ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.708.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 708/2022-929
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2022 o dovolání obviněné J. S. , nar. XY, trvale XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 67 To 102/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 59/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 2 T 59/2021, byla obviněná J. S. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 10. 9. 2018 v XY, v ulici XY, po seznámení se s J. D., nar. XY, který trpěl duševní poruchou v podobě závažné organické poruchy osobnosti a poruchy intelektu sníženého do pásma lehké mentální retardace, v důsledku čehož není schopen samostatně právně jednat a je snadno manipulovatelný, s podvodnou záminkou zhodnocení finančního obnosu zneužila psychického stavu jmenovaného a vylákala na něm v úmyslu se neoprávněně obohatit předání finanční částky ve výši 1.500.000 Kč v bankovkách nominální hodnoty 1.000 Kč a 2.000 Kč v igelitové tašce, kterou vzal i s penězi v místě společného trvalého pobytu jeho i jeho rodičů v bytě na adrese XY, v obývacím pokoji na skříňce za krabicemi od počítačových komponentů, přičemž od počátku neměla v úmyslu převzatou finanční částku zhodnotit ve prospěch J. D. a jeho rodičů, když tak do současné doby neučinila, finanční prostředky uschovala na neznámé místo, a po opakovaných urgencích J. D. mu z celé částky byla poukázána z účtu Z. K. (č. účtu XY) dne 4. 10. 2018 a dne 17. 10. 2018 na jeho účet č. XY částka v celkové výši 70.000 Kč, dále mu na jeho žádost v blíže nezjištěné době v polovině listopadu 2018 byla vydána částka 100.000 Kč a s jeho souhlasem obviněná předala v blíže nezjištěné době v první polovině ledna 2019 částku ve výši 30.000 Kč sestře J. V. na nákup vozidla, zbývající částku ve výši 1.300.000 Kč nevrátila a použila pro svou potřebu, čímž způsobila poškozeným manželům J. D., nar. XY, a A. D., nar. XY, škodu ve výši 1.300.000 Kč.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla stanovena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit poškozeným škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o nárocích poškozených.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 67 To 102/2022, z podnětu odvolání obviněné uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku jí uložil povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem.
II. Z obsahu dovolání
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože soud prvního stupně, jenž ji prvním vydaným rozsudkem zprostil obžaloby, ji nyní uznal vinnou skutkem, který je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a jenž nesprávně právně posoudil. Na základě shodné důkazní situace dospěl ke zcela odlišnému právnímu závěru, aniž by sám bez ovlivnění odvolacím soudem dostatečně hodnotil provedené důkazy a rozhodnutí řádně odůvodnil. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí neplyne dostatečný závěr, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že se dopustila skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, protože neexistuje žádný přímý důkaz, který by ji jednoznačně usvědčoval. V tom shledala porušení zásad objektivní pravdy a principu in dubio pro reo .
5. Věrohodnost svědka J. D., jenž je podle závěrů znalců PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D. a MUDr. Dany Dufkové pasivní, pomalý a není schopen porozumět významu vět, které vyžadují vhled do vlastní životní situace a orientace v ní, obviněná zpochybňovala, mimo jiné i proto, že nemá schopnost počítat, rozeznávat částky peněz a nezná hodnotu 1.000.000 Kč. Navíc je lehce ovlivnitelný, jak vyplynulo i z výpovědí dalších svědků. Proto tvrzení J. D., že obviněné předal v igelitové tašce peníze, nebylo dostatečně objasněno. Další svědci F. B. a L. B. se o částce, která se však v jejich výpovědích také liší, dozvěděli zprostředkovaně právě od J. D., tudíž ani o tyto výpovědi nelze závěr o její vině opírat. Soudy nehodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a proto závěr, že převzala od poškozeného finanční hotovost minimálně ve výši 1.300.000 Kč, je pochybný a nesprávný. Nezabývaly se možností ovlivnitelnosti J. D. jinými osobami (např. svými rodiči, kteří by z toho mohli získat značný prospěch, či kamaráda). Podle výpovědí poškozených manželů D. obsah igelitové tašky s hotovostí asi půl roku nekontrolovali, a to do doby, než zjistili její ztrátu. Svědek F. B. věděl jen to, že nějaká igelitová taška s penězi existovala, ale nevěděl, kolik peněz se v ní doopravdy nachází. Svědek J. D. se měl svému okolí chlubit, že jeho rodiče mají doma vysokou částku v hotovosti, tudíž o těchto penězích vědělo více lidí, kteří mimo jiné rodinu D. navštěvovali, a proto nelze bezpečně uvést, že v danou dobu skutečně finanční hotovost v tvrzené výši byla uložena v tašce v bytě poškozených.
6. Obviněná zpochybnila i účel, k němuž měly být peníze použity, protože svědek J. D. uvedl, že je měla zhodnotit, a naproti tomu svědek F. B. uvedl, že peníze měly být určeny na záchranu květinářství obviněné, přičemž předáním finanční hotovosti se soudy nezabývaly. J. D. nevěděl, kolik peněz v tašce bylo, neboť nebyl schopen je spočítat. Z těchto důvodů podle obviněné nebylo zjištěno, zda vůbec došlo k předání peněz a v jaké výši. Bez přímých důkazů v této věci nebylo možné všechny rozhodné skutečnosti objasnit, a proto není zřejmé, zda tak vysokou částku opravdu obdržela a jak s ní nakládala. Z těchto důvodů obviněná shledala, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když ve věci existuje více možných skutkových verzí, a ta, která je prezentována soudy, nemá oporu v provedených důkazech (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19).
7. Výsledky provedeného dokazování podle obviněné nebylo podloženo, že jednala úmyslně, uvedla někoho v omyl a že se obohatila. Pro závěry o těchto znacích chybí v popisu skutku potřebná zjištění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1179/2012). Není ani zřejmé, zda nejde o případ, na který trestní represe nemůže dopadat, protože soudy se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nezabývaly, a je zřejmé, že pokud by mělo dojít k jakékoli odpovědnosti, zcela jistě by postačovala odpovědnost podle jiného právního předpisu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19). V tomto smyslu došlo ze strany obecných soudů k pochybení v právním posouzení skutku, neboť skutek není trestným činem.
8. Uložený trest obviněná považuje za nepřiměřený, neodpovídající hlediskům rozhodným pro ukládání trestu, v důsledku čehož je příliš přísný. Ačkoli odvolací soud svým rozsudkem trest zmírnil, i nadále je v rozporu s pravidly o přiměřenosti ukládání trestních sankcí a principem individualizace trestů, v souladu s níž však soudy v posuzované věci nepostupovaly (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 509).
9. S ohledem na uvedené nedostatky obviněná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 67 To 102/2022, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 2 T 59/2021, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k posuzovanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) konstatoval, že výhrady podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jen polemikou se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, což s označeným důvodem nekoresponduje. V postupech soudů neshledal žádný procesní nesoulad ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a poukázal na to, že obviněná opakuje stejné námitky, které uváděla již v průběhu celého trestního řízení, na něž soudy obou stupňů řádně reagovaly. Pro věcnou i procesní správnost postupů soudů se státní zástupce s jejich úvahami a závěry ztotožnil, a odkázal na ně. Zásadu in dubio pro re o nepovažoval v dané věci za porušenou, protože soudy řádně všechny rozhodné skutečnosti objasnily a pochybnosti o vině obviněné nevznikají. Pro stručnost odkázal na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná nenaplnila, protože námitkami, kterými ho podložila, brojí proti zjištěnému skutkovému stavu věci a provedeným důkazům, čímž se snaží o prosazení pro ni příznivějších skutkových zjištění, podle kterých dovozuje právní vady, jež neopírá o zjištění, z nichž vycházejí soudy obou stupňů. Jedinou námitkou, která představuje právní výhradu a naplňuje uvedený dovolací důvod, je tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, avšak ani tu nepovažoval státní zástupce za důvodnou, neboť čin obviněné se od ostatních běžně se vyskytujících trestných činů podvodu odlišuje v tom, že za účelem svého obohacení zneužila osobu stiženou duševní poruchou, což naopak zdůrazňuje nutnost aplikace trestních norem, protože tato skutečnost společenskou škodlivost činu zvyšuje. Námitky, jimiž obviněná napadá uložený trest, stojí podle státního zástupce zcela mimo jakékoliv dovolací důvody. S ohledem na rozvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněné, jenž na něj do konání neveřejného zasedání nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., obviněná je osobou oprávněnou k jeho podání podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a bylo uplatněno podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
V. Obecně k důvodům dovolání
14. Dovoláním napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející je Nejvyšší soud oprávněn věcně přezkoumat pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto nejprve zkoumal, zda obviněnou podané dovolání koresponduje s důvody, o něž ho opřela.
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je tedy dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
16. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
17. Uvedený důvod není zásadně určen k nápravě trestu pro jeho nepřiměřenost, neboť na jeho podkladě lze vytýkat pouze „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, za něž lze považovat toliko jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012). K nápravě ostatních vad výroku o trestu slouží dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněná neuplatnila, spočívá však v tom, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015).
18. Pro přezkum Nejvyšším soudem platí, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a proto zásadně nemůže napravovat vady, které nebyly v dovolání vytýkány.
VI. K námitkám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Obviněná v dovolání vytýkala nesprávnost skutkových závěrů, pro což vycházela z názoru, že soudy vadně hodnotily ve věci provedené důkazy, nevěrohodnost výpovědi J. D. pro jeho duševní nedostatečnost, a též nepravdivost výpovědi poškozených nebo svědků F. B. a L. B., když tvrdila, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry jsou extrémní rozpory. Závěry o vině považovala za nesprávné pro neexistenci přímých důkazů, které by ji usvědčovaly. Těmito výhradami, které se dotýkají vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojila proti skutkovým zjištěním majícím určující význam pro naplnění znaků trestného činu, a které jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto námitky důvodné.
20. K uvedenému lze nejprve připomenout, že v této věci je prvním vydaným rozhodnutím rozsudek ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. 2 T 59/2021, jímž soud prvního stupně obviněnou zprostil obžaloby, protože nebylo prokázáno, že se stal žalovaný skutek, což odvolací soud, který věc posuzoval z podnětu odvolání státního zástupce (podaného též v neprospěch zproštěné spoluobviněné Z. K.), považoval za nesprávné s tím, že soud nepostupoval při hodnocení provedených důkazů v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., a usnesením ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 67 To 409/2021, uvedený rozsudek zrušil pouze ohledně dovolatelky, a věc pouze ve vztahu k ní soudu prvního stupně vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Tento soud vyhověl pokynům odvolacího soudu a důkazy nově ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotil a vydal nyní přezkoumávané odsuzující rozhodnutí.
21. Nejvyšší soud neshledal důvodnost výhrad obviněné zaměřených proti postupu soudů při prováděném dokazování, protože podle jeho výsledků je zjevné, že soudy objasňovaly všechny rozhodné skutečnosti, které se v této věci týkaly zejména J. D., jehož výpověď byla určující, i když jde o osobu trpící organickou poruchou osobnosti s lehkou mentální retardací, který je v matematických schopnostech na úrovni čtyřletého dítěte, v právních záležitostech se neorientuje a nebyl schopen porozumět právní podstatě jednání mezi ním a obviněnou. I přes tyto psychické a kognitivní nedostatky, byl zjednodušeně schopen prožité události popsat bez fabulací. Za tím účelem, aby soudy zjistily uvedené skutečnosti a dokázaly jeho osobnost a jím uváděné skutečnosti posoudit, ověřovaly jím popisované souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy, a opíraly se o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, a též psychiatrie znalců PhDr. Josefa Pavláta, Ph.D., a MUDr. Dany Dufkové. Hodnotily i výpověď přítele J. D. F. B., a jeho matky, jimž se J. D. svěřoval, a porovnávaly jím učiněnou výpověď i s tvrzeními jeho rodičů manželů J. a A. D. Podkladem byly soudům i listinné důkazy (viz body 3. až 19. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tyto důkazy považoval za provedené v souladu s procesními pravidly, a shledal, že skutkové závěry soudu prvního stupně vycházející z výsledků provedeného dokazování (viz body 8. až 18. napadeného rozsudku).
22. Posoudí-li se postup soudů obou stupňů, je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že se soud prvního stupně zabýval v dostatečné míře výpovědí J. D., jeho osobností, okolnostmi, za kterých k uvedenému činu došlo, i souvislostmi, na základě nichž se rozhodl obviněné předat tašku s velkou finanční částkou, o níž věděl, že ji mají jeho rodiče schovanou doma na skříni. Jím uváděné skutečnosti posuzoval společně s těmi, které na svou obhajobu sdělovala obviněná, a se zřetelem na ostatní ve věci provedené důkazy hodnotil pravdivost a věrohodnost těchto výpovědí. Lze uvést, že z uvedeného postupu soudů neplynou rozpory ani jednostranné hodnocení některé skupiny důkazů, a je tak zřejmá snaha o objektivní posouzení všech rozhodných zjištění.
23. Pro námitky obviněné zpochybňující věrohodnost J. D. pro jeho retardaci, nejsou ve věci podklady, protože se soudy zabývaly všemi důležitými skutečnostmi, zejména jeho osobností, pro niž vycházely ze znaleckých posudků z odvětví klinická psychologie a psychiatrie, jež hodnotily v souladu se stanovenými požadavky (srov. zejména rozhodnutí č. 40/1972/I. Sb. rozh. tr., zprávu Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněnou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr. či rozhodnutí č. 55/1986 Sb. rozh. tr.). Lehká mentální retardace a závažná organická porucha osobnosti J. D. byla soudy brána do úvahy a vypořádaly se s ní. Podstatné však je, že měly k dispozici další důkazy, které jím uváděné skutečnosti prokazovaly, a je vhodné zmínit, že jen to, že svědek trpí duševní chorobou nebo má snížený intelekt, samo o sobě jeho nevěrohodnost nezakládá, protože i handicapovaná osoba může podat pravdivé svědectví, jež soud hodnotí jako každý jiný důkazy podle pravidel stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. Psychická nedostatečnost svědka má vliv spíše na jeho ovlivnitelnost a snadnou manipulovatelnost, především pak lidmi, které má rád. Právě této jeho ovlivnitelnosti obviněná, která si jí byla vědoma, zneužila k tomu, aby od něj vylákala peníze, o kterých jí J. D. ve své důvěřivosti vyprávěl. Způsoby, jakými toho docílila, vyplývaly z okolností, které jí rovněž sděloval, neboť se jí svěřoval i se svými obavami ze smrti rodičů a z toho, co s ním potom bude, dával jí najevo, že ji má rád, a je ochoten ji ve všem vyhovět. Jeho tvrzení jsou v tomto směru bezelstná, byť infantilní, tak jako jeho osobnost, která je velmi sugestibilní a snadno zmanipulovatelná. Naproti tomu je třeba zmínit, že zjištěná psychická choroba se nepodílela na jeho schopnosti objektivně reprodukovat běžné životní situace, kterým byl schopen porozumět. Dokázal o nich pravdivě, nezkresleně referovat, jestliže mu byly sděleny srozumitelně a způsobem, který je schopen chápat.
24. Důvodnou není ani výhrada obviněné vztahující se k výši částky, a k tomu, že J. D. ji nemohl řádně stanovit, protože neumí počítat a není schopen určit hodnotu peněz, protože se soudy i touto jeho neschopností zabývaly a při stanovení výše škody se opíraly o další důkazy, zejména výpovědi poškozených J. a A. D. Podkladem byl i obsah messengerové komunikace mezi J. D. a obviněnou, případně mezi ním a F. a L. B. Podle těchto důkazů bylo možné určit, jaká částka byla obviněné předána. Závěry soudů o tom, že při uvážení osobnosti J. D., jím uváděné skutečnosti jsou podporovány i dalšími důkazy, a tedy není důvod pro jeho nevěrohodnost, jsou doložené zjištěnými souvislostmi, kdežto verze a výhrady předkládané obviněnou nejsou podpořeny žádným jiným důkazem, stojí osamoceně, a tudíž jim nebylo možné uvěřit.
25. Posouzením všech provedených důkazů v souladu s požadavky vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. soudy dospěly k závěrům, které promítly do skutkových zjištění popsaných soudem prvního stupně. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, který soudy nepovažovaly za méně přesvědčivý, než takový, který by vyplýval z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly. Soudy podložily svá rozhodnutí adekvátními důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
26. Obviněnou vytýkané nedostatky o nesprávnosti zjištěných skutkových okolností nemají ze shora uvedených důvodů podklad v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani ve spisovém materiálu a nebyl shledán ani nedostatek usvědčujících důkazů. Nejvyšší soud nezjistil v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/970), nýbrž důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky postupu v rozporu s pravidly zakotvenými v trestním řádu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
27. Z uvedených důvodů nebylo možné obviněné přisvědčit, a proto bylo ohledně důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. její dovolání posouzeno jako nedůvodné, protože procesními vadami přezkoumávaná věc netrpí, když souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy), neboť skutek popsaný nalézacím soudem nevykazuje žádné, natož pak extrémní, nedostatky.
VII. K právním výhradám podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. Skutkové závěry netrpí vytýkanými vadami, a proto výhrady obviněné týkající se právních nedostatků, že nikoho neuvedla v omyl, neobohatila se, absentuje úmysl, a soudy měly aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud musel posuzovat podle skutkového stavu, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně.
29. Nejvyšší soud i k těmto námitkám nejprve poukazuje na to, že soudy ve vztahu k nim své právní závěry utvářely v reakci na výhrady obviněné a s ohledem na ně zvažovaly naplnění jednotlivých znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
30. Ve skutku, jenž je obviněné kladen za vinu, soud prvního stupně podle tzv. právní věty shledal v činu kladeném obviněné za vinu zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, který spočívá v tom, že „sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu“, přičemž důvody ve vztahu k naplnění všech znaků uvedeného zločinu rozvedl v bodech 20. a 21. rozsudku a odvolací soud se s nimi bezezbytku ztotožnil. Ke správným právní závěrům, byť velmi stručně v přezkoumávaných rozhodnutích uvedeným, Nejvyšší soud se zřetelem na námitky obviněné doplňuje, že skutková zjištění, jak jsou v rozsudku soudu prvního stupně uvedena, dávají podklad pro závěr o tom, že obviněná svými postoji a sliby poškozeného uvedla v omyl tím, že pod předstíranými záminkami při zneužití jeho retardace vylákala uvedenou finanční částku.
31. V obecné rovině je uvedení v omyl jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, omylem je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (viz rozhodnutí č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb., č. 57/1978-I. a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (srov. rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).
32. Po posouzení všech zjištěných skutečností soudy správně shledaly, že obviněná uvedla J. D. v omyl, protože věděla o jeho mentální retardaci, která u něj byla snadno rozpoznatelná, a právě této situace zneužila k tomu, aby v něm vzbudila důvěru navozením zdání přátelského vztahu. Své trestné jednání založila na jeho důvěře k ní vyplývající z jeho duševní jednoduchosti pro to, aby z něj postupně vylákávala různé nižší finanční obnosy pro sebe nebo členy své rodiny (půjčka sestře obviněné J. V. na koupi automobilu, kupování dárků, atd.), které zpočátku na výzvu vracela. Později však postupně zneužila jeho obav o svou budoucnost, neboť se jí svěřil se strachem, co s ním bude, až rodiče zemřou a naznačil jí, že ona by je mohla nahradit. Obviněná vztah k J. D. záměrně utužovala a stále více jej k sobě poutala předstíraným laskavým, vstřícným až mateřsky působícím přístupem, o čemž svědčí i to, že J. D. o obviněné s L. B. komunikoval jako o své nové mamince. Protože k ní chodil pravidelně a často, zvykl si na prostředí jejího květinářství, které nechtěl, aby prodala, jak mu manipulativně sdělovala, a proto měl v plánu finanční prostředky svých rodičů vložit do obnovy květinářství. Později, když mu to bylo rozmluveno, od něj obviněná finanční prostředky vylákala pod příslibem jejich zhodnocení, aniž by vysvětlila, jak toho chce dosáhnout a bez toho, aby pro takové sliby měla jakékoliv podmínky. Zajistila, když jí J. D. peníze v tašce ve výši 1.500.000 Kč donesl, i to, že jí je předal, aby je spočítala, což mu sama navrhla a on s tím souhlasil, protože si myslel, že dojde k jejich zhodnocení, jak mu obviněná tvrdila. O tomto obnosu věděla od J. D., který jí peníze ukryté doma v igelitové tašce na skříni ukázal, čímž v ní uvedený podvodný záměr vyvolal. Následné výzvy J. D. k vrácení finančních prostředků obviněná odbývala nepravdivými tvrzeními o jejich vázanosti v bance bez možnosti s nimi v danou chvíli disponovat, o existenci jakéhosi tajného účtu, na němž budou zhodnoceny. Nikdy však nesdělila, kde se fakticky nacházejí. Obviněná sliby nesplnila, ani tak učinit nechtěla, a peníze upotřebila blíže nezjištěným způsobem.
33. Pro závěr o tom, že J. D. uvedla v omyl, svědčí všechny zjištěné skutečnosti a souhrn událostí odvíjejících se od doby, kdy J. D. začal obviněnou v roce 2018 navštěvovat do doby, než jí peníze předal. J. D. měl k obviněné důvěru, plně na ni spoléhal a věřil jí, ona jeho mentální retardace a důvěry zneužívala, přičemž její jednání bylo pokrytecké, lstivé a manipulativní, neboť věděla, že disponuje, resp. má přístup k většímu množství peněz, které chtěla získat. Za tím účelem mu předstírala různé nepravdivé skutečnosti (ztrátu květinářství, zhodnocení peněz, apod.), což on nebyl schopen s ohledem na svůj intelektuální handicap pochopit a učinit si na věc rozumný náhled. Obviněná tak zneužila jeho sociální naivity a snadné ovlivnitelnosti druhými osobami. Vytvořila u něj zdání dobré vůle tak, aby určila směr jeho rozhodování, a za tím účelem vytvářela podmínky, které jeho vůli ovlivnily, čímž působila na jeho mysl a vhodnou manipulací mu vnutila představu, že jí uváděné záměry jsou správné.
34. Z těchto skutečností podrobně zjištěných a rozvedených soudy bylo důvodně usuzováno na to, že J. D. byl zcela pod vlivem obviněné a s ohledem na lehkou možnost ovlivnění jinými osobami a při neschopnosti vlastního rozumného úsudku při nakládání s většími finančními částkami podlehl jejímu vlivu a jednal plně v souladu s její vůlí a v její prospěch tak, jak je ve skutkových zjištěních ve spojení s odpovídající částí odůvodnění napadených rozhodnutí popsáno.
35. Obviněnou vytýkané neobjasnění a nenaplnění znaku uvedení v omyl bylo jak po skutkové, tak i právní stránce vyvráceno. Nebylo možné přisvědčit ani výhradám proti výši způsobené škody činící 1.500.000 Kč, kterou obviněná podvodně vylákala, neboť o tuto se také obohatila. Uvedená částka byla zjištěna způsobem shora popsaným, a o její výši pochybnosti nevznikají. Je třeba připomenout, že obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému v době činu. Ze zákonného znaku obohacení jiného v §209 odst. 1 tr. zákoníku nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu, proto je naplněn i u blíže nespecifikované osoby (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). K dokonání podvodu dojde, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). Tuto zásadu je třeba aplikovat i na posuzovaný případ, neboť obviněná se obohatila okamžikem, kdy podvodně vylákala celou částku 1.500.000 Kč, kterou jí J. D. předal dne 10. 9. 2018. Pokud po urgencích částku 200.000 Kč později vrátila, šlo již jen o náhradu škody. Pro tento případ platí, že způsobenou škodou tudíž byla celá uvedená peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátil. Vrácení peněz je v takovém případě třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). I přes tyto právní zásady soudy shledaly, že obviněná rodičům J. D. způsobila škodu, kterou výlučně ve prospěch obviněné stanovily částkou 1.300.000 Kč, na čemž Nejvyšší soud nemůže s ohledem na podání dovolání pouze ve prospěch obviněné nic změnit.
36. Nejvyšší soud ze všech uvedených skutečností dovodil, že obviněná po objektivní stránce naplnila znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
37. Obviněné Nejvyšší soud nepřisvědčil ani v její námitce proti naplnění subjektivní stránky, protože učiněná skutková zjištění dávají potřebný podklad i pro závěr, že jednala v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť popsané jednání, při kterém J. D. po delší dobu ovlivňovala, aby dosáhla svých záměrů i v souladu s nimi vzniklého následku, bylo jejím přímým a chtěným cílem, jemuž své jednání od počátku přizpůsobovala, a tudíž věděla, že může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, což také bylo jejím zamýšleným výsledkem (viz body 20., 21. rozsudku obvodního soudu). Soudy zjistily potřebné skutečnosti rozhodné pro závěr o zavinění a usuzovaly na ně z okolností objektivní povahy (srov. stanovisko Nejvyššího soudu č. II/1965 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.), takže závěr o tom, že jednala v přímém úmyslu, nevzbuzuje jakékoliv pochybnosti, je tedy správný.
38. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněná činem, jenž jí je kladen za vinu, naplnila po všech stránkách znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
39. Dovolání není důvodné ani u požadavku na použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ ultima ratio “ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
40. Posoudí-li se povaha projednávaného činu, není pochyb o tom, že jde o závažné, společensky škodlivé jednání, které směřovalo proti osobě stižené duševní poruchou, jíž obviněná zneužila k vlastnímu obohacení, a to způsobem vzbuzujícím opovržení, jestliže se uváží oddanost, s jakou J. D. k obviněné vzhlížel, a jak jí důvěřoval v představě, že mu nahradí rodiče, až zemřou. Hledal u ní oporu. Jejím zájmem však bylo této jeho důvěry zneužít a sliby vytvořit situaci, aby svým rodičům vzal jejich úspory a předal jí je. Tato okolnost vedle výše způsobené škody společenskou škodlivost jejího činu značně zvyšuje a svědčí o její bezohlednosti, hamižnosti a rafinovanosti. Škodlivost činu se projevuje zejména v tom, že zneužila důvěry a náklonnosti mentálně retardovaného člověka k tomu, aby jej ovlivnila natolik, že vlastní rodiče připravil o část majetku za účelem jejího obohacení. Z uvedeného důvodu není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu obviněné, ale naopak plně v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku jde o zavrženíhodné chování, u něhož by jiné prostředky nápravy než prostřednictvím trestního práva nepřicházely do úvahy (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
41. V daných souvislostech je nedůvodnou i námitka obviněné, že jí byl uložen nepřiměřený trest odnětí svobody, jenž jí byl vyměřen v trvání třiceti měsíců a podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s povinností uhradit škodu. Právě naopak jde o trest spíše mírný, rozhodně však nikoliv nepřiměřeně tvrdý, jak se obviněná v dovolání snaží tvrdit. I přes tuto úvahu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výhrady obviněné na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ale ani žádný jiný nedopadají. Námitky proti výroku o trestu lze totiž uplatňovat zásadně prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž je dán, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
42. Obviněnou vytýkaná nepřiměřená přísnost jí uloženého podmíněného trestu odnětí svobody nepodložená konkrétními argumenty, vyjma tvrzení, že se popsaného jednání nedopustila, nejenže v rámci dovolání nepodléhá přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, ale rovněž je z výše rozvedených důvodů zcela nedůvodnou výhradou, neboť soudy při ukládání trestu obviněné respektovaly všechna pravidla pro jeho vyměření (srov. §38 a 39 a násl. tr. zákoníku), a proto odráží z hlediska práv obviněné okolnosti případu i její dosavadní bezúhonnost, i když nad svým činem v této věci neprojevila žádnou lítost.
VIII. Závěr Nejvyššího soudu
43. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl učinit na základě přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu, tak dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu