ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.991.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 991/2022-776
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2022 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2022, č. j. 8 To 192/2022-744, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 138/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 5. 2022, č. j. 1 T 138/2021-722, uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (ad I. výroku rozsudku) a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ad II. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 10. 2019, č. j. 13 T 120/2019-50, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a ½ (tři a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 10. 2019, č. j. 13 T 120/2019-50, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 7. 2022, č. j. 8 To 192/2022-744, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 10. 2019, č. j. 13 T 120/2019-50, uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 34 (třiceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 10. 2019, č. j. 13 T 120/2019-50, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že svou vinu nepopírá, nárok na náhradu škody poškozených uznává a hradí v maximální výši jaké je schopen, od začátku spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení, projevil lítost, ale soud prvního stupně ani soud druhého tyto polehčující okolnosti ve svých rozhodnutí nezohlednily. Obviněný má za to, že je v nejlepším zájmu poškozených, aby nevykonával trest odnětí svobody, ale aby mohl nadále pracovat a hradit způsobenou škodu. Dále uvedl, že se neztotožňuje s právním hodnocením skutků, jelikož z provedeného dokazování nevyplývá, že všechny skutky spáchal úmyslně, nebo že s nimi byl srozuměn, a proto došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Rovněž konstatoval, že považuje aplikaci ustanovení o souhrnném trestu za nepřiměřeně přísnou a příliš formalistickou, odporující zásadě individualizace ukládání trestu. V této souvislosti uvedl, že uložený trest považuje za nepřiměřené přísný, nezohledňující polehčující okolnosti a soudy rozdělením skutků na trestný čin zpronevěry a trestný čin podvodu v podstatě „maximalizovaly“ výši trestu, aniž by uvedly, proč byl jeden skutek kvalifikován jako zpronevěra a další jako podvod. V této souvislosti obviněný uvedl, že považuje rozsudek za nepřezkoumatelný a také poukázal na zmatečnost napadeného rozsudku spočívající v rozporu s rozhodnutím Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 10. 2019, č. j. 13 T 120/2019-50, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 týdnů, přičemž napadený rozsudek opakovaně uvádí trest v trvání 10 měsíců. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí nebo jej změnil tak, že obviněnému uloží podmíněný trest odnětí svobody.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Předně je třeba uvést v reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo , že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu (zjevného rozporu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů přitom vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud musí konstatovat, že uplatněnými námitkami se tak obviněný pouze snaží o změnu skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, což však shora uvedené dovolací důvody nenaplňuje.
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci odvolání obviněného musel zabývat soud odvolací, což je také patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž obviněný svojí argumentací primárně napadá skutková zjištění a ve vazbě na ně až sekundárně právní kvalifikaci svého jednání vyplývající z provedeného dokazování [ poukazoval mj. na to, že není možné u všech skutků dovodit jeho úmysl; není zřejmé, proč některé skutky byly hodnoceny jako zpronevěra a další jako podvod atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před odvolacím soudem, se tento soud podrobně a řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, když např. v bodech 10. – 11. svého rozsudku mj. konstatoval, že „Je z hlediska obecné charakteristiky zřejmé, že v prvním případě (skutek pod bodem I.) provedl jen část prací a větší část poskytnutých záloh ve shora uvedené výši si ponechal pro svoji potřebu, přičemž v užití takto účelově svěřených prostředků sehrála rozhodující roli tehdejší závislost obžalovaného na hracích automatech. V době, kdy se tak dostal do jednoznačné platební neschopnosti, sjednal si další zakázky, u kterých již v době sjednávání věděl, že jim nebude schopen dostát, tedy byl slovy zákona minimálně srozuměn s tím, že svým závazkům nedostojí, když navíc pro četné exekuce nebyl schopen peníze utracené v rozporu se závazky ničím nahradit a nedůvodně spoléhal na to, že se mu výhrou podaří získat dostatek finančních prostředků k řešení dluhů. Výsledkem jeho jednání jsou pak v napadeném rozsudku uvedené skutky. K tomu odvolací soud dodává, že u skutku popsaném pod bodem I. bylo zřejmé, že obžalovaný v době, kdy převzal peníze od poškozené M. D. nejednal v podvodném úmyslu, což se projevilo tím, že začal provádět sjednané práce a realizoval následně zhruba polovinu objednaného díla, a až v době jeho realizace se rozhodl část peněz použít pro svoji potřebu, která v té době vyvěrala zejména z jeho gamblerství, což vyplynulo i z příslušného znaleckého posudku. Naproti tomu u skutku popsaném pod bodem II. napadeného rozsudku byl prokázán podvodný úmysl na straně obžalovaného, který spočíval v tom, že od samého počátku neměl v úmyslu objednané dílo provést a pro zastření svých podvodných úmyslů maximálně provedl drobné přípravné práce, aby se mu lépe podařilo od poškozených vylákat peníze...Jde-li pak o subjektivní stránku je zřejmé, že obžalovaný jednal v úmyslu eventuálním dle §15 odstavec 1 písmeno b) trestního zákoníku atd.“ Z výše uvedeného je tedy zcela nesporné, že obviněný se patrně podrobněji neseznámil se závěry soudů prvního i druhého stupně, které jsou jednoznačně formulovány v odůvodnění jejich rozhodnutí, když v dovolání konstatoval, „že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, proč soud prvního stupně kvalifikoval první skutek jako zpronevěru a ostatní jako podvod…“. Tato argumentace obviněného jednoznačně podporuje závěr Nejvyššího soudu, že dovolání po své obsahové stránce je identické s odvoláním.
16. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 15.), je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 9. rozsudku odvolacího soudu), přičemž sám nad rámec úvah soudu prvního stupně tyto dále rozvedl. Lze také dodat, že odvolací soud se v bodě 10. svého rozsudku podrobně zabýval námitkami obviněného stran nepřezkoumatelnosti právní kvalifikace (viz též bod 15.). Nejvyšší soud musí také konstatovat, že obviněný nejenže opakuje námitky obsažené ve svém řádném opravném prostředku, ale v rámci svého dovolání ani nereflektuje, že mu odvolací soud v některých námitkách dal za pravdu a napadené vady zhojil, když obviněný znovu poukazuje na zmatečnost rozsudku soudu prvního stupně spočívající v rozporu s argumentací rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 10. 2019, č. j. 13 T 120/2019-50, kterým byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 týdnů, přičemž okresní soud v odůvodnění svého rozsudku v předmětné trestní věci opakovaně uvádí dobu uloženého trestu odnětí svobody nesprávně v trvání 10 měsíců, přičemž však odvolací soud na danou námitku k odvolání obviněného již reagoval a s touto se řádně vypořádal v bodě 15. svého rozsudku (viz shora), kde dal obviněnému za pravdu. Stran argumentace obviněného, který opětovně soudu prvního stupně vytýká již výše zmíněnou nelogičnost, kterou odvolací soud napravil, lze poukázat také na jistou nelogičnost a nesoustředěnost při tvorbě podaného dovolání, kdy obviněný i přes skutečnost, jak sám ve svém dovolání uvádí, že svoji vinu nepopírá, nároky na náhradu škody uznává a s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje, tak svojí argumentací napadá úmysl jednotlivé skutky spáchat. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud tyto dospěly k závěru o vině obviněného.
17. Z dovolací argumentace obviněného stran uloženého trestu odnětí svobody lze dovodit, že tato ve své podstatě pouze směřuje vůči jeho nepřiměřenosti a zejména vůči nesprávnému vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku, byť obviněný poukazuje na přílišné formalistické uplatnění souhrnného trestu.
18. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
19. Ve vztahu k výše uvedenému a byť obviněným neuplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
20. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.
21. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným . Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
22. Takové pochybení (viz shora bod 21) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.
23. Je přitom nutno zmínit, že obviněný znovu opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud dal částečně obviněnému za pravdu a na základě odvolání obviněného zrušil výrok o trestu, jelikož jej shledal jako nepřiměřeně přísný (bod 16. rozsudku odvolacího soudu), přičemž mu uložil trest mírnější, v trvání třiceti čtyř měsíců, oproti původně soudem prvního stupně uloženému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců (ve vazbě na ukládaný trest souhrnný s odkazem na nesprávně soudem zmíněnou výměru trestu v trvání deseti měsíců oproti správné výměře v trvání deseti týdnů), při trestní sazbě v rozpětí od dvou do osmi let, tedy při dolní hranici zákonné trestní sazby. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců jako souhrnný, lze stěží hovořit, a to ve vazbě na shora uvedené, o tom, že by mělo jít o trest nepřiměřeně přísný. Odvolací soud pak v bodě 13. a následujících odůvodnění svého rozsudku správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a zcela přiléhavě odůvodnil důvody pro zmírnění trestu obviněnému, tudíž ani argumentace obviněného, že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, není zcela přiléhavá, přičemž s ohledem na argumenty zmíněné obviněným v dovolání, lze mít i pochybnosti, zda tyto polehčující okolnosti by existovaly ve vztahu ke všem ustanovením, která obviněný v dovolání zmiňuje. Lze také uvést, že odvolací soud se v bodě 13. a následujících svého rozhodnutí zabýval námitkou obviněného stran uložení souhrnného trestu, přičemž dospěl ke správnému závěru, že postup podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl správný. Za takto naznačené situace je zřejmé, že uložený trest obviněnému při spodní hranici zákonné trestní sazby není trestem nepřiměřeně přísným, který by se mohl ocitnout v rozporu s ústavními právy obviněného.
24. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 24 ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu