ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.714.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 714/2022-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného F. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 10 To 15/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 67/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 3 T 67/2021, byl obviněný F. N. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, v částce 25 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená nezletilá AAAAA odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i poškozená nezletilá AAAAA. Obě podaná odvolání byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 10 To 15/2022, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tím, že v blíže nezjištěné době kolem 18:00 hodin dne 10. 5. 2021 po předchozím požití alkoholu poté, co do jím obývaného přístřešku umístěného v zeleni naproti domu čp. XY v ulici XY v Mělníku přišla poškozená nezletilá AAAAA, narozena XY, se svou kamarádkou nezletilou BBBBB (pseudonym), která po chvíli odešla, poškozenou poté, co si s ní chvíli povídal a nabízel jí sušenky a bonbóny, za účelem uspokojení pohlavního pudu násilím donutil k pohlavnímu styku tak, že ji jednou rukou chytil kolem ramen, povalil ji na položené matrace, druhou rukou jí vyhrnul tílko ke krku a snažil se jí stáhnout kraťasy a kalhotky, čemuž se poškozená bránila tím, že držela nohy od sebe, aby kraťasy nešly sundat, což, když poškozené došly síly, překonal a kraťasy s kalhotkami jí sundal, poté poškozené, když ji stále držel, jazykem olizoval prsa a genitálie, snažil se ji líbat na ústa, hladil ji rukou na prsou, na břiše a na nohách a když nezletilá poškozená, která projevovala s jeho jednáním nesouhlas, chtěla, aby ji pustil a nechal ji, tak ji stále držel za rameno a ve svém jednání pokračoval, když svého jednání posléze zanechal, nezletilá poškozená se oblékla a z místa odešla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 10 To 15/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a rovněž tak byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyjádřil v úvodu svého mimořádného opravného prostředku přesvědčení, že soudy hodnotily důkazy v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., když zjištěné skutečnosti vykládaly zásadně v jeho neprospěch, ačkoliv přetrvávají zásadní mezery ve skutkových zjištěních a rovněž tak ve znaleckých závěrech. Rozhodování soudů vykazuje prvky zaujatosti a dovoláním napadené usnesení je nepřezkoumatelné. Obviněný zdůraznil, že nezletilou poškozenou nelákal do svého příbytku pod příslibem sladkostí a pokud s ní komunikoval, nečinil tak s motivací uspokojení pohlavního pudu. V rámci svého vyjádření ke skutku čerpal vzhledem k časovému odstupu a amnézii v důsledku vysoké míry požitého alkoholu spíše z informací načtených z trestního spisu než ze svých autentických vzpomínek. Vyloučil, že by nezletilou poškozenou ve svém příbytku držel násilím, že se v místě zdržela po jí uváděnou dobu a že by jí jakkoliv ublížil. Nad svým možným závadovým jednáním opakovaně vyjádřil lítost.
6. Dále dovolatel namítl, že výpověď nezletilé poškozené je v podstatných částech rozporná s výpověďmi dalších slyšených svědků, zejména v otázce užitého násilí a intenzity možného intimního styku. Připomenul, že svědkyně nezletilá BBBBB uvedla, že obviněného vyhledala sama nezletilá poškozená a sladkosti dostaly dívky za donesené pampelišky. Nepopisovala naopak, že by dovolatel nezletilou poškozenou olizoval na genitáliích anebo ji držel na místě násilím, ta měla vedle něho ležet na matraci volně. Svědci D. L., P. T., nezletilý CCCCC (pseudonym) a P. V. nepozorovali na nezletilé poškozené žádné známky násilí, zkroušení či psychických následků. Posledně jmenovaná svědkyně též zmínila, že nezletilá poškozená měla svědkyni nezletilou BBBBB přesvědčovat, aby s ní na místě zůstala. Vzhledem k tomu, že výpověď nezletilé poškozené, jakožto jediný přímý důkaz o projednávaném skutku, vykazuje shora vyjmenované nedostatky, došlo odsouzením obviněného (ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20) k porušení §2 odst. 5 tr. ř., zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Obviněný se neztotožnil se závěry vyvozenými ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie. Přibraní znalci hodnotili zčásti rozdílně snížení jeho ovládacích schopností vlivem požitého alkoholu. Vzhledem k naměřeným hodnotám alkoholu v jeho krvi mohla být v době skutku atakována hranice nesoucí riziko vážné otravy alkoholem. Za této situace je takřka vyloučena příčetnost dovolatele v rozhodném časovém rámci. I skutečnost, že si mohl v určitém rozsahu vybavit sled událostí předmětného dne, nevylučuje vymizení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností. Obviněný taktéž vytkl nekompletnost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a to i při vědomí, že výsledky dechové zkoušky jsou pouze orientační. Takto zjištěné hodnoty se vymykají limitům možných odchylek. Důvody diametrálně odlišných hodnot však soudní znalec nezjišťoval. Podle názoru dovolatele listinné důkazy nijak neprokazují, že by mezi ním a nezletilou poškozenou došlo k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, tím spíše že by tento akt měl být realizován za použití násilí. Shrnul proto, že v řízení byla porušena zásada in dubio pro reo obsažená v §2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
8. Obviněný nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku jako trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V obecné rovině uvedl, že za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Typickým příkladem je orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, digitální penetrace či penetrace různými pomůckami. Z provedených důkazů se však nepodává, že by mezi dovolatelem a nezletilou poškozenou mělo dojít k některé z výše uvedených praktik. Nejasnost je patrná i z rozdílných názorů soudů obou stupňů; podle odvolacího soudu mělo dojít k naplnění skutkové podstaty podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku plně a nekompromisně, zatímco nalézací soud uznal, že se jednalo o hraniční případ ve smyslu intimního styku s poškozenou. Obviněný proto konstatoval, že pokud došlo k intimnímu styku, tento nedosahoval intenzity srovnatelné se souloží. Taktéž se vymezil proti tomu, že by v projednávané věci mělo být objektivně prokázáno užití násilí z jeho strany vůči nezletilé poškozené.
9. Dovolatel dále vytkl, že trestní řízení nebylo provedeno zákonem předepsaným způsobem. Blíže vysvětlil, že v přípravném řízení obhajoba učinila dva návrhy na doplnění vyšetřování, a to doplnění výpovědi obviněného a vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie. Policejním orgánem však byly tyto návrhy jako nadbytečné zamítnuty s odůvodněním, že dovolatel má možnost se ke skutečnostem kladeným mu za vinu vyjádřit v hlavním líčení. V popsaném postupu policejního orgánu lze spatřovat porušení práva na obhajobu i tendenčnost tohoto postupu, neboť policejní orgán předjímal podání obžaloby a případné navazující projednání věci v hlavním líčení před soudem. Obviněný přitom po zahájení trestního stíhání zcela legitimně využil svého práva nevypovídat ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř. Z této skutečnosti ovšem nelze dovozovat jakékoliv závěry v jeho neprospěch či závěr, že se tím pro futuro vzdal svého práva využití garantovaných prostředků obhajoby, včetně práva vyjádřit se k věci již v přípravném řízení, které je mu dáno §33 tr. ř. V této souvislosti požádal v souladu s §157a odst. 1 tr. ř. o přezkum postupu policejního orgánu dozorujícího státního zástupce, který jej však shledal správným a výtky obhajoby nedůvodnými. Vše výše uvedené tak svědčí o zaujatém postupu policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce vůči dovolateli v přípravném řízení.
10. Obviněný taktéž napadl výrok o uloženém trestu, který podle jeho názoru nerespektuje kritéria uvedená v §37 až §39 tr. zákoníku. Soudy měly přecenit represivní složku účelu trestu nad složkou výchovnou. Odvolací soud nezohlednil polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. e), l ), m) a o) tr. zákoníku. Naopak nelze souhlasit s tím, že měla být dána přitěžující okolnost podle §42 písm. q) tr. zákoníku, když k předchozím odsouzením došlo k dávné minulosti a dovolatel příslušné tresty dávno vykonal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak odvolací soud vyložil požití alkoholu jako přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku. V daném směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, když navíc není ani zřejmé, z jakých důvodů byl uložen trest odnětí svobody právě ve zvolené výměře. Uložený trest je proto nepřiměřeně přísný vzhledem k povaze a závažnosti projednávané trestné činnosti a poměrům dovolatele.
11. V neposlední řadě obviněný vznesl výhrady i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy nezletilé poškozené. Dokazování k uplatněnému nároku nelze považovat za dostatečné, a proto předmětný nárok nelze hodnotit jako prokázaný co do důvodu a zejména výše. Nezletilá poškozená měla být v celém rozsahu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť nebyly splněny podmínky podle §228 odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu tohoto dovolání v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 10 To 15/2022, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
13. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný uplatňoval shodné námitky od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabýval jak soud prvního stupně, tak odvolací. Odmítla, že by ve věci existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Uplatněné námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Státní zástupkyně následně zopakovala vyjádření odvolacího soudu, kterým shrnul všechny usvědčující důkazy. Stejně tak se přiklonila k jeho názoru, že §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl naplněn zcela a nekompromisně, a tedy že se nejedná o žádný hraniční případ, jak konstatoval soud prvního stupně. Také zdůraznila, že nedošlo ke snížení příčetnosti obviněného. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Přestože obviněný podával dovolání již v roce 2022 (dne 2. 6. 2022, č. l. 421) odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na obsah jeho argumentace se lze opodstatněně domnívat, že by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
16. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech, představující dvě zásadní alternativy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první alternativa, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
17. Obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod výslovně v obou jeho alternativách, nicméně jeho prvá varianta nepřipadá v posuzovaném případě v úvahu, poněvadž nedošlo ke zde předpokládané situaci spočívající v odmítnutí nebo zamítnutí podaného odvolání z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 nebo 3 tr. ř. (tj. bez věcného přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Naproti tomu se v dané věci nabízela druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu, neboť Vrchní soud v Praze odvolání obviněného na základě §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a podle §256 tr. ř. je zamítl jako nedůvodné. Obviněný měl proto možnost napadnout řízení předcházející napadenému usnesení soudu druhého stupně pomocí dalších důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., což ve svém mimořádném opravném prostředku také učinil, když odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž jeho konkrétní argumentace, jak již bylo uvedeno výše, odpovídala nově definovanému zákonnému rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
19. Námitky obviněného, které by odpovídaly zákonnému rozsahu právě popsaného dovolacího důvodu, spočívaly jednak ve zpochybnění zjištění soudu prvního stupně o průběhu projednávaného skutkového děje, jednak ve výhradách vůči vybraným závěrům vypracovaných znaleckých posudků a vypovídající hodnotě dalších listinných důkazů. Daná argumentace by se v obecné rovině dala zařadit pod první alternativu citovaného důvodu dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, což obviněný podpořil i výtkou, že soudy obou instancí nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a že porušily zásadu in dubio pro reo . Nejvyšší soud ovšem neshledal jakoukoliv z konkrétních námitek uplatněných v mezích předmětného argumentačního okruhu za opodstatněnou. Rovněž tvrzení obviněného, že „trestní řízení nebylo provedeno zákonem předepsaným způsobem“ se do určité míry přibližuje výhradě tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí varianty ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně i to zcela postrádá na relevanci.
20. K tématu skutkových zjištění postačuje v obecné rovině konstatovat, že tato plně odpovídají obsahu provedených důkazů. Sám dovolatel u hlavního líčení dne 26. 1. 2022 spontánně vypovídal a fakticky se ke spáchání skutku doznal. Toto jeho doznání lze navíc hodnotit jako poměrně konstantní v rámci celého trestního řízení, kdy se k věci při rozličných příležitostech vyjadřoval. Není přitom potřebné jakkoliv zkoumat, zda jeho výpověď vycházela z jeho autentických vzpomínek, anebo (z důvodu údajné amnézie) z informací uvedených v trestním spisu (to ostatně není ani příliš dobře možné). Podstatné je výlučně to, že jeho doznání koresponduje s dalšími provedenými důkazy, které jej jednoznačně a bez důvodných pochybností usvědčují ze spáchání posuzovaného jednání. Jimi jsou v prvé řadě svědectví nezletilé poškozené AAAAA, podpořené výslechy dalších svědků, a to nezletilé BBBBB, D. L., P. T., nezletilého CCCCC a P. V. Tvrdil-li obviněný, že „výpověď poškozené je v podstatných částech rozporná s výpověďmi dalších slyšených svědků“, vůbec to neodpovídá obsahu všech právě vyjmenovaných důkazů (srov. níže). Významnými byla také odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika (č. l. 182–199), na jejichž základě byl zjištěn profil DNA dovolatele na triku i kalhotkách poškozené. Neobstojí proto ani argument obhajoby, že „listiny provedené k důkazům v rámci hlavních líčení nijak neprokazují, že by mezi odsouzeným a poškozenou došlo k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží“.
21. Jak již bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud neakceptoval námitku týkající se „podstatných rozporů“ mezi svědectvím nezletilé poškozené a výpověďmi dalších svědků. Celkově si nelze nepovšimnout, že obviněný zpochybňoval pouze dílčí skutková zjištění, izolovaně od ostatních, kterážto mnohdy neměla ani podstatný význam z hlediska právního posouzení předmětného skutku. Ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je např. zcela irelevantní, jestli dovolatel nezletilé dívky lákal do svého příbytku pod příslibem sladkostí a s jakou motivací tak činil či zda k němu přišly samy z vlastní iniciativy. Slova nezletilé poškozené o určité formě užitého násilí nemohou vyloučit tvrzení svědkyň P. T. a D. L., že na jejím těle žádné známky násilí nezpozorovaly, neboť způsob provedení činu popsaný v tzv. skutkové větě výroku soudu prvního stupně o vině sám o sobě není toho charakteru, že by nutně musel vést k nějakému (byť i drobnějšímu) zranění na straně oběti. Pokud jde o odkaz na tvrzení nezletilé BBBBB, že poškozená měla vedle obviněného ležet volně, lze pouze poukázat na obrazový a zvukový záznam výpovědi jmenované svědkyně přibližně v čase 25:50 (srov. CD na č. l. 99), kde tato ukazuje způsob držení poškozené kolem ramen víceméně v souladu s její vlastní výpovědí. Jestliže tatáž svědkyně nepopisovala, že by dovolatel olizoval nezletilou poškozenou na genitáliích, je možno opět jen ve stručnosti zmínit, že nezletilá BBBBB byla přímým svědkem pouze malé části probíraného nezákonného jednání, proto z její výpovědi nelze v žádném případě uzavřít, že k dané aktivitě vůbec nedošlo. Zcela irelevantní jsou ve světle posouzení věci dohady, zda byla poškozená po skutku zkroušená či nikoliv nebo zda čin zanechal nějaké následky na její psychice. Totéž platí pro okolnost, že měla v průběhu sexuálního aktu gestem ruky naznačovat nezletilé BBBBB, aby na místě zůstala, což svědčí toliko o neschopnosti nezletilé poškozené na nastalou situaci adekvátně reagovat.
22. Je tedy možno shrnout, že námitky obviněného nejsou s to jakkoliv otřást již ustálenými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která i Nejvyšší soud považuje za logická a správná. Proto není oprávněn do nich nejen zasahovat, ale též v podrobnostech opětovně rozebírat provedené důkazy, znovu je hodnotit a vyvozovat z nich své vlastní skutkové závěry. To vše je totiž výsadou soudu prvního stupně, do které mohou vyšší soudy interferovat pouze v mimořádných případech předpokládaných např. v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, které se ale v projednávané věci nevyskytly. Proto postačuje, že se dovolací soud vypořádal s uplatněnými výhradami obviněného a ve zbytku může v celém rozsahu odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup odvolacího a zejména pak dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Nad rámec řečeného lze ještě doplnit, že v projednávaném případě nebylo žádné místo ani pro aplikaci principu in dubio pro reo , neboť přijatá skutková zjištění žádné (natož důvodné) pochybnosti nevyvolávají, případně pro postup popsaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20, poněvadž ten dopadá na případy, kdy jsou rozhodnutí soudů založena na jediném důkazu, což je procesní situaci v této trestní věci velmi vzdáleno.
23. Stejně jako závěry soudu prvního stupně o průběhu rozhodného skutkového děje, zcela obstojí také zjištění o příčetnosti dovolatele v době spáchání skutku. To vychází ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jímž byla zjištěna přibližná hladina alkoholu v jeho krvi ve zkoumaném období, a především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie, znalců prof. MUDr. Jiřího Rabocha, DrSc., a PhDr. Karla Netíka. Tito znalci u obviněného nezjistili přítomnost duševní choroby ve vlastním slova smyslu. Jeho osobnost je patologicky strukturována, byla u něj diagnostikována smíšená porucha osobnosti. Jeho rozpoznávací schopnosti vzhledem k posuzované trestné činnosti byly hodnoceny jako zachovalé, zatímco schopnosti ovládací vlivem požitého alkoholu v kombinaci s disharmonickou strukturou osobnosti obviněného jako mírně až podstatně snížené, nebyly však zcela vymizelé. Obviněný zná účinky alkoholu na svou osobu, dokáže ovládnout počátek konzumace i její průběh. Z hlediska hodnocení nepříčetnosti pachatele či jeho zmenšené příčetnosti je rozhodující pouze to, zda jsou dané schopnosti pro duševní poruchu v době spáchání činu zcela vymizelé či zda jsou podstatně sníženy (§26, §27 tr. zákoníku). V případě obviněného nepřicházelo v úvahu reálně uvažovat o existenci relevantní duševní poruchy, která by dovolovala konstatovat zmenšenou příčetnost, natož nepříčetnost. Na tom nemohou ničeho změnit obhajobou poukazované závěry odborné literatury, podle níž měla naměřená hladina alkoholu v jeho krvi dosahovat hranice možné otravy. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. Jan Stříbrný, Ph.D., u hlavního líčení uvedl, že na pravidelného uživatele alkoholu působí získaná hladina méně než na příležitostného pijáka. Tímto znalec jen potvrdil všeobecně známý fakt, o němž se ve své vlastní praxi mnohokrát přesvědčily všechny trestní soudy činné v celé České republice, Nejvyššího soudu nevyjímaje. To dokreslují rovněž okolnosti posuzovaného případu, podle nichž na dovolateli, přestože v kritický den zkonzumoval svou obvyklou dávku dvou litrů piva a tří dcl vodky, si dívky nevšimly žádných známek opilosti (což má určitý význam i přes nezkušenost obou nezletilých s tímto fenoménem). Opodstatnění pak nemají ani výhrady nekompletnosti toxikologického znaleckého posudku, jelikož v rámci zkoumání hladiny alkoholu jsou směrodatné vzorky krve a nikoliv orientační (a méně přesné) výsledky dechové zkoušky. Navíc znalec se i k tématu rychlého poklesu alkoholu v krvi u hlavního líčení vyjádřil.
24. Akceptovat nelze ani výtku, že trestní řízení neproběhlo zákonem předepsaným způsobem, která navíc hraničí nejen s vymezeným rozsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dokonce též s kritérii přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Je totiž patrné, že danou argumentací je napadáno jednak rozhodnutí policejního orgánu ze dne 15. 11. 2021 (č. l. 281), jímž byly zamítnuty návrhy obhajoby na doplnění vyšetřování, jednak přípis dozorujícího státního zástupce ze dne 16. 12. 2021 (č. l. 286), jímž byl postup policejního orgánu označen za správný a vznesené výhrady obhajoby za nedůvodné. Obě uvedená rozhodnutí učiněná v přípravném řízení nemohou být v žádném ohledu napadána dovoláním, jelikož nesplňují ani jeden z požadavků uvedených v §265a odst. 1 tr. ř. (tj. pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, které zákon připouští), ani nejsou součástí taxativního výčtu rozhodnutí ve věci samé zakotveného do §265a odst. 2 tr. ř. Námitku opomenutého důkazu by tedy mohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení posoudit pouze tehdy, mělo-li by k případné vadě tohoto druhu dojít v řízení před soudy, čímž by byla negativně poznamenána jimi vydaná meritorní rozhodnutí.
25. Z přiloženého spisového materiálu v této trestní věci však Nejvyšší soud zjistil, že nesouhlas s neprovedením navrhovaných důkazů vyjádřila obhajoba ještě ve vyjádření k podané obžalobě ze dne 25. 12. 2021 (č. l. 306), jímž učinila návrh na vrácení věci k došetření státnímu zástupci. Jakýkoliv další přípis adresovaný některému ze soudů ve věci činných, který by obsahoval tentýž podnět k doplnění dokazování, již ve spise chybí. Navrhovaný výslech obviněného byl řádně proveden při hlavním líčení dne 26. 1. 2022, čímž mu bylo dáno v plném rozsahu právo vyjádřit se ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu a důkazům o nich (srov. §33 odst. 1 tr. ř.). Přitom provedení důkazu před soudem prvního stupně má pro rozhodnutí ve věci podstatně vyšší význam než realizace daného úkonu v přípravném řízení, a to vzhledem k zásadě bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení (srov. §2 odst. 11, 12 tr. ř.). O opomenutí důkazu výslechem dovolatele tedy v projednávaném případě nemůže jít. Co se týče návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie, je nutno připomenout, že obhajoba v hlavních líčeních konaných ve dnech 26. a 27. 1. 2022 (srov. protokoly na č. l. 329 a 334) neuplatnila žádné návrhy na doplnění dokazování, nic takového neučinila ani v rámci podaného odvolání (č. l. 362), ani následného veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 22. 3. 2022 (srov. protokol na č. l. 376). Přitom obhajobě nic nebránilo návrh na vypracování předmětného revizního znaleckého posudku některému ze soudů předložit. Pokud se tak nestalo, nelze namítat, že trestní řízení neproběhlo zákonem předepsaným způsobem, neboť těžištěm dokazování není přípravné řízení, ale právě až řízení před soudy (resp. soudem prvního stupně).
26. Dále obviněný nesouhlasil s hmotněprávním posouzením skutku, a to konkrétně se závěrem soudů o naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka již spadá do okruhu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, na jehož základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, naplní znaky zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, dopustí se zločinu znásilnění i podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, čin provedl (spáchal) pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchal takový čin na dítěti mladším patnácti let. Jak již připomenul obviněný ve svém dovolání, za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Taková situace je simulována jiným mechanismem (např. jazykem, prsty nebo jiným předmětem), který schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby šlo o skutečnou soulož. Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, eventuálně další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1834–1849).
28. Jak bylo právě naznačeno, dovolatel zpochybnil naplnění zákonného znaku „spáchání činu jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“, když vyjádřil přesvědčení, že z provedených důkazů nevyplývá, že by mezi ním a nezletilou poškozenou mělo dojít k některé z výše jmenovaných sexuálních praktik. Rovněž poukazoval na rozdílnost náhledu soudů obou stupňů na danou problematiku a z toho plynoucí nejasnost právního posouzení. I tyto výhrady hodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává mimo jiné, že dovolatel olizoval nezletilou poškozenou na genitáliích, což lze bez dalšího považovat za situaci, kdy je klasické spojení pohlavních orgánů muže a ženy simulováno jiným mechanismem (v daném případě nahrazoval jeden z pohlavních orgánů jazyk obviněného) a vyvolává také podobné účinky. Ostatně orální pohlavní styk, za který by ve své podstatě bylo možno označit také posuzované jednání, je i ve výše citované odborné literatuře uváděn jako typický příklad jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Proto ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o naplnění zákonného znaku skutkové podstaty podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Stejně tak nesdílí názor obhajoby, že by drobné odlišnosti v úvahách soudů znamenaly namítanou nejasnost právního posouzení. Podstatné je toliko to, že obě instance se na právní kvalifikaci předmětného jednání ve výsledku zcela shodly, přičemž jejich rozdílný náhled na intenzitu naplnění shora opakovaně zmiňovaného zákonného znaku již ve věci žádnou zásadní roli nehraje.
29. Obviněný brojil také proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Výrok o trestu lze s využitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadat v rámci jeho druhé alternativy, tj. „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči shora uvedenému dovolacímu důvodu. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
30. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
31. Z obsahu formulovaných námitek je zřejmé, že obviněný považoval uložený trest za nepřiměřeně přísný. Jak bylo ovšem detailně popsáno výše, nepřiměřenost trestu není žádným zákonem upraveným dovolacím důvodem, na jehož základě by dovolací soud mohl tuto otázku v podrobnostech přezkoumávat. Jediným jeho oprávněním je tudíž posoudit, zda uložením určitého konkrétního trestu v určité konkrétní výměře nedošlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a tím i k nepřípustnému zásahu do základních práv a svobod obviněného. Právě tímto prizmatem Nejvyšší soud nahlížel na dovolatelem napadený výrok o uloženém trestu, jakýkoliv nesoulad s ústavním pořádkem České republiky však neshledal.
32. Je vhodné připomenout, že trest byl obviněnému ukládán v rámci trestní sazby §185 odst. 3 tr. zákoníku, která činí pět až dvanáct let. Konkrétní výměra trestu odnětí svobody byla stanovena na dobu sedmi let, tedy ve spodní třetině zákonem vymezeného rozsahu. Už jen z tohoto pohledu se uložený trest nejeví být nepřiměřeně přísným. Vedle toho si je nutno uvědomit, že skutek spočívající v sexuálně motivovaném útoku proti dítěti nižšího školního věku je společensky vysoce škodlivým jednáním, jelikož může mít (a obvykle též mívá) negativní dopady na další vývoj nezletilé oběti (zejména v sexuální a vztahové oblasti), které se většinou projeví až s delším časovým odstupem a následně mohou přetrvávat po dlouhou dobu. Ani z tohoto hlediska tak nelze trest hodnotit jako nepřiměřeně tvrdý. Koneckonců, v daném případě to byla spíše nižší intenzita posuzovaného jednání, kterou správně vyzdvihl soud prvního stupně, jež stála v cestě uložení ještě citelnějšího trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud je přesvědčen, že soud prvního stupně vyhodnotil správně všechny okolnosti významné z hlediska úvah o výměře trestu odnětí svobody a že přistupoval rovnocenně jak ke skutečnostem svědčícím ve prospěch obviněného, tak těm vyznívajícím v jeho neprospěch. Nelze proto souhlasit s obhajobou, že by některé polehčující okolnosti nezohlednil, poněvadž v dovolání označené okolnosti uvedené v §41 písm. e) a m) tr. zákoníku nebyly v posuzovaném případě dány, co do polehčující okolnosti uvedené v §41 písm. o) tr. zákoníku soud prvního stupně vcelku výstižně připomněl, že ve vyjádřeních obviněného scházela větší, upřímnější lítost vyslovená ve vztahu k poškozené a uvědomění si možných dopadů na její budoucí život, okolnost ve smyslu §41 písm. l ) tr. zákoníku soud jako polehčující akceptoval (bod 47. rozsudku soudu prvního stupně). Nebylo chybou zohlednit ani přitěžující okolnost uvedenou v §42 písm. p) tr. zákoníku [ve znění účinném v době spáchání činu, nyní písm. q)], spočívající v tom, že obviněný byl již pro trestný čin odsouzen. V této souvislosti nelze pominout, že všechna odsouzení dovolatele, bez ohledu na časový odstup mezi nimi a různorodost trestné činnosti, spojoval společný jmenovatel v podobě spáchání činu pod vlivem alkoholu, z čehož je patrné nedostatečné poučení obviněného z jeho minulých chyb. Lze tedy uzavřít, že uložený nepodmíněný trest v trvání 7 let shledal Nejvyšší soud zcela zákonným, odpovídajícím kritériím §39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku a ve svých důsledcích i ústavně konformním, přičemž se plně ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně v bodech 46. až 49. jeho rozsudku, na které v podrobnostech odkazuje.
33. Poslední uplatněnou výhradu podaného dovolání, směřující do výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle §228 odst. 1 tr. ř., posoudil Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako zjevně neopodstatněnou. Nelze souhlasit s tvrzením obhajoby, že by vznik nemajetkové újmy nebyl v řízení dostatečně prokázán. Zjištěným jednáním, úmyslným trestným činem, totiž obviněný zcela nepochybně zasáhl do osobní sféry nezletilé poškozené, do její sexuální integrity, do svobody jejího rozhodování a její důstojnosti. Nadto ji zcela nepřipravenou, velice předčasně a naprosto nezdravým způsobem uvedl do oblasti sexuality, což je nezpochybnitelný škodlivý následek daného činu spojený navíc s vysokým rizikem dalších nežádoucích jevů v jejím budoucím intimním a partnerském životě. Již jen na základě toho lze konstatovat vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy na straně nezletilé poškozené ve smyslu §2894 a §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Soudu prvního stupně tak nic nebránilo, aby ve smyslu §2951 odst. 2 o. z. rozhodl o výši přiměřeného zadostiučinění, přičemž tak učinil opět zcela zákonným způsobem. Významnou měrou přihlédl i k majetkovým poměrům obviněného, proto částku, kterou mu výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. vyměřil, rozhodně nelze považovat za jakkoliv nepřiměřenou. V podrobnostech dále postačuje odkázat na body 50. až 52. prvoinstančního rozsudku, bod 13. usnesení odvolacího soudu.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu