ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.387.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 387/2022-667
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 7 To 114/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 57 T 5/2021, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §145 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo protialkoholní a proti-toxikomanické ochranné léčení ústavní formou a o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 7 To 114/2021, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolaní proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces spočívající v absenci jednoznačného prokázání subjektivní stránky trestného činu. Dále podle dovolatele nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný má za to, že provedeným dokazování nebyl dostatečně zjištěn jeho zdravotní stav, respektive jeho příčetnost v době spáchání skutku. V této souvislosti argumentoval tím, že s ohledem na množství požitého alkoholu a drog není možné, aby byl ve stavu, ve kterém by věděl, co dělá, když v době zadržení měl v krvi 2,5 promile alkoholu. Rovněž zpochybnil závěry znalkyně MUDr. Dany Dufkové, neboť tato nebyla podle jeho mínění jednoznačně schopna popsat působení marihuany na jeho stav. Vzhledem k uvedené skutečnosti navrhoval vyhotovit revizní znalecký posudek, což však nižší soudy neakceptovaly. Dále poukázal a citoval z usnesení Nejvyšší soudu ČR ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. 11 Tdo 1482/2007 a z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 1997, sp. zn. 13 To 633/97, jejichž závěry měly být podle jeho mínění na jeho trestní věc aplikovány. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že podle jejího názoru je podané dovolání postaveno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných dovolatelem již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž s uplatněnými námitkami se soudy obou stupňů již adekvátně vypořádaly. Dále uvedla, že pokud jde o posouzení příčetnosti obviněného v době spáchání trestné činnosti, tak lze plně odkázat na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, z jehož závěrů vyplynulo, že schopnost obviněného ovládnout počátek požívání alkoholu byla sice podstatně snížena, avšak vymizelá nebyla. V této souvislosti také uvedla, že právní kvalifikace jednání obviněného je tedy plně přiléhavá a otázka jeho příčetnosti byla dostatečně objasněna. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [ v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021. (Úprava platná od 1. 1. 2022 provedená zák. č. 220/2021 Sb. je v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) shodná s dřívější úpravou §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) ]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému (otázce zjištěného skutkového stavu) je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci ve značné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a jeho námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
10. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti k obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a jeho tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nedostatečného zjištění skutkového stavu, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
12. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto soudy (zejména pak soud prvního stupně) věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě listinných důkazů a svědeckých výpovědí. Nejvyšší soud současně musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Uplatněnými námitkami se obviněný snaží o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že v době spáchání trestného činu nebyl příčetný; měl být vypracován revizní znalecký posudek atd. ]. S námitkami uplatněnými před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 27.–29. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „k dotazu soudu, zda stádium závislosti na alkoholu bylo u obžalovaného takové povahy, že by vůbec nebyl schopen se zdržet jeho konzumace znalkyně uvedla, že ovládací schopnosti obžalovaného ve vztahu k požití alkoholu sice byly v době činu v důsledku dlouholetého abúzu alkoholu snížené, nebyly však vymizelé … navíc ho svědkyně v reakci na okřiknutí ze strany jejího partnera sv. K. S., který ho nabádal, aby poškozenou přestal bít, slyšela v noci reagovat slovy typu, ať si hledí svého a své partnerky a nevměšuje se naopak mezi něj a poškozenou … Pokud jde o možnost zproštění obžalovaného obžaloby, soud z výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zjistil, že u obžalovaného ve stavu střízlivosti byla rozpoznávací schopnost zcela zachována, ovládací schopnost s ohledem na plně rozvinutou závislost obžalovaného na alkoholu sice značně snížena, nikoliv však vymizelá; obdobně tatáž znalkyně konstatovala, že v době skutku byla rozpoznávací schopnost obžalovaného snížena, nikoli však podstatně, jeho ovládací schopnost byla sice podstatně snížena, nebyla však vymizelá … atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodě 12. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, mimo jiné uvedl, že „Obžalovaný byl vyšetřen renomovanými znalkyněmi kvalifikovanými v odvětví psychologie a psychiatrie, závěry posudků byly, jak již uvedeno, jednoznačné a znalkyně je posléze logicky a kvalifikovaně obhájily při výslechu u hlavního líčení. Znalkyně MUDr. Dufková vypověděla, že schopnost obžalovaného ovládnout počátek požívání alkoholu je díky plně rozvinuté závislosti podstatně snížena a skutečně doplnila, že se posuzovaný nachází na hraně téměř už jejího vymizení. Nicméně i po opakovaných dotazech na dané téma jednoznačně setrvala na závěru, že tato schopnost u obžalovaného vymizelá není a srozumitelně vysvětlila, jaké důvody ji k tomuto závěru vedou. Obhajoba sice v odůvodnění odvolání viditelně zdůraznila odpověď znalkyně na dotaz státního zástupce ohledně možného účinku marihuany, avšak již opomněla uvést konečný závěr. Znalkyně se totiž skutečně vyjádřila v tom smyslu, že jde o složitou otázku mířící spíše na toxikologa, protože účinek marihuany je na každého individuální, avšak na navazující dotaz předsedy senátu, zda to něco mění na jejích závěrech stran zachování ovládacích schopností obžalovaného, odpověděla, že rozhodně ne … atd. “ (uvedenou skutečnost uplatňuje obviněný rovněž v dovolání).
14. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13.), je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
15. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelem uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zřejmé, že jím vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustil, respektive že se jí dopustil jako nepříčetný. Otázka příčetnosti, resp. nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti je pojmem hmotného práva a byť její existence (neexistence) je obviněným presentována v podobě nedostatečného jejího zjištění, tedy v souvislostí s porušením procesních ustanovení trestního řádu, posoudil Nejvyšší soud uvedenou námitku jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, avšak zjevně neopodstatněnou.
16. V reakci na obsahově shodné námitky, se kterými se již nižší soudy vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly příčetností obviněného v době před spácháním a v době spáchání daného skutku, přičemž vycházely nejen ze znaleckých posudků, ze kterých vyplynulo, že rozpoznávací schopnost obviněného byla sice snížená, nikoli však vymizelá, ale také z výpovědí svědků. Lze stěží přisvědčit argumentaci a výhradám obviněného ke znaleckému posudku a vyjádření znalkyně MUDr. Dufkové, stejně jako poukazu dovolatele na to, že v jeho případě mělo být aplikováno rozhodnutí č. 6/2000 Sb. rozh. tr. K otázce aplikovatelnosti uvedeného rozhodnutí na trestní věc obviněného se mj. dostatečně výstižně vyjádřil již soud prvního stupně např. v bodech 26. a 27. jeho rozsudku, případně odvolací soud v bodě 13. svého usnesení. Ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Dufkové mj. vyplývá, že ve stavu střízlivosti byla rozpoznávací schopnost u obviněného zcela zachována, ovládací schopnost s ohledem na plně rozvinutou závislost obžalovaného na alkoholu sice značně snížena, nikoliv však vymizelá; obdobně tatáž znalkyně konstatovala, že v době skutku byla rozpoznávací schopnost obžalovaného snížena, nikoli však podstatně, jeho ovládací schopnost byla sice podstatně snížena, nebyla však vymizelá. Nad rámec uvedeného zjištění považuje Nejvyšší soud za skutečnost podstatnou, která jednoznačně svědčí pro přesvědčivost a správnost závěrů znaleckého posudku MUDr. Dufkové, byť tento posudek a jeho rozsah obviněný zpochybňuje a dožadoval se doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, ev. přibráním znalce toxikologa k otázce svého ovlivnění po požití marihuany, když na svoji obhajobu uváděl, že si z předmětné noci nic nepamatuje, neboť jím uplatněné obhajobě nekoresponduje výpověď svědka K. S., který mj. uvedl, že nikdo nebyl opilý tak, že by ležel na zemi, obviněný byl přitom opilý jako všichni ostatní, nejednalo se o nějakou větší opilost než běžně, byl schopen normálně komunikovat. Svědkyně I. V. (mj. uvedla, že nepije alkohol, neužívá jiné návykové látky a uvedený den jako jediná pila limonádu) uvedla, že obviněný byl opilý přiměřeně, během noci pak ze stanu, kde spal obviněný s poškozenou, slyšela poškozenou uvádět „au M., nech mě“ a dále tupé rány jako by do spacáku či boxovacího pytle (totéž uvedl i svědek S.). Současně uvedla, že si myslí, že svědek S., okřikl obviněného „M., nech už tu B. bejt“, na což obviněný měl reagovat slovy „drž hubu“, že je to jejich věc, ať se o to nestarají. Uvedená skutečnost pak logicky dokladuje, že obviněný zcela adekvátně reagoval na jemu adresované výtky vůči jeho chování k poškozené, a tudíž se stěží nacházel pod vlivem alkoholu a jím tvrzené drogy v takovém stavu, aby takto zcela přiměřeně reagoval. Nutno podotknout, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na důkazy, ze kterých vyplynulo, že ze strany obviněného nešlo o výjimečné napadení poškozené, když bylo zjištěno, že tato musela již v minulosti několikrát vyhledat lékařskou pomoc, případně nevhodné chování obviněného vůči poškozené řešila policie. Vhodné je též zmínit závěr znalkyně psycholožky PhDr. Blatníkové (obor zdravotnictví, odvětví kriminální psychologie), která mj. uvedla, že obviněný není primárně agresivní, je ale neefektivní v zátěžových a stresových situacích, které není schopen adaptivně a úspěšně zvládnout a volí variantu zkratkovitého, impulsivního a agresivního chování. Násilné jednání vůči poškozené bylo velmi pravděpodobně syceno vnitřními faktory, intoxikací a depravací s tím, že v motivační struktuře obviněného je možno najít potřebu snížit vnitřní napětí. Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné reagovat na tvrzení obviněného, že v době jeho zadržení bylo v jeho krvi 2,5 promile alkoholu, což má snad dokladovat skutečnost, že v době, kdy napadl poškozenou, byl v takové míře pod vlivem alkoholu, že si nic nepamatuje. K uvedenému tvrzení již však obviněný nedodal, že k napadení poškozené došlo v době od cca 22.00 hod. dne 9. 3. 2021 do cca 05.00 hod. dne 10. 3. 2021, avšak obviněný byl zadržen až v pozdějších hodinách dne 11. 3. 2021, tudíž uvedená hladina alkoholu v krvi a argumentace obviněného nemají vypovídací hodnotu k době vlastního útoku obviněného na poškozenou, navíc za situace, kdy sám obviněný uvedl, že dne 10. 3. 2021 v dopoledních hodinách odjel k rodičům, kde konzumoval alkohol, otec či sestra mu koupil láhev rumu a do toho ještě kouřil marihuanu. Dle názoru Nejvyššího soudu jsou pak správné závěry soudů nižších soudů a lze tak uzavřít, že otázka příčetnosti obviněného byla v řízení dostatečně objasněna. Za takto zjištěného skutkového stavu je i odkaz obviněného na shora uvedenou judikaturu nepřiléhavý. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného musí opětovně uvést, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud soudy dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Dále je třeba reagovat rovněž na argumentaci obviněného ohledně provedení, respektive neprovedení revizního znaleckého posudku. Obviněný sice danou argumentací přímo nevznesl prostřednictvím námitky tzv. opomenutých důkazů, ale Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
18. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že zmíněné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, znalecké posudky či listinné důkazy. Dále je zřejmé, že byl vzat v potaz i obviněným učiněný důkazní návrh, přičemž nalézací soud dostatečně odůvodnil, proč považoval jeho provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, na již shora uvedené k této problematice (viz body 16. a 17.) a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo soudem prvního stupně dostatečně reagováno, přičemž logicky a správně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz bod 27. rozsudku].
19. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu