ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.673.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 673/2022-3153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněné H. M. , nar. XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 8 To 37/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 113/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná H. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2021, č. j. 6 T 113/2012-3032, uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a to ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. a 2. rozsudku). Za tento trestný čin (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rovněž o nároku poškozené společnosti na náhradu škody tak, že poškozenou společnost ALD Automotive, odkázal podle 229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podala obviněná odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 8 To 37/2022, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2021, č. j. 6 T 113/2012-3032, zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, a to ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. a 2. rozsudku). Za tento trestný čin (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku obviněné trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Městský soud v Praze dále rozhodl o nároku poškozené společnosti na náhradu škody podle 229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozenou společnost ALD Automotive, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, aby následně k uvedenému vyjádřila své přesvědčení „o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného usnesení“ (správně mělo být uvedeno rozsudku), „neboť odvolací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a ve věci postupoval v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. a §2 odst. 2 tr. ř.“ V této souvislosti obviněná zmínila, že ačkoliv odvolací soud částečně uznal její námitky uplatněné v odvolání, vady v postupu soudu prvního stupně odstranil sám, případně je neshledal takovými, že by způsobovaly nezákonnost řízení a měly vliv na odůvodněnost závěru soudu prvního stupně o její vině. Dále zdůraznila, že odvolací soud doplňoval dokazování provedené soudem prvního stupně, a to z důvodu absence úvah soudu prvního stupně ve vztahu k listinným důkazům provedeným v předmětné trestní věci. Podle jejího názoru rozsudek soudu prvního stupně nesplňuje náležitosti vymezené v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., přičemž odvolací soud při „zhojování“ jeho vad překročil limity odvolacího řízení, když sám nahradil činnost soudu prvního stupně, přičemž za tohoto stavu měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná rovněž uvedla, že v rámci důkazních návrhů požadovala výslech svědka M., což soud prvního stupně odmítl provést pro nadbytečnost. Podle jejího názoru bylo tímto postupem zkráceno její právo na obhajobu, neboť jí nebyla dána možnost vést výslech tohoto svědka, který vystupoval v předmětné době jako obžalovaný o schválení dohody o jeho vině a trestu, což mělo vliv na skutkový stav věci obviněné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 8 To 37/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne19. 10. 2021, č. j. 6 T 113/2012-3032, zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že není jasné, zda obviněná měla v úmyslu uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., případně oba tyto důvody. Podle státního zástupce sice lze námitky týkající se nesprávného procesního postupu odvolacího soudu při provádění důkazů a námitku spočívající v zamítnutí návrhu na výslech svědka M. podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje je však za zjevně neopodstatněné. V této souvislosti státní zástupce považuje postup odvolacího soudu za správný, neboť změna popisu skutku jím provedená, spočívá pouze v jeho zpřesnění, které nemá vliv na právní kvalifikaci skutku ani na míru společenské škodlivosti daného trestného činu. Stejně tak je podle státního zástupce správný postup soudu prvního stupně, který nepřistoupil k výslechu svědka M., což nelze považovat za opomenutý důkaz, neboť soud prvního stupně vysvětlil úvahy, které ho vedly k zamítnutí návrhu na výslech uvedeného svědka. Tuto otázku navíc detailně řešil i odvolací soud. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř. ] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř. ]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Obviněná však v souvislosti s tímto dovolacím důvodem uvedla, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení , což v současnosti odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněná tak pravděpodobně nepostřehla novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která s účinností od 1. 1. 2022 provedla změny v dovolacích důvodech. V tomto případě však Nejvyšší soud postupoval podle §59 odst. 1 tr. ř. a podání posuzoval podle jeho obsahu. Ačkoliv podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přístupné a námitky týkající se nedodržení základních procesních ustanovení jako např. §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř. apod., nespadají pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud nemohl odhlédnout od ústavněprávního hlediska, tedy požadavků na zachování práva na spravedlivý proces a obviněnou uplatněné námitky podřadil s jistou mírou tolerance pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dle současně platného znění trestního řádu), neboť směřují v podstatě proti provedenému dokazování, resp. procesnímu prostupu s ním spojenému.
8. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Obviněná v dovolání neuvedla žádnou námitku proti právnímu posouzení předmětného skutku či proti aplikaci jiných norem hmotného práva. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud naplněním podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemusel blíže nezabývat, neboť relevantní námitky nebyly, jak již bylo shora uvedeno, uplatněny.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud dále poznamenává, že předmětná věc byla již jím v minulosti řešena, kdy usnesením ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 979/2016, bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 To 460/2015, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 6 T 113/2012, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bylo uloženo, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Ke zrušení uvedených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupil mimo jiné z důvodu, že soudy nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Současná procesní situace je však odlišná.
11. V rámci uplatněných námitek obviněná uvedla, že považuje postup odvolacího soudu za nesprávný, a to z důvodu, že tento soud, ačkoliv považoval podané odvolání za částečně důvodné, sám ve věci rozhodl, místo toho, aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022 , sp. zn. 8 To 37/2022, vyplývá, že odvolací soud postupoval podle §259 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení mimo jiné platí, že odvolací soud může ve věci rozhodnout sám rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Podle komentářové literatury je ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. limitem pro vlastní meritorní rozhodování věci odvolacím soudem, a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje, a nezbytnou míru zachování prvků kasace. Odvolací soud by měl zpravidla rozhodnout ve věci sám, pokud nejde o doplňování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, že by si vyžádalo obsáhlé a zároveň obtížně proveditelné dokazování a že by tím odvolací soud vlastně nahrazoval činnost soudu prvního stupně ( Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 4700 s.), což není případ předmětné trestní věci (viz níže).
13. Pokud jde o skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, odvolací soud uvedl, že „ Přezkumem předloženého spisového materiálu odvolací soud seznal, že nalézací soud provedl v hlavním líčení dokazování v rozsahu nezbytném pro správné rozhodnutí ve věci tak, jak mu to ukládá trestní řád v ustanovení §2 odst. 5 tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti “ (bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tedy primárně vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V tomto ohledu však zároveň dospěl k závěru, že je třeba upřesnit (vyprecizovat) popis skutkové věty, aby odpovídal provedenému dokazování (bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Z rozsudku odvolacího soudu dále vyplývá, že část provedených důkazů soud prvního stupně opomenul řádně vyhodnotit (bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů odvolací soud některé listinné důkazy ve veřejném zasedání zopakoval a provedl listinné důkazy další s tím, že tyto důkazy již ve svém komplexu řádně vyhodnotil. Z rozhodnutí odvolací soudu je tak zřejmé, že vzal v potaz skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž provedl pouze zpřesnění popisu skutku, který učinil na základě jím provedených důkazů. Je nutno dovolatelku upozornit, že odvolací soud v posuzované věci nenahradil činnost soudu prvního stupně, jak uvádí obviněná v dovolání, ale postupoval plně v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. Námitka obviněné je tudíž v tomto směru neopodstatněná. Nebylo by možno akceptovat ani teoreticky výhrady obviněné k eventuálnímu porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s nejednoznačnou argumentací obviněné ohledně „překročení limitů odvolacího řízení“, proto v tomto směru odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 80, sv. 14, nebo nález ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2868/21.
14. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení důkazu výslechem svědka M., Nejvyšší soud obviněnou upozorňuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Tuto námitku navíc obviněná uplatnila již v rámci podaného odvolání a odvolací soud se jí důkladně zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč ji nepovažoval za důvodnou (bod 8. rozsudku). V odůvodnění napadených rozhodnutí bylo mj. zmíněno, že odsouzený M. byl při hlavním líčení, které se konalo dne 18. 5. 2021, slyšen v postavení obžalovaného, přičemž předmětem výslechu soud prvního stupně učinil celý projednávaný skutek. Obhájce obviněné (ve věci zastupoval i odsouzeného M.) následně dostal prostor ke kladení dotazů, čehož nevyužil (č. l. 2901 druhá strana). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 5. 2021 je navíc zřejmé, že obhájce neměl další návrhy na doplnění dokazování (č. l. 2902). Odvolací soud k uvedené námitce uvedl, že „ neshledal důvod k výslechu shora jmenovaného k objasnění údajné motivace a povědomí o trestné činnosti ze strany obžalované, neboť to již bylo objasněno z dalších provedených důkazů – svědeckých i listinných, včetně doznání obžalované, že se schůzky nejen zúčastnila, ale že k ní zajistila jednorázově i prostory hrazené neznámým subjektem “ (bod 8. rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k otázce důkazů, kterými byla vina obviněné prokázána, považuje Nejvyšší soud nad rámec skutečností zmíněných soudy nižších stupňů uvést, že ani za situace, kdy nebyl výslech spoluobviněného M. proveden, nelze mít o vině obviněné H. M. důvodné pochybnosti . Je nezpochybnitelně výpovědí samotné obviněné prokázáno, že to byla právě ona, kdo zajistil jednorázový pronájem kanceláře. Přitom se bezpochyby nabízí otázka, proč musela právě obviněná zajišťovat pronájem kanceláře pro jiné subjekty, proč se jednalo o jednorázový, velmi krátký časový pronájem na její jméno, když současně ani neví, kdo pronájem měl platit. Proč nemohly být smlouvy uzavřeny na jiném místě (např. v prostorách sídla firmy obchodní společnosti Ligier Automobile, - pokud se nejednalo o situaci zmíněnou odvolacím soudem např. v bodě 14. jeho rozsudku), zda tomu tak nebylo např. z důvodu nevěrohodnosti obviněného a již zemřelého V., vystupujícího jako jednatel společnosti, kterého téměř neznala, který měl jménem společnosti smlouvy uzavírat, a zda pronajaté prostory neměly reprezentativně působit na svědka I. zastupujícího poškozenou společnost, a tím samozřejmě u něj vzbudit zdání serióznosti a solventnosti firmy, kterou propagovala, aniž by o ní cokoli věděla, který se na místo dostavil za poškozenou společnost s předmětnými smlouvami k podpisu. Vezme-li soud v úvahu shora uvedené skutečnosti ve vazbě na výpověď svědka I. [zpochybňuje-li obviněná tohoto svědku, pak je s podivem, že nezůstala přítomna jeho výslechu a po své výpovědi u hlavního líčení požádala o konání hlavního líčení v její nepřítomnosti (obhájce obviněné kladl svědkovi otázky – viz č. l. 3001-3004)], pak nelze přehlédnout z jeho výpovědi tu skutečnost, že zemřelý V. na něj působil pasivně, jako průměrný člověk a byla to obviněná, kdo byl v rámci komunikace aktivní. Jak uvedl, debata např. o vozidlech proběhla ještě před podpisem smluv a v následné debatě obviněná prezentovala firmu. Zcela důvodně pak odvolací soud mj. na základě shora uvedených skutečností dospěl k závěru o vině obviněné. Lze sice souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že jde o výpověď jediného svědka, který obviněnou usvědčuje, ale vedle tohoto jednoznačného důkazu existuje celá řada nepřímých důkazů, již shora zmíněných (viz též body 11.-16., 20. rozsudku odvolacího soudu) – stejně jako zjištění, že to byla obviněná, která na místo podpisu smluv přivezla spoluobviněné (již zemřelé V., o kterém věděla, že je bezdomovcem a zemřelého Š.), které vytváří logický uzavřený kruh důkazů vinu obviněné prokazujících. Zcela nad rámec je nutno též podotknout, že námitky dovolatelky jsou zaměřeny na její výhrady k postupu nalézacího soudu, které byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem, na které tento reagoval. Pouze ze skutečnosti, že odvolací soud nalézacímu soudu vytkl pochybení v procesním postupu a sám nedostatky soudu prvního stupně napravil již zmíněným doplněním dokazování a následným hodnocením provedených důkazů (soudem prvního stupně nehodnocenými), nelze dovozovat obviněnou namítanou nezákonnost řízení (k uvedenému viz blíže shora body 12., 13.).
15. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu