ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1098.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1098/2022-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání obviněné Š. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 7 To 195/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 34/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná Š. K. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. dovolatelka”) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 6 T 34/2022, uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Dále bylo obviněné podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické, a to v ústavní formě.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 7 To 195/2022, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Podle jejího názoru je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn proto, že jednání popsané ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 nemohlo být motivováno ziskuchtivostí, a tudíž se nejednalo o přitěžující okolnost podle §42 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že podmínky ziskuchtivosti v jejím případě nemohly být naplněny, neboť předmětný trestný čin spáchala s cílem si opatřit peněžní prostředky pro svoji obživu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zdůraznila, že nebyly naplněny podmínky pro uložení ochranného léčení, neboť byla v několika psychiatrických léčebnách pro svoji závislost na omamných a psychotropních látkách, a to vždy neúspěšně. Podle jejího mínění je tak zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout a nemělo být tudíž ani uloženo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 7 To 195/2022, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněná v dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž oba soudy se s uplatněnými námitkami ve svých rozhodnutích vypořádaly. Podle státního zástupce obviněná námitkou týkající se ziskuchtivosti ve smyslu přitěžující okolnosti podle §42 písm. b) tr. zákoníku zjevně brojí proti přiměřenosti uloženého trestu. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (podle jeho aktuálně platného znění), který je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž v této souvislosti s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 754/2018 zdůraznil, že námitky týkající se naplnění přitěžující okolnosti „ze ziskuchtivosti“ žádný dovolací důvod nenaplňují. Ve vztahu k námitkách obviněné proti uložení ochranného léčení státní zástupce uvedl, že souhlasí se závěry soudů. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
8. Obviněná v dovolání uplatnila mimo jiné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tato argumentace však v současnosti odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , což může vést k závěru, že obviněná tak pravděpodobně nereagovala na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která s účinností od 1. 1. 2022 provedla změny v dovolacích důvodech (dovolání bylo datováno dne 18. 10. 2022). Vedle shora uvedeného konstatování musí Nejvyšší soud dále uvést, že musí souhlasit s názorem státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky týkající se přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání trestného činu ze ziskuchtivosti podle §42 písm. b) tr. zákoníku fakticky směřují proti přiměřenosti uloženého trestu, neboť uvedené ustanovení je v trestním zákoníku systematicky zakotveno pod Oddílem 1 - Obecné zásady pro ukládání trestů. Nutno též poznamenat, že pojem ziskuchtivosti není znakem skutkové podstaty přečinu krádeže, kterým byla obviněná uznána vinnou, tudíž lze stěží dovozovat nesprávné právní posouzení skutku při odkazu na neexistující znak příslušné právní kvalifikace. I přes uvedené konstatování postupoval Nejvyšší soud podle §59 odst. 1 tr. ř. a podání v této části posuzoval podle jeho obsahu, přičemž uplatněné námitky posuzoval z pohledu dovolacího důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (podle současně platného znění trestního řádu).
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . Tento dovolací důvod tak umožňuje namítat, že obviněné byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo jí byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Stejně tak platí, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 754/2018). Z uvedeného je zřejmé, že námitky týkající se „ziskuchtivosti“ žádný z dovolacích důvodů vymezený v §265b tr. ř. nenaplňují. Navíc soudy obou stupňů se touto otázkou zabývaly (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně a bod 3. usnesení odvolacího soudu), přičemž na jejich závěrech nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv doplňovat či měnit. Za zmínku stojí rovněž skutečnost, která se váže k dovolacímu důvodu uplatněnému obviněnou s argumentací, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, že obviněná v souladu s §206c odst. 1 tr. ř. prohlásila svoji vinu a souhlasila s popisem skutku i jeho právní kvalifikací. Z rozhodnutí soudu prvního stupně dále vyplývá, že tento postupoval mj. podle §206c odst. 6 tr. ř., tudíž pokud přijal prohlášení viny, pak z §206c odst. 7 tr. ř. vyplývá, že přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Nebylo-li možno výrok o vině za takto popsané situace napadnout řádným opravným prostředkem, tím méně bylo možno jej napadnout mimořádným opravným prostředkem – dovoláním (srovnej roz. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.), tudíž uplatnění dovolací argumentace, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, je zcela bezpředmětné z pohledu dovolání. Nad rámec zmíněného Nejvyšší soud poznamenává, že za přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku může být uložen trest odnětí svobody v trvání až 2 let. Trest uložený obviněné ve výměře 3 měsíců s podmíněným odkladem na 12 měsíců, tj. v dolní polovině trestní sazby, tak rozhodně nelze označit za nepřiměřené přísný.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn v případě, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení . V této souvislosti platí, že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, které jsou uvedeny v §99 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, nelze navzájem nahrazovat. Negativní podmínka obsažená v §99 odst. 2 písm. b) větě za středníkem tr. zákoníku, podle které soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout, je naplněna zejména tehdy, když s ohledem na výsledky provedeného dokazování u pachatele nejsou objektivní ani subjektivní předpoklady pro výkon tohoto léčení. Závěr o tom, zda lze dosáhnout účelu ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je nutné založit na přísné individualizaci tohoto druhu ochranného opatření ve vztahu ke konkrétní osobě pachatele (srov. rozhodnutí č. 31/2016 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že námitky obviněné spočívající v tom, že v jejím případě nelze dosáhnout účelu ochranného léčení, jsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné, Nejvyšší soud jim však nemohl přisvědčit. Z rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že účelu ochranného léčení může být dosaženo. Svůj názor založil na závěrech znalkyně, podle níž nelze u obviněné předpokládat spolupráci v ambulantním režimu, což ostatně potvrdila i sama dovolatelka, když uvedla, že k psychiatrovi pravidelně nedochází a léky pravidelně nebere. Soud prvního stupně vzal dále v potaz závislost obviněné na psychoaktivních látkách, kterou je nutno stabilizovat (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Závěry soudu prvního stupně podrobil přezkumu i odvolací soud, který se s nimi ztotožnil (bod 5. usnesení odvolacího soudu). V souladu s názorem státního zástupce Nejvyšší soud konstatuje, že v případě obviněné jde o její první trestní postih a první ochranné léčení uložené v rámci trestního řízení. Jde tak o situaci, ve které se obviněná prozatím neocitla. Proto hovořit o tom, že ochranné léčení nesplní svůj účel je nanejvýš předčasné. Skutečnost, že obviněná byla opakovaně hospitalizována v psychiatrickém zařízení (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně) je určitou indícií, avšak předmětná hospitalizace nebyla realizována na základě soudního rozhodnutí v trestním řízení a vzniklé situace jsou tudíž odlišné, což je také patrno ze znaleckého posudku, který mj. zmiňuje okolnosti, na základě kterých, byla obviněná po určitou dobu v psychiatrických zařízeních. Z těchto důvodů tak Nejvyšší soud považuje závěry soudů týkající se uložení ochranného léčení obviněné ve formě ústavní za správné.
11. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí.
12. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu