nich plynoucích. Nutné je však podotknout, že k takovému účelu znalecký posudek z hledisek §105 odst. 1 tr. ř. není určen, obzvláště když obviněný žádnou konkrétní potřebu, případně důvod nutnosti přibrání znalce neoznačil, a ani jiné vady nevytkl.
22. Závěr o tom, jaké skutečnosti plynou z výsledků posuzovaného dokazování a jakou hodnotu uvedené záznamy či výstupy z nich plynoucí mají, může vyplynout jen z hodnocení tohoto důkazu a dalších důkazů ve věci zajištěných postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Jde o činnost, k níž je oprávněn výhradně soud. Nelze ji nahrazovat jinými postupy, neboť i znalecký posudek je důkazním prostředkem, z něhož soud čerpá potřebné informace, které hodnotí rovněž podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. například rozhodnutí č. 30/1966 a č. 40/1972 Sb. rozh. tr.), a to jako každý jiný důkaz, a nelze mu přisuzovat větší váhu. K tomu lze poznamenat, že ani u něj nelze pustit ze zřetele požadavek kritického hodnocení všech důkazů, a je nutno ho hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz. Ani on nepožívá žádné větší důkazní síly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
23. V posuzované věci je obviněným zpochybňován důkaz vyplývající ze sledování osob provedeného na základě §158d odst. 1, 2, 7 tr. ř., jenž upravuje sledování osob a věcí jako operativně pátrací prostředek, jímž se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a 55a tr. ř. Jako důkaz (§89 odst. 2 tr. ř.) neslouží samo sledování, ale záznamy při něm pořízené. Jejich použitelnost je vázána na připojení protokolu (s náležitostmi uvedenými v §55 a §55a tr. ř.), jenž může být pořízen až dodatečně, pokud se ukáže, že pořízené záznamy obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení.
24. Podle obsahu připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že nic nebránilo tomu, aby byly výsledky uvedeného sledování v posuzované věci jako důkaz použity, protože formální náležitosti byly splněny (č. l. 67 až 75, 171, 176). O průběhu sledování osob a věcí každého dne byl sepsán protokol, z něhož je patrná doba, místo, jakož i průběh sledování, jehož podrobnosti jsou uvedeny v Celkovém vyhodnocení sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 3 tr. ř., jehož součástí, resp. přílohou je i zvukový záznam a obrazované zachycení situace. Každý z těchto dokumentů je řádně podepsán osobou, která jej vyhotovila (viz č. l. 67 až 75). K těmto protokolům jsou připojeny rovněž i audio a videonahrávky, které oba soudy jako důkaz rovněž při hlavním líčení provedly (viz č. l. 176). Posoudí-li se obsah protokolu, který byl o průběhu sledování pořízen, ten byl rovněž jako důkaz u hlavního líčení proveden (č. l. 171), a není pochyb o tom, že tento protokol splňuje náležitosti §55 a 55a tr. ř. (ostatně, že by tomu tak nebylo, není předmětem námitek obviněného). S ohledem na to, že uvedené záznamy nejsou zachyceny na jednom nosiči, bylo i při jejich provádění jako důkazu třeba je provést každý samostatně. To však nebránilo tomu, aby soud takto provedené důkazy (podle §213 odst. 1 tr. ř. jejich přehráním v jednací síni při hlavním líčení) hodnotil jako každý jiný důkaz podle §2 odst. 6 tr. ř., a to se zřetelem na další ve věci provedené důkazy a z nich zjištěné skutečnosti. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že této své povinnosti soud prvního stupně dostál (srov. body 9. až 12. rozsudku soudu prvního stupně). Pro úplnost a přehlednost soud vyslechl i zpracovatele vyhodnocení sledování osob a věcí K. M. (viz č. l. 176 verte), jenž popsal mimo jiné, že zvuk a obraz se při sledování nahrávají zvlášť, a potom je možno je pomocí speciálního programu dát dohromady, nicméně dochází díky tomu k rozkolísání časů obrazu a zvuku. Uvedl, že do obsahu záznamů nemůže nijak zasahovat nebo ho upravovat, lze pouze vyselektovat z nahrávek za 24 hodin to, co se týkalo předmětné věci a osob, přičemž on zpracovával právě tento dokument označený jako „Celkové vyhodnocení sledování osob a věcí podle §158d odstavec 1, 3 trestního řádu – V. Š.“. Nejedená se zde o doslovný přepis všeho, co v místnosti zaznělo, jsou vypsány zásadnější věci. Citované části jsou psané kurzívou (č. l. 69 až 74).
25. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že oddělený obraz nebo oddělený zvuk poskytují dostatečný obrázek o průběhu jednotlivých shora popsaných zkoušek. Přepisy konkrétních situací obsahuje i Celkové vyhodnocení sledování osob a věcí, které soud provedl, a na něž též odkázal. Pokud v průběhu přehrávání v jednací síni soud obsah vyhodnocení srovnával s obrazovým a zvukovým záznamem, shledal, že jsou ve vzájemném souladu, v jednotlivých citacích není nic přidáváno ani ubíráno, či jinak upravováno (viz bod 11. cit. rozsudku). Takovému postupu nic nebránilo, protože tento příslušník policie se vyjadřoval k technickým otázkám souvisejícím s prováděním operativně pátracího prostředku, a ke způsobu zpracování záznamu o něm. Lze jen dodat, že v případě dokazování přehráním videozáznamu, které je třeba považovat za specifický případ ohledání, je nutné, aby soud zaprotokoloval vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímá svými smysly, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20), čemuž soudy v posuzované věci dostály (viz č. l. 176 spisu).
26. K takto provedenému dokazování a závěrům, které z něj soudy učinily, z hlediska velmi stručných námitek obviněného lze uvést, že z těchto zjištění neplynula nutnost ani potřeba zpracování znaleckého posudku za tím účelem, který obviněný označoval, a odvolací soud zcela správně shledal, že takový požadavek není objektivně podložen žádným důvodem, jenž by naplňoval podmínky §105 odst. 1 tr. ř.
27. Nejvyšší soud shrnuje, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, obhajobou obviněného se zabývaly a své úvahy v tomto směru vyložily včetně toho, na základě čeho shledaly, že obviněný jednal způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud vyložil, proč nepokládal za nutné dokazování doplňovat o znalecký posudek z oboru audiovizuálních technologií a své stanovisko vyjádřil způsobem odpovídajícím obsahu spisu. Nejde tudíž o tzv. opomenutý důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný a stejně tak nestanoví, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, či ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022, aj.). Soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Soud hodnotí a posuzuje pouze ty důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny a které se tedy vztahují ke konkrétní projednávané trestní věci. Nelze proto vycházet ze závěrů soudů v jiné trestní věci a s ohledem na ni posuzovat váhu a hodnotu jednotlivých provedených důkazů. Srovnávat posuzovanou trestní věc obviněného se zcela odlišnou, byť skutkově v zásadě shodnou jiného obviněného v jiném trestní řízení, není možné. Námitky obviněného, že bylo vadně či nedostatečně provedeno dokazování, obsahu spisu ani způsobu, jak soudy důkazy hodnotily, neodpovídají. Nejvyšší soud shledal, že p ravidla spravedlivého procesu porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování.
28. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že výsledky provedeného dokazování objasňují jednotlivé znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněný jako zkušební komisař Městského úřadu XY pověřený prováděním zkoušek žadatelů o řidičská oprávnění vědomě postupoval v rozporu se způsobem, jak mají zkoušky z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a v části zkoušky z předpisů o provozu na pozemních komunikacích a zdravotnické přípravy (viz §39 odst. 1 písm. a zák. č. 247/2000 Sb.) probíhat. Rozhodné je, že zkouškou se má ověřit způsobilost žadatele o řidičské oprávnění na základě svých vědomostí u této zkoušky prospět. Proto je nezbytné, aby to byl on sám, kdo zodpoví otázky v testu, kterým se provádí tato zkouška (srov. k §40 odst. 3 zák. č. 247/2000 Sb. §17 vyhlášky č. 167/2002 Sb.). Do procesu při vyplňování testu nesmí žádná osoba zasahovat, protože jde o zkoušku vědomostí, které se ohodnocují způsobem popsaným v §17 odst. 7, 8 této vyhlášky, a každý zásah jiné osoby do této testovací metody vede ke zkreslení výsledků. Jestliže obviněný do tohoto procesu způsobem popsaným v bodech 1. až 4. výroku rozsudku soudu prvního stupně zasahoval, porušil povinnosti zkušebního komisaře ve smyslu §16 odst. 1 písm. b), c), f), g) zákona č. 312/2002 Sb. Uvedené závěry plynou mimo jiné i z obsahu výpovědí žadatelů o řidičská oprávnění L. Z., jenž vysvětlil, jak se k obviněnému jako komisaři dostal prostřednictvím M. B., jenž byl přítomen ve zkušební místnosti v průběhu zkoušky, Z. R., který se nepřihlásil ke zkoušce, ale obviněný mu navrhl, aby si test vyzkoušel, s čím souhlasil, a připustil, že během zkoušky mu obviněný něco vysvětloval a otázku probrali, M. J., jemuž ke zkoušce u obviněného dopomohl J. K., a v jejím průběhu stál obviněný s panem Š., jenž byl zkoušce rovněž přítomen, za ním, a obviněný „šéfa požádal o kontrolu testu“, navíc připustil jistý návod v otázce se žlutým autem, které mělo přednost, a V. B., který se obrátil v rámci třetího pokusu o složení zkoušky o radu obviněného, jenž mu při testu dopomohl s jednou z otázek. Z uvedených nestandardních situací jsou zjevné určité souvislosti, které s ohledem na výsledky vyplývající ze sledování osob a věcí ve smyslu §158d tr. ř. svědčí pro správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů.
29. Rozhodná skutková zjištění určující pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou dostatečná pro závěr, že obviněný naplnil znaky této skutkové podstaty po všech stránkách, protože jako úřední osoba vykonával svou pravomoc zkušebního komisaře v rozporu s výše citovanými právními předpisy, a to v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 15. rozsudku soudu prvního stupně), neboť byl veden úmyslem (tzv. druhý úmysl) osobám, jež zkoušel, tím, že jim uvedeným způsobem při vypracování zkušebního testu napovídal, dopomoci k úspěšnému složení zkoušky, tedy jim opatřit neoprávněný prospěch.
VII. Závěr
30. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které obviněný v dovolání vytýkal. Nevznikají pochybnosti o tom, že naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky přečinu, jímž byl uznán vinným.
31. S ohledem na učiněná zjištění a proto, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolacích námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud rozhodoval o odkladu výroku rozhodnutí, jak se obviněný v dovolání rovněž domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu