ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.195.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 195/2022-1680
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání obviněného Z. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 6 To 225/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 113/2015, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2019, č. j. 6 To 225/2019-1441. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obviněný Z. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019, č. j. 74 T 113/2015-1352, uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku) a přečinem padělání a pozměnění známek podle §246 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku). Za uvedené přečiny, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku a za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 T 96/2017-105, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 171/2016-265, byl podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému také uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. [ Týmž rozsudkem byl také zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 T 96/2017-105, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2018, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 171/2016-265, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu ] .
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 6 To 225/2019-1441, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku) a přečinem padělání a pozměnění známek podle §246 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku). Za tyto přečiny, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku a za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 T 96/2017-105, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 171/2016-265, byl podle §209 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců. Podle §70 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. [ Týmž rozsudkem byl také zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, č. j. 9 T 96/2017-105, který nabyl právní moci dne 13. 3. 2018, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 171/2016-265, který nabyl právní moci dne 22. 11. 2017, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu ] .
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), d) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl, že nebyl k veřejnému zasedání, ve kterém byl vydán předmětný rozsudek předvolán, ačkoliv byla jeho přítomnost na veřejném zasedání podle jeho mínění nutná s ohledem na znovu prováděné dokazování a vydání nového meritorního rozhodnutí, čímž podle něj došlo k porušení zásady rovnosti zbraní a jeho práva na obhajobu. Podle obviněného neměl být o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nesprávně posoudil trestnost jeho jednání, jelikož neprokázal naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění známek. V souvislosti s uvedeným přečinem zdůraznil, že odvolací soud nesprávně právně posoudil výši škody, kterou měl svým jednáním způsobit České poště, s. p., když nebylo prokázáno, že by taková škoda byla reálně způsobena. Podle mínění obviněného byla rovněž nesprávně posouzena výše způsobené škody i u dalších skutků, kterými byl uznán vinným a v této souvislosti uvedl, že v případech jednání uvedených pod body 2, 3, 6, 21, 25 a 32) nebyla způsobena škoda, a proto také nebyla naplněna skutková podstata přečinu podvodu. Ve vztahu k jednání pod bodem 3) napadeného rozsudku uvedl, že bylo prokázáno, že předmětný soustruh zakoupila osoba od něj odlišná a nedošlo tak k naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ze spisových materiálů nevyplývá, že by odvolací soud skutečně nějaké dokazování prováděl. Ve zcela nepodstatném rozsahu sice změnil skutková zjištění nalézacího soudu, ale výrok o vině přečinem podle §246 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku byl z rozsudku soudu prvního stupně převzat doslovně a není tak zcela jasné, proč v této části odvolací soud výrok o vině vlastně rušil. Dále uvedl, že z procesního hlediska by patrně bylo možné teoreticky uvažovat o tom, zda odvolací soud nepřekročil meze §263 odst. 7 tr. ř., ale taková problematika se nachází mimo rámec dovolacího důvodu uplatněného obviněným i dalších dovolacích důvodů. Podle státního zástupce nedošlo k porušení žádného ustanovení trestního řádu, které upravuje účast obviněného ve veřejném zasedání a s ohledem na charakter změn skutkových zjištění provedených odvolacím soudem, které jsou z hlediska právní kvalifikace skutku i ukládání trestu zcela bez významu, nelze hovořit o tom, že by postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dále se vyjádřil k námitkám obviněného k jednotlivým útokům, ke kterým uvedl, že se jedná o námitky z části neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti o námitky nedůvodné až zmatečné. V této souvislosti připomenul, že některými dílčími útoky nebyla způsobena škoda, jelikož tyto útoky zůstaly ve stádiu pokusu, a u některých útoků, kde nebylo možné zjistit přesnou výši způsobené škody, stanovil odvolací soud škody minimální částkou 1 Kč a ve vztahu k dílčímu útoku, o kterém obviněný tvrdí, že se jej nedopustil [jednání pod bodem 3) výroku rozsudku], uvedl, že se jedná o námitky výlučně skutkového charakteru. Námitky směřující do výroku o vině přečinem padělání a pozměnění známek jsou podle státního zástupce výlučně skutkového charakteru, jelikož obviněný odmítá skutková zjištění uvedená ve výroku o vině a předkládá vlastní verzi události. Za důvodné je podle něj nutno považovat námitku týkající se způsobené škody poškozené České poště, s. p., jelikož není jasné, jakým mechanismem měla škoda vzniknout, když ze skutkových zjištění nevyplývá, že by obviněný známky reálně použil k úhradě ceny za poštovní služby (soudy nižších stupňů podle mínění státního zástupce ve svých odůvodnění nerozvedly, na základě kterých důkazů byla vina dovolatele ohledně uvedeného přečinu prokázána – viz bod 24. vyjádření). S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výroku, kterým byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán nahradit poškozené České poště, s. p., částku 200 Kč a dále, aby postupoval podle §265m odst. 2 a §265 tr. ř. a poškozenou Českou poštu, s. p., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň vyjádři souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli jím navrhovaného způsobu rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. [Dovolání bylo podáno do 31. 12. 2021, tedy ještě před účinností novely trestního řádu, tj. zákona č. 220/2021 Sb.].
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [uvedený dovolací důvod nedoznal ani shora uvedenou novelou změny].
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [po změně provedené zmíněným zákonem (č. 220/2021 Sb.), je v nezměněné podobě podřazen pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu [podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
11. Obviněný pod tímto dovolacím důvodem uplatnil v podstatě odpovídající námitku, že konáním veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, v situaci, kdy odvolací soud prováděl dokazování, došlo k porušení jeho práv uvedených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve vztahu k výše uvedenému je vhodné uvést, že účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně ustanovení §234 tr. ř., přičemž účast státního zástupce, a v případech nutné obhajoby i obhájce, řeší speciálně pro řízení o odvolání ustanovení §263 odst. 2, 3 tr. ř. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze usuzovat s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl, jak vyplývá z argumentace odvolacího soudu, obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
12. Dále je vhodné uvést, že podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání je nutno, jak již bylo výše konstatováno, posuzovat odlišně. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro jeho účast u hlavního líčení v podobě §202 tr. ř. Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 542/2000 ze dne 1. 4. 2003).
13. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
14. V předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud konstatovat, že odvolací soud se velmi pečlivě věnoval v odůvodnění svého rozsudku otázce přítomnosti obviněného u hlavního líčení a velmi podrobně a přesvědčivě reagoval na námitky obviněného ohledně argumentace, že mu mělo být bráněno v účasti u hlavních líčení, když např. nebyl přítomen hlavnímu líčení dne 17. 3. 2016, případně 25. 4. 2017. Na druhou stranu však musí Nejvyšší soud konstatovat, že již ne tak soustředěně postupoval odvolací soud, pokud jde o otázku vlastního konání veřejného zasedání o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019, č. j. 74 T 113/2015-1352. Již v předtisku předkládací zprávy je uvedeno ke dni nařízení veřejného zasedání, aby byl obviněný k veřejnému zasedání předvolán vzorem 17 [Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43; pod I. skupina vzorů tr. ř., je pod bodem (vzorem) 17 uvedeno „předvolání k veřejnému zasedání“]. Tento pokyn předsedy senátu byl kanceláří respektován a obviněný byl k veřejnému zasedání předvoláván. Jak bylo konstatováno u veřejného zasedání dne 31. 10. 2019 (č. l. 1428), obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, předvolání k veřejnému zasedání mu nebylo doručeno, a proto bylo veřejné zasedání odročeno na 11. 12. 2019, za účelem předvolání obviněného opět vzorem 17 (č. l. 1428). K veřejnému zasedání dne 11. 12. 2019 se obviněný opět nedostavil a předseda senátu konstatoval, že pokud jde o obviněného, tomuto bylo předvolání doručeno řádně a včas (č. l. 1434), že „byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, případně vyrozumění“ ( nutno podotknout, že nešlo o vyrozumění a v případě předvolání, což je trestní věc obviněného, nelze fikci doručení předvolání uplatnit – viz výklad níže ). Jak však Nejvyšší soud ze spisu zjistil, obviněný nepřevzal osobně předvolání k veřejnému zasedání a řádnost a včasnost převzatého předvolání byla předsedou senátu odvolacího soudu dovozována pouze z fikce doručení, a to na základě pokynu daného kanceláři, aby předvolání obviněnému k veřejnému zasedání bylo realizováno prostřednictvím písemnosti pro doručování vzorem I. (předvolání k veřejnému zasedání, neboť si je obviněný nepřevzal a nevyzvedl, bylo vloženo do domovní nebo jiné schránky). V této souvislosti bylo odvolacím soudem patrně přehlédnuto, že ustanovení §64 odst. 5 tr. ř. uvádí, že ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. (tj. ev. fikce doručení) se neužije, doručuje-li se obviněnému mj. také předvolání k veřejnému zasedání, což byl případ obviněného, alespoň jak vyplývá z pokynů daných kanceláři.
15. I při zjištění tohoto pochybení zvažoval Nejvyšší soud vhodnost dalšího postupu, neboť ani samo zjištění uvedeného pochybení bez své materiální podstaty by nemuselo vést ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Vedle zjištěného pochybení je však nutno zmínit i další skutečnosti, které nakonec vedly Nejvyšší soud k závěru o důvodnosti postupu, který je vyjádřen ve výroku tohoto rozhodnutí. Již v předchozím bodě Nejvyšší soud zmínil jistou nesoustředěnost odvolacího soudu při zvoleném postupu nařizování veřejného zasedání. Současně však musí také konstatovat, že na druhou stranu, pokud již v počátku bylo záměrem odvolacího soudu postupovat ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a rušit „zejména pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění“ rozsudek soudu prvního stupně, pak jeho postupu, tj. předvolání obviněného k veřejnému zasedání lze stěží něco vytknout, zejména pak za situace, kdy sám prováděl dokazování. Za takové situace však měl stěží dány podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, jak mj. vyplývá z již shora zmíněného obecného výkladu. V kontextu výše uvedeného jsou pak nepřesné skutečnosti uváděné odvolacím soudem (viz bod 8. jeho rozsudku), že neměl v úmyslu provádět jakékoliv dokazování a toto ani neprováděl. Lze si tedy položit otázku, proč za situace, kdy neměl v úmyslu dokazování provádět, zvolil postup podle vzoru 17 a obviněného i v druhém případě k veřejnému zasedání předvolával a jak uvedená argumentace, že ani dokazování neprováděl, odpovídá skutečnosti, když rozsudek soudu prvního stupně rušil mj. pro nedostatky skutkových zjištění, tj. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a sám, jak vyplývá z č. l. 1435 dokazování prováděl, když bezpochyby postup podle §213 tr. ř. (spadající do oddílu čtvrtého – dokazování , hlavy třinácté), dokazováním ve smyslu §235 tr. ř. je. Ze shora uvedené chronologie je tedy nesporné, že obviněný byl k hlavnímu líčení předvoláván, a toto předvolání mu nebylo doručeno, nemohlo tudíž dojít k fikci doručení předvolání ve smyslu §64 odst. 4 tr. ř., že odvolací soud z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvoláním napadený rozsudek zrušil, prováděl dokazování, byť ne nikterak rozsáhlé (uvedené důkazy již byly provedeny soudem nižšího stupně, byť v nepřítomnosti obviněného, ale za přítomnosti jeho obhájkyně dne 17. 3. 2016) a rovněž zasáhl do skutkového zjištění, které učinil nalézací soud, byť v nepodstatném rozsahu. V komplexu shora uvedeného pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že v daných souvislostech došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., při konstatování, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody.
16. Jak již bylo shora konstatováno, na uvedeném závěru o důvodnosti této části dovolání obviněného nemůže nic změnit ani poměrně podrobné odůvodnění procesního postupu odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozsudku, jelikož zjevně pomíjí, případně nepřesně uvádí shora rozvedené podstatné okolnosti.
17. Za uvedeného stavu, kdy z důvodu uvedeného procesního pochybení nemohl rozsudek odvolacího soudu obstát, nebylo na místě, aby se Nejvyšší soud blíže zabýval argumentací obviněného vztaženou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak i při shora uvedeném konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit odvolací soud na skutečnosti, které v dovolání obviněný zmiňuje ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu, stejně jako vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného k uvedenému bodu, mj. nejen v souvislostí s výrokem o náhradě škody.
18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2019, č. j. 6 To 225/2019-1441. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu