ECLI:CZ:NS:2023:11.TCU.125.2023.1
sp. zn. 11 Tcu 125/2023-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 8. 11. 2023 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl takto:
I. Podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na část odsouzení občana České republiky M. K. , rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 46 Hv 8/22a, v němž byl uznán vinným přečinem profesionálně provedené krádeže za účelem výdělku spáchané vloupáním podle §127, §129 odst. 1 bod 1, 2 a §130 odst. 1, 1. případ rakouského trestního zákoníku (bod A. rozsudku), a tomu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.
II. Zamítá se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně odsouzení občana České republiky M. K. , rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika, ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 46 Hv 8/22a, a to pro přečin křivé výpovědi podle §288 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (bod B. I. rozsudku) a přečin nadržování podle §299 odst. 1 rakouského trestního zákoníku (bod B. II. rozsudku) a jemu odpovídající část trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Zemského soudu v Linci, Rakouská republika (dále jen „cizozemský soud“), ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 46 Hv 8/22a, který nabyl právní moci téhož dne, byl M. K. (dále také jen „odsouzený“) uznán vinným ze spáchání přečinů profesionálně provedené krádeže za účelem výdělku spáchané vloupáním podle §127, §129 odst. 1 bod 1, 2 a §130 odst. 1, 1. případ rakouského trestního zákoníku, křivé výpovědi podle §288 odst. 1 rakouského trestního zákoníku a nadržování podle §299 odst. 1 rakouského trestního zákoníku. Za uvedené trestné činy cizozemský soud odsouzenému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
2. Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se odsouzený (stručně řečeno) dopustil výše uvedených trestných činů tím, že:
A. níže uvedeným právnickým osobám odcizil cizí movité věci s úmyslem se přivlastněním neoprávněně obohatit, a sice
I. v XY, XY, v noci na 11. 7. 2022, spolku Naturpark Blockheide Gmünd-Eibenstein vloupáním peněžní hotovost ve výši cca 500 EUR, a to tak, že:
a) rozbil okno kiosku a vnikl dovnitř,
b) vypáčil granitovou schránku na milodary nacházející se vně kiosku;
II. v obci XY, XY, firmě Eurospar Gmünd, profesionálním způsobem za účelem výdělku:
a) dne 13.10.2022 6 lahví lihovin v hodnotě EUR 133,41;
b) dne 14.10.2022 5 lahví lihovin v hodnotě EUR 246,50;
c) dne 17.10.2022 6 lahví lihovin a 4 kusy kosmetických výrobků v celkové hodnotě EUR 619,16, přičemž zůstalo u pokusu, protože byl dopaden při činu;
B. dne 11.11.2021 v XY při hlavním líčení u zemského soudu Linec k věci se spis. zn. 27 Hv 95/21a
I. vypovídal křivě jako svědek při svém formálním výslechu k věci tak, že souhrnně vypověděl, že prý krádeže spáchal sám, že M. S. nepřinesl žádné odcizené věci, že o krádežích nevěděl, nýbrž že mu pouze pomáhal při nakládání, ačkoli v přípravném řízení několikrát uvedl, že byl jeho spolupachatelem, a oba byli zemským soudem v Linci odsouzeni kvůli vzájemnému spolupachatelství ve věcech vedených pod sp. zn. 27 Hv 95/21a a 39 Hv 71/21d.
II. se výpovědí uvedenou v bodě B. I. úmyslně pokusil svého přítele M. S., který spáchal jednání podléhající trestu, totiž mimo jiné zločin těžké a profesionálním způsobem za účelem výdělku spáchané krádeže dílem vloupáním podle §§127, 128 odst. 1 bod 5, 129 odst. 1 bod 1 a bod 3, 130 odst. 1 a odst. 2 StGB, zbavit částečně stíhání a odsouzení ve věci vedené pod sp. zn. 27 Hv 95/21a.
3. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“).
4. Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou částečně splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona.
5. Především je třeba uvést, že podle §4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Ustanovení §4 odst. 4 zákona se použije obdobně.
6. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie.
7. Pokud jde o druhou formální podmínku postupu podle §4a odst. 3 zákona, tedy podmínku oboustranné trestnosti činu, zásadně platí, že jestliže je předmětem odsuzujícího cizozemského rozsudku více skutků, posuzuje se podmínka oboustranné trestnosti samostatně ve vztahu ke každému z těchto více skutků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod č. 51/2000-I. Sb. rozh. tr.). Dále platí, že je-li předmětem odsuzujícího rozsudku více skutků, ale některý z nich není trestným činem podle trestního zákona České republiky, hledí se jako na odsouzení soudem České republiky v takovém případě jen na část odsouzení, která se týká skutku (skutků), u něhož je podmínka oboustranné trestnosti splněna.
8. Odpovídající část trestu, která se týká skutku, u kterého je podmínka oboustranné trestnosti splněna, určí Nejvyšší soud v rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona s přihlédnutím k závažnosti skutku, ohledně kterého tyto podmínky splněny nejsou. Určení přiměřeného trestu, ohledně něhož se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu hledí na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie nebo Spojeného království jako na odsouzení soudem České republiky, je však nezbytné i s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného podle §4a odst. 3 zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. 11 Tcu 6/2000, uveřejněné pod č. 51/2000-II. Sb. rozh. tr.). Návrh Ministerstva spravedlnosti na rozhodnutí podle §4a odst. 3 zákona ohledně skutku, který není trestným činem podle právního řádu České republiky (u něhož není splněna podmínka oboustranné trestnosti činu), Nejvyšší soud zamítne.
9. Nejvyšší soud při posuzování dané trestní věci dospěl k závěru, že podmínka oboustranné trestnosti činu není splněna u skutků vymezených v bodech B. I. a II. cizozemského rozsudku, které cizozemský soud právně kvalifikoval jako přečiny křivé výpovědi podle §288 odst. 1 rakouského trestního zákoníku a nadržování podle §299 odst. 1 rakouského trestního zákoníku. Ačkoliv právní řád České republiky obsahuje trestné činy korespondující svým názvem uvedeným přečinům podle příslušných ustanovení rakouského trestního zákoníku, platí, že jednání odsouzeného ve skutečnosti nevykazuje znaky žádného z trestných činů podle právního řádu České republiky.
10. To proto, neboť v případě skutku uvedeného pod bodem B. I. cizozemského rozsudku odsouzený vypovídal sice v postavení svědka, ale zjevně se vyjadřoval přinejmenším dílem i k vlastní trestné činnosti (srov. „souhrnně vypověděl, že prý krádeže spáchal sám, že M. S. nepřinesl žádné odcizené věci, že o krádežích nevěděl, nýbrž že mu pouze pomáhal při nakládání (…), ačkoli v přípravném řízení několikrát uvedl, že byl jeho spolupachatelem“ ). V takovém případě však platí, že jednání odsouzeného nelze posoudit jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §345 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť takového se nemůže dopustit pachatel trestného činu, k němuž je vyslýchán jako svědek (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky Pardubice ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 13 To 63/2006, uveřejněný pod č. 59/2006 Sb. rozh. tr.). Ohledně skutku uvedeného pod bodem B. II. cizozemského rozsudku pak platí, že jeho podstatou byla opět nepravdivá výpověď odsouzeného učiněná v souvislostech uvedených výše, tj. ve vztahu ke spolupachateli na jeho vlastním trestném činu. Za těchto okolností se však odsouzený nemohl dopustit ani přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pachatelem takového trestného činu nemůže být ten, kdo svou výpovědí pomáhá spolupachateli téhož trestného činu, nelze-li jednání jednoho ze spolupachatelů oddělit od druhého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 36/2015, uveřejněné pod č. 52/2015 Sb. rozh. tr.). Odpovědnost odsouzeného za jiné trestné činy podle právního řádu České republiky pak nepřichází v úvahu (k tomu srov. především Hlavu X zvláštní části trestního zákoníku). Nejvyšší soud proto návrh Ministerstva spravedlnosti podle §4a odst. 3 zákona ohledně této části odsouzení M. K. rozsudkem cizozemského soudu, tj. ve vztahu k uvedeným skutkům a jim odpovídající části uloženého trestu, zamítl.
11. Naopak jde-li o skutky uvedené v bodech A. I. a II. cizozemského rozsudku, má Nejvyšší soud za to, že jednání odsouzeného vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky.
12. Konkrétně jednání odsouzeného odpovídá přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 ve spojení s §116 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Odsouzený si totiž přisvojil cizí věci tím, že se jich zmocnil [popř. se o to v případě dílčího útoku pod bodem A. II. písm. c) pokusil] a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou [srov. §138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], čin spáchal vloupáním (srov. §121 tr. zákoníku) a to přesto, že byl za takový čin v předchozích třech letech potrestán (srov. body 12. a 13. opisu z evidence Rejstříku trestů odsouzeného). To vše za splnění podmínek stanovených v §116 odst. 1 tr. zákoníku. Formální podmínky uvedené §4a odst. 3 zákona jsou tedy ve vztahu k tomuto cizozemskému odsouzení splněny.
13. Ve vztahu k části uloženého trestu odpovídající jednání odsouzeného, které bylo posouzeno jako oboustranně trestné, jsou dány i podmínky materiální povahy . Odsouzený totiž svým jednáním porušil zájem na ochraně vlastnického práva jiné osoby, přičemž jím způsobil, resp. se dílem pokusil způsobit, škodu trojnásobně převyšující hranici škody nikoliv nepatrné. Jde-li o druh uloženého trestu, Nejvyšší soud konstatuje, že část uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců již představuje citelný trest (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013, či ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 11 Tcu 29/2018).
14. Nejvyšší soud tak uzavírá, že návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl pouze částečně, tj. pouze v rozsahu stanoveném ve výroku tohoto usnesení. S ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud rozhodl tak, že část uloženého trestu odnětí svobody činí 1 (jeden) rok a 2 (dva) měsíce. Učinil tak s přihlédnutím k poměru závažnosti jednotlivých skutků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu