ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.339.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 339/2022-1676
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání obviněného Č. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 4 To 64/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Č. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 34 T 7/2019, byl obviněný Č. P. uznán vinným 1) pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, 2) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, 3) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a 4) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, všemi ve znění zákona č. 333/2020 Sb.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 41 T 6/2020, který nabyl ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 130/2020 právní moci dne 16. 3. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl též o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 4 To 64/2021, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. dne 7. 3. 2022 dovolání, jímž brojil proti všem bodům výroku o vině, jak o něm rozhodl soud prvního stupně, proti nesprávnosti učiněných skutkových zjištění a použité právní kvalifikaci.
5. Ke skutku pod bodem 1) kvalifikovanému podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku obviněný soudům vytýkal, že jej nesprávně právně posoudily jako pokračující trestný čin, neboť měl za to, že v případě všech deseti dílčích útoků nešlo o splnění podmínek pokračování, protože mezi všemi dílčími útoky nebyla zachována blízká časová souvislost ve smyslu §116 tr. zákoníku. Poukázal na to, že i když tato časová souvislost není zákonem blíže upravena, judikatura dospěla k závěru, že o blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými dílčími útoky půjde, pokud nebude přesahovat dobu tří měsíců. V jeho věci však uvedená zásada nebyla dodržena, což našlo odraz ve vadné právní kvalifikaci a následně v nesprávně uloženém trestu. Nalézací soud rovněž pochybil, když ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 41 T 6/2020 neuložil společný trest podle §45 tr. zákoníku. Závěry odvolacího soudu v bodech 31., 32. a 34. odůvodnění usnesení obviněný označil za nesprávné.
6. Činu v bodě 2) obviněný vytýkal, že nešlo o zpronevěru, protože soudy vadně vyložily zjištěné skutečnosti. Nebraly do úvahy, že nepopíral přijetí částky 1.500.000 Kč na opravu vozu Bentley od D. L., a že se na ceně dohodli a oprava byla zajištěna. Částku obviněný konzultoval se specialistou na opravu luxusních vozidel, když cena sdělená oficiálním zastoupením značky Bentley se zdála D. L. vysoká, neboť činila 3.000.000 Kč. Nešlo však o peníze, které byly obviněnému svěřeny pro účely předání další osobě, ale o platbu za opravu vozidla, kterou přijal obviněný jako podnikatel, resp. zástupce společnosti I. Finanční prostředky se tedy staly jejich připsáním na bankovní účet majetkem společnosti I. Podle judikatury v takovém případě nejde o zpronevěru podle §206 tr. zákoníku, protože obviněný tím D. L. poskytl službu ve formě zajištění opravy jeho vozu u specializovaného autoservisu.
7. Obdobné výhrady se týkaly i skutku v bodě 3), u něhož obviněný požadované zimní pneumatiky D. L. měl dodat jako podnikatel a finanční prostředky tedy nebyly svěřeny k předání další osobě. Šlo o platbu předem za dodání zboží. Finanční prostředky se připsáním na účet staly majetkem společnosti I., která využívala i účet znějící na jméno I. P. Ani v tomto případě nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku.
8. U zločinu podvodu v bodě 4) obviněný tvrdil, že bylo prokázáno, že splnil vše, na čem se dohodl se svědkem V. D. starším, neboť zajistil kupce a důvodně očekával úhradu kupní ceny, byť nižší, než na které se původně dohodl s prodávajícím, avšak tuto kupní cenu neobdržel a ani nebyl upozorněn na postup kupujícího, že kupní cenu si započte na jím tvrzenou pohledávku vůči obviněnému. Dozvěděl se to až v okamžiku úhrady kupní ceny. Skutečnost, že obviněný kupní cenu ve skutečnosti neobdržel, potvrdil i svědek P. B. starší, který vypověděl, že obviněnému kupní cenu auta nezaplatil proto, že aniž by na to obviněného předem upozornil, započítal tuto částku na jinou pohledávku, kterou měl za obviněným. Z pohledu dovolatele tudíž nelze v tomto činu shledávat znaky úmyslného jednání v neprospěch prodávajícího V. D. mladšího. Rozdíl v prodejní ceně a ceně sjednané s ním představující částku 280.000 Kč měl obviněný v úmyslu uhradit z jiné obchodní činnosti, což byť se zpožděním učinil. Z uvedených důvodů nejednal v úmyslu svědka V. D. mladšího podvést, a proto nemůže jít o podvod podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V daných souvislostech považoval obviněný určující skutková zjištění za rozporná s obsahem provedených důkazů, zejména s výpovědí svědka P. B. staršího, z níž vyplývá, že nejednal v podvodném úmyslu kupní cenu poškozenému V. D. mladšímu nezaplatit.
9. Obviněný z popsaných důvodů namítal, že u všech činů vymezených v bodech 1) až 4) došlo k nesprávnému právnímu posouzení, zčásti též pro neobjasnění určujících skutečností rozhodných pro právní závěry, přičemž tyto vady neodstranil ani odvolací soud, jenž v odůvodnění napadaného usnesení opakovaně odkazoval na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodával, že se s jeho argumentací a postupem ztotožňuje, aniž by se dostatečně a věcně vypořádal s námitkami obhajoby obsaženými v podaném odvolání. V důsledku toho došlo k naplnění označených dovolacích důvodů, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 4 To 64/2021, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 34 T 7/2019, případně též vadné řízení jim předcházející, a aby věc přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Ve vyjádření k dovolání státní zástupce (§265h odst. 2 tr. ř.) námitky proti nesprávnému závěru o pokračování u činu v bodě 1) nepovažoval za důvodné, neboť se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že rozdělení skutku na tři trestné činy by nevedlo ke zmírnění právní kvalifikace, ale pouze by zvýšilo počet činů stejně trestných. Jednalo by se o změnu v neprospěch obviněného, který dovolání nemůže ve svůj neprospěch podat. Přesto státní zástupce zmínil, že i delší doba než tři měsíce mezi jednotlivými dílčími útoky nevede k závěru o nedodržení podmínek §116 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí č. 46/2020 Sb. rozh. tr.), protože spojnicí mezi jednotlivými útoky bylo aktivní jednání obviněného v mezidobí, čemuž odpovídá i argumentace odvolacího soudu v projednávané věci, kde odvolací soud pro dovození časové souvislosti považoval za podstatné, že nalézací soud přihlédl k popsané kontinuitě jednání o půjčkách jakožto investic do obchodní činnosti obviněného. Důvodně nebylo vyhověno ani požadavku obviněného na ukládání společného trestu podle §45 tr. zákoníku ve vztahu k jeho předchozí trestní věci (k tomu srov. bod 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 31. a 34. usnesení odvolacího soudu).
11. Nedůvodnými shledal státní zástupce i skutkové výhrady směřující proti činům v bodech 2) a 3) rozsudku. Poukázal na to, že se ztotožnil s argumenty, jež vyjádřily soudy v odůvodněních přezkoumávaných rozhodnutích, neboť se s obdobně uplatněnými námitkami přiléhavým způsobem vypořádaly (srov. body 16. až 22. rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. usnesení odvolacího soudu). Soudy vyvrátily i tvrzení obviněného, že kupní cenu u skutku pod bodem 4) neobdržel, a zabývaly se tím v bodech 27. až 29. rozsudku soud prvního stupně a 26. a 27. odůvodnění přezkoumávaného usnesení. Soudy v těchto pasážích vysvětlily, proč považují za prokázané, že obviněný kupní cenu obdržel, jakož i to, z jakých důvodů jeho obhajoba byla vyvrácena výsledky provedeného dokazování.
12. K obsahu celého dovolání státní zástupce konstatoval, že v situaci, kdy se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly s obdobnými námitkami obviněného, jde o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002), a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno obhájci obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal žádné připomínky.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
15. Nejvyšší soud, aby mohl posuzovat, zda je dovolání důvodné, je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě některého z dovolacích důvodů odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Obviněný dovolání podal dne 7. 3. 2022 podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění trestního řádu změněného zákonem č. 220/2021 Sb. účinným od 1. 1. 2022, podle něhož důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až m). Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i další důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nově vložený zákonem č. 220/2021 Sb.) dopadá na situace „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod je tedy dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
18. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zásadně možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod slouží k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Dovolací soud přitom není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
VI. K námitkám uvedeným v dovolání
20. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný vznášel výhrady zvlášť ke každému skutku uvedenému v bodech 1) až 4). Činům v bodech 2), 3), 4) vytýkal vadné právní posouzení, které však dovozoval z okolností, jež neodpovídají tomu, jak byly činy, jež jsou ve skutkových zjištěních popsané soudem prvního stupně, zjištěny. Skutečnosti, které napadl, zejména to, za jakých okolností k převzetí částek došlo, mají z hlediska použité právní kvalifikace určující význam, a proto se Nejvyšší soud uvedenými výhradami ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabýval. Tvrzení o vadnosti právního posouzení uvedených trestných činů, zejména v bodě 1) ve vztahu k posouzení pokračování podle §116 tr. zákoníku, dopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání důvodné.
21. Čin pod bodem 1) obviněný spáchal tím, že v době nejméně od měsíce října roku 2014 do měsíce září roku 2016, v obci XY, s cílem se obohatit, za využití přátelství a důvěry u poškozeného D. L., nar. XY, od tohoto poškozeného vylákal finanční prostředky pod záminkou použití peněz pro své podnikání v oblasti prodeje a nákupu luxusních vozidel za současného příslibu vrácení půjčených finančních prostředků včetně jejich zhodnocení, ačkoliv slib vrácení půjček od počátku dodržet nechtěl, přičemž poškozeného neustále utvrzoval, že jeho podnikání začne generovat zisky, kdy takto vylákal od poškozeného D. L. postupně částky, které poškozený na základě pokynu obviněného převedl ze svého bankovního účtu č. XY jednak na bankovní účet společnosti I., č. ú. XY, a to dne 6. 10. 2014 částku 330.000 Kč, dne 7. 10. 2014 částku 150.000 Kč, dne 14. 11. 2014 částku 500.000 Kč, dne 24. 11. 2014 částku 270.000 Kč, dne 28. 11. 2014 částku 150.000 Kč, dne 20. 10. 2015 částku 400.000 Kč, a dále na bankovní účet I. P., č. ú. XY, k němuž měl obviněný dispoziční právo, a to dne 14. 12. 2015 částku 350.000 Kč, dne 19. 12. 2015 částku 600.000 Kč, dne 21. 12. 2015 částku 445.000 Kč, a dále poškozený D. L. na žádost obviněného tomuto v hotovosti poskytl půjčku ve výši 2.000.000 Kč v přesně nezjištěný den v měsíci září roku 2016 v XY, v OC Olympia, ulice XY , na základě tvrzení obviněného, že peníze požaduje na zlepšení své podnikatelské finanční situace, ačkoliv věděl, že peníze poškozenému nevrátí, a způsobil tak poškozenému D. L. škodu ve výši 5.195.000 Kč, když za celé uvedené období po opakovaných urgencích poškozeného tomuto vrátil pouze dne 2. 5. 2016 částku 150.000 Kč.
22. K námitce obviněného, že u tohoto činu posouzeného jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nejde o pokračování v trestném činu, neboť mezi jednotlivými dílčími útoky nebyla zachována blízká časová souvislost, je třeba zmínit, že se jí věnoval zejména odvolací soud, který v bodech 31. až 34. usnesení vysvětlil, z jakých důvodů lze podle §116 tr. zákoníku shledat naplněnými podmínky pro pokračování se zřetelem na jednotný záměr, stejný nebo podobný způsob provedení i stejný předmět útoku. U časové souvislosti si byl vědom toho, že u některých útoků časovou blízkost shledat nelze, jestliže mezi nimi byly prodlevy až 11 měsíců, avšak s ohledem na to, že se jednalo o souvislé jednání obviněného, při němž poškozeného pravidelně po urgencích ujišťoval, že zisky mu budou vyplaceny, nepovažoval soud takto dlouhé období za neodpovídající závěru o pokračování podle §116 tr. zákoníku. Kromě toho zdůraznil, že by vyhověním požadavku obviněného bylo jeho postavení znevýhodněno, což by bylo v rozporu s tím, že odvolání bylo podáno jen v jeho prospěch, neboť by šlo nově o tři samostatné skutky právně každý posouzený podle §209 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Při stávající právní kvalifikaci jde jen o jeden trestný čin, což je pro něj výhodnější. Odvolací soud reagoval i na námitku obviněného ohledně požadavku na to, aby ve vztahu k jiné trestní věci byly v ní popsané činy posouzeny jako dílčí útoky téhož skutku, jímž byl nyní uznán vinným, a aby mu byl ve vztahu k nim uložen společný trest za podmínek §45 tr. zákoníku. S touto argumentací, která je součástí i nyní podaného dovolání, se odvolací soud neztotožnil, protože pro takový postup nebyly, s ohledem na správné závěry soudu prvního stupně, splněny zákonem stanovené podmínky.
23. Nejvyšší soud k výhradě, že se v bodě 1) nejednalo o pokračování, považuje za vhodné nad rámec již v přezkoumávaných rozhodnutí uvedených závěrů zmínit, že podle §116 tr. zákoníku je pokračováním v trestném činu takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku . Pro posuzovanou věc je podstatné, že každý dílčí útok musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. rozhodnutí č. 3/2001 Sb. rozh. tr.), jakož i to, že hledisko blízké časové souvislosti záleží v každé jednotlivé věci na povaze trestného činu a okolnostech, za nichž byl spáchán. O tom svědčí zejména stávající judikatura (srov. např. rozhodnutí č. 46/2020, č. 1/2018, č. 41/2016, č. 16/2018 Sb. rozh. tr.), která splnění hledisek pokračování u různých trestných činů vykládá se zřetelem na konkrétní v ní zjištěné skutečnosti. Proto nelze obecně určit dobu, která je maximální lhůtou, při níž jednotlivé dílčí útoky již blízkou časovou souvislost naplňují, případně nesplňují, ale je ji třeba posuzovat individuálně se zřetelem na to, že o blízkou časovou souvislost půjde zpravidla v případě několika dnů či týdnů, nebo i měsíců. Jde-li o odstup trvající několik měsíců, především přesahující období půl roku, nejedná se již o naplnění blízkosti časové souvislosti. Podle judikatury se za dobu, kterou lze akceptovat z hlediska naplnění pojmu blízké časové souvislosti jako jednoho z kumulativně stanovených znaků pokračování v trestném činu, považuje doba přibližně čtyř měsíců (srov. například rozhodnutí č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr., aj.). Ani tato doba však není určující za všech okolností a v každém případě, neboť v každé věci je třeba brát ohled na určité zvláštnosti a jedinečnost okolností, za nichž byly činy spáchány. Neexistují stejná hlediska při posuzování majetkové, násilné nebo výtržnické trestné činnosti, protože povaha spáchaných trestných jednání je vždy odlišná, a proto i kritéria pro dobu, která mezi jednotlivými dílčími akty uběhne, bude záviset mimo jiné na povaze těchto činů. U majetkových deliktů (o něž v souzené věci jde) při delším období mezi jednotlivými dílčími útoky se posuzuje hledisko blízké časové souvislosti s ohledem na prospěch nebo škodu, kterou pachatel předcházející dílčími útoky získal nebo způsobil z hlediska výše zjištěných částek, povahu záměru pachatele, ale i další souvislosti, za kterých k činu došlo. U některých forem trestného jednání je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok a další trestnou činnost v mezidobí páchanou, a to vždy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného trestného jednání, zejména do jaké míry se pachateli podařilo realizovat jednotný záměr, k němuž jeho činy směřovaly, jakož i to, které okolnosti byly důvodem pro vznik většího časového odstupu mezi jednotlivými dílčími útoky (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 15/1996-II. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o jiné než majetkové delikty nebo o trestné činy, u nichž nejsou škoda ani prospěch pojmovými znaky, ani okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, je takovým měřítkem vážnost újmy nebo jiný těžký následek, který oběti vznikne, případně jiná souvislost, která takové od sebe více (např. déle než čtyři měsíce) vzdálené dílčí útoky spojuje, jako je např. trvalá snaha o kontakt s obětí, apod. (srov. rozhodnutí č. 46/2020 Sb. rozh. tr.). Důležitá je však vzájemná souvislost s dalšími podmínkami vymezujícími pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, především je nutné brát zřetel na jednotný záměr určující subjektivní souvislosti, který může provázat i dobu delší než tři nebo čtyři měsíce, protože blízká časová souvislost vytváří vzájemnou kontinuitu (propojenost) mezi dílčími útoky z časového hlediska, která se uplynutím dlouhé doby ztrácí. Proto ji je třeba zvažovat i s ohledem na uskutečňovaný jednotný záměr, který je rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu odlišujícím pokračování od opakování trestného činu (viz rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Pro závěr o blízké časové souvislosti je třeba vycházet u každého dílčího útoku z toho, kdy došlo k naplnění všech znaků tohoto trestného činu (kromě výše škody představující okolnost podmiňující vyšší trestní sazbu).
24. V posuzované věci bylo jednání pod bodem 1) posouzeno jako podvod, jehož se podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho jiného v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Kvalifikovaným znakem je zde škoda podle odstavce 4 písm. d) spočívající ve způsobení značné škody. Posoudí-li se skutečnosti, za kterých byl projednávaný čin spáchán, lze se ztotožnit s obviněným, že v této věci představuje časová prodleva mezi některý dílčími útoky větší časové úseky, které již shora uvedené judikatuře neodpovídají, protože při uvážení výše vypůjčených částek i postojů obviněného a trpělivosti poškozeného, jsou některé dílčí útoky časově zjevně odděleny. Zejména mezi dny 28. 11. 2014 a 20. 10. 2015, kdy uplynula doba 11 měsíců, a mezi dnem 21. 12. 2015 a zářím 2016, kde uplynula doba 9 měsíců již jde o natolik dlouhou dobu, která mezi vymezenými dílčími útoky uplynula, že hledisko blízké časové souvislosti podle §116 tr. zákoníku zde není splněno. Lze jen zmínit, že jestliže odvolací soud v bodě 31. přezkoumávaného usnesení připustil, že by o pokračování mohlo jít s ohledem na to, že i v dlouhých časových prodlevách obviněný poškozeného utvrzoval o tom, že předchozí půjčky budou generovat zisky, a že poškozený obviněného urgoval o vyplácení slibovaných zisků a obviněný mu sděloval, že peníze vkládal do jiných obchodů, nelze jen z této obecně vyjadřované okolnosti dovodit, že by zřejmě asi stále trvající jednotný záměr přetrvával u konkrétní částky tak dlouhou dobu, že by tím bylo možné překlenout dobu trvající 11 nebo 9 měsíců. Pro takový závěr nesvědčí ani výše částky pohybující se v řádu desítek či statisíců, která nedosahuje takové finanční hodnoty, jež by mohla ovlivnit uvedenou neúměrně dlouhou časovou prodlevu. Takový závěr by byl v rozporu se stávající judikaturou, která prozatím jako maximální výši určila u trestných činů majetkové povahy sice dobu několika měsíců, zásadně je však východiskem maximální hranice šesti měsíců (viz rozhodnutí č. 32/2004-I.). Nejvyšší soud v této věci neshledal důvody, aby se od této judikatury odchýlil, neboť má za to, že zde nejde o trestnou činnost, k níž by bylo třeba zvažovat např. přípravné jednání (viz rozhodnutí č. 29/2005-I Sb. rozh. tr.). Uvedený časový rozdíl neeliminuje ani chování obviněného vůči poškozenému (o němž uvažoval odvolací soud), neboť to byl poškozený, kdo obviněného urgoval. Následné sliby obviněného a urgence poškozeného v mezidobí mají vztah k dílčímu útoku již spáchanému, což pro návaznost s následným dílčím útokem není určující, navíc když toto chování obou aktérů nebylo natolik intenzivní, aby z něj bylo možné dovodit časové propojení posuzovaných dílčích útoků, a mohlo se určit, že i po 11 nebo 9 měsících šlo o zachování blízké časové souvislosti ve smyslu §116 tr. zákoníku.
25. Dovolání obviněného však i přes tento závěr Nejvyšší soud nemohl vyhovět, a to pro překážku spočívající v nemožnosti porušení zásady zákazu reformationis in peius. Vnesená námitka, pokud by jí bylo vyhověno, by založila rozhodnutí, které by bylo v neprospěch obviněného, což odporuje zásadě vyjádřené v §265p odst. 1 tr. ř., že v neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Taková dovolání v neprospěch obviněného podána v této věci nebyla.
26. Obdobný závěr vyjádřil ke stejnému požadavku obviněného v odvolání již odvolací soud, který v přezkoumávaném rozhodnutí sice v bodě 31. přisvědčil závěru o pokračování, avšak alternativně uvedl v bodě 32. usnesení, že pokud by obviněnému vyhověl, šlo by o postup v jeho neprospěch, protože by v takovém případě byl v bodě 1) původně jeden trestný čin rozdělen na tři právně stejně posouzené trestné činy.
27. Ze stejného závěru vychází i Nejvyšší soud, protože při vyhovění požadavku obviněného by se jednání popsané v bodě 1) rozdělilo na tři skutky. První by spáchal v době od 6. 10. 2014 pěti dílčími útoky, z nichž poslední je datován dnem 28. 11. 2014, přičemž vylákaná výše finančních prostředků zde činí 1.400.000 Kč. Navazující čtyři dílčí útoky počínají dnem 20. 10. 2015 a ukončené jsou dne 21. 12. 2015, při nichž byla vylákána částka 1.750.000 Kč. Po 9 měsících je dobou spáchání září 2016, kdy obviněný vylákal od poškozeného částku 2.000.000 Kč. Podle těchto částek (§138 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb.) by u každého ze tří takto samostatně posouzených skutků šlo vždy o trestný čin, u něhož by byl naplněn znak značné škody, a tudíž by se ve všech třech případech jednalo o trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tím by byly obviněnému místo jednoho trestného činu přičítány tři stejně závažné zločiny s trestní sazbou od dvou do osmi let, což by jeho postavení zhoršilo. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud ve smyslu §265p odst. 1 tr. ř. učinit nemůže. Z těchto důvodů nebylo obviněnému v jeho požadavku vyhověno, protože byť je závěr o pokračování podle §116 tr. zákoníku v bodě 1) vadný, tak vedl k rozhodnutí, které je pro obviněného příznivější.
28. Při platnosti tohoto závěru nemají opodstatnění ani obecně zmíněné námitky obviněného, že soudy měly uložit společný trest podle §45 tr. zákoníku k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 41 T 6/2020, který následně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 130/2020 nabyl právní moci dne 16. 3. 2021.
29. Touto námitkou se zabýval soud prvního stupně, který vysvětlil důvody pro splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu (viz bod 35. rozsudku) a s odkazem na obsah trestné činnosti, jíž byl obviněný uznán vinným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 41 T 6/2020, uvedl, že nejde o pokračování v trestném činu při porovnání s dílčími útoky, pro něž byl uznán vinným v posuzované věci. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud v bodě 34. usnesení, kde vysvětlil, že se jednalo o souběh trestných činů, nikoli o pokračování v trestné činnosti podle §116 tr. zákoníku, a proto nebylo možné uvažovat o aplikaci §45 odst. 1 tr. zákoníku o společném trestu.
30. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené skutečnosti, s nimiž se již soudy nižších stupňů vypořádaly, na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí pro jejich správnost pouze odkazuje, protože z uvedeného plyne, že podmínky §45 tr. zákoníku splněny nebyly, pokud v obou případech nešlo o pokračování v trestném činu, což je zásada, na níž je ukládání společného trestu založeno. Na závěr, že o takovou situaci nešlo, soudy správně usuzovaly z povahy srovnávaných trestných činů a rozvedly, že ačkoli jsou obě trestná jednání spojena blízkou časovou souvislostí, naplňují totožnou skutkovou podstatu a rovněž záměr obviněného byl totožný, tak způsob spáchání činů ve srovnávaných trestních věcech byl odlišný. V nyní projednávané věci (Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 7/2019) obviněný zneužil přátelského vztahu s poškozeným, peníze od něj více méně přebíral jako fyzická osoba (byť pro potřeby svého podnikání, což činil prostřednictvím právnické osoby) a zejména od počátku zneužíval dobrých vztahů s poškozeným, kterému nikdy nechtěl peníze vrátit. Naproti tomu ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 6/2020 činil obchod za právnickou osobu, a to určitou formou zneužití neplatné smlouvy (podepsané neoprávněnou osobou) a jeho subjektivní stránka byla tvořena zatajením skutečného finančního stavu dané společnosti. Jde tedy o jinou povahu trestného jednání, a proto spolu tyto citované trestní věci po skutkové stránce nesouvisí.
31. Na základě uvedeného Nejvyšší soud námitky obviněného směřující proti činu vymezenému pod bodem 1) posoudil jako nedůvodné.
32. Nedůvodné byly i námitky proti skutkům v bodech 2) a 3) o vadnosti právní kvalifikace podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, protože obviněný v rozporu s učiněnými skutkovými závěry vytýkal, že se nejednalo o finanční prostředky, které by mu byly svěřeny, neboť tvrdil, že v bodě 2) mu byly předány za účelem platby za opravu vozidla, jíž přijal jako podnikatel na účet společnosti I., a v bodě 3) byly odeslány na účet I. P., a rovněž nešlo o jejich svěření.
33. Podle skutkových zjištěních popsaných v rozsudku soudu prvního stupně se těchto činů obviněný dopustil tím, že
ad 2) v krátké době po dopravní nehodě poškozeného D. L. s vozem tovární značky Bentley Continental GT V8S 3W, RZ: XY ze dne 10. 9. 2015, přislíbil poškozenému L. zprostředkování opravy poškozeného vozu a současně po něm požadoval zaplacení zálohy na opravu, která byla odhadnuta na částku 1.500.000 Kč, kdy poté, co poškozený dne 19. 9. 2015 ze svého bankovního účtu č. XY na bankovní účet společnosti I., č. ú. XY na základě pokynu obviněného, zaslal částku ve výši 1.500.000 Kč, tak tyto svěřené finanční prostředky teprve dne 20. 10. 2015 začal platit zálohově jednateli společnosti L. C. S., J. K., který prováděl vlastní opravu vozidla, kdy takto zaplatil společnosti L. C. S., celkem v 18 platbách v období od 20. 10. 2015 do 13. 7. 2016 celkem částku 1.151.000 Kč, a dále přes urgence J. K. další peníze na opravu vozu nezaplatil, přičemž poškozeného L. udržoval v domnění, že na opravě vozu se neustále pracuje, částku 349.000 Kč nevrátil poškozenému ani neposkytl na opravu vozidla a ponechal si ji, oprava vozu musela být dokončena z vlastních prostředků poškozeného, čímž způsobil poškozenému D. L. škodu ve výši 349.000 Kč,
ad 3) v době, kdy byl poškozený D. L. utvrzován obviněným, že bude provedena oprava jeho vozu tovární značky Bentley Continental GT V8S 3W, RZ: XY do prosince roku 2016, dne 2. 12. 2016 ze svého bankovního účtu č. XY na bankovní účet I. P., č. ú. XY na základě pokynu obviněného poslal poškozený částku ve výši 55.000 Kč určenou na nákup zimních pneumatik na předmětné vozidlo, které mu přislíbil obviněný dodat spolu s opraveným vozem, avšak obviněný si svěřené prostředky k nákupu zimních pneumatik ponechal pro svoji potřebu, pneumatiky nepořídil a na výzvy k vrácení peněz nereagoval, čímž způsobil poškozenému L. škodu ve výši 55.000 Kč .
34. Nejvyšší soud k námitkám obviněného nejprve připomíná, že ze skutkových zjištění neplyne, že by se jednalo o legální obchodní transakce, jak obviněný tvrdil, protože z nich jsou patrné zcela jiné okolnosti. Obviněný tudíž brojil proti vadné právní kvalifikaci na základě odlišných skutečností, než jaké byly prokázány soudy obou stupňů. Rovněž se jedná o opakovanou obhajobu, s níž se soudy obou stupňů řádně vypořádaly a vysvětlily, za jakých okolností obviněný uvedené činy spáchal.
35. K jednání pod bodem 2) rozsudku lze připomenout, že soud prvního stupně (srov. body 16. až 19. rozsudku) vysvětlil, z jakých skutečností vinu obviněného dovozoval, a řádně se zabýval důkazy, z nichž vyplývalo, že poškozený obviněnému peníze svěřil proto, aby zajistil opravu nabouraného motorového vozidla. Zdůraznil, že tvrzení poškozeného jsou prokázána na základě výpovědí zainteresovaných osob, zejména svědka J. K., který byl pověřen opravou automobilu. Z těchto, ale i dalších důkazů vzal soud za prokázané, že obviněný převzal od poškozeného částku 1.500.000 Kč na opravu vozidla a měl ji předat J. K., což neučinil. Pokud ji předával po částech, učinil tak nikoliv v plné výši, ale pouze v hodnotě 1.151.000 Kč, když 349.000 Kč nepředal vůbec a ponechal si je. Obviněný tedy převzal peníze na opravu vozidla, tyto daným způsobem použil jen částečně, od určitého momentu bezdůvodně přestal komunikovat jak s poškozeným, tak i se svědkem J. K. a zbylé peníze si bezdůvodně v rozporu s jejich svěřením ponechal.
36. Ve skutku pod bodem 3) rozsudku mělo podle dohody mezi poškozeným a obviněným dojít k nákupu nových pneumatik k opravovanému vozidlu, na což poškozený poskytl obviněnému částku ve výši 55.000 Kč, avšak obviněný pneumatiky nezakoupil a v rozporu s důvodem poskytnutí těchto finančních prostředků si je ponechal rovněž pro svou potřebu. Tuto skutečnost potvrdil svědek J. K., jenž vyvrátil tvrzení obviněného, že mu peníze předal, a potvrdil výpověď poškozeného, jenž byl v přesvědčení, že obviněný svědkovi tuto hotovost předal na zakoupení pneumatik, jak byli domluveni (srov. rozsudek soudu prvního stupně v bodech 20. až 22.).
37. Obdobně obviněný namítal i v odvolání, na což Vrchní soud v Praze řádně reagoval (srov. bod 23. až 25. usnesení odvolacího soudu), že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený se obrátil na obviněného jako na přítele s žádostí o pomoc, nikoliv jako na podnikatele. Obviněný mu slíbil, že zajistí levnější opravu, což i svědek J. K., jenž vozidlo Bentley opravoval, potvrdil. Poškozený obviněnému svěřil jednak částku 1.500.000 Kč za účelem zprostředkování opravy, a jednak 55.000 Kč na koupi nových pneumatik. Tyto peníze byly určeny výlučně k zajištění opravy vozu a nákupu nových pneumatik, rozhodně neměly sloužit jako jakýkoliv kapitál pro podnikání obviněného za účelem investice do své společnosti. Skutečnost, že poškozený s obviněným své finanční vztahy řešili mimo jiné přes účty svých společností, na tomto závěru nic nemění. Vůle poškozeného předat obviněnému finanční prostředky jako příteli, který se nabídl levně opravit vozidlo a zajistit nové pneumatiky, zde byla zásadní. Účet, na nějž peníze zasílal, nebyl rozhodující, nýbrž i v tomto případě se řídil poškozený pokyny obviněného a své peníze zaslal tam, kam si to obviněný vyžádal. Na základě uvedených skutečností odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, že bylo dostatečně objasněno, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena jako příteli, nikoli jako podnikateli.
38. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil a jen pro úplnost dodává, že zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, přičemž podle §138 odst. 1 tr. zákoníku jde o škodu dosahující nejméně částky 100.000 Kč.
39. O přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla svěřena, jde, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou pachatel naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit věřitele z dispozice s věcí. Byla-li mu věc svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Obdobně se to týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140–421), Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2010).
40. Posoudí-li se skutečnosti, které soudy vzaly za prokázané a popsaly je v bodech 2) a 3), plyne z nich, že obviněnému byly předmětné peníze svěřeny ke konkrétnímu účelu, jenž byl podle výsledků provedeného dokazování zřejmý a daný. S podnikáním obviněného ani s jeho společností I. neměly tyto prostředky nic společného. Jestliže byly zaslány na účet této společnosti nebo I. P., jde o skutečnost, která není pro závěr o zpronevěře významná, neboť rozhodný je účel, k němuž byly tyto prostředky svěřeny. Ostatně byl to obviněný, kdo v rozporu s tímto účelem uváděl jako účty, na něž měl poškozený peníze převést účty, které jeho nebyly, v čemž lze spíše spatřovat záměr obviněného s těmito finančními prostředky nakládat jinak, než jak bylo určeno. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí není proto pochyb o tom, že uvedený závěr je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Popsaným trestným jednáním tak obviněný způsobil poškozenému škodu ve výši 349.000 Kč a 55.000 Kč. Správným je proto závěr, že se obviněný skutkem pod body 2) a 3) rozsudku dopustil dvou přečinů zpronevěry v bodě 2) podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pod bodem 3) podle §206 odst. 1 tr. zákoníku.
41. Výhrady obviněný zaměřil i proti správnosti skutkových zjištění ve vztahu k činu pod bodem 4), jehož se dopustil tím, že pod příslibem dohodnutého zprostředkování prodeje osobního motorového vozidla tovární značky BMW 420d xDrive, RZ: XY majitele V. D. ml., nar. XY, s cílem se na úkor poškozeného obohatit, převzal dne 9. 9. 2016 v XY, ulice XY v době okolo 12:00 hod. od V. D. st., nar. XY předmětné vozidlo spolu s doklady od vozu, při převzetí vozu se s V. D. st. dohodl na kupní ceně za vozidlo ve výši 1.080.000 Kč, která odpovídala obvyklé ceně vozidla v době a místě prodeje, na tuto částku dne 10. 11. 2016 vystavil k pokynu obviněného poškozený V. D. ml., jako dodavatel, fakturu na prodej předmětného motorového vozidla za kupní cenu 1.080.000 Kč, se splatností dne 24. 11. 2016, adresovanou společnosti C. E. P., jako odběrateli, následně dne 15. 11. 2016 obviněný jako jednatel společnosti C. E. P., prodal předmětné motorové vozidlo tovární značky BMW 420d XDrive, RZ:XY, společnosti G. C., IČ: XY, jednající P. B., nar. XY, a to za cenu 900.000 Kč, kdy této osobě motorové vozidlo obviněný předal nejméně o několik dní dříve, přičemž obviněný kupní cenu za vozidlo poškozenému V. D. ml. neuhradil, čímž mu způsobil škodu ve výši 1.080.000 Kč, ačkoliv obdržel od společnosti G. C., v hotovosti úhradu ceny za vozidlo ve výši 900.000 Kč, přičemž poškozeného a jeho otce V. D. st. obviněný neustále přesvědčoval nepravdivými tvrzeními, že peníze za prodej vozu jim již byly zaslány, když pod vlivem mylné představy V. D. st. o úhradě kupní ceny, tento dne 5. 12. 2016 na Magistrátu města XY, odbor registru vozidel provedl zápis změny vlastníka vozu, kdy V. D. st. jednal na základě plné moci od poškozeného, načež následně obviněný s poškozeným přestal komunikovat a po urgencích ze strany poškozeného mu pouze dne 2. 3. 2017 zaslal jedinou platbu ve výši 280.000 Kč .
42. Podle obsahu podaného dovolání se obviněný s těmito skutkovými závěry, k nimž soudy na základě výsledků provedeného dokazování došly, nespokojil a tvrdil s odkazem na výpověď P. B., že splnil vše, na čem se dohodl s V. D. starším, a obviněný proto důvodně očekával úhradu kupní ceny, byť nižší, než na které se původně dohodli s prodávajícím. Tuto kupní cenu v hotovosti neobdržel, a ani nebyl upozorněn na postup kupujícího, že kupní cenu si P. B. starší započte na jím tvrzenou pohledávku vůči obviněnému. Dozvěděl se to až v okamžiku úhrady kupní ceny. Z těchto důvodů nelze v jeho jednání shledávat znaky úmyslného jednání v neprospěch prodávajícího V. D. mladšího, neboť nejednal v úmyslu poškozeného podvést. Nemohl proto naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
43. Obsah takto vznesené námitky svědčí o tom, že obviněný brojí vůči skutkovým zjištěním a podle vlastní interpretace provedených důkazů dovozuje vadné objasnění subjektivní stránky a domáhá se své beztrestnosti. Nejvyšší soud podotýká, že tato obhajoba byla již předmětem posuzování soudů obou stupňů, a proto se jedná o opakovanou obhajobu, na níž bylo řádně reagováno. Pro úplnost lze stručně zopakovat, že soud prvního stupně učiněné skutkové závěry v bodě 4) založil na řádně provedených a vyhodnocených důkazech, jež popsal v bodech 23. až 29. rozsudku. Vycházel zejména z výpovědí obviněného, svědků V. D. mladšího a staršího, P. B. mladšího a staršího a listinných důkazů vymezených v bodě 28. rozsudku, které hodnotil jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech a učinil z nich odpovídající skutková zjištění. Bylo objasněno a prohlášeno za nesporné (§206d tr. ř.), že obviněný převzal předmětné vozidlo značky BMW od prodávajícího V. D. mladšího za účelem jeho prodeje za cenu 1.080.000 Kč, ale prodal ho pouze za částku 900.000 Kč. Pro své další úvahy soud vyšel v prvé řadě z výpovědí svědků V. D. mladšího a V. D. staršího, kteří shodně popsali podstatné skutkové okolnosti týkající se předání vozidla, domluvené prodejní ceny a informací od obviněného o tom, že prodej proběhl, a peníze jim pošle, resp. již poslal, aniž by jim sdělil, že prodej realizoval za nižší částku nebo že za prodané vozidlo nedostal peníze, resp. ty byly započteny. Oba svědci také shodně potvrdili, že byli požádáni o spolupráci při převodu vozidla, kterou poskytl svědek V. D. starší, jenž byl svědkem P. B. mladším ubezpečen o tom, že peníze za vůz byly poskytnuty obviněnému a ten je pošle prodávajícímu, což se nestalo, a teprve o čtvrt roku později mu byla obviněným poslána pouze částka 280.000 Kč. Co se týká výpovědi P. B. staršího a obviněným tvrzeného zápočtu kupní ceny, o němž neměl vědět, soud prvního stupně se této skutečnosti podrobně věnoval a věrohodnost výpovědi jmenovaného svědka rozebral v bodě 27. rozsudku, kdy dospěl k závěru o nepravdivosti tvrzení obviněného.
44. Odvolací soud k obdobným námitkám obviněného konstatoval, že soud prvního stupně důvodně neshledal nic, co by zpochybňovalo výpovědi svědků D. Jestliže tito svědci se shodli v tom, že obviněný je ubezpečoval, že peníze za prodej vozidla poškozenému jsou odeslané, a svědek P. B. mladší potvrdil, že převod vozidla připadal standardně v úvahu vždy až poté, kdy kupní cena vozu byla zaplacena, nelze uvažovat o verzi obviněného, ale o podvodném jednání uvést prodávajícího v omyl a obohatit se o částku, za kterou vozidlo v rozporu s dohodou prodal. Sebe na úkor jiného obohatil tím, že finanční prostředky, které mu byly předány v hotovosti kupujícím P. B. starším za prodej vozidla, si ponechal pro vlastní potřebu. Aby zastřel toto své podvodné jednání, ubezpečoval poškozeného i jeho otce o tom, že jim byly finanční prostředky již zaslány (srov. body 26. a 27. usnesení).
45. Namítal-li obviněný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, nelze se s ním s ohledem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ztotožnit při zdůraznění toho, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05]. Nedošlo k tomu, že by zjištěný skutkový stav neodpovídal provedenému dokazování, naopak v něm má potřebnou oporu [srov. např. nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13], neboť hodnocení důkazů bylo provedeno plně na základě racionálního a logického základu [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05]. Dokazování je založeno na uzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které vylučují, že by obviněný čin nespáchal [srov. nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08]. Soud prvního stupně postupoval se zhostil se svých povinností plynoucích z §2 odst. 5, 6 tr. ř. s odpovědností, která žádné zmíněné vady nevykazuje. Soud respektoval, že dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 či nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05].
46. Soudy obou stupňů se zabývaly obhajobou obviněného v dostatečné míře a určily, na základě čeho shledaly, že jednal tak, jak je ve skutkových zjištěních pod bodem 4) vymezeno, Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí tudíž plyne, že se soudy nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
47. Při správnosti skutkových závěrů, lze již pouze dodat, že byl vyloučen i argument obviněného, že nejednal úmyslně. Soudy sice formu úmyslu výslovně v přezkoumávaných rozhodnutích neuvedly, nicméně shledaly, že obviněný po všech stránkách naplnil jednáním popsaným pod bodem 4) rozsudku znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy i subjektivní stránku, která je u tohoto zločinu vyžadována ve formě úmyslu. Vše nasvědčuje tomu, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o nějž se jedná, když pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Jak soudy správně dovodily a popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí, obviněný zcela záměrně převzal vozidlo od poškozeného za účelem jeho zpeněžení a slíbil, že jakmile jej prodá, peníze poškozenému vyplatí, což od počátku neměl v úmyslu a vozidlo chtěl prodat pro zajištění vlastního zisku, aniž by poškozenému jakékoli utržené peníze předal. Pokud vozidlo v hodnotě 1.080.000 Kč převzal za účelem jeho prodeje za tuto částku, a již v době jeho převzetí věděl, že stanovenou dohodu nesplní, a peníze, které za ně utrží, prodávajícímu nevrátí, vylákal od poškozeného uvedené vozidlo, čímž mu způsobil škodu v hodnotě vozidla tj. 1.080.000 Kč. Podvodným záměrem obviněného bylo, po jeho prodeji, který neodpovídal dohodě s prodávajícím, si tyto peníze ponechat, a proto částka 900.000 Kč je prospěchem, který obviněný z tohoto podvodného jednání získal. Obviněný tak jednal s vědomím a znalostí všech rozhodných skutečností ke škodě poškozeného a s cílem vlastního obohacení. V tomto směru lze zdůraznit i to, že o naléhavosti a úmyslu svědčí, že poškozeného opakovaně ubezpečoval, že k prodeji již došlo a peníze by mu měly být zaslány, ačkoli je už předtím vyinkasoval a pro svou potřebu užil. Tento závěr vyplývá ze skutečností popsaných v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, zejména plyne ze skutkových zjištění, a není proto pochyb o tom, že uvedený závěr je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).
48. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které obviněný v dovolání vytýkal. Soudy řádně čin v bodě 4) objasnily a správně jej právně kvalifikovaly jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Námitkám obviněného proto nebylo možné přisvědčit.
VII. Závěr
49. S ohledem na výše popsané skutečnosti Nejvyšší soud námitky obviněného proti výroku o vině v bodech 1) až 4) uplatněné neshledal důvodnými, a protože jejich nedůvodnost mohl posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, tak dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu