ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.190.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 190/2023-1296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné M. P., rozené D., narozené XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2022, č. j. 15 To 7/2022-1163, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2022, č. j. 15 To 7/2022-1163, ve výroku o trestu uloženém obviněné M. P.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 10. 2021, č. j. 10 T 8/2021-1073, byla obviněná M. P. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněná dopustila ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku společně se Z. P., narozeným XY (dále jen „spoluobviněný“), a to způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Za spáchání uvedeného trestného činu uložil soud prvního stupně obviněné podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně uložil obviněné a spoluobviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. movitých věcí specifikovaných ve výrokové části jeho rozsudku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dále soud prvního stupně rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to finanční hotovosti ve výši 1 130 170 Kč, 980 EUR a 1 350 HRK, která byla zajištěna při domovní prohlídce, a finančních prostředků ve výši 669 790 Kč zajištěných na účtu č. XY vedeného u Fio banky a. s., IČ: 618 58 374.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která tak učinila v neprospěch obviněné a spoluobviněného do výroků o vině i o trestu, obviněná i spoluobviněný. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu propadnutí věci, uloženém společně obviněné a spoluobviněnému a ve výroku o zabrání finanční hotovosti a finančních prostředků. K odvolání obviněné a spoluobviněného pak napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Ve věci při nezměněných výrocích o vině a o trestu propadnutí věci, uloženém spoluobviněnému, odvolací soud znovu podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl (mimo jiné) tak, že obviněné podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Odvolací soud dále podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které podrobně popsal ve výrokové části svého rozsudku. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak rozhodl o zabrání finanční hotovosti ve výši 1 130 170 Kč, 980 EUR a 1 350 HRK, která byla zajištěna při domovní prohlídce a finančních prostředků ve výši 669 790 Kč zajištěných na účtu č. XY vedeném u Fio banky a.s., IČ: 618 58 374.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, neboť napadeným rozsudkem byl podle jeho názoru obviněné uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
4. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení nejvyšší státní zástupce především uvádí, že se nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu ohledně naplnění podmínek pro moderaci uloženého trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Následně nejvyšší státní zástupce předkládá obsáhlou argumentaci rozporující správnost tohoto závěru odvolacího soudu, kdy nejprve připomíná dikci §58 odst. 1 tr. zákoníku, z níž vyplývají tři podmínky, které musí být pro aplikaci tohoto ustanovení kumulativně splněny. K jednotlivým podmínkám se nejvyšší státní zástupce vyjadřuje následovně.
5. K existenci zvláštních okolností případu nebo zvláštních poměrů pachatele uvádí, že za ně nelze považovat „obecné“ polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, mezi něž patří např. doznání, upřímně projevená lítost, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení či dosavadní bezúhonnost. Musí navíc jít o okolnosti či poměry výraznějším způsobem atypické, tedy v případě obdobných trestných činů se běžně nevyskytující.
6. Tyto okolnosti přitom musí být podle nejvyššího státního zástupce neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, který v případě podle §283 odst. 3 tr. zákoníku činí osm let, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Nadto nejvyšší státní zástupce připomíná, že v judikaturních soudních rozhodnutích je v daném kontextu zdůrazňována potřeba pečlivě a v úplnosti vyložit, který z alternativních znaků má soud provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se tyto mimořádné okolnosti, ať se již vztahují k případu či poměrům pachatele, projevily.
7. Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že za mimořádné poměry pachatele jsou považovány takové okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchání trestného činu, což může být např. choroba, který činí pro pachatele výkon trestu odnětí svobody zvlášť obtížným, anebo to, že by výkon takového trestu pro něj měl zvlášť nepříznivé následky.
8. V další argumentaci nejvyšší státní zástupce připomíná, že pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, aby soud respektoval výjimečný charakter tohoto ustanovení a použil ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zákonných podmínek. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, nejvyšší státní zástupce konstatuje, že aplikaci tohoto ustanovení trestního zákoníku, které představuje prostředek soudcovské individualizace trestu a je současně projevem depenalizace, není možné zvažovat mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a pachateli. Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že určité okolnosti, které soudy v případě obviněné zohlednily při posuzování splnění podmínek pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, jsou toliko obecnými polehčujícími okolnostmi ve smyslu §41 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soud ČSSR ze dne 15. 6. 1967, sp. zn. 10 Tz 57/69) připouští, že více okolností, které by jinak samy o sobě byly jen obecnými polehčujícími okolnostmi, může ve svém souhrnu nabýt takového významu, že je lze hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 11. 1969, sp. zn. 10 Tz 57/69, upozorňuje na to, že k aplikaci podle tohoto ustanovení trestního zákoníku lze přistoupit i v případě, že se sice jedná o obecnou polehčující okolnost, avšak tato vykazuje vysokou míru intenzity. O takové situace se však podle nejvyššího státního zástupce v případě obviněné zjevně nejedná.
9. Odvolací soud podle nejvyššího státního zástupce za mimořádné okolnosti případu označil, že obviněná nebyla aktivní spolupachatelkou, její role v trestné činnosti nebyla zásadní, sama léky aktivně neprodávala a nereagovala na objednávky. K poměrům obviněné poukázal na to, že dosud nebyla soudně trestána, řádně se stará o nezletilé dítě a z mezí řádného života vykročila v důsledku partnerského soužití se spoluobviněným, kterému na jeho žádost pomáhala. Podle názoru nejvyššího státního zástupce však tyto okolnosti nelze ani v souhrnu označit za natolik výjimečné, aby odůvodnily aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Následně nejvyšší státní zástupce přibližuje odůvodnění soudu prvního stupně. Ani v něm neshledává důvody pro mimořádné zmírnění trestu odnětí svobody. Dále připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 434/2021, v němž Nejvyšší soud považoval za podstatné, že se pachatelka na trestné činnosti podílela delší dobu, ve více případech a při trestné činnosti docházelo k prodeji více druhů drog. Zároveň v této věci Nejvyšší soud neshledal trestní bezúhonnost a doznání jako okolnosti zohlednitelné pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Při porovnání závěrů zmiňovaného případu s nyní řešenou věcí nejvyšší státní zástupce shledává trestnou činnost obviněné jako poměrně závažnou, neboť tato se jí dopouštěla po delší dobu a zároveň docházelo k prodeji více druhů psychotropních látek obsažených v léčivých přípravcích. Trestnou činnost obviněné považuje za promyšlenou a motivovanou ziskuchtivostí. Pokud se týká okolnosti, že obvinění obchodovali s psychotropními látkami obsaženými v léčivých prostředcích a nikoliv s „nelegálními drogami pochybné kvality“, tuto nepovažuje za natolik významnou, aby sama o sobě odůvodnila výrazně nižší trestní postih, a to navíc pouze selektivně ve vztahu k obviněné.
10. Podle názoru nejvyššího státního zástupce nelze z rozhodnutí soudů dovodit ani splnění druhé podmínky, totiž že by použití řádné (nesnížené) trestní sazby bylo pro obviněnou nepřiměřeně přísné. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal v podstatě pouze na péči obviněné o nezletilého syna, avšak tuto okolnost nijak podrobně nevyhodnotil. Nelze proto ani dospět k závěru, že by právě péče o nezletilého syna byla okolností zakládající nepřiměřenou přísnost trestu uloženého v rámci pravidelné trestní sazby. K tomuto závěru nejvyšší státní zástupce dodává, že samotná okolnost, že pachatel pečuje o nezletilé dítě, sama o sobě nevylučuje uložení trestu odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem, a to ani z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, což lze dovodit i z instruktivního rozboru této problematiky v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19.
11. Nejvyšší státní zástupce dále vyslovuje závěr, že aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku nemůže z tohoto hlediska odůvodnit ani porovnání s výší trestu uloženého spoluobviněnému Z. P., třebaže mu byl při jeho nesporně vyšší míře účasti na spáchaném trestném činu uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedený závěr nejvyšší státní zástupce činí s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 212/2020 (pozn. Nejvyššího soudu, správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 Tdo 216/2020), v němž je výslovně zdůrazněno, že nelze tolerovat praxi, že soud v zájmu faktického vyjádření úvahové konstrukce o nedostatečném odstupňování trestů z hlediska soudcovské individualizace zvolí cestu nesprávné či nedostatečně odůvodněné aplikace (resp. porušení) jiného hmotněprávního ustanovení zákona upravujícího ukládání trestních sankcí.
12. V rámci navazující dovolací argumentace nejvyšší státní zástupce dále vytýká soudům, že se podrobněji nezabývaly vyhodnocením předpokladu nápravy obviněné. Soud prvního stupně k tomuto v podstatě pouze bez dalšího konstatoval, že náprava obviněné je možná a pravděpodobnější než v případě spoluobviněného Z. P. Nezohlednil přitom celkový postoj obviněné ke spáchané trestné činnosti, který svědčí spíše o absenci její hlubší sebereflexe jakožto samozřejmého předpokladu pro její nápravu. Současně ani napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje podle nejvyššího státního zástupce žádné vodítko pro zhodnocení uvedené podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto pak dodává, že ve svém usnesení ze dne 30. 1. 2019., sp. zn. 4 Tdo 1008/2019, Nejvyšší soud skutečně připustil, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, neboť z dikce tohoto ustanovení to přímo nevyplývá. Zároveň ovšem konstatoval, že splnění podmínky, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání než v rámci zákonné trestní sazby, nepochybně souvisí s tím, jaký je postoj pachatele ke spáchanému trestnému činu. Lze totiž mít za to, že uvědomění si vlastní chyby je důležitým předpokladem pro náležitou nápravu pachatele. I z tohoto hlediska tedy u obviněné podle nejvyššího státního zástupce absentuje poslední podmínka pro použití §58 tr. zákoníku, tedy předpoklad, že pro její nápravu postačí i trest kratšího trvání.
13. Z výše uvedených důvodů má tudíž nejvyšší státní zástupce za to, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku a trest měl být obviněné uložen v rozmezí zákonné trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, tedy v rozmezí osmi až dvanácti let. Uložením trestu hluboko pod dolní hranicí zákonné trestní sazby v trvání tří let a navíc jeho podmíněným odložením podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání pěti let zatížil odvolací soud své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Ačkoliv k nesprávné aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku přikročil již soud prvního stupně, má nejvyšší státní zástupce za to, že z hlediska procesní ekonomie postačí zrušení pouze napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť tento může vytčenou vadu napravit v novém odvolacím řízení konaném na podkladě původně podaného odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze.
14. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu uloženém obviněné, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněné k případné replice . V té se obviněná vyjádřila tak, že respektuje rozsudek soudu prvního stupně změněný rozsudkem odvolacího soudu. Je si plně vědoma závažnosti svého jednání, uložený trest plně přijímá a vnímá ho jako spravedlivý a výchovný. Stran svých osobních poměrů připomíná, že dosud nebyla soudně trestána, stará se o nezletilého syna, řádně pracuje a vypomáhá nemocným rodičům svého partnera, který byl v této věci pravomocně odsouzen k výkonu dlouholetého trestu. Obviněná vnímá uložený trest jako trest citlivý, který zohledňuje její roli v celém případu, ale zejména citlivě zohledňuje její osobní poměry. Obviněná zdůrazňuje, že zajišťuje bydlení pro sebe, svého syna, zajišťuje též jeho řádnou výchovu a výživu a v neposlední řadě je připravena přijmout zpět svého partnera po jeho propuštění z výkonu trestu. Obviněná dále uvádí, že spolu se synem svého partnera pravidelně navštěvují ve vězení a snaží se, aby nedošlo k přetrhání citových vazeb mezi otcem a synem. Závěrem obviněná konstatuje, že v případě nepodmíněného odsouzení ztratí její syn domov, bude vychováván cizími lidmi, dojde k možnému přetrhání vazeb mezi rodiči a synem. Z těchto důvodů obviněná opětovně vyjadřuje svoje přesvědčení, že uložený trest je spravedlivý a zároveň citlivý k její osobě. Obviněná zcela na závěr svého vyjádření prohlašuje, že již řízení samotné, spolu s pohrůžkou vysokého trestu a představa odloučení od syna, na ni mělo odstrašující vliv. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání nejvyššího státního zástupce přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze dovolatelem uplatněnou argumentaci podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
18. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.
19. Pokud jde o tento dovolací důvod, je zapotřebí připomenout, že podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku (resp. v §15 odst. 1 t. o. p. o., nebo trestních opatření uvedených v §24 odst. 1 z. s. m.) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Dále jde o případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, nebo uložení určitého trestu více obviněným „společně“. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem; přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo trestní sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (například u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle §59 nebo §108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku (resp. §32 z. s. m.) o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168 a 3169).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce nejenže odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ale je i důvodná.
21. Nejvyšší státní zástupce v dovolání namítá, že odvolací soud u obviněné nesprávně aplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil tak obviněné trest odnětí svobody ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a tím zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Stejné pochybení vytýká nejvyšší státní zástupce i soudu prvního stupně.
22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že obviněná byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se spoluobviněným. Za uvedený zvlášť závažný zločin jí byl původně soudem prvního stupně uložen (mimo jiné) podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. K odvolání obviněné pak odvolací soud zrušil napadený výrok o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a nově obviněné uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků.
23. Podle §283 odst. 3 tr. zákoníku přitom platí, že pachateli tohoto zvlášť závažného zločinu uloží soud trest odnětí svobody v trvání od osmi do dvanácti let. Je tedy zřejmé, že výměra trestu odnětí svobody, který byl obviněné uložen odvolacím soudem, již neodpovídala samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za daný zvlášť závažný zločin. Jinými slovy, trest odnětí svobody o nižší výměře mohl být obviněné uložen pouze při splnění podmínek pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, upravujícího institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
24. V obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že podle §58 odst. 1 tr. zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jestliže má vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
25. Soud prvního stupně přitom výši původně uloženého trestu odnětí svobody odůvodnil tím, že na straně obviněné lze shledat polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že obviněná spáchala trestný čin poprvé a za okolností na ní nezávislých. Tuto polehčující okolnost pak soud prvního stupně spatřoval v tom, že iniciátorem trestné činnosti byl spoluobviněný, tedy druh obviněné žijící s ní v jedné domácnosti a otec jejich společného dítěte. Dále soud prvního stupně ve prospěch obviněné přičetl okolnost podle §41 písm. o) tr. zákoníku, totiž, že svého činu upřímně litovala, což je podle tohoto soudu zřejmé z její výpovědi i chování v průběhu hlavního líčení, byť svůj podíl na trestné činnosti nedoznala a pouze uvedla, že se proti této měla rázněji vymezit. Na druhou stranu shledal u obviněné soud prvního stupně též okolnosti přitěžující. Konkrétně pak tento soud v její neprospěch přičetl okolnost, že spáchala trestný čin s rozmyslem [§42 písm. a) tr. zákoníku], její trestná činnost byla motivována ziskuchtivostí [§42 písm. b) tr. zákoníku], když obviněná spolu se spoluobviněným si chtěli tímto způsobem vylepšit svoji nepříliš dobrou finanční situaci a do budoucna uspokojit svoji bytovou potřebu, avšak na splácení svých dluhů peníze nepoužili. V neposlední řadě soud prvního stupně obviněné přičetl jako přitěžující okolnost, že spáchala trestný čin s další osobou [§42 písm. o) tr. zákoníku] (srov. bod 122. rozsudku soudu prvního stupně).
26. Dále soud prvního stupně ve vztahu k obviněné uvedl, že míra jejího zavinění je oproti spoluobviněnému podstatně nižší, neboť trestná činnost nebyla jejím nápadem a na jejím průběhu se podílela výrazně méně. Nápravu obviněné shledal soud prvního stupně jako možnou a pravděpodobnější než v případě spoluobviněného. Obviněná je sice podle zjištění tohoto soudu také zatížena dluhy a nemá stálé zaměstnání, avšak je u ní patrný velký zájem na možnosti pečovat o svého syna a možná trestněprávní represe je pro ni evidentně tíživější než v případě spoluobviněného. Lze proto podle soudu prvního stupně předpokládat, že se další trestné činnosti spíše vyvaruje (srov. bod 123. rozsudku soudu prvního stupně).
27. Na základě shora uvedeného dospěl soud prvního stupně v případě obviněné k závěru, že vzhledem k míře jejího zavinění a jejím poměrům by bylo uložení trestu v rámci zákonem stanovené trestní sazby nepřiměřeně přísné. S ohledem na vyjádřenou prognózu o možnostech její nápravy pak shledal uložení kratšího trestu za dostatečné pro dosažení její nápravy. Z těchto důvodů tedy soud prvního stupně přistoupil k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na závažnost trestného činu, výši trestní sazby i přístup obviněné, která se k trestnému činu nedoznala, snažila se bagatelizovat svoji roli, přičemž ještě pozměnila svou výpověď oproti přípravnému řízení, však nebyly podle soudu prvního stupně dány podmínky pro uložení trestu odnětí svobody ve výměře umožňující případné podmíněné odložení výkonu tohoto druhu trestu (srov. bod 125. rozsudku soudu prvního stupně).
28. Odvolací soud ve svém (nyní napadeném) rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže u obviněné shledal a aplikoval podmínky pro užití zmírňovacího ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnosti případu i poměry obviněné, na které poukazuje a z kterých vycházel soud prvního stupně, považuje odvolací soud za výjimečné a neobvyklé do té míry, že se vymykají typově podobným případům natolik, že jejich postih v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený společenské škodlivosti jejího jednání i jejím poměrům v době ukládání trestu. Konkrétně odvolací soud uvádí, že ve vztahu k okolnostem případu se jedná o skutečnost, že obviněná nebyla aktivní spolupachatelkou, její role nebyla zásadní, sama aktivně léky neprodávala, nereagovala na objednávky. Ve vztahu k poměrům obviněné pak odvolací soud poukazuje na skutečnost, že tato nebyla nikdy soudně trestána, řádně se stará o nezletilé dítě a z mezí řádného života vybočila v důsledku partnerského soužití se spoluobviněným, kterému na jeho žádost pomáhala (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu).
29. Z těchto důvodů podle názoru odvolacího soudu postačí k nápravě obviněné ještě pohrůžka trestem bez jeho přímého výkonu a není proto důvodné jí ukládat trest citelnější, než je trest dostačující. Uvedený závěr podle odvolacího soudu vyplývá z požadavku minimalizace trestní represe při respektování požadavku zajištění její dostatečnosti, který vyplývá z §38 odst. 2 tr. zákoníku (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Proto odvolací soud rozhodl – za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku – že u obviněné je třeba přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, který nově uložil v trvání 3 roků, tj. pod zákonnou spodní hranicí trestní sazby stanovené na daný trestný čin v §283 odst. 3 tr. zákoníku, a současně výkon tohoto trestu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu).
30. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (k poslední podmínce viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 Tdo 613/2019; blíže srov. také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.). Jinými slovy ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a proto jej nemohou odůvodnit pouze standardní skutečnosti. Toto ustanovení je totiž z vůle zákonodárce chápáno jako odchylka , kterou je možné využít pouze výjimečně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).
31. Z bohaté judikatury Nejvyššího soudu lze dále odkázat např. na usnesení tohoto soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr., podle něhož je §58 odst. 1 tr. zákoníku prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.
32. Ve světle připomenutých východisek ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k interpretaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba konstatovat, že podmínky pro užití daného ustanovení nebyly v případě obviněné splněny a byl jí tak uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (stejně tak i z rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá, že svůj závěr o naplnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku totiž založil na takových skutečnostech, které se jednotlivě, ale ani v celku, nijak nevymykaly standardním polehčujícím okolnostem, ať již v zákoně výslovně uvedeným či nikoliv.
33. Ve vztahu k jednotlivým okolnostem případu a poměrům obviněné vymezeným v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně (srov. v souhrnu bod 25. až 29. tohoto usnesení) Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že provedené vymezení účasti obviněné na trestné činnosti lze s ohledem na závěry soudu prvního stupně označit za přinejmenším neúplné. Soud prvního stupně totiž v rámci hodnocení provedených důkazů shledal za prokázané, že obviněná např. v několika případech nadepsala poštovní obálky sloužící k zasílání léčiv obsahujících psychotropní látku, půjčovala spoluobviněnému svůj průkaz zdravotního pojištění za účelem předpisu léků na její osobu, kdy podle závěru soudu prvního stupně musela vědět, že právě s těmito léky je obchodováno, vedla evidenci utržených částek z prodeje léků, chodila opakovaně na poštu za účelem vypravení zásilek obsahujících léčiva, primárně zajišťovala hospodaření s penězi v jejich domácnosti, měla povědomost o skladování léčiv a uložení hotových peněz (bezprostředního výnosu z trestné činnosti) v jejich domácnosti, v době zadržení měla u sebe debetní kartu k běžnému účtu založenému za účelem přijímání plateb z trestné činnosti a podílela se na výběru částky ve výši 48 000 Kč z tohoto účtu prostřednictvím bankomatu (srov. zejména bod 91., 93. až 98. rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na tyto okolnosti lze vyslovit přinejmenším důvodné pochybnosti o závěru odvolacího soudu, že obviněná nebyla aktivní pachatelkou a její role nebyla zásadní. Pokud jde o zjištění, že obviněná před spácháním trestného činu vedla řádný život (resp. „nebyla v minulosti soudně trestána“), řádně se stará o nezletilé dítě a z mezí řádného života vybočila v důsledku partnerského soužití se spoluobviněným, kterému na jeho žádost pomáhala, nelze tyto okolnosti považovat za natolik výjimečné, aby případně odůvodnily postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
34. Pokud se jedná o naplnění další zákonné podmínky ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, totiž, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné , lze v tomto ohledu přisvědčit dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce, že její naplnění nelze z rozhodnutí obou soudů dovodit. Soud prvního stupně se v tomto směru omezil na konstatování, že u obviněné je patrný velký zájem na možnosti pečovat o svého syna a možná trestněprávní represe je pro ni evidentně tíživější než v případě spoluobviněného. Tento svůj závěr však nijak blíže nerozvedl ani nevyhodnotil (srov. bod 123. in fine rozsudku soudu prvního stupně; bod 26. tohoto usnesení). Odvolací soud se k naplnění této zákonné podmínky v odůvodnění svého rozsudku konkrétně nevyjadřuje vůbec (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že obviněná zajišťuje péči o nezletilého syna, nemůže sama o sobě, tedy bez bližšího vyhodnocení, znamenat důvod pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Podle Nejvyššího soudu oba soudy pochybily, pokud uvedenou okolnost nevyhodnotily také z hlediska nejlepšího zájmu dítěte, tedy ve smyslu článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V tomto ohledu tedy bude nutné, aby se odvolací soud touto okolností zabýval a řádně ji vyhodnotil. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na výklad této problematiky obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 99, nález č. 70, s. 362, zejména pak na jeho body 52. až 56.
35. Ve vztahu k naplnění poslední zákonné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, podle které lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání Nejvyšší soud pouze na okraj dodává, že z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, není zcela zřejmé, na základě jakých konkrétních poznatků její naplnění soudy vyvodily.
36. Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit závěru odvolacího soudu o splnění zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se tedy bude muset v novém řízení zabývat všemi otázkami uvedenými v odůvodnění tohoto usnesení, přičemž jeho úkolem bude znovu pečlivě posoudit veškeré skutečnosti významné pro ukládání trestu obviněné, podrobně vysvětlit své úvahy v tomto směru a dospěje-li opětovně k závěru o splnění podmínek pro aplikaci citovaného moderačního ustanovení, přesvědčivě takový závěr odůvodní s tím, že se vyvaruje výše naznačených pochybení.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
37. Nejvyšší soud shrnuje, že na podkladu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné a na základě shora rozvedených důvodů zjistil, že v projednávané trestní věci obviněné nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Proto musel podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušit v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku o trestu uloženém obviněné M. P. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl i o zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V neposlední řadě pak Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu