ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.695.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 695/2022-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného L. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2021, č. j. 2 To 62/2021-2530, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný L. F. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2021, č. j. 39 T 4/2021-119 [ při zrušení podle §45 odst. 1 tr. zákoníku v bodech I/1, 2a), 3, 4, II/1, 2 výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2020, sp. zn. 74 T 4/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 22/2021 ze dne 26. 5. 2021, jakož i celého výroku o trestu a v dalších výrocích, majících ve výroku o vině svůj podklad ], uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (v bodech I. a II.), zločinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (v bodech I., II. 1, 2 a), III.), pomocí k přečinu poškození cizích práv podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (v bodě III.), zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku ( v bodech I. 1, 3 a 4, II., III.) a pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (v bodě III.). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2021, č. j. 2 To 62/2021-2530, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen obhájce) proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně namítl, že nalézací soud vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že byla porušena zásada in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces, když pochybnosti o tvrzeném rozsahu trestné činnosti nebyly použity v jeho prospěch. V této souvislosti mj. uvedl, že soudu nabídl alternativní verzi průběhu trestné činnosti spočívající v tom, že jednání, pro které byl stíhán, se měl dopustit M. J., přičemž soud se s jeho obhajobou dostatečně a správně nevypořádal. Dále uvedl, že soud se nedostatečně vypořádal s věrohodností svědků, přičemž namítl, že jeho odsouzení je výlučně vybudováno na jedné výpovědi nevěrohodného spoluobviněného D. V této souvislosti také zmínil některé nepřímé důkazy, ze kterých měl soud vyvodit jeho vinu, přičemž má za to, že skutečnosti, které z nich soud vyvodil, z nich nevyplývají a soud se tak dopustil tzv. deformace důkazu. Rovněž je přesvědčen, že došlo k zásahu do jeho práv na obhajobu, jelikož byl uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba a na tuto skutečnost nebyl upozorněn. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že se jedná o námitky, které obviněný uplatnil v předchozích stádiích řízení a soudy se s těmito námitkami adekvátně a věcně zcela správně vypořádaly, přičemž provedly dokazování v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, provedené důkazy řádně vyhodnotily a dospěly ke správným skutkovým závěrům, přičemž mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není žádný nesoulad. Dále se nesouhlasně vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněného, přičemž odkázala na jednotlivé části rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se ztotožnila. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – viz shora bod 9.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo (presumpce neviny), porušena měla být podle něj rovněž zásada oficiality, soudy se podle dovolatele nevypořádaly s provedenými důkazy a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. Převážně se chybně a nedostatečně podle dovolatele zabývaly věrohodností jednotlivých svědků, a to především spoluobviněného D., jehož výpověď je podle obviněného jediným důkazem, který jej usvědčuje z trestné činnosti. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odchylný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil.
13. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků i spoluobviněných v různých fázích řízení a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu (jím předloženou alternativní verzi průběhu trestné činnosti), musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
17. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že se trestné činnosti nedopustil, ale předložil alternativní verzi průběhu trestné činnosti, kdy ji spáchal M. J.; je usvědčován pouze výpovědí nevěrohodného spoluobviněného D.; nepřímé důkazy nevedou k závěru o jeho vině atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 46. – 89. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Pakliže ze strany některých osob, ať už v postavení obžalovaných či svědků zaznělo, že takovéto jednání D. D. je účelové a činí tak ve snaze dosáhnout co nejmírnějšího potrestání (např. výpověď L. F. či M. V.) soud takovéto hodnocení nevylučuje, avšak současně v něm nevidí důvod, aby hodnotil automaticky výpověď D. D. jako nevěrohodnou…Současně soud nevidí důvod, proč by za dané situace, kdy se D. D. doznal ke svému pachatelství, bezdůvodně z tohoto usvědčoval i jinou osobu, tedy L. F. I v tomto ohledu je jeho tvrzení podloženo dalšími důkazy, a to přímo souvisejícími s dalšími útoky pokračujícího podvodného jednání, kterými byl již pravomocně D. D. a L. F., uznáni vinnými v řízení vedeným Městským soudem v Praze…Jestliže obžalovaný D. popsal činnost L. F. jako osoby, která působila jako hlavní pachatel, soud se s takovým tvrzením plně ztotožňuje. Ačkoliv obžaloba původně pohlížela na L. F. optikou účastenství na trestné činnosti v podobě pomoci, soud ve světle souběžného trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze jeho zapojení musel rozšířit…F. se měl dokonce podílet na jiném protiprávním jednání v podobě tzv. omlazení velkého technického průkazu, změnou data výroby či registrace vozidla, to vše na žádost D. D.…Tyto závěry soud staví nejen na výpovědi D. D., ale též z výsledku zajištění důkazů v přípravném řízení, a to při domovní prohlídce v místě bydliště obžalovaného. Na zde nalezených flash discích byly zajištěny padělky dokladů či ověřovací doložky, které se pojí k páchané trestné činnosti… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 16. – 19. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Jednání, které je obžalovaným M. K. a L. F. kladeno za vinu, je tedy zapotřebí vnímat v návaznosti na veškeré prokázané skutečnosti, v celém rozsahu trestné činnosti i v kontextu s pravomocným odsouzením D. D., který uzavřel se státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně dohodu o vině a trestu, k trestné činnosti se doznal a v rámci vlastních poznatků se vyjádřil i k činnosti dalších obžalovaných…nelze na jeho výpověď nahlížet jako na nevěrohodnou pouze z tohoto důvodu, že byl veden snahou dosáhnout uzavření dohody, neboť jeho výpověď je podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy objektivní povahy, jako jsou například listinné důkazy, kamerové záznamy, záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, jak bude níže rozvedeno, proto krajský soud nepochybil, pokud z výpovědi obžalovaného, nyní již odsouzeného, D. D. vycházel…Je pravdou, že smluvní dokumentace vztahující se k operativním leasingům v prvních dvou případech a ke smlouvám o zapůjčení motorových vozidel formou pronájmu ve třetím případě, ani emailová komunikace vedená z emailových adres založených krátce před oslovením jednotlivých prodejců z anonymního zdroje neztotožněnou osobou, samy o sobě podíl žádného z obžalovaných na vytýkané trestné činnosti přímo neprokazují, potvrzují však faktický průběh realizace trestné činnosti a věrohodnost údajů uváděných D. D.…Je-li na všechny provedené důkazy nahlíženo jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech, pak lze především vzít za prokázané, že obžalovaný L. F. byl tím, kdo založil emailové adresy, ze kterých byla vedena písemná komunikace s poskytovateli motorových vozidel, zajistil, aby odsouzený D. v případě potřeby s jednotlivými prodejci vedl telefonické hovory, opatřil potřebné padělané doklady nezbytné k vylákání vozidel, navíc to byl podle odsouzeného D. právě obžalovaný F., kdo jej pro realizaci této trestné činnosti oslovil, kdo jeho prostřednictvím získal osoby, kterým budou vozidla prodávána, a kdo z podvodného jednání nejvíce získal…Provedené důkazy vedou ke spolehlivému závěru o vině obžalovaných M. K. i L. F., aniž by bylo nezbytné doplňovat dokazování za účelem konkretizace dalších osob (nad rámec osob trestně stíhaných v tomto trestním řízení), které se mohly podílet, na převozu podvodně vylákaných vozidel do zahraničí. Tyto poznatky nejsou podstatné pro dovození trestní odpovědnosti obžalovaného M. K. (což platí i o obžalovaném L. F., jak bude níže rozvedeno)…Při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostoru odsouzeného D. D. a obžalovaného L. F. v citované trestní věci byly mj. nalezeny USB disky obsahující skeny padělaných dokladů osob jménem J. D. a J. N., tedy osob, které údajně udělily plné moci S. S. k jednání za společnosti I. L. a S. a. E. C. Přístup obžalovaného L. F. k osobním údajům třetích osob je vysvětlen sdělením České spořitelny, ve které byl obžalovaný v minulosti zaměstnán a pracoval zde s databází klientů (což opětovně potvrzuje věrohodnost výpovědi D. D. který uvedl, že díky tomu měl obžalovaný F. k dispozici údaje o třetích osobách a jejich dokladech), jejichž údaje byly použity v padělaných dokladech, obžalovaným F. v nyní projednávaném případě přinejmenším opatřenými…Stejně jako v případě obžalovaného M. K. i ohledně obžalovaného L. F. platí, že jakkoliv nelze vyloučit podíl další osoby na jemu vytýkané trestné činnosti, nebrání absence poznatků o dalším pachateli závěru o vině tohoto obžalovaného a prokázání všech objektivních i subjektivních znaků vytýkané trestné činnosti… atd.“ Nutno podotknout, že v bodech 73. a 74. svého rozsudku soud prvního stupně velmi podrobně rozvádí osobní kontakty nejen mezi obviněnými, ale také mezi svědky a případnou snahu o ovlivnění výpovědí ve prospěch obviněných u hlavního líčení [ „Soud k výše uvedenému upozorňuje na printscreen, který pořídil se souhlasem obžalované S. z jejího mobilního telefonu (č. l. 2024-2026), na němž je zachycena komunikace obžalované S. s I. P. dne 14. 3. 2021, přičemž I. P., přítelkyně obžalovaného K., kontaktovala obžalovanou S. s tím, že jí má od přítele (tedy od K., s nímž hovořila přes Skype) vyřídit, aby vypovídala tak, že K. byl zmocněnec, nikoliv zaměstnanec. Takováto výpověď je – podle P. - v zájmu obžalované, neboť jak se sveze M., pojedou všichni…I. P. opakovaně naléhala na obžalovanou S., aby vypovídala tak, že se M. K. nepředstavoval jako zaměstnanec, neboť je to jediné, na čem by obžalované mohli ‚nachytat‘… Dále uvedla , že „ve prospěch obviněných jede vypovídat H.“ (svědek V.)].
18. Nejvyšší soud považuje rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 17.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [ avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit ].
19. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 45. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými, přičemž se podrobně zabýval svědeckými výpověďmi, věrohodností jednotlivých výpovědí, ale především věrohodností výpovědi D. D. Správně a logicky se vypořádal s rozpory v jednotlivých výpovědích a uvedl, proč považuje výpověď D. D. za věrohodnou. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 15. a násl. usnesení odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, jeho závěry rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také z listinných důkazů a dalších, ve věci provedených důkazů. Pokud obviněný ve svém dovolání poukazuje na nepřímé důkazy, které podle něj neprokazují jeho vinu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný pomíjí tu skutečnost, že právě celá řada nepřímých důkazů (nejen jím zmíněné nepřímé důkazy ve vazbě k dalším důkazům), potvrzuje věrohodnost výpovědi spoluobviněného D. D. k účasti obviněného na páchané trestné činnosti, kterou byl uznán vinným. V návaznosti na další argumentaci obviněného stran alternativní verze skutkového děje lze také zmínit, že skutečnost, že trestnou činnost páchala i další osoba (obviněný označil osobu M. J.), nezbavuje obviněného trestní odpovědnosti, za jemu prokázané protispolečenské jednání. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obviněný hodnotí izolovaně a ve svůj prospěch, zatímco skutečnosti svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
20. Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný jeho naplnění spatřuje ve skutečnosti, že se z účastníka na spáchání zločinu podvodu stal pachatelem zločinu podvodu, poškození cizích práv a padělání a pozměnění veřejné listiny, kdy se o této právní kvalifikaci dozvěděl až z rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud musí znovu konstatovat, že se jedná o námitku, se kterou se již řádně vypořádal odvolací soud, který v bodě 28. svého usnesení mj. uvedl, že „Vzhledem k tomu, že ke změně právní kvalifikace nedošlo v důsledku nových skutkových zjištění, nýbrž proto, že byly splněny podmínky pro uložení společného trestu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, bylo nezbytné respektovat právní kvalifikaci trestné činnosti, ke které byl společný trest ukládán, a nejedná se tak o situaci předpokládanou ustanovením §225 odst. 2 tr. ř. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že pro obžalovaného L. F. nebyl postup Krajského soudu v Brně nikterak překvapivý. Z obsahu předloženého spisového materiálu totiž vyplývá, že důvodem vyloučení trestní věci obžalovaného L. F. k samostatnému projednání a rozhodnutím v hlavním líčení konaném dne 17. 5. 2021 byl právě poznatek o existenci vyhlášeného a v té době nepravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 74 T 4/2019…V následně konaném hlavním líčení ve vyloučené trestní věci proti obžalovanému L. F. dne 2. 6. 2021 zaznělo již v závěrečném návrhu státního zástupce, jakým způsobem má být pravomocné odsouzení rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s Vrchním soudem v Praze zohledněno a jak má být z důvodu souběžné trestné činnosti jednání obžalovaného právně kvalifikováno, což odpovídalo poznatkům zjistitelným o v té době již pravomocném odsouzení. Krajskému soudu lze nanejvýš formálně vytknout, že obžalovaného L. F. ve smyslu §225 odst. 2 tr. ř. neupozornil na to, že může být uznán vinným trestným činem podvodu nikoliv jako účastník (pomocník), nýbrž jako pachatel, nicméně i tento závěr byl seznatelný z nepravomocného odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze, resp. Vrchního soudu v Praze…“ . Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s uvedenými závěry soudu druhého stupně plně ztotožnil, pro stručnost na ně odkazuje. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud musí poznamenat, že s ohledem na pokračující trestnou činnost a v daném případě aplikaci §45 odst. 1 tr. zákoníku, lze stěží přisvědčit argumentaci obviněného, že došlo k porušení ustanovení §225 odst. 2 tr. ř., zejména pak za situace, kdy „uvedená změna právní kvalifikace je významnou změnou zvážení další strategie obhajoby…“(jak uvádí obviněný v dovolání), když obhajoba obviněného od počátku spočívá v jeho tvrzení, že se protiprávního jednání nedopustil, a pokud je výpovědí spoluobviněného či jinými důkazy nepřímo usvědčován, šlo ze strany soudů o porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., stíhány by měly být jiné osoby atd. Je tedy nesporné, že v materiálním smyslu nemohlo dojít k naplnění ustanovení §225 odst. 2 tr. ř., stejně jako nelze připustit, že by šlo o překvapivé rozhodnutí. Je pouze otázkou, a to v reakci na argumentaci obhajoby, že „uvedená změna právní kvalifikace je významnou změnou zvážení další strategie obhajoby…“, v čem by strategie obhajoby měla spočívat.
21. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 21. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu