ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.707.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 707/2022-2715
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022, o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2021, č. j. 2 To 62/2021-2530, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2021, č. j. 39 T 4/2020-2353, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod III. výroku rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod IV. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2021, č. j. 2 To 62/2021-2530, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h), i) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně cituje jednotlivé pasáže z rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k jednotlivým částem, v nichž spatřuje porušení zásady in dubio pro reo, a které podle obviněného činí rozsudek soudu prvního stupně nezákonným, nesprávným a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, přikládá své vlastní hodnotící úvahy. Dále má obviněný za to, že se odvolací soud nedostatečně zabýval rozpory v rozsudku soudu prvního stupně, které specifikoval ve svém odvolání. V této souvislosti citoval jednotlivé části rozsudku soudu odvolacího, ke kterým taktéž přiložil své odůvodnění. Poukazuje rovněž na to, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž poukázal na to, z jakých důkazů a skutečností soudy vycházely, avšak podle jeho mínění znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, kterým byl uznán vinným, z takto nedostatečně provedeného dokazování nevyplývají. Podle mínění dovolatele došlo rovněž k porušení ustanovení o jeho přítomnosti při hlavním líčení, když se z důvodu nemoci mohl osobně účastnit pouze jednoho ze čtyř hlavních líčení a vzhledem k onemocnění neměl ani možnost porady s advokátem a možnost řádně se na hlavní líčení připravit. V návaznosti na tuto argumentaci uvedl, že hlavní líčení konané dne 17. 5. 2021 neproběhlo v souladu se zákonem, jelikož se o výslechu svědka R. H. dozvěděl až při hlavním líčení a neměl tak možnost se na něj připravit. Dále zpochybnil jemu uložený trest, k jehož ukládání uvedl, že mu měl být uložen souhrnný trest, jelikož mu nikdy nebyl řádně doručen trestní příkaz Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 14 T 125/2018, který mu ve své podstatě byl doručen pouze policistou, který si neověřil jeho totožnost. Závěrem svého dovolání namítl taktéž porušení práva na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud provedl pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a všechny jeho důkazní návrhy, které mohly sloužit v jeho prospěch, zamítl, resp. je vůbec neprovedl. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a zprostil jej obžaloby, jelikož závěry nižších soudů obsažené v jejich rozhodnutích jsou natolik vadné, že je nelze nijak napravit.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolací argumentaci obviněného ve svém vyjádření po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedla, že se jedná o námitky, které obviněný uplatnil již v předchozích stádiích řízení a soudy se s těmito námitkami adekvátně a věcně zcela správně vypořádaly, přičemž provedly dokazování v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou pochybnosti, provedené důkazy řádně vyhodnotily a dospěly ke správným skutkovým závěrům, přičemž mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není žádný nesoulad. Dále se nesouhlasně vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněného, přičemž odkázala na jednotlivé části rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se ztotožnila. K námitce uloženého trestu uvedla, že odvolací soud správně dovodil, že posuzovaná trestná činnost byla dovolatelem spáchána mezi doručením označeného trestního příkazu a vyhlášením odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky Liberec ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 53 T 12/2018, a že tedy nejsou splněný podmínky pro ukládání souhrnného trestu. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (tzv. extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech bylo konstatováno, že je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
11. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
13. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, že byla porušena zásada in dubio pro reo (presumpce neviny) a právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor [viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] však podle argumentace obviněného spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně vyhodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a v důsledku tohoto pochybení nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto směru je tedy pohled obviněného (obhajoby) na průběh skutkového děje diametrálně odchylný od skutkového zjištění, které učinil nalézací soud a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil. Z argumentace obviněného je pak zřejmé, že ve své podstatě tím, že předkládá vlastní (jemu vyhovující) verzi skutkového děje, neuplatňuje hmotně právní námitky schopné založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (zásadu presumpce neviny) je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi svědků v různých fázích řízení a rovněž velmi podrobně se zabýval otázkou věrohodnosti svědků, částí jejich výpovědí ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
16. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, které však spojuje primárně s tím, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
17. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
18. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že nevěděl ani neměl podezření, že se jedná o podvod; nevěděl, že smluvní dokumentace byla padělaná; nikdy nevystupoval jako zaměstnanec; nejednal v úmyslu obohatit sebe ani jiného; za převoz aut neinkasoval žádnou odměnu atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 78.–96. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Soud k výše uvedenému upozorňuje na printscreen, který pořídil se souhlasem obžalované S. z jejího mobilního telefonu (č. l. 2024-2026), na němž je zachycena komunikace obžalované S. s I.P. dne 14. 3. 2021, přičemž I. P., přítelkyně obžalovaného K., kontaktovala obžalovanou S. s tím, že jí má od přítele (tedy od K., s nímž hovořila přes Skype) vyřídit, aby vypovídala tak, že K. byl zmocněnec, nikoliv zaměstnanec. Takováto výpověď je – podle P. - v zájmu obžalované, neboť jak se sveze M., pojedou všichni … I. P. opakovaně naléhala na obžalovanou S., aby vypovídala tak, že se M. K. nepředstavoval jako zaměstnanec, neboť je to jediné, na čem by obžalované mohli ‚nachytat‘…Samostatnou pozornost si zaslouží vystupování S. S. a M. K. ve všech třech případech, kdy podle vyjádření svědků se vydávali za zaměstnance či pracovníky společností I. L. a S. and E. C. Takovýto postup přitom potvrdili všichni slyšení svědci, byť pro značný časový odstup si nepamatovali doslovné znění, resp. způsob vystupování obou obžalovaných, nicméně potvrdili, že tito jednali tak, aby vytvářeli zdání, že jsou pracovníky uvedených společností…Také následné chováni obžalovaných, kteří drahá vozidla bez dalšího předávali osobám, které neznali, pouze na základě určitých telefonických pokynů, aniž by předání bylo jakkoliv dále podchyceno, je zcela nelogické a vedoucí soud k závěru, že všichni zainteresovaní aktéři věděli o nelegálnosti obstarání vozidel a jejich dalším osudu, resp. o tom, že uzavřené smlouvy s poskytovateli vozidel nebudou plněny, co do úhrady splátek či případného navrácení vozidel…Soud považuje výpovědi obžalovaných H., K. a S. za nevěrohodné také pro jejich postupné změny, které svědčí o tom, že od počátku věděli o protiprávnosti svého jednání a za tímto účelem měli připravenou určitou verzi pro případné trestní stíhání, kterou v průběhu doby s tím, jak si začali uvědomovat, že jim hrozí vysoké tresty a současně při zjištění, že osoba, která stála v pozadí trestné činnosti, tedy D. D., začíná spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a doznává se, počínali měnit…Ostatně S. S. následně změnila tuto výpověď, kdy uvedla, že celé jednání inicioval, v té době u ní bydlící M. K., a to s tím, že byl o službu požádán svým známým a potřebuje někoho, kdo má řidičský průkaz, kterým on nedisponoval … O to více je přitom nelogické, že obžalovaný K. ve výsledku i přes absenci řidičského oprávnění stejně předmětná vozidla řídil, o čemž S. S. věděla. Stejně tak M. K. zpočátku potvrzoval verzi S. S., aby posléze své vyjádření změnil tak, že jej o převzetí vozidel požádal R. H. … Mimo to ji utvrzoval v tom, že má podepsat dokumenty nejen pracovník společnosti A., ale podle výpovědi svědka S. rovněž obžalovaný M. K. Tuto skutečnost dává do spojitosti s tím, že považuje právě M. K. s ohledem na určité zadání úkolu, které získal s vysokou pravděpodobností od R. H., jako osobu, která řídila činnost S. S., jejíž role spočívala v tom, že jako osoba dosud netrestaná na území ČR mohla pro případ ověřování působit věrohodněji, než opakovaně stíhaný recidivista … Ostatně i nález fotografií části smluvní dokumentace k operativnímu leasingu uzavřenému dne 16. 7. 2018 v provozovně A. v XY, při domovní prohlídce u obžalovaného S. S., vede soud k závěru, že tato, popřípadě M. K., který měl v uvedené době sdílet s obžalovanou společné bydliště, byli zapojeni do trestné činnosti širším způsobem, a nejednalo se pouze o náhodně oslovené jedince, kteří o skutečné podstatě jednání neměli potřebné informace … atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 17.–18. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Výpověď odsouzeného D. je potvrzována dalšími důkazy, ve vztahu k obžalovanému M. K. zejména kamerovými záznamy a fotografiemi jeho osoby (a S. S.) z jednotlivých prodejen a výpověďmi prodejců, kteří uzavírali smlouvy o operativním leasingu, resp. o pronájmu vozidel, a předávali vozidla za společnosti A., T. C. c., a KK A. I., tj. svědků M. S., M. V. a K. K. Skutečnosti, vyplývající z výpovědí těchto svědků, jsou v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedeny a odpovídají obsahu výpovědí svědků z hlavního líčení…Není podstatné, zda byl označen jako zaměstnanec nebo zmocněnec společností, pro které byla vozidla přebírána, podstatné je, že byl vždy osobně přítomen jednání vedenému S. S., v jeho přítomnosti docházelo k uzavírání příslušných smluv a podílel se na přebírání vozidel, přičemž v prvním případě v XY se podle svědka S. jednání aktivně účastnil … Z výpovědí svědků S., V. a K. vyplývá, že on a S. S. působili důvěryhodným dojmem, jako osoby oprávněné vozidla převzít za společnosti, jejichž plné moci S. S. předkládala … Přehlédnout nelze ani skutečnost, že v místě bydliště obžalovaného M. K., který v té době bydlel u S.S., byly mj. nalezeny plné moci a předávací protokoly vztahující se k jednotlivým případům a že se jednalo o padělané listiny, neboť společnosti I. L., ani S. and E.C., plné moci S. S. neudělily…Obhajoba obžalovaného M. K., že nevěděl, že se účastní trestné činnosti, jak je opakovaně prezentovaná v odvolacím řízení shodně s obhajobou uplatněnou v řízení před soudem I. stupně, je zcela nevěrohodná vzhledem ke všem zjištěným okolnostem o rozsahu a způsobu jeho jednání, jak správně uzavřel již krajský soud. Je možno zdůraznit, že se nejednalo o jednání ojedinělé, nýbrž o opakované trojí přebírání a odvážení vozidel v průběhu necelého jednoho měsíce, ze sídel prodejců vzdálených několik set kilometrů daleko od místa bydliště obžalovaného M. K., který pro vozidla přijížděl vždy s toutéž osobou, o které se nemohl domnívat, že jí byly uděleny plné moci k uzavírání smluv a přebírání vozidel dvěma různými společnostmi, ke kterým neměla naprosto žádný vztah. Navíc nelze přehlédnout, že pro vozidla jezdil s vědomím, že jedno z nich vždy bude z prodejny osobně odvážet, a současně věděl, že má v té době na podkladě správního i soudního rozhodnutí vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Jako zcela absurdní vyznívá tvrzení obžalovaného, že se domníval, že společnosti I.L, a S. and E. C., nejsou schopny zajistit vlastními silami nejen převzetí a odvoz poměrně drahých vozidel, ale samotné uzavření smluv o operativním leasingu nebo o pronájmu. Námitku, že mohl jednat v částečné existenční závislosti na S. S., zpochybňuje výpověď jmenované, že to byl naopak obžalovaný K., kdo jejich jednání, třeba i v součinnosti s další osobou, inicioval … atd.“ Nad rámec hodnotících úvah soudu prvního stupně a správnosti závěrů odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat jen okrajově na některé z námitek obviněného (viz výklad níže – bod 20., dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání). Obviněný v dovolání argumentuje mj. tím, že se nikdy nevydával za zaměstnance, přičemž taktně pomíjí, že daná skutečnost vyplývá nejen z výpovědi svědků, např. svědek K. K. vypověděl, že „Žena uvedla, že jsou zaměstnanci společnosti S. and E. C. nebo je možné, že uvedla, že pro firmu pracují, v každém případě oba měli být součástí této společnosti a zmiňovali, že jezdí spolu a vyzvedávají auta … Podle názoru svědka všechny osoby, ať už ta, která jednala přes internet a telefonicky, ale též oba obžalovaní, kteří se dostavili k němu do kanceláře, 100% věděli, co dělají.“ nebo z výpovědi svědka M. V., který vypověděl, že „Tato uvedla, že je zaměstnankyní společnosti I.L. a společně s ní se dostavil muž, který vystupoval jako řidič. Ten po celou dobu seděl v tichosti u stolu, ale rozhodně věděl, o co se jedná.“ , ale také z výpovědi spoluobviněné S., ze které vyplynulo, že ji obviněný skrz svoji přítelkyni instruoval, jak má vypovídat, přičemž byl kladen důraz na skutečnost, aby z její výpovědi nevyplynulo, že se vydávali za zaměstnance, ale pouze za zmocněnce. Obviněný taktéž argumentuje tím, že za odvoz aut nepobíral žádnou odměnu, přičemž znovu pomíjí výpověď spoluobviněné S., která sice ze začátku vypovídala, že odměny nedostával, ale později u hlavního líčení změnila svoji výpověď, z níž vyplynulo, že obviněný od ní inkasoval pravidelné odměny. V této souvislosti je také vhodné zmínit, že obviněný odvážel auta v době, kdy mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel a zdá se tak velmi nepravděpodobné, že by tento zákaz dobrovolně porušil jen z dobré vůle. Za situace, kdy obviněný K. měl podle výpovědi svědka S. ve společnosti A. P. spoluobviněné při podpisu smlouvy radit, resp. ujišťovat ji, že vše je v pořádku, pak lze stěží uvěřit tvrzení obviněného, že ve vícero případech vystupoval jako ve věci (myšleno trestné činnosti) nezasvěcený řidič. Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést v reakci na námitky obhajoby obviněného, které shledal neobjektivními, vytrženými z kontextu provedených důkazů. Za potřebné rovněž považuje obviněného upozornit na skutečnost, že oproti obhajobě, která prezentuje pouze skutečnosti mající svědčit ve prospěch obviněného a tyto případně selektuje z řetězce důkazů (což je jejím právem, podat mnohdy obviněné v lepším světle), soudy musí důkazy hodnotit komplexně, jak již bylo shora uvedeno v duchu §2 odst. 6 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) o němž nejsou pro orgán činný v trestním řízení důvodné pochybnosti. Uvedenou skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje záměrně ve vazbě na tvrzení obviněného, že soudy byly důkazy selektivně vybrány a hodnoceny (v jeho neprospěch).
19. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 18.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
20. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 63. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Přičemž se podrobně zabýval svědeckými výpověďmi a také výpověďmi obviněného, přičemž se řádně vypořádal s rozpory v jednotlivých výpovědích a logicky vysvětlil i skutečnost, proč neuvěřil obhajobě obviněného (např. bod 94.). S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (bod 15. a násl. usnesení odvolacího soudu), přestože sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil závěry vlastní. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu obohatit sebe nebo jiného (např. D. D.), přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také z listinných důkazů a dalších ve věci provedených důkazů, např. mobilní komunikace mezi přítelkyní obviněného a spoluobviněnou S. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obviněný hodnotí izolovaně a ve svůj prospěch, zatímco skutečnosti svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
21. Vzhledem k výše uvedenému a námitce obviněného, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž svoji argumentaci znovu staví výlučně na polemice s hodnocením důkazů, tak i zde je nutno konstatovat, že se jedná o námitky, které již vtělil do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi náležitě a podrobně zabýval v bodě 20. svého rozhodnutí, kde mj. uvedl, že: „Nalézací soud nepochybil ani ve stanovení právní kvalifikace. Jednání obžalovaného M. K. s ohledem na prokázanou míru součinnosti ve shodě s podanou obžalobou správně kvalifikoval jako přímé pachatelství na zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když obžalovaný sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, neboť byl přítomen uzavírání smluv o operativním leasingu a pronájmu vozidel S. S. po předložení padělaných plných mocí, o kterých věděl, že jsou padělané, spolu s ní vozidla přebíral, podílel se na jejich odvozu z prodejen a okamžitém předání dalším osobám, přičemž v prodejnách vždy vystupoval takovým způsobem, že vyvolal dojem, že je spolu se zplnomocněnou zástupkyní společností I. L., a S. and E. C. vyslán k převzetí a odvozu dvou vozidel, tedy i jeho jednáním byli prodejci uvedeni v omyl, že vozidla jsou jmenovanými společnostmi řádně objednaná a přebíraná a že uzavřené smlouvy budou plněny co do úhrady splátek či vrácení vozidel, čímž obohatil jednak dosud neztotožněnou osobu či osoby, jednak sebe, neboť za toto jednání vždy obdržel finanční odměnu“ . Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy učinily správný závěr, pokud jednání obviněného posoudily mj. jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4. písm. d) tr. zákoníku, přičemž nalézací soud v bodě 96. svého rozsudku správně uvedl, že tak jednal minimálně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. I přes snahu obviněného izolovat jednotlivé důkazy svědčící v jeho neprospěch, je nepochybné, že z provedených důkazů vyplynulo, že byl přítomen uzavírání smluv o operativním leasingu a pronájmu vozidel spoluobviněnou S. po předložení padělaných plných mocí, o kterých musel vědět, že jsou padělané, vozidla spolu s ní přebíral, podílel se na jejich odvozu z prodejen a předával je dalším osobám, které tato vozidla převážely za hranice, přičemž je nepochybné, že v prodejnách vystupoval způsobem, který vyvolával dojem, že vozidla přebírá na účet poškozených společností, čehož si byl vědom, jak vyplynulo z komunikace mezi spoluobviněnou S. a jeho přítelkyní, čímž uvedl prodejce v omyl, že vozidla jsou poškozenými společnostmi řádně objednána a přebírána a že uzavřené smlouvy budou plněny co do úhrady splátek či vrácení vozidel, čímž obohatil jednak dosud neztotožněnou osobu či osoby, jednak sebe, neboť za toto jednání vždy obdržel finanční odměnu, a vlastníkům vozidel tak způsobil značnou škodu.
22. Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., z jehož vymezení je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil dovolací důvod s argumentací, že mohl být fyzicky přítomen pouze u jednoho ze čtyř hlavních líčení a u dalších byl přítomen pouze prostřednictvím videokonferenčního zařízení. K tomuto je třeba uvést, že ačkoliv uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje, je třeba ji označit za nedůvodnou. Současně je nutno konstatovat, že se opět jedná o námitky, které obviněný uplatnil již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi náležitě, podrobně a správně vypořádal v bodě 24. a násl. svého usnesení a lze tak na jeho odůvodnění v podrobnostech plně odkázat. I přes shora uvedené však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést ještě následující skutečnosti.
23. V trestním řádu je videokonferenční zařízení jako jeden ze způsobů provádění úkonů trestního řízení upraveno v §52a tr. ř. a je definováno jako technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku. Tento institut byl zařazen do trestního řádu s účinností od 1. 1. 2012 novelou provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přičemž rutinní provoz byl spuštěn po zkušebním období dne 1. 5. 2017 (srov. rubrika Aktuality v časopise Soudní rozhledy č. 5/2017, str. 145). Podle Důvodové zprávy k zákonu č. 459/2011 Sb. je videokonference souborem interaktivních telekomunikačních technologií, které umožňují simultánní vzájemnou komunikaci dvou nebo více míst prostřednictvím dvousměrných video a audio přenosů. Videokonference všeobecně je považována za nástroj, s jehož pomocí lze usnadnit a urychlit soudní řízení. Z hlediska hospodářského se od zařazení tohoto institutu do trestního řádu očekávala mj. významná úspora nákladů na eskorty obviněných k soudu, jejichž účast v hlavním líčení nebo veřejném zasedání je tedy nově možné zajistit prostřednictvím videokonference (srov. Obecná část citované Důvodové zprávy; nebo také článek o změnách zákonů v trestní oblasti uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 21/2011, str. II, dále též text citované Důvodové zprávy k bodům 73 a 76). K provádění jednotlivých úkonů trestního řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení nelze přistoupit v každém případě, ale měl by být sledován určitý legitimní cíl stanovený v §52a tr. ř. Především tedy v případech, v nichž je to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Z uvedeného vyplývá, že za legitimní cíl, pro jehož dosažení je možné v praxi užít tento způsob provedení procesního úkonu v trestním řízení, je tak mj. nutné považovat i zájem na ochraně zdraví osob v souvislosti se světovou pandemií koronaviru Covid-19. Přestože v soudní praxi nebude zřejmě tento způsob konání hlavního líčení bez fyzické přítomnosti obviněného v soudní síni, ale prostřednictvím videokonference z místa, v němž se obviněná osoba aktuálně nachází (např. věznice, zdravotnické zařízení), pravidlem, v žádném případě není možno chápat takovou účast obviněného v řízení před soudem jinak, než že mu přítomen je, byť v určité virtuální formě. Obviněný má díky přenosu obrazu i zvuku přehled o průběhu soudního jednání včetně všech slovních projevů přítomných osob, tudíž vnímá vnější okolnosti v zásadě stejně, jako by se nacházel v prostoru jednací síně. Stejně je tomu u osob, které jsou fyzicky přítomné v jednací síni, mají k dispozici obraz i zvuk z prostoru, v němž se obviněný nachází, tedy vidí a slyší obviněného po celou dobu a mohou navzájem komunikovat.
24. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud rovněž doplňuje, že podle §202 odst. 1 věty druhé tr. ř. může být přítomnost obviněného nebo jiných osob při hlavním líčení zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Zákon postavil tuto formu účasti obviněného (též jiných osob, např. svědka, znalce) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti, zásadně se proto nejedná o nepřítomnost v hlavním líčení, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází. To ovšem platí pod podmínkou současného zachování veškerých procesních práv obviněného. Takový přístup je patrný také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP), který v rozsudku ze dne 5. 10. 2006, ve věci Marcello Viola proti Itálii, stížnost č. 45106/04 (nebo také v rozsudku ze dne 9. 4. 2009, ve věci Grigoryevskikh proti Rusku, stížnost č. 22/03) dospěl k závěru, že účast obviněného na jednání soudu prostřednictvím videokonference není sama o sobě v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak je nutné, aby takový postup sledoval legitimní cíl a byla zachována práva obviněného na obhajobu. Nestačí, že obviněný je jednání soudu přítomen, stát je povinen zajistit mu účinnou účast na řízení, jež zahrnuje právo aktivně se ho účastnit, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům, bude-li o to obviněný mít zájem. Současně musí být také zajištěno, aby osoba vyslýchaná prostřednictvím videokonferenčního zařízení byla viděna a slyšena orgány činnými v trestním řízení a jinými osobami zúčastněnými na řízení. Celkovou situaci vyhodnotí předseda senátu (samosoudce), zda lze vůbec zajistit účast osob uvedeným distančním způsobem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck: Praha, str. 2554), je tedy na jeho zvážení, jak soudní jednání s respektem k právům obviněného a dalších osob zorganizuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 368/2021).
25. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že podmínky uvedené v předchozím odstavci byly naplněny rovněž v projednávané trestní věci obviněného, přičemž předmětný postup byl zvolen zcela v souladu se zjevně legitimním cílem, a sice zamezením možného šíření nákazy koronaviru Covid-19. Soud prvního stupně se tak rozhodl využít videokonferenčního zařízení k zajištění účasti obviněného na hlavních líčení. Obviněný byl s tímto procesním průběhem hlavního líčení, v jeho případě probíhajícím formou videokonferenčního hovoru, nepochybně obeznámen, jak vyplývá z protokolů o hlavním líčení a osobně se hlavního líčení touto formou účastnil. Předně je nutno konstatovat, že výše uvedená argumentace obviněného je jednoznačně neobjektivní, zavádějící a účelová. Je nutno konstatovat, že soud prvního stupně předně ověřil souhlas obviněného s konáním hlavního líčení prostřednictvím videokonference a strany byly poučeny, aby ihned oznámily jakékoliv problémy se zvukovým či obrazovým přenosem, přičemž žádná z procesních stran k tomuto postupu nevyjádřila žádnou námitku. Obviněný v této souvislosti také poukazuje na skutečnost, že nebyl zdravotně způsobilý účastnit se hlavního líčení, což soudu prvního stupně doložil výplatními páskami, jelikož jiné důkazy neměl údajně k dispozici. V reakci na uvedenou argumentaci musí Nejvyšší soud podotknout, že obviněný se videokonference účastnil, aniž by soudu prvního stupně sdělil, že mu to jeho zdravotní stav neumožňuje, přičemž námitky nevznesl ani jeho obhájce. Lze také uvést, že obviněný se hlavních líčení aktivně účastnil, vypovídal, reagoval na důkazy a kladl otázky svědkům (např. č. l. 2016–2018). Lze tak shrnout, že pokud byl obviněný natolik zdravotně indisponován, že jeho stav vylučoval jeho účast na videokonferenci, nepochybně by tuto skutečnost oznámil soudu, případně svému obhájci, stěží lze rovněž připustit, že by věznice sama neupozornila na zdravotní stav obviněného, který by vylučoval konat hlavní líčení formou videokonference. Nejvyšší soud tak s ohledem na předchozí výklad neshledal porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení po formální ani po materiální stránce. Ta skutečnost, že se aktivně účastnil hlavních líčení, vyvrací tvrzení obviněného, že mu bylo bráněno se předem řádně na hlavní líčení připravit. V žádném případě nelze rovněž akceptovat tvrzení obviněného, že se nemohl připravit na výslech svědka H. Obviněný patrně přehlédl, že hlavním líčením byl rovněž přítomen jeho obhájce a hlavní líčení bylo dne 22. 3. 2021 odročeno s předem daným programem (neboť se mj. nedostavil svědek H.) na 17. 5. 2021. Obviněný i jeho obhájce měli při znalosti skutečností předmětné trestní věci dostatečný časový prostor se na hlavní líčení, u kterého byl obviněný i jeho obhájce přítomni, připravit [z protokolu o hlavním líčení je přitom nezpochybnitelné, že obhájce obviněného kladl svědkovi dotazy, nahlížel do jeho rejstříku trestů, tudíž byl připraven a obviněný dotázán ve smyslu §214 tr. ř. byl bez dotazů a připomínek (viz č. l. 2302); k dotazu předsedy senátu ohledně návrhů na doplnění dokazování a způsobu dosavadního vedení hlavního líčení nevznesl obviněný ani jeho obhájce připomínky (viz č. l. 2303)].
26. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil a jím vznesené námitce, že mu měl být ukládán souhrnný trest, a nikoliv trest úhrnný, jelikož mu nebyl řádně doručen trestní příkaz Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 14 T 125/2018, musí Nejvyšší soud [ současně Nejvyšší soud musí uvést, že problematikou ukládaného souhrnného trestu atd. se zabýval ve svém rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ve vazbě na nyní platné ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve kterém mj. konstatoval, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu ] předně konstatovat, že se znovu jedná o námitku, kterou se již zabýval odvolací soud v bodě 31. svého usnesení, kde mj. uvedl, že „Námitku odvolání obžalovaného, že by mu měl nyní být ukládán trest souhrnný, neboť nejsou splněny podmínky pro uložení samostatného trestu, když trestní příkaz mu nebyl doručen, vyhodnotil vrchní soud jako zcela neopodstatněnou. Z vyžádaného a připojeného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo zjištěno, že trestní příkaz byl obžalovanému M. K. (v postavení obviněného) doručen dne 22. 6. 2018 prostřednictvím Policie ČR, což stvrdil svým podpisem na doručence. Je zcela vyloučeno, aby Policie ČR doručila trestní příkaz jiné osobě, než které byl určen, jak se obžalovaný účelově snaží tvrdit. Z těchto důvodů je nutno odmítnout zpochybnění právní moci trestního příkazu, což má za následek závěr, že krajský soud správně přistoupil k uložení samostatného trestu za trestnou činnost spáchanou v mezidobí od doručení trestního příkazu Okresním soudem v Jablonci nad Nisou a vyhlášením odsuzujícího rozsudku Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, jímž byl ukládán souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu.“ . Obviněný pak ve svém dovolání poukazuje na skutečnost, že na doručence není jeho podpis a Policie ČR neověřila řádně jeho totožnost. V této souvislosti se tak zdá, že si obviněný protiřečí, pokud na jednu stranu tvrdí, že mu nebylo doručeno a na doručence je zfalšovaný podpis, ale na druhou stranu konstatuje, že mu písemnost byla doručena, ale jeho totožnost byla ověřena policistou pouze na základě osobní a místní znalosti, tudíž připouští převzetí uvedené písemnosti. Taktéž účelovost argumentace obviněného lze dovozovat z jeho tvrzení, že v srpnu roku 2021 žádal znovu o doručení trestního příkazu, kdy toto odsouzení bylo následně zrušeno v navazující trestní věci vedené u Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, kde byl rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 53 T 12/2018 ve spojení s rozsudkem Vrchního soud v Praze ze dne 11. 10. 2019, sp. zn. 15 To 61/2019, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 let se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let [v této souvislosti Nejvyšší soud pouze poznamenává, že zmíněný trestní příkaz byl Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, zrušen v rámci rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 53 T 12/2018 ukládaného souhrnného trestu, přičemž bylo krajským soudem mj. konstatováno, že trestní příkaz byl obviněnému doručen 22. 6. 2018 (viz č. l. 2120–2121]. Nejvyšší soud je toho názoru, že zcela správně soud prvního stupně ukládal obviněnému trest samostatný a nikoli souhrnný, a odvolací soud uplatněnou námitku obviněného neakceptoval při zjištění, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil po doručení trestního příkazu, tj. po 22. 6. 2018 (doručován mu byl prostřednictvím Policie ČR, což stvrdil svým podpisem, který nyní zpochybňuje, případně zpochybňuje formu identifikace osoby, která trestní příkaz převzala) a vyhlášením rozsudku Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 53 T 12/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, když předmětná trestná činnost obviněného byla páchána ve dnech 16. 7., 21. 7. a 24. 8. 2018. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal námitku obviněného důvodnou.
27. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
28. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 28. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu