ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.507.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 507/2023-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2023 o dovolání obviněného A. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2022, č. j. 5 To 290/2022-281, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 131/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného A. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 7. 2022, č. j. 3 T 131/2020-252, byl obviněný A. J. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak dvou přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutky popsané pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku] a jednak přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku [skutek popsaný pod bodem 3) výroku o vině rozsudku]. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
1)
a) dne 28. 9. 2020 kolem 14.00 hod. ze XY, okres XY, do XY – XY, řídil motorové vozidlo Ford Fiesta ST r. z. XY,
b) dne 30. 9. 2020 kolem 00.30 hod. z XY – XY do XY, okres XY, řídil motorové vozidlo Ford Fiesta ST r. z. XY,
a uvedené vozidlo řídil přesto, že si byl vědom toho, že trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 49/2020 ze dne 29. 4. 2020, jenž nabyl právní moci dne 1. 7. 2020, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků, tj. od 16. 4. 2020 do 16. 4. 2023 a rozhodnutím Městského úřadu Valašské Meziříčí sp. zn. R/D/77/013501/2020/Fo ze dne 7. 5. 2020, jenž nabylo právní moci dne 2. 6. 2020, mu byl uložen mimo jiné správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců, tj. od 2. 6. 2020 do 2. 2. 2022,
2)
dne 17. 12. 2020 od 21.40 hod. do 22.00 hod. z XY – XY do XY u XY, okres XY, ačkoliv nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění, řídil motorové vozidlo Audi A6, r. z. XY, a uvedené vozidlo řídil přesto, že si byl vědom toho, že trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 49/2020 ze dne 29. 4. 2020, jenž nabyl právní moci dne 1. 7. 2020, mu byl uložen mimo jiné společný trest (k rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 36/2020) zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků, tj. od 16. 4. 2020 do 16. 4. 2023 a rozhodnutím Městského úřadu Valašské Meziříčí sp. zn. R/D/77/013501/2020/Fo ze dne 7. 5. 2020, jenž nabylo právní moci dne 2. 6. 2020, mu byl uložen mimo jiné správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců, tj. od 2. 6. 2020 do 2. 2. 2022,
3)
dne 18. 12. 2020 kolem 01.10 hod. v XY u XY, okres XY, na ulici XY, poblíž autobusové zastávky ve vozidle Audi A6, r. z. XY, v prostoru podlahy za sedadlem řidiče v plastové dóze přechovával 0,928 gramů bílé krystalické látky, přičemž kvalitativní analýzou byl prokázán metamfetamin a v palubní přihrádce na místě spolujezdce v latexové rukavici přechovával 740 kusů bikonvexních tablet léčiva Cirrus, které obsahují pseudoefedrin hydrochlorid a používají se jako prekursor pro výrobu metamfetaminu, přičemž z výše uvedeného množství tablet je možno vyrobit 81,797 gramů metamfetaminu hydrochloridu a po započtení 20% ztrát, které mohou vzniknout při čištění pseudoefedrinu či konečného produktu metamfetaminu, lze počítat s praktickým výtěžkem 52,349 gramů metamfetaminu, a to vše s vědomím, že se o takovou látku jedná.
2. Za uvedené přečiny a sbíhající se tři přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 2. 2021, č. j. 1 T 59/2020-80, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2021, soud prvního stupně obviněnému uložil podle §286 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil i trest propadnutí věci, resp. věcí, a to 712 ks tablet pseudoefedrinu, 0,881 gramů krystalické látky metamfetaminu a motorového vozidla Audi A6, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Současně soud prvního stupně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 2. 2021, č. j. 1 T 59/2020-80, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně (učinila tak v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2022, č. j. 5 To 290/2022-281, tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu k odvolání státní zástupkyně v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému za dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a za sbíhající se tři přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 2. 2021, č. j. 1 T 59/2020-80, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2021, uložil podle §286 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věci, resp. věcí, a to 712 ks tablet pseudoefedrinu, 0,881 gramů krystalické látky metamfetaminu a motorového vozidla Audi A6, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 2. 2021, č. j. 1 T 59/2020-80, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu,
II. podle §256 tr. řádu odvolání obviněného A. J. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Karla Sedláčka, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Co se týče naplnění uplatněného dovolacího důvodu, dovolatel předně vytýká rozhodnutím soudů obou stupňů významné vady a zásadní pochybení, jež spočívají v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními a dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Namítá, že skutek zjištěný soudy byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, a dále flagrantní porušení zásady in dubio pro reo , neboť orgány Policie ČR pochybily již při prvotních úkonech daného trestního řízení, kdy v důsledku hrubě „nedbalostního“ postupu došlo k znehodnocení významného důkazu, který by nesporně vyvrátil jeho vinu, a to rukavice zajištěné při ohledání vozidla, čímž byla porušena i zásada zjištění skutkového stavu v souladu se zásadou vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. řádu. Dále spatřuje pochybení obou soudů v tom, že učinily skutkové a právní závěry při existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a faktickým stavem věci, z nichž vyvodily účelově extenzivní a svévolné závěry, které svědčí proti němu, přičemž tento výklad není možno považovat za závěr, který by byl bez důvodných pochybností.
6. V dalším textu dovolání, v němž se obviněný zaměřuje na existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry a svévolné hodnocení důkazů, vyjadřuje svou povědomost o obsahu tvrzeného dovolacího důvodu, jakož i o obsahu k němu se vztahující ustálené soudní praxe a konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se téměř nelze dovolávat přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy v předcházejícím řízení, neboť by toto již kolidovalo se samotnou podstatou dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, kdy je posuzováno pouze hodnocení, zda byl skutek správně právně posouzen a kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku. Extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů spatřuje zejména v nesprávném právním zhodnocení naplnění znaků skutkové podstaty, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. V návaznosti na tuto námitku uvádí své výhrady k objektivní stránce trestného činu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru jednak namítá, že jediné, co policie podrobila analýze, byl obsah latexové rukavice, tedy obsah léčiva, avšak rukavici samotnou vyhodila, resp. znehodnotila, takže již nebylo možné z ní odebrat případné vzorky DNA nebo pachové stopy, a to přesto, že již na místě tvrdil, že o těchto předmětech nic neví a nikdy je neměl v ruce, a tedy byla zajištěna pouze část důkazních prostředků, které shodou okolností svědčí v jeho neprospěch, a dále poukazuje na to, že uváděl, že neumí otevřít palubní schránku před spolujezdcem, neboť auto vlastnil teprve osm dní, a že zdůrazňoval, že nikdy nebyl trestaný v souvislosti s trestnou činností týkající se OPL. Vytýká i to, že soudy extenzivně a restriktivně vyhodnotily datum pořízení vozidla, návštěvu Německa a jiné události během osmi dnů vlastnictví vozidla tak, že bylo nereálné stihnout ho půjčovat několika osobám (včetně svědků S. N., R. P., D. D. a K. D.), stejně jako nezákonně extenzivně a bez dalšího vyhodnotily výpovědi několika svědků jako lživé a nereálné, a tudíž nelze spolehlivě vyloučit jiné možné verze, zejména možnost, že rukavici do vozidla umístila jiná osoba, tedy je zde zřejmý rozpor mezi obsahem výpovědí svědků a závěrem soudu o jistotě naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Další námitky obviněného se vztahují k subjektivní stránce předmětného trestného činu, přičemž má za to, že nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě úmyslu. V tomto ohledu trvá na tom, že nevěděl o rukavici v palubní schránce svého vozidla, zdůrazňuje, že výpověďmi několika svědků bylo prokázáno, že vozidlo půjčoval i dalším osobám, takže nelze spolehlivě vyloučit možnost, že rukavici do vozidla mohla umístit jiná osoba, která měla vozidlo od něj půjčené, a proto tvrdí, že zde chybí prokázání subjektivní stránky daného trestného činu a mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo .
7. Závěrem dovolání [v bodu označeném 21)] obviněný namítá uložení nepřiměřeně přísného trestu. Rekapituluje přitom druhy trestů, které mu byly uloženy, tj. trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti a trest propadnutí věci, a uvádí, že „pokud by se hodnota propadnuté věci rozpočítala na peněžitý trest, jeho výkon přeměnou na trest odnětí svobody by znamenal nejméně několik dalších měsíců trestu odnětí svobody“.
8. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2022, č. j. 5 To 290/2022-281, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, a věc danému soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Lumír Crha, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně konstatuje, že hmotněprávní námitky obviněného nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jeho námitky proti učiněným skutkovým zjištěním pak důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a dále, že z obsahu dovolání je patrno, že rozhodnutí odvolacího soudu chtěl obviněný patrně napadnout i podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, neboť tvrzené dovolací důvody se mají vztahovat i k rozsudku soudu prvního stupně. Současně uvádí, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; namítá totiž opětovně, že obsah palubní schránky svého vozidla neznal, a o latexové rukavici naplněné tabletami léku Cirrus tedy nevěděl, a poukazuje opakovaně na zásadu in dubio pro reo , přičemž brojí i proti přísnosti uloženého trestu. Státní zástupce poukazuje na to, že s těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (soud prvního stupně tak učinil v bodech 21. a 22. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 9. až 14. odůvodnění svého rozsudku) s tím, že s jejich argumentací se ztotožňuje. Považuje za podstatné, že dovolatel brojí jednak proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a jednak proti přísnosti uloženého trestu, ovšem činí tak prostřednictvím obhájce, který nyní platnou úpravu dovolacích důvodů nezná, proto nezbývá než posoudit předmětné podání z hlediska jeho obsahu, bez ohledu na to, jak je formulováno.
10. Státní zástupce dále zdůrazňuje, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [jak vymezuje §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu]. Vyslovuje názor, že taková vadná skutková zjištění však ve věci nejsou, přičemž soudy se s námitkami dovolatele řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. K obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo připomíná, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení s tím, že v tomto směru odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu. Poukazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“. Dodává, že námitky argumentující porušením zmíněné zásady nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za současného znění §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, účinného od 1. 1. 2022, přičemž obdobně hodnotí nové znění §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu i Ústavní soud. Uzavírá proto, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení dané zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Státní zástupce konstatuje, že obviněný na žádný konkrétní zjevný rozpor mezi konkrétním důkazem a konkrétním skutkovým zjištěním nepoukázal, z čehož dovozuje, že jeho dovolání v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
11. Stejný závěr pak státní zástupce vyslovuje i ohledně bodu 21) dovolání, v němž obviněný velmi stručně uvádí, že mu byl uložen „nepřiměřeně přísný trest“, neboť otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. V této souvislosti zdůrazňuje, že přiměřenost trestu by dovolací soud mohl posoudit pouze ve dvou případech – jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Státní zástupce uvádí, že obviněný však žádnou takovou námitku neučinil, a v tomto směru tedy není oprávněn jeho dovolání nijak doplňovat, přičemž má za to, že ani Nejvyšší soud nemůže konstruovat námitku, která z obsahu dovolání nevyplývá, pokud má zachovat zásadu nestrannosti soudního řízení. Navazující argumentaci obviněného pak považuje za neurčitou a nesrozumitelnou, neboť předně není zjevné, zda dovolatel spatřuje přísnost trestu v trestu propadnutí věci, v trestu odnětí svobody nebo v obou těchto trestech, anebo ve všech uložených trestech včetně trestu zákazu činnosti. Dále podle něj není patrno ani to, proč by měla být přísnost obviněnému uloženého trestu posuzována za pomoci zcela hypotetického přepočtu, jak by mohl být přeměněn trest dovolateli neuložený. Poukazuje navíc na to, že zákonodárce při koncipování trestu propadnutí věci nepovažoval za nutné ani vhodné stanovit nějaký způsob přepočtu hodnoty propadnuté věci na trest peněžitý. Uzavírá proto, že pokud tedy dovolatel bez srozumitelného odůvodnění brojí proti přísnosti uloženého trestu, jeho dovolání ani v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, a z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neuvádí přitom zákonné znění citovaného dovolacího důvodu, tj. ani všechny, ani některou z jeho variant. Z navazující dovolací argumentace, v jejímž rámci obviněný vytýká „nesoulad právního posouzení věci se skutkovými zjištěními“, dále že „skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin“, a též „nesprávné právní zhodnocení naplnění znaků skutkové podstaty“, a rovněž z jeho vyjádření, že „obhajoba si je plně vědoma obsahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jakož i ustálené soudní praxe a konstantní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k danému dovolacímu důvodu, podle níž se téměř nelze dovolávat přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy v předcházejícím řízení, neboť by toto již kolidovalo se samotnou podstatou dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, kdy je posuzováno pouze hodnocení, zda byl skutek správně právně posouzen a kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními tr. zákoníku“, však lze mít za to, že uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, jenž byl dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že nyní by námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to v jeho první alternativě. Je totiž zapotřebí připomenout, že od 1. 1. 2022 je účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Současně je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný prostřednictvím svých námitek brojí proti úplnosti provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění učiněných jimi na podkladě provedeného dokazování s tím, že dovozuje až extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry a svévolné hodnocení důkazů soudy. Takové námitky obviněného nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
19. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávnost hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a zpochybňuje jimi učiněná skutková zjištění stran (výhradně) skutku popsaného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a právně posouzeného jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, a (až) v důsledku toho vytýká i chybné právní posouzení skutku, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť jde o námitky výlučně skutkové povahy. Takové výhrady z hlediska citovaného dovolacího důvodu rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výhradně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, po stránce věcné uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní (a to včetně těch, jež se vztahují k subjektivní stránce daného přečinu a spočívají na jeho tvrzení, že nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě úmyslu), jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch.
21. Současně Nejvyšší soud uvádí, že uvedená argumentace obviněného, byť tento v jejím rámci vytýká až extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry a svévolné hodnocení důkazů soudy, není relevantní ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Konečně Nejvyšší soud shledává, že zbývající námitky obviněného, jimiž brojí proti „nepřiměřeně přísnému trestu“, jenž mu byl uložen, taktéž nelze podřadit ani pod jím deklarovaný důvod dovolání, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
22. Naprostá většina obviněným uplatněných dovolacích námitek (jež jsou nadto opakováním námitek, které uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a předtím i v rámci obhajoby před tímto soudem) směřuje proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma soudy a správnosti jimi učiněných skutkových zjištění na jejich podkladě. V rámci této argumentace obviněný jednak vytýká orgánům Policie ČR „nedbalostní“ postup spočívající ve znehodnocení významného důkazu – latexové rukavice, v níž byly tablety léčiva Cirrus – který by (podle jeho názoru) nesporně vyvrátil jeho vinu, v důsledku čehož byl podroben analýze pouze obsah rukavice, jednak namítá, že soudy vyhodnotily extenzivně a restriktivně datum pořízení vozidla, návštěvu Německa a jiné události během osmi dnů jeho vlastnictví tak, že bylo nereálné stihnout půjčovat vozidlo několika osobám (včetně svědků S. N., R. P., D. D. a K. D.), stejně jako nezákonně extenzivně a bez dalšího vyhodnotily výpovědi uvedených svědků jako lživé a nereálné, a dále předkládá svou verzi předmětného skutkového děje s tím, že setrvale tvrdí, že neuměl otevřít palubní schránku ve vozidle, neboť toto vlastnil teprve osm dní, o předmětech v ní (tedy o dané rukavici s tabletami léku Cirrus) nic nevěděl, nikdy je neměl v ruce, a vzhledem k tomu, že (jak bylo prokázáno výpověďmi svědků) vozidlo půjčoval i dalším osobám, nelze spolehlivě vyloučit možnost, že předmětnou rukavici s léky do vozidla mohla umístit jiná osoba, a tudíž má za to, že mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo .
23. K výše uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud předně konstatuje, že tyto jsou primárně, resp. fakticky (jak obviněný ostatně i sám výslovně uvádí) namířeny proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků výše jmenovaných, případně jeho výpověď. Na jejich podkladě nelze dospět k závěru, že by (jak obviněný též v zásadě tvrdí) mezi obsahem výpovědí svědků a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daného trestného činu byl dán zřejmý (extrémní) rozpor, resp. z nich nelze usoudit na to, v čem má tvrzený rozpor obsahu předmětných důkazů a skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě spočívat. Nad rámec tohoto konstatování Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného (slovy obviněného zřejmého či extrémního) rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých důvodů dospěl k závěru, byť s tímto obviněný nesouhlasí, že obviněný věděl o tom, že v palubní přihrádce na místě spolujezdce v předmětném vozidle byla latexová rukavice s tabletami léčiva Cirrus (a to v takovém množství, jež zjevně nebylo určeno k léčbě chřipky či nachlazení, k čemuž se daný lék jinak používá), a takto uvedené tablety tudíž ve vozidle přechovával. Současně podrobně a logicky odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněného jako celku, a zejména pak v jejím rámci tvrzené skutečnosti, že o dané rukavici s tabletami nevěděl, a proč obviněnému nepřisvědčil ani v tom, pokud tvrdil, že s ohledem na výpovědi svědků S. N., R. P., D. D. a K. D., kteří vypověděli, že vozidlo půjčoval jim i dalším osobám, nelze spolehlivě vyloučit možnost, že rukavici s tabletami mohla do vozidla umístit jiná osoba (srov. bod 21. odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně v tomto směru se pak plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se opětovně námitkami obviněného stran způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podrobně zabýval. Vyjádřil se přitom dostatečně i k tvrzení obviněného, že ani neuměl otevřít danou palubní přihrádku ve vozidle a že vozidlo půjčoval mnoha dalším osobám (z nichž řada byla z drogového prostředí), stejně jako k jeho poukazu na skutečnost, že on (na rozdíl od těchto osob) nikdy nebyl trestaný pro drogovou trestnou činnost, a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů tak neuvěřil jeho obhajobě a naopak shledal správným a provedenými důkazy podloženým závěr soudu prvního stupně, že obviněný věděl o předmětné rukavici s tabletami léčiva Cirrus v palubní přihrádce vozidla, resp. tyto byly jeho, a že tedy přechovával prekursor k nedovolené výrobě psychotropní látky (viz body 7. až 13. odůvodnění jeho rozsudku). Ani Nejvyšší soud nemá, co by v tomto ohledu mohl oběma soudům nižších instancí vytknout.
24. Nezbývá proto než uzavřít, že (v rozporu s odlišným náhledem obviněného) podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry naprosto logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z §125 odst. 1 tr. řádu.
25. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu ) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
26. Jestliže obviněný v návaznosti na výše uvedené námitky tvrdí, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
27. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se předmětného protiprávního jednání dopustil (přičemž dostatečně a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů k takovému jednoznačnému závěru dospěly), pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
28. V samém závěru dovolání obviněný namítá, že mu soud uložil nepřiměřeně přísný trest, a dále s poukazem na druhy trestů, jež mu byly uloženy, uvádí, že „pokud by se hodnota propadnuté věci rozpočítala na peněžitý trest, jeho výkon přeměnou na trest odnětí svobody by znamenal nejméně několik dalších měsíců trestu odnětí svobody“. Jak již bylo shora uvedeno, takovou argumentaci nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání a ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.
29. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
30. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.] ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu.
31. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [resp. podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021], by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [resp. podle 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
32. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění odvolacího soudu v bodu 14. jeho rozsudku. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry odvolacího soudu podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti poukázat jednak na množství pervitinu, které by bylo možné za užití obviněným přechovávaného množství léčiva vyrobit, jednak na to, že obviněný se dopustil závažné trestné činnosti drogové povahy, a dále na skutečnost, že daný trest odnětí svobody byl ukládán jako souhrnný, přičemž obviněnému v této trestní věci přitěžuje i spáchání více trestných činů. Nejvyšší tak uzavírá, že obviněnému uložený trest odnětí svobody, resp. žádný z jemu uložených trestů (tj. ani trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, ani trest propadnutí věci týkající se 712 ks tablet pseudoefedrinu, 0,881 gramů krystalické látky metamfetaminu a motorového vozidla značky Audi A6), nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.
33. Jestliže obviněný v souvislosti s námitkou nepřiměřeně přísného trestu uvádí, že „pokud by se hodnota propadnuté věci rozpočítala na peněžitý trest, jeho výkon přeměnou na trest odnětí svobody by znamenal nejméně několik dalších měsíců trestu odnětí svobody“, jedná se jednak o poněkud nesrozumitelnou argumentaci a jednak o námitku zcela bezpředmětnou. Obviněným naznačený přepočet hodnoty propadnuté věci na peněžitý trest totiž nemá oporu v trestním zákoně, přičemž navíc peněžitý trest obviněnému nebyl uložen, takže ani hypoteticky nepřichází v úvahu jeho přeměna v trest odnětí svobody. K charakteru takových výhrad obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž podotknout, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
34. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného A. J. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu