ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.537.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 537/2023-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2023 o dovolání obviněného H. A. V ., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2023, č. j. 4 To 69/2022-507, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněného H. A. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 10. 2022, č. j. 43 T 3/2022-445, byl obviněný H. A. V. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 10. 5. 2021 v době kolem 10:10 hod. během jeho lékařského vyšetření v ordinaci číslo 1 na zdravotním středis ku XY XY– XY a XY XY , za přítomnosti ošetřujícího lékaře, odsouzeného D. R., nar. XY, občanské zaměstnankyně zdravotní sestry B. N., nar. XY, a příslušníka Vězeňské služby ČR M. H., nar. XY, střežícího od dveří vyšetření obviněného, obviněný H. A. V. náhle vstal ze židle a uchopil do levé ruky zavřené kancelářské nůžky (celkové délky 18 cm) volně položené na pracovním stole jmenované zdravotní sestry a těmito nůžkami se pokusil bodnout do oblasti krku ošetřujícího lékaře, poškozeného D. R., který bodnutí zabránil tím, že před sebe dal ruce a úder tak zachytil, ve stejném okamžiku obviněného chytil M. H. a odtáhl jej od poškozeného, snažil se mu vzít z ruky předmětné nůžky, kdy po potyčce s . H. byl obviněný následně i za pomoci dalších příslušníků Vězeňské služby, kteří na místo přiběhli, znehybněn a zajištěn, kdy ke zranění lékaře, odsouzeného D. R. nedošlo, ovšem v případě jeho zasažení mohlo tímto útokem k závažnému až život ohrožujícímu poranění dojít, a to v případě roztržení krční tepny by mohlo dojít k masivnímu krvácení, v případě roztržení krční žíly ke vzniku vzduchové embolie, mohlo dojít k zasažení oka a následné ztrátě tohoto orgánu, mohlo dojít k průniku nástroje do mozku, mohlo dojít i k zasažení zvukovodu s průnikem nástroje hluboko do dutiny lební a dále v případě zasažení předloktí mohlo dojít ke vzniku tržně zhmožděné rány, při hlubším průniku by mohlo dojít rovněž k poranění cév (tepny, žíly), kdy k závažnějšímu až život ohrožujícímu poranění poškozeného D. R. nedošlo jen shodou okolností, náhod a jeho obranou.
2. Za uvedené trestné činy a sbíhající se zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 T 104/2021, soud prvního stupně obviněnému uložil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci týkající se věcí podrobně vymezených ve výroku o trestu jeho rozsudku a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku další trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 10 700 Kč. Současně soud prvního stupně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 T 104/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 1. 2023, č. j. 4 To 69/2022-507, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Obenraucha, advokáta, dovolání, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (pozn. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem své dovolací argumentace obviněný vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, resp. skutková zjištění učiněná soudy nevyplývají z provedených důkazů, a tedy dovolací soud je povolán k revizi skutkových zjištění. Uvádí přitom, že dovolání směřuje jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu, a je toho názoru, že soudům se nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu.
6. V dalším textu dovolání (formulačně, a tedy i obsahově zcela shodném s textem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) dovolatel poukazuje předně na to, že podle skutkových zjištění soudů se měl pokusit bodnout poškozeného do oblasti krku, nikoli na jiné místo těla, a je tudíž logicky i fakticky vyloučeno, aby bodnutím do krku zároveň útočil na jiné životně důležité orgány. Dále zdůrazňuje, že útoku chyběla extrémní intenzita nezbytná pro to, aby „dětské“ nůžky s kulatými hranami byly vůbec s to poškodit pokožku poškozeného. V tomto směru odkazuje jednak na výpověď svědka M. H., který uvedl, že útok šel do oblasti krku či podle něj na plíce, tj. zcela mimo oblast hlavy, a dále na výslech znalce MUDr. Michala Zeleného, jenž potvrdil, že v případě slabé až střední intenzity nemohlo dojít ke zranění krční tepny a nemuselo by dojít k ničemu, nebo by maximálně došlo k povrchnímu zranění kůže, škrábnutí, tržné rance, ale k průniku by při nižší intenzitě nedošlo. Zejména však poukazuje na výpověď klíčového svědka – poškozeného D. R., jenž jako jediný z bezprostřední blízkosti viděl jeho jednání, byl v kontaktu s jeho paží, takže jako jediný byl schopen učinit závěr o intenzitě útoku, a který uvedl, že v rukou obviněného necítil žádný tlak, z jeho pohledu se jednalo o stresovou reakci či exces obviněného a že se necítil obviněným nikterak ohrožen na životě, a nepotvrdil aktivní pohyb nůžkami vůči své osobě. V návaznosti na to pak obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky daného trestného činu s tím, že jestliže útočil bez jakékoliv intenzity, resp. aktivní život či zdraví ohrožující intenzivní útok nebyl nepochybně prokázán, nemohlo být jeho úmyslem poškozeného těžce zranit. Vytýká rovněž to, že soudy se nedokázaly vypořádat s rozpory ve výpovědi svědka M. H. (tento hovořil o maximální možné intenzitě útoku, přestože tato nezpůsobila žádný, byť zanedbatelný následek), a vyslovuje názor, že tímto svědkem zveličovaný útok není ničím jiným než odvrácením pozornosti od jeho pochybení. Obviněný je přesvědčen, že to tak byl výhradně on, kdo přesně popsal, co se daného dne ve XY XY-XY odehrálo, a uvedl i srozumitelné a logické důvody svého chování. V této souvislosti namítá, že oba soudy prakticky nikterak logicky nezdůvodnily, proč mu neuvěřily, a naopak dospěly k jedinému možnému závěru o pokusu úmyslného ublížení na zdraví. Dodává, že poškozeného neznal, neměl k němu žádný vztah, věděl, že je ve vazební věznici a útokem na něj by nic nezískal, a že z jeho psychologického profilu vyplývá (jak potvrdila znalkyně PhDr. Beata Nour Mohammadi), že není agresivní, a jednalo se v podstatě o stresovou reakci nebo reakci v situaci zvýšené zátěže, zbrklou a zkratkovitou.
7. Dále obviněný vytýká, že nebyly provedeny důkazy jím opakovaně navržené jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení, a navíc nebyl seznámen s důvody, proč je soudy neprovedly; těmito důkazy mají být rekonstrukce způsobu provedení útoku (vyšetřovací pokus o provedení činu), promítání videozáznamu z inkriminovaného dne ve XY XY-XY , pr omítání videozáznamu o způsobu provedení útoku, který popsal svědek M. H., a přečtení vězeňských zpráv o jeho chování během trvání vazby a výkonu trestu. Je přesvědčen, že skutkový stav nebyl soudem prvního stupně zjištěn dostatečně a nade vši pochybnost a tento soud pak na základě neúplně zjištěného skutkového stavu aplikoval nesprávné právní posouzení skutku; oba soudy tak nabízí výhradně svůj vlastní, spekulativní pohled na věc a uznaly jej z opatrnosti vinným. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, které se týká naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví, z něhož cituje pasáž týkající se okolností, z nichž lze dovodit úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví; má za to, že ve světle tohoto rozhodnutí nemůže rozhodnutí odvolacího soudu obstát. Domnívá se, že soudy obou stupňů „nedostály požadavkům na ústavně-konformní výklad §264 odst. 1 trestního řízení z hlediska pokynů ve vztahu ke skutkovému stavu a procesu dokazování, kdy předně nehodnotil důkazy ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi“. Uzavírá, že skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů (jež jsou ve vzájemném rozporu) vůbec nevyplývají, přičemž navíc z rozhodnutí soudů není zřejmé, jak tyto provedené důkazy vyhodnotily a co z nich vyvodily, proč se nevypořádaly s rozpory mezi nimi a proč důkazy jemu svědčící nevyložily v jeho prospěch. Je proto bytostně přesvědčen, že soudy se při svém hodnotícím postupu dopustily deformace důkazů a necitlivě vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu.
8. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 To 69/2022, a všechna navazující rozhodnutí, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal, aby tento soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně podotýká, že obviněný pro své dovolací námitky zvolil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem ve znění účinném do 31. 12. 2021, jenž je od 1. 1. 2022 obsažen v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž současně je s účinností od 1. 1. 2022 v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, resp. k procesnímu postupu soudů. Konstatuje, že nesprávné uvedení dovolacího důvodu však nemá žádný zásadní význam, neboť dovolací námitky obviněného je třeba reflektovat v rámci spektra dovolacích důvodů tak, jak jsou uvedeny v trestním řádu s přihlédnutím k jeho novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.
10. Státní zástupkyně dále uvádí, že podstatná část námitek obviněného spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů s tím, že v uvedeném smyslu je stěžejní námitka dovolatele o absenci dostatečné razance, resp. intenzity útoku nezbytné pro to, aby „dětské nůžky“ s kulatými hranami byly vůbec způsobilé proniknout do těla poškozeného. V tomto ohledu považuje za potřebné na jedné straně zmínit, že v případě předmětu obviněným označeného jako dětské nůžky se o takový předmět ze své podstaty nejednalo, neboť jedna z čepelí byla špičatá – ostrá, což bylo prokázáno prostým vizuálním ohledáním útočícího předmětu. Na druhou stranu poukazuje na to, že soud prvního stupně intenzitu útoku skutečně dovodil z výpovědi svědka M. H., který ji odůvodnil tím, že obviněný nepustil nůžky ihned, ale až poté, co svědek rukou obviněného, ve které nůžky svíral, udeřil o zeď, a dále pak i z okolnosti, že obviněný musel být znehybněn až za pomoci ostatních příslušníků vězeňské služby. Odvolací soud se ale s takovým hodnocením věci neztotožnil, neboť soud prvního stupně zaměnil intenzitu vedeného útoku ze strany obviněného vůči poškozenému s intenzitou potřebnou ke zpacifikování obviněného jmenovaným svědkem; intenzita, která musela být vynaložena na zpacifikování obviněného, však nutně nemusí odpovídat intenzitě samotného útoku na tělesnou integritu poškozeného ze strany obviněného, jak případně vyhodnotil odvolací soud se závěrem, že soud prvního stupně hodnotil intenzitu útoku nesprávně. Státní zástupkyně uvádí, že následující úvaha odvolacího soudu však nerespektuje jím zaujatá skutková zjištění, neboť těm neodpovídá tvrzení, že uvedená skutečnost nic nemění na správnosti samotných skutkových zjištění soudu prvního stupně vtělených do skutkové věty napadeného rozsudku. Jestliže totiž nebyla intenzita jednání obviněného vysoká, jak odvolací soud uzavřel, nemohlo podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval znalec MUDr. Michal Zelený, dojít k proniknutí nůžek přes kůži hlouběji do těla, konkrétně právě do krku; toto skutkové zjištění tedy z provedeného dokazování nevyplývá. Na druhou stranu však státní zástupkyně uvádí, že další skutkové závěry o tom, že mohlo dojít k zasažení oka a následně ke ztrátě tohoto orgánu, případně k průniku nástroje do mozku, jsou správné, neboť k takovému zranění podle závěrů zmíněného znaleckého posudku není třeba vyvinout značnou intenzitu. Dodává, že o tom, kam útočným nástrojem obviněný útok vedl, rovněž pochybnosti nevznikly, neboť podle tvrzení poškozeného obviněný útočil na jeho krk a obličej, takže pokud jde o závěr soudu, že útok byl veden do úrovně krku a obličeje, tento koresponduje se skutkovými zjištěními; podle slov samotného obviněného byl tento výrazně rozrušen, útočil bez motivu, tedy pudově, takže nebyl schopen jednoznačně ovlivnit přesný směr úderu proti poškozenému.
11. Co se týče námitek obviněného týkajících se soudy neprovedených, ač navrhovaných, tedy tzv. opomenutých důkazů, konstatuje státní zástupkyně, že tyto neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nejde o případ opomenutých důkazů, kterými by se soudy bez náležitého odůvodnění nezabývaly. Poukazuje na to, že odvolací soud se důkazními návrhy obviněného zmiňovanými v dovolání velmi podrobně zabýval v bodech 10. a 11. svého rozhodnutí s tím, že jde o důkazy nadbytečné, přičemž některé z nich již byly provedeny soudem prvního stupně, zvláště pak ty vážící se k osobnostnímu profilu obviněného; tento soud dospěl k závěru, že žádné další důkazy by již nebyly s to zpochybnit skutková zjištění, která byla v řízení dostatečně stabilizována.
12. Dále státní zástupkyně uvádí, že pokud obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, především pro absenci subjektivní stránky, uplatnil relevantně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V tomto směru zejména zdůrazňuje, že obviněný byl odsouzen za pokus přisouzeného zločinu, který je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví, přičemž je rozhodující, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení takového následku. Konstatuje, že cílený útok pachatele nůžkami velikosti 18 cm vedený střední intenzitou do oblasti krku a obličejové části v úrovni krku je možné v obvyklých případech zpravidla hodnotit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví, nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví, popřípadě za určitých okolností by mohl být takový útok posouzen ještě přísněji. V dané věci poukazuje i na skutečnost, že poškozený nebyl na místech, kam útok směřoval, chráněn žádným oděvem. Připomíná, že v případech, kdy pachatel popírá úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, resp. vůbec jakékoli ublížení na zdraví, jak je tomu u obviněného, lze na úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, pokud k ní nedošlo, usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu. Při posouzení jednání jako pokusu má ale význam také zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu. Státní zástupkyně připouští, že soud prvního stupně nevěnoval dostatečnou pozornost objasnění intenzity útoku ani jeho směřování, současně však poukazuje na to, že odvolací soud se razantností útoku obviněného zabýval zevrubněji a dospěl k závěru, že i při nižší intenzitě útoku obviněného na tělesnou integritu poškozeného mohlo dojít k zasažení obličeje, konkrétně oka či jeho ztrátě, nebo také mohlo dojít k průniku nůžek do mozku. Považuje za potřebné přihlédnout rovněž k tomu, že v útoku obviněnému zabránil sám poškozený a k jeho pacifikaci, která zabránila násilnostem dovolatele, došlo až razantním zásahem vězeňské služby. Byť tedy jednání obviněného bylo projevem pouhé nezdrženlivosti v důsledku nezvládnuté stresové situace, okolnosti případu nasvědčují tomu, že si obviněný zcela záměrně počínal tak, že vznik těžké újmy na zdraví musel předpokládat alespoň jako možný, tedy že jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak, jak uzavřel ve svém rozhodnutí (na rozdíl od soudu prvního stupně) odvolací soud. Státní zástupkyně shrnuje, že ačkoli je tedy dovolání obviněného částečně důvodné, neboť skutková věta obsahuje i hypotetickou možnost vzniku zranění, která obviněný svým útokem díky malé intenzitě poškozenému způsobit nemohl, je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, neboť na druhou stranu jsou ve skutkové větě popsána zranění, k nimž by i při nižší intenzitě útoku mohlo dojít, a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, tak není po právní stránce zásadního významu.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu a učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
14. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
16. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tak zřejmé, že citovaný dovolací důvod uplatňuje ve znění účinném do 31. 12. 2021. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že nyní námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Je totiž zapotřebí připomenout, že od 1. 1. 2022 je účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (v nezměněné dikci) vymezen v písmenu h) téhož ustanovení.
18. Současně je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný prostřednictvím svých námitek brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění učiněných jimi na jejich podkladě, přičemž má za to, že soudy se dopustily deformace důkazů, skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů vůbec nevyplývají, a tedy je mezi nimi dán dokonce extrémní nesoulad. Takové námitky obviněného nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, ovšem teoreticky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to v jeho první variantě. Konečně pokud dovolatel vytýká, že nebyly provedeny důkazy jím navržené jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení a nebyl ani seznámen s důvody jejich neprovedení soudy, v obecné rovině se jedná o dovolací argumentaci podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, a sice v jeho třetí variantě.
19. V dovolání obviněného nadto lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že výše uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
20. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
21. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou pak dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).
23. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( první alternativa ) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
25. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že z dovolacích námitek obviněného týkajících se nesprávných skutkových zjištění učiněných soudy na podkladě chybného hodnocení provedených důkazů je z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě relevantně a současně důvodně uplatněna (jen) ta námitka, jež se vztahuje ke skutkovému zjištění o zranění, jež obviněný mohl způsobit poškozenému svým útokem nůžkami, a to poranění v oblasti krku, konkrétně roztržení krční tepny a žíly s následkem masivního krvácení nebo vzniku vzduchové embolie. Dále Nejvyšší soud uvádí, že námitka obviněného stran neprovedení jím navržených důkazů, není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. Ve vztahu k námitce obviněného o nenaplnění subjektivní stránky, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení jím spáchaného skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tato stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
27. Převážnou částí své dovolací argumentace obviněný brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež po tomto hodnocení učinily. Obviněný je přesvědčen, že soudy se při hodnotícím postupu dopustily deformace důkazů, nevypořádaly se s rozpory mezi důkazy a jimi učiněná skutková zjištění z provedených důkazů vůbec nevyplývají. Konkrétně (s poukazem zejména na výpověď poškozeného D. R. a výslech znalce MUDr. Michala Zeleného) namítá, že jeho útoku nůžkami vůči poškozenému chyběla extrémní intenzita a v případě slabé až střední intenzity útoku nemohlo dojít ke zranění krční tepny, kam měl podle závěru soudů (a na podkladě výpovědi svědka M. H.) útočit. Má též za to, že pokud útočil na oblast krku, je logicky i fakticky vyloučeno, aby zároveň útočil na jiné životně důležité orgány, přičemž s ohledem na to, že útočil „dětskými“ nůžkami s kulatými hranami, tyto ani nebyly s to poškodit pokožku poškozeného, když navíc útočil bez jakékoliv intenzity a nebyl prokázán nepochybně ani aktivní život či zdraví ohrožující útok.
28. K takovým námitkám obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že – s výjimkou, jak byla zmíněna výše a bude rozvedena níže – v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak přesvědčivě zejména to, z jakých důvodů dospěl k závěru, byť s tímto dovolatel nesouhlasí, že obviněný aktivně zaútočil na poškozeného nůžkami, jež rozhodně nebylo možné označit jako „dětské“ s kulatými hranami (jednalo se o kancelářské nůžky dlouhé 18 cm, jejichž jedna čepel byla ostrá), s tím, že se pokusil bodnout poškozeného do oblasti krku, přičemž v případě zasažení poškozeného mohlo útokem dojít k závažnému až život ohrožujícímu poranění. Současně podrobně a logicky odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněného založené na skutkové verzi, podle níž sice předmětné nůžky ze stolu zdravotní sestry vzal, avšak na poškozeného nezaútočil, neučinil směrem k němu žádný aktivní pohyb, pouze držel nůžky před sebou v oblasti hrudníku, a jednal tak ve stresu, kdy se domníval, že proti němu sedí osoba, která jej několik měsíců předtím napadla nožem (viz body 13. až 18. odůvodnění jeho rozsudku). S hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního stupně stran způsobu a průběhu útoku a zranění, jež obviněný tímto mohl poškozenému způsobit, se pak téměř bezezbytku ztotožnil i soud odvolací. Nepřisvědčil jen závěru soudu prvního stupně (a v tomto ohledu shledal důvodnou námitku obviněného) ohledně intenzity předmětného útoku, jestliže ji tento soud vyhodnotil jako značnou, a to na podkladě výpovědi svědka M. H., když vytkl soudu prvního stupně, že zaměnil intenzitu útoku obviněného vůči poškozenému s intenzitou potřebnou ke zpacifikování obviněného jmenovaným svědkem. Současně ovšem (s poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. Michala Zeleného a jeho výpověď v hlavním líčení) konstatoval, že k možnému způsobení závažného až život ohrožujícího zranění poškozeného v daném případě nebyla třeba značná intenzita, neboť samy nůžky, s ohledem na charakter jejich použití jako bodného nástroje, nepochybně i při malé intenzitě mohly poškozenému způsobit velmi vážné zranění či dokonce ztrátu oka nebo mohly proniknout do jeho mozku (viz body 13. až 16. odůvodnění jeho usnesení).
29. Nejvyšší soud shledal, že až na výše uvedenou výjimku týkající se skutkových zjištění ohledně možného zranění poškozeného v oblasti krku, konkrétně roztržení krční tepny a žíly s následkem masivního krvácení nebo vzniku vzduchové embolie, které vzhledem k nikoli značné intenzitě útoku obviněný nemohl (jak se podává ze závěrů shora jmenovaného znalce uvedených v jeho znaleckém posudku a výpovědi v hlavním líčení) poškozenému způsobit, soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry naprosto logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z §125 odst. 1 tr. řádu.
30. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu ) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci, ovšem s výše zmíněnou výjimkou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
31. Přestože soud prvního stupně dospěl ke shora uvedeným nesprávným skutkovým zjištěním, pokud jde o značnou intenzitu útoku obviněného a zranění, která takto vedeným útokem obviněný mohl poškozenému způsobit, neboť taková skutková zjištění z provedených důkazů v dané věci nevyplývají, tedy jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a v této části je tak třeba přisvědčit dovolací argumentaci obviněného, nemohl se však Nejvyšší soud ztotožnit s jeho názorem, že stejný závěr platí i v případě dalších možných zranění uvedených v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ze závěrů výše jmenovaného znalce vyplývajících z jím vypracovaného znaleckého posudku a z jeho výpovědi v hlavním líčení je totiž zřejmé, že v blízkosti krku se nacházejí i jiné struktury, přičemž v důsledku útoku obviněného mohlo dojít k zasažení oka a následné ztrátě tohoto orgánu a též k průniku nástroje do mozku, a nebezpečné by mohlo být i zasažení zvukovodu s průnikem nástroje hluboko do dutiny lební, kdy se jedná o lokalitu nad krkem; ke způsobení takových závažných až život ohrožujících zranění přitom nebylo potřeba vyvinout značnou intenzitu – znalec uvedl, že k prasknutí oka „může dojít i úderem pěstí, tedy po tupém násilí, natož tady takovýmto předmětem, to je úplně jednoznačné“ (viz předmětný znalecký posudek – č. l. 233 spisu a protokol o hlavním líčení konaném dne 30. 8. 2022 založený na č. l. 405 až 411 spisu – výslech znalce na č. l. 410 až 411 spisu).
32. V této souvislosti je vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromení údu [písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [písm. d)], poškození důležitého orgánu [písm. e)], zohyzdění [písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [písm. g)], mučivé útrapy [písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)].
33. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému právnímu závěru o tom, že útok obviněného byl způsobilý vést k újmě na zdraví dosahující intenzity těžké újmy na zdraví, neboť ztráta oka, průnik do mozku či zasažení zvukovodu s průnikem hluboko do dutiny lební je třeba nepochybně považovat za poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. ztrátu nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí ve smyslu §122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že byť skutková zjištění soudu prvního stupně stran možných zranění poškozeného v důsledku útoku obviněného byla částečně rozporná s obsahem provedených důkazů, a tedy nesprávná, ohledně zranění v podobě ztráty oka, průniku do mozku či zasažení zvukovodu s průnikem hluboko do dutiny lební, jež je třeba posoudit jako těžkou újmu na zdraví, taková vada dána není, a tudíž právní kvalifikace předmětného skutku jako (mimo jiné) zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je správná a zákonná. Ačkoli tedy dovolání obviněného je částečně důvodné, když v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedena možná zranění, jež obviněný svým útokem střední až slabé intenzity poškozenému způsobit nemohl (k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud za této situace v odůvodnění svého rozhodnutí poněkud nepřiléhavě uvedl, že „tato skutečnost však ničeho nemění na správnosti skutkových zjištění nalézacího soudu vtělených do skutkové věty jeho rozsudku“), na druhou stranu jsou tamtéž popsána zranění představující těžkou újmu na zdraví, která obviněný i při nižší intenzitě útoku způsobit mohl, a tudíž je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
34. Další námitkou, kterou obviněný v dovolání vznáší s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tentokrát v jeho třetí variantě, je ta, jejímž prostřednictvím vytýká, že ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení nebyly provedeny jím opakovaně navržené důkazy a navíc nebyl seznámen s důvody, proč je soudy neprovedly; těmito důkazy mají být rekonstrukce způsobu provedení útoku (vyšetřovací pokus o provedení činu), promítání videozáznamu z inkriminovaného dne ve Vazební věznici Brno-Bohunice , promítání videozáznamu o způsobu provedení útoku, který popsal svědek M. H., a přečtení vězeňských zpráv o jeho chování během trvání vazby a výkonu trestu. Nejvyšší soud konstatuje, že danou námitku nelze považovat za námitku tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí varianty výše citovaného dovolacího důvodu.
35. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
36. Jak Nejvyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněného nejde, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který se v bodech 10. a 11. odůvodnění svého usnesení podrobně zabýval všemi důkazními návrhy obviněného, jež tento nyní opětovně uvádí v dovolání, a přiléhavě poukázal na to, že některé z nich – vězeňské zprávy o chování obviněného během trvání vazby a výkonu trestu a nadto i vyjádření dalších odsouzených k chování obviněného ve výkonu trestu – již byly provedeny soudem prvního stupně, a ohledně ostatních uvedl, že tyto shledal nadbytečnými s tím, že o průběhu skutkového děje, konkrétně o útoku obviněného na poškozeného a jeho způsobu nejsou na podkladě provedeného dokazování žádné pochybnosti, když je naprosto zřejmé, kdo byl útočník, jakým způsobem a nástrojem bylo útočeno, kdo byl poškozený a jakým způsobem se vůči útoku na svou tělesnou integritu bránil, a tedy navržené doplnění dokazování nemůže do celé věci přinést žádný nový náhled a nemohlo by jakkoli ovlivnit závěry, k nimž ve svém rozsudku dospěl soud prvního stupně, pokud jde o vinu obviněného a následně užitou právní kvalifikaci jeho jednání. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že shora uvedené návrhy na doplnění dokazování obviněný učinil až v řízení před odvolacím soudem, nikoli (též) v řízení před soudem prvního stupně, jak tento tvrdí. Jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení konaném dne 30. 8. 2022 (je založen na č. l. 405 až 411 spisu), obviněný v tomto hlavním líčení žádal jen osobní slyšení znalkyň z oboru psychiatrie a psychologie MUDr. Mileny Zimulové a PhDr. Beaty Nour Mohammadi. V hlavním líčení konaném dne 14. 10. 2022 (protokol o něm je založen na č. l. 436 až 442 spisu) byla vyslechnuta znalkyně PhDr. Beata Nour Mohammadi; znalkyně MUDr. Milena Zimulová vzhledem k dlouhodobě velmi vážnému zdravotnímu stavu vyslechnuta nebyla, přičemž obviněný souhlasil se čtením jejího znaleckého posudku a žádné další návrhy na doplnění dokazování neučinil.
37. Námitku obviněného stran existence tzv. opomenutých důkazů je proto namístě označit za irelevantní, jelikož odvolací soud, před nímž předmětné návrhy na doplnění dokazování obviněný učinil, neopomenul o těchto rozhodnout, přičemž jejich zamítnutí současně dostatečně odůvodnil. Nelze tudíž konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby (natož podstatných) zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut, a proto ani nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.
38. Obviněný konečně zpochybňuje i naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud shledal, že byť by taková námitka v obecné rovině odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě, neboť by se týkala právního posouzení předmětného skutku jako pokusu citovaného zločinu, v daném případě stojí mimo jeho rámec. Je tomu tak proto, že obviněný uvedenou námitku vznáší na základě svého přesvědčení, že „aktivní, život či zdraví ohrožující intenzivní útok nebyl v řízení bezpochybně prokázán“, a proto, „kde je onen úmysl někoho těžce zranit, pakliže útočím bez jakékoliv intenzity“, přičemž tvrdí, že „samotný úkrok, ani kladený odpor vězeňské ostraze na zemi pacifikovaného obviněného úmyslem způsobit těžké zranění rozhodně není“, tedy absenci subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu dovozuje na podkladě vlastní skutkové verze stran průběhu, způsobu a intenzity jím vedeného útoku proti poškozenému, resp. až popření jakéhokoliv svého aktivního útočného jednání vůči poškozenému, tj. skutkových zjištění odlišných od skutkových závěrů soudů obou stupňů.
39. Takovou argumentaci obviněného rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť směřuje výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně zpochybňuje naplnění subjektivní stránky pokusu daného trestného činu, a tedy rozporuje správnost právního posouzení předmětného skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě, po stránce věcné uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
40. Jestliže obviněný v dovolání opětovně vytýká oběma soudům, že „nedostály požadavkům na ústavně-konformní výklad §264 odst. 1 trestního řízení z hlediska pokynů ve vztahu ke skutkovému stavu a procesu dokazování, kdy předně nehodnotil důkazy ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi“, uvádí Nejvyšší soud, že není zřejmé, čeho se obviněný touto námitkou domáhá. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž se k této již vyjádřil v jeho bodu 17. K charakteru takové výhrady obviněného považuje Nejvyšší soud navíc za potřebné uvést, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného H. A. V. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu (resp. jím – podle obsahu dovolání – uplatněným dovolacím důvodům), a přestože zčásti byla relevantní a důvodná, je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu