ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.549.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 549/2023-1521
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného F. R. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2022, č. j. 15 To 54/2022-1234, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 5. 2022, č. j. 45 T 2/2022-1162, byl F. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (jehož se dopustil společně s obviněným M. H.). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se tak stalo následujícím způsobem:
nejméně od března roku 2017 do 3. 2. 2020, po předchozí vzájemné domluvě, v úmyslu neoprávněně se obohatit prodejem léčiv s obsahem látky zolpidem, která je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 7 v Nařízení vlády číslo 463/2013 Sbírky, bez řádně vystavených receptů a v případě obviněného M. H. bez povolení ve smyslu ustanovení §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
prodával obviněný F. R. obviněnému M. H. léčiva Stilnox 10 mg a Hypnogen 10 mg, která v potřebném množství po předchozí objednávce M. H. opatřoval jakožto vedoucí zaměstnanec lékárny u XY od oficiálních distributorů, kdy se jednalo o objednané a dodané, avšak úmyslně nenaskladněné zboží lékárny, přičemž jedno balení léčiva Stilnox 10 mg po 20 tabletách obviněný F. R. prodával spoluobviněnému M. H. za částku 250 Kč a balení lěčiva Hypnogen 10 mg po 100 tabletách za částku 620 Kč, které následně obviněný M. H. s vědomím F. R. na různých místech v Praze a v XY dále neoprávněně prodával koncovým uživatelům, a to nejméně:
1) V. B., narozené XY, od března 2017 do 3. 2. 2020 prodal na různých místech v Praze a v XY léčivo Stilnox 10 mg, a to:
- v období od března 2017 do ledna 2019 v intervalu 1 - 2x v měsíci, v množství 17 až 34 ks balení léčiva Stilnox 10 mg po 20 tabletách měsíčně, za částku 600 Kč za balení, celkem nejméně 391 balení Stilnox 10 mg po 20 tabletách, tedy 7 820 tablet s obsahem 78 200 mg psychotropní látky zolpidem za částku celkem 234 600 Kč a dále
- dne 3. 7.2019 okolo 14:00 hodin, v blízkosti stanice metra XY v Praze 7, prodal 30 balení léčiva Stilnox 10 mg po 20 tabletách, tedy 600 tablet s obsahem 6 000 mg psychotropní látky zolpidem za částku 18 000 Kč,
- dne 20. 08. 2019 okolo 12:15 hodin, v blízkosti stanice metra XY v Praze 7, prodal 36 balení léčiva Stilnox 10 mg po 20 tabletách, tedy 720 tablet s obsahem 7 200 mg psychotropní látky zolpidem za čásktu 21 600 Kč,
- a dne 3. 2. 2020 okol 13:38 hodin, v blízkosti golfového hřiště u XY v Praze 7, jí prodal 18 balení léčiva Stilnox 10 mg po 20 tabletách, tedy 360 tablet s obsahem 3 600 mg psychotropní látky zolpidem za částku 10 800 Kč,
celkem tak M. H. prodal V. B. nejméně 9 500 tablet s obsahem 95 000 mg psychotropní látky zolpidem, když tablety krátce před tím převzal od spoluobviněného F. R.,
2) B. P., nar XY, v době od září 2018 do 3. 2. 2020 prodal v Praze 3, v XY, v intervalu jednou za 14 dnů v množství 1 až 3 balení léčiva Hypnogen 10 mg po 100 tabletách, za cenu 1 200 Kč za balení, celkem nejméně 36 balení léčiva Hypnogen 10 mg po 100 tabletách, tedy nejméně 3 600 tablet s obsahem 36 000 mg psychotropní látky zolpidem za částku 43 200 Kč, když tablety krátce před tím převzal M. H. od spoluobviněného F. R.,
celkem tak oba obvinění společným jednáním prodali dvěma osobám léčiva s psychotropní látkou zolpidem v množství nejméně 131 000 mg.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb při stanovení jedné denní sazby ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 200 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání, povolání, podnikatelské činnosti uskutečňované osobou samostatně výdělečně činnou či prostřednictvím obchodní korporace či charitativní činnosti, při nichž dochází k jakémukoliv nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy na dobu 5 (pěti) let. Konečně podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl soud prvního stupně o zabrání 1 640 ks tablet léku Stilnox 10 mg. Týmž rozsudkem pak rozhodl soud prvního stupně o vině a o trestu i ve vztahu ke spoluobviněnému M. H.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba spoluobvinění a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem následovně. Z podnětu odvolání obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ohledně těchto ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu. Z podnětu odvolání uvedené státní zástupkyně pak podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o ochranném opatření spočívajícím v zabrání věci.
4. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému, při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a při nezměněných výrocích o peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti, uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dále odvolací soud nově rozhodl i o zabrání věci, resp. věcí (celkem 9 položek), které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčený. Týmž rozsudkem pak odvolací soud rozhodl nově i o trestu odnětí svobody, jeho výměře a způsobu jeho výkonu v případě spoluobviněného H.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph.D., advokáta, dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje v tom, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou ve zjevném rozporu se skutečnými výsledky důkazního řízení, oba soudy hodnotily procesně nepoužitelné důkazy a nebyl proveden neopomenutelný důkaz.
6. Obviněný na úvod vyzdvihuje, že k nyní projednávané trestné činnosti se doznal, avšak kategoricky nesouhlasí s množstvím léků s obsahem psychotropní látky zolpidem, které měl podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů prodat spoluobviněnému H., jenž je měl následně redistribuovat dalším osobám. Uvádí, že pro posouzení rozsahu jeho jednání byly stěžejní výpovědi svědkyň V. B. a B. P., spoluobviněného H. a jeho osoby, přičemž má za to, že soudy selektivně vybíraly mezi výpověďmi uvedených osob z přípravného řízení a řízení před soudem, kdy čtení výpovědí z přípravného řízení nebylo provedeno v souladu s §207 odst. 2 a §211 odst. 3 tr. řádu a ustálenou judikaturou. Postupu soudů nižších stupňů též vytýká, že vyšly z procesně neúčinných výstupů předstíraných převodů a sledování osob a věcí, přičemž za předpokladu, že by byl Nejvyšší soud opačného názoru, přesto podle něj nedošlo k naplnění znaku „velkého rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
7. Obviněný brojí proti závěru, že se spoluobviněným H. se seznámil již v roce 2017 a od té doby od něj začal odebírat léky Stilnox a Hypnogen. Trvá na tom, že se tak stalo až na přelomu let 2018 a 2019, pročež spoluobviněnému nemohl dané léky prodávat v množství, které je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Žádná z uvedených svědkyň obviněného navíc neznala, a proto jsou v tomto ohledu relevantní pouze výpovědi jeho a spoluobviněného H., z nichž ale nelze určit to, co ohledně délky doby odebírání léků tvrdí soudy. Výpověď spoluobviněného H. z přípravného řízení navíc neodpovídá jeho výpovědi učiněné u hlavního líčení a podle mínění obviněného se soudům nepodařilo spolehlivě a procesně přípustným způsobem tyto rozpory odstranit. K posledně uvedenému připomíná, že v případě rozporů ve výpovědích má být na tyto obviněný konkrétně upozorněn a dotázán na jejich příčinu, což se ale nestalo. Výsledkem je, že spoluobviněný H. ve svých výpovědích žádné rozpory nespatřoval a soud se skutečné rozpory ani nepokusil odstranit. Z pohledu obviněného jde o zcela zásadní otázku, neboť se týká určení počátku páchání trestné činnosti. Tím, že soud prvního stupně nepostupoval podle §207 odst. 2 tr. řádu a neodstranil rozpory ve výpovědích spoluobviněného, jednal v rozporu s §2 odst. 1 a §2 odst. 2 tr. řádu, pravidlem in dubio pro reo a ustálenou judikaturou Ústavního soudu. V návaznosti na uvedené obviněný dále namítá, že z výpovědi spoluobviněného H. vyplývá, že tento měl od něj odebírat pouze léky Stilnox a Hypnogen. Z výpovědi svědkyně B. ale plyne, že tato měla od spoluobviněného H. odebírat něco tvrdšího než Stilnox, pročež je vyloučené, aby byl obviněný jediným a výhradním dodavatelem léčiv spoluobviněnému. Ze šetření Státního ústavu pro kontrolu léčiv pak vyplynulo, že do skladových zásob nebylo lékárnou XY přijato celkem 17 druhů léčiv, přičemž nešlo jen o léky Stilnox a Hypnogen, z čehož je podle obviněného zjevné, že spoluobviněný H. léky odebíral od jiného, dosud neustanoveného zaměstnance lékárny, případně od zcela jiné osoby. Tato skutková varianta přitom nebyla bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu vyloučena, a soudy tak měly postupovat podle §2 odst. 2 tr. řádu.
8. Za další nedostatečné skutkové zjištění obviněný označuje neprokázání dohody mezi ním a spoluobviněným ohledně prodeje léků dalším osobám. Soudy nižších stupňů v tomto ohledu vyšly z výpovědí obviněného a spoluobviněného z přípravného řízení, které považovaly za důvěryhodné, a vycházely z nich při hodnocení jednotlivých důkazů. Tyto výpovědi jsou však ve vzájemném rozporu, pokud jde o to, zda byl obviněný od počátku prodeje obeznámen s tím, že léky budou prodávány třetím osobám, přičemž tento rozpor vůbec nebyl předmětem dalšího dokazování, což odporuje zásadě oficiality, zásadě vyhledávací a zásadě vyšetřovací, jimiž je soud také vázán (k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03).
9. Tuto nejasnost má obviněný za naprosto zásadní pro posouzení subjektivní podmínky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Jestliže totiž léky spoluobviněnému prodával po určitou dobu v domnění, že jsou určeny pro jeho osobní potřebu, pak do okamžiku změny intelektuální složky zavinění, tj. do okamžiku, kdy obviněný pojal podezření či byl srozuměn s tím, že spoluobviněný H. léky prodává dalším osobám, nemohl jednat ve společném úmyslu (k čemuž obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 327/2020, uveřejněné pod č. 30/2021 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl totiž musí nabýt určitou formou dohody, musí trvat po celou dobu páchání trestného činu a vyskytovat se u všech spolupachatelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 121/2016, ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018, či ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo 683/2009). Právě prokázání takovéto dohody podle obviněného absentuje, což má význam pro správné posouzení otázky jednoty, ale též totožnosti skutku, neboť jeho jednání se rozpadá nejméně do dvou samostatných skutků.
10. Obviněný dále namítá, že množství prodaného léčiva neodpovídá faktickým výsledkům dokazování a závěr soudů o celkovém množství prodaných psychotropních látek je v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a principem presumpce neviny ve smyslu §2 odst. 6 a §2 odst. 2 tr. řádu. K tomuto poukazuje na skutkovou větu rozsudku soudu prvního stupně, v níž uvedené množství léků neodpovídá výpovědi svědkyně B., která měla za lék Stilnox spoluobviněnému H. zaplatit 150 000 až 200 000 Kč, kdy je třeba vyjít z varianty pro pachatele nejpříznivější, která odpovídá množství 250 ks balení léku Stilnox a 50 000 mg psychotropní látky zolpidem, nikoliv 78 200 mg této látky, jak uvádí soudy. Ve vztahu ke svědkyni P. rovněž skutková věta rozsudku soudu prvního stupně (co do množství léků) neodpovídá výpovědi této svědkyně. Ta totiž uvedla, že od spoluobviněného H. ve třech případech zakoupila nejvýše jedno balení Hypnogenu, což odpovídá 3 000 mg psychotropní látky zolpidem, a naopak negovala počet 36 balení tohoto léku. Postupem soudů nižších stupňů tak byla porušena zásada presumpce neviny. Navíc svědkyně P. uvedla, že svůj výslech v přípravném řízení si vůbec nepamatuje, čemuž však soud prvního stupně neuvěřil s tím, že tak činí zjevně s cílem neuškodit spoluobviněnému H. Toto hodnocení obviněný odmítá a poukazuje na deformaci důkazu prvostupňovým soudem (k čemuž obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jestliže tento tvrzení svědkyně učiněné v hlavním líčení, totiž že si nemyslí, že by při výslechu policejním orgánem uváděla nepravdu, převrátil v tom směru, že svědkyně měla potvrdit, že v přípravném řízení uvedla pravdu, a tedy zaměnil domněnku svědkyně s kategorickým závěrem.
11. V návaznosti na uvedené ve vztahu ke svědkyni P. nabývá podle obviněného na významu opomenutý důkaz v podobě znaleckého posudku ke zdravotnímu stavu obou shora jmenovaných svědkyň a jejich schopnosti zapamatovat si, potažmo reprodukovat, vnímané události v přípravném řízení a v řízení před soudem, jehož provedení oba soudy nižších stupňů zamítly pro nadbytečnost. S uvedeným hodnocením se obviněný neztotožňuje, a to již pro způsob, jakým se svědkyně vyjádřila ke své výpovědi z přípravného řízení. Uvedenou námitku pak obviněný – dle svých slov přiměřeně – vztahuje i ke svědkyni B. Důvodnost této námitky dále opírá o skutečnost, že obě svědkyně v rozhodné době trpěly psychickými poruchami, které blíže specifikuje. Obě svědkyně se navíc v řízení před soudem vyjádřily ke své schopnosti vnímat objektivní realitu a tuto dále reprodukovat, když popsaly, jak si někdy nepamatovaly, v době, kdy užívaly léky, klidně i celý den. Nutnost znaleckého zkoumání pak podle obviněného akcentovaly i další důkazy, např. odborné vyjádření D. D., farmaceutky s odbornou lékárenskou způsobilostí, která se vyjádřila k účinkům léků Stilnox a Hypnogen. Daný důkazní návrh obviněného tudíž směřoval především k objasnění celkové hodnověrnosti a důkazní potenci (vypovídací schopnosti) výpovědí shora jmenovaných svědkyň, přičemž závěr znalce s příslušnou odborností je naprosto zásadní k posouzení toho, zda lze s ohledem na psychické poruchy obou svědkyň, a též s ohledem na účinky jimi užívaných látek, tyto hodnotit jako důvěryhodné. Protože výpovědi obou svědkyň jsou z hlediska skutkových závěrů soudů naprosto kruciální, trvá obviněný na tom, že předmětný důkazní návrh neměly soudy odmítnout, navíc zjevně neodůvodněným způsobem (k tomu odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05 a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07). Umožnit verifikaci důkazu obviněným v trestním řízení ve smyslu prověření pravdivosti skutkových tvrzení a věrohodnosti svědka, je přitom povinností soudů, které mají jednání vést tak, aby byl obviněný seznámen s jednotlivými důkazy předloženými obžalobou, aby mu bylo umožněno jednotlivé důkazy ověřovat, komentovat a vyvracet. Proto musí mít obviněný možnost testovat důvěryhodnost svědecké výpovědi, buď osobně nebo prostřednictvím svého obhájce. Tam, kde svědecká výpověď nebyla a nemohla být předmětem této kontroly ze strany obviněného, nesmí jít o jediný či hlavní důkaz, na němž závisí vina obviněného (k tomu obviněný odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věcech Laukkanen a Manninen proti Finsku , č. 50230/99, rozsudek ze dne 3. 2. 2004, Nideröst-Huber proti Švýcarsku , č. 18990/91, rozsudek ze dne 18. 2. 1997 a Mantovanelli proti Francii , č. 21497/93, rozsudek ze dne 18. 3. 1997). Tato povinnost přímo vyplývá z článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), resp. z principu kontradiktornosti a rovnosti zbraní (k čemuž obviněný odkazuje na další relevantní rozhodnutí ESLP). To se však podle obviněného v nyní projednávané trestní věci nestalo, pročež má za to, že zamítnutí jeho důkazního návrhu bylo v rozporu s principy kontradiktornosti a rovnosti zbraní, ale též v rozporu s požadavky vyplývajícími z §2 odst. 5 věty první a věty třetí tr. řádu, a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 6 Úmluvy.
12. Za stěžejní z hlediska zachování kautel tzv. fair procesu a zákonnosti zjišťování skutkového stavu věci má – jde-li o otázku množství psychotropních látek – obviněný provedené předstírané převody a související důkazní prostředky, resp. z nich vyplývající důkazy. Konstatuje, že již v odvolání poukazoval na jejich nezákonnost, přičemž se závěry odvolacího soudu a výkladem použité judikatury tímto se neztotožňuje. K uvedenému obviněný připomíná, že v nyní projednávané trestní věci byly opakovaně uskutečněny předstírané převody, první dne 3. 7. 2019, druhý dne 20. 8. 2019 a třetí dne 3. 2. 2020 (viz výše).
13. Podle obviněného v pořadí druhý z předstíraných převodů zahrnoval vůbec největší množství léků, které si svědkyně B. od spoluobviněného H. objednala. Takovéto množství předtím svědkyně B. v rámci jednoho nákupu nikdy neodebrala a ani neobjednala. Druhý předstíraný převod má proto obviněný za problematický a neodpovídající požadavkům na zákonnost a vypovídací schopnost tohoto důkazního prostředku. Za zarážející obviněný označuje i opakování předstíraných převodů, ačkoliv policejnímu orgánu již předtím byla známa totožnost podezřelého a nebylo tak důvodu proti němu nezakročit (k tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1622/2005, a nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01). Tímto způsobem bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení navyšováno množství předávaných léků (k tomu obviněný připomíná závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněného pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.). K ustanovení osoby obviněného pak mohl policejní orgán dojít i jiným způsobem než pomocí dalších předstíraných převodů, což je důležité z hlediska hodnocení proporcionality a subsidiarity daného operativně pátracího prostředku. Podle obviněného proto nelze vůbec přihlížet ke druhému a třetímu předstíranému převodu, neboť tyto jsou procesně nepoužitelné, kdy jimi došlo k navýšení rozsahu trestné činnosti policejním orgánem nejméně co do 54 ks balení léku Stilnox, což odpovídá 10 800 mg účinné látky zolpidem. V kontextu výpovědí obou svědkyň je dokonce třeba jako policejní provokaci hodnotit již první předstíraný převod, neboť spoluobviněný H. již více jak šest měsíců léky svědkyním neprodával, a policejní orgán tak předstíraným převodem ve skutečnosti inicioval spáchání trestné činnosti. Z e-mailové komunikace mezi svědkyní B. a spoluobviněným H. navíc plyne, že to byla převážně ona, kdo nákup léků poptával. Jestliže i první z předstíraných převodů je třeba ve světle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva považovat za policejní provokaci (k čemuž obviněný odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku , č. 72384/14, rozsudek ze dne 9. 6. 1998, Ramanauskas proti Litvě , č. 74420/01, rozsudek ze dne 5. 2. 2008 a Volkov a Adamskij proti Rusku , č. 7614/09 a 30863/10, rozsudek ze dne 26. 3. 2015), nemohou být jejich výsledky procesně použitelné a do celkového rozsahu trestné činnosti tak nelze započítávat 84 ks balení léku Stilnox, tj. 16 800 mg účinné látky zolpidem.
14. Obviněný tak uzavírá, že při respektu k výše uvedenému, zejména pravidlu in dubio pro reo , mu byl prokázán prodej nanejvýše 250 ks balení léku Stilnox 10 mg po 20 tabletách a 3 ks balení léku Hypnogen po 100 tabletách, tj. 53 000 mg psychotropní látky zolpidem. Eventuálně, při hypotetické akceptaci ústavní a procesní konformity předstíraných převodů, 69 800 mg účinné látky zolpidem. Za této situace tak mělo být jeho jednání právně kvalifikováno jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
15. Konečně jde-li o hmotněprávní vady rozsudku odvolacího soudu, které mají svůj původ ve výše popsaných skutkových a procesních vadách, platí, že s ohledem na výpověď svědkyně P. se jednání obviněného (ale i spoluobviněného) musí rozpadat do dvou časově izolovaných úseků. To proto, že jestliže svědkyně B. po dobu 7 měsíců od odsouzeného H. lék Stilnox neodebírala a svědkyně P. lék Hypnogen nakoupila pouze v jednom nebo několika málo případech, je vyloučena blízká časová souvislost mezi jednotlivými prodeji. Při její absenci přitom nelze setrvat na závěru ohledně pokračování v trestné činnosti (k tomu obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr., a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1435/2014), kdy současně nejde ani o trestný čin, který by byl páchán po delší dobu a představoval tak z hlediska hmotněprávního a procesního jediný skutek. Také z tohoto důvodu je obviněný přesvědčen, že se v nyní projednávané trestní věci nemůže jednat o jediný skutek.
16. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a současně žádá, aby předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, Ph.D. LL.M. (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného úvodem konstatuje, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy nižších stupňů se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání (k čemuž státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 206/2019). Jednotlivé námitky, které státní zástupce v podaném vyjádření zdůrazňuje, již dříve vypořádal soud prvního stupně na s. 15 a násl. svého rozsudku a odvolací soud na s. 11 a násl. svého rozsudku. S jejich stanovisky týkajícími se hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění se státní zástupce ztotožňuje a plně na ně odkazuje.
18. Z hlediska dovolacího řízení, resp. z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen stručně doplňuje, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která by teoreticky mohla zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění odůvodnit. Z přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. řádu. Jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Současně z nich bezpečně vyplývá vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, když je zřejmé, že soudy učiněná skutková zjištění mají podklad v usvědčujících důkazech (zejména výpovědích svědkyň a spoluobviněného H.), a tedy nelze mezi nimi konstatovat žádný závažný rozpor. Soudy se současně dostatečným způsobem vypořádaly s argumenty obhajoby, kterou lze podle státního zástupce považovat za vyvrácenou.
19. Státní zástupce se též zcela ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, který se týká námitky opomenutých důkazů, již rovněž nelze považovat za důvodnou, byť formálně ji pod užitý dovolací důvod podřadit lze. Nad rámec argumentů soudů, které označily důkazní návrhy obhajoby za nadbytečné, což je ustálenou judikaturou akceptovaný důvod pro zamítnutí důkazního návrhu, doplňuje, že posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou, a tudíž není vadou dokazování, pokud soudy dospěly při hodnocení důkazů k jednoznačným závěrům o věrohodnosti svědkyň, aniž potřebovaly tyto závěry podložit znaleckými posudky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015). Zamítnuté důkazní návrhy obviněného má tedy státní zástupce nepřípadné i z tohoto úhlu pohledu.
20. Za správné má státní zástupce i stanovisko soudů nižších stupňů k otázce procesní použitelnosti obviněným označených důkazů, na nějž odkazuje, a toliko dodává, že předmětné úkony byly provedeny při splnění všech zákonných podmínek formálních i materiálních, o policejní provokaci se proto nejednalo.
21. Státní zástupce uzavírá, že rozhodné námitky, kromě toho že jsou opakované a soudy se s nimi již dostatečně vypořádaly, nepovažuje za důvodné, a proto navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
22. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
23. Jen pro pořádek Nejvyšší soud doplňuje, že dne 22. 6. 2023 obdržel podání označené jako „amicus curiae brief“, v němž obhájkyně spoluobviněného M. H., Mgr. Soňa Adamová, advokátka, Nejvyšší soud informuje, že její klient sice po vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání a rozhodnutí již není stranou v nyní projednávané trestní věci, ale považuje za zásadní Nejvyšší soud seznámit s obsahem svého dovolání a jeho přílohami, neboť daná trestní věc má celospolečenský přesah, jde-li o sankcionování jednání, které je jejímu klientovi a obviněnému kladeno za vinu.
24. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že se s obsahem podání spoluobviněného H. seznámil, avšak vzhledem k tomu, že tento není ve smyslu §265d odst. 1, 2 tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání, nevyhodnotil jej jako relevantní pro posouzení dovolání obviněného.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
26. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§265i odst. 3 tr. řádu).
27. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá toliko o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k tomu, že obviněný brojí rovněž proti právnímu posouzení skutku co do možné mnohosti trestných činů [rozdělení skutku, jímž byl uznán vinným, na dva samostatné skutky, a tudíž právnímu posouzení jeho jednání jako dvou sbíhajících se trestných činů], vyplývá z jeho dovolací argumentace i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
28. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je určen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( prvá alternativa ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá alternativa ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí alternativa ).
29. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu) [ prvá alternativa ], případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) [ druhá alternativa ], a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno ( třetí alternativa ).
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( prvá alternativa ) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
31. Nejvyšší soud toliko dodává, že i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů, platí, že interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s řízením, které předcházelo jejich vydání, dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného sice dílem odpovídá jím uplatněným – ať již pojmenovaným či výslovně neoznačeným – dovolacím důvodům, avšak Nejvyšší soud ji shledal jako neopodstatněnou. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu) uvádí následující.
33. Prvá část dovolací argumentace obviněného se týká hodnocení důkazů soudem prvního stupně a přezkumných úvah soudu odvolacího. In concreto obviněný brojí proti hodnocení výpovědí svědkyň B. a P. a dále výpovědi spoluobviněného a konečné i své vlastní. Má za to, že soud hodnotil důkazy selektivně, při rozporech mezi výpověďmi z přípravného řízení a z hlavního líčení dal přednost výpovědím z přípravného řízení, a to při nedodržení §207 odst. 2 a §211 odst. 3 tr. řádu.
34. K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že tato část dovolacích námitek směřuje vůči první a druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž podle mínění Nejvyššího soudu platí, že toliko námitky vůči zákonnosti postupu soudu prvního stupně při předestření výpovědí spoluobviněného H. a svědkyně B. lze podřadit pod daný dovolací důvod. Je tomu tak proto, neboť ačkoliv v případě první varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný tvrdí zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, není podstatou jeho argumentace poukazování na takovéto zjevné rozpory, ale nabízení vlastních hodnotících úvah, na jejichž základě se hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů má jevit jako extrémně vadné a neudržitelné. Taková argumentace však není s to naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod. Na druhou stranu považuje Nejvyšší soud za nutné k těmto námitkám uvést následující.
35. Úvodem Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, neboť platí, že dovolací námitky v nyní projednávané trestní věci nezaznívají poprvé, ale obviněný je v rámci své obhajoby uplatnil dílem již v hlavním líčení, dílem pak v odvolacím řízení, přičemž se jimi jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací velice podrobně zabývaly a argumentačně přesvědčivě se s nimi též vypořádaly. Tak v bodu 50. a násl. a především pak v bodu 53. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, proč uvěřil výpovědi spoluobviněného H. v tom směru, že veškeré léky, které dále distribuoval uvedeným svědkyním, nakupoval výlučně od obviněného, přičemž jeho výpověď byla podpořena i dalšími důkazy – jednak výpověďmi samotných svědkyň, které jej označily za svůj výlučný „podpultový“ zdroj léků Stilnox a Hypnogen, dále výpověďmi zaměstnanců lékárny XY a zjištěními Státního ústavu pro kontrolu léčiv, z nichž vyplynulo, jakým způsobem obviněný léky získával a maskoval jejich neoprávněný odběr ze skladových zásob lékárny, a konečně i poznatky získanými na základě sledování osob dne 20. 8. 2020 (viz bod 53. rozsudku soudu prvního stupně).
36. Za zásadní námitku pak sám obviněný označuje nesouhlas se závěrem soudů ohledně stanovení počátku páchání trestné činnosti. V tomto směru lze opět odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně (srov. body 6., 7., 12. a 56. jeho rozsudku). Zapojení obviněného do páchání trestné činnosti již od roku 2017 plyne jak z výpovědi spoluobviněného H. (ten uvedený rok zmiňuje jako rok společného seznámení), tak z výpovědi svědkyně B. (která uvedla, že v roce 2017 začala léky odebírat od spoluobviněného H., podle jehož výpovědi byl jeho jediným zdrojem obviněný) a nakonec i z výpovědi samotného obviněného, čtené u hlavního líčení, který u vazebního zasedání dne 6. 2. 2020 uvedl, že do distribuce léků s obsahem psychotropní látky zolpidem se zapojil v roce 2017 (viz č. l. 104). V podrobnostech dále Nejvyšší soud odkazuje k dané námitce i na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (srov. jeho bod 14.). K argumentům, že svědkyně B. měla shánět od spoluobviněného H. „něco tvrdšího“ než lék Stilnox, případně že podle kontroly provedené Státním ústavem pro kontrolu léčiv v dané lékárně scházela řada druhů léků, ne pouze léky Stilnox a Hypnogen, Nejvyšší soud dodává, že tyto nemají pro posouzení trestní věci obviněného žádný význam, neboť z výpovědi svědkyně nevyplynulo, že by skutečně i „něco tvrdšího“ od spoluobviněného získala a případná protiprávní činnost dalších zaměstnanců lékárny – v situaci, kdy podle spoluobviněného H. byl právě on v rozhodné době jeho jediným zdrojem – obviněného nijak viny nezbavuje.
37. Rovněž námitka obviněného směřující proti procesnímu postupu soudu prvního stupně při čtení výpovědí spoluobviněného H. z přípravného řízení (tj. údajné porušení ustanovení §207 odst. 2 tr. řádu) nezůstala v předchozím řízení opomenuta. Odvolací soud v bodu 14. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že to, že obviněný či spoluobviněný ve výpovědi spoluobviněného H. žádné rozpory nespatřovali, ještě neznamená, že postup soudu, který následně vyšel při zjištění rozporů z výpovědí učiněných v přípravném řízení, aniž by se spoluobviněného na příčinu těchto rozporů podrobně dotazoval, vedl k deformaci důkazů či představoval nesprávný procesní postup. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 5. 2022 je totiž zřejmé, že po předestření daných pasáží předchozí výpovědi byl spoluobviněný předsedkyní senátu požádán, aby se k těmto a k rozporům oproti jeho předchozí výpovědi vyjádřil, avšak k tomu spoluobviněný uvedl, že rozpory ve výpovědích nespatřuje a k těmto se vyjádřit nechce (viz č. l. 917 a násl.). Jde-li o obviněným tvrzené porušení §211 odst. 3 tr. řádu v případě výslechu svědkyň, platí, že podle daného ustanovení soud prvního stupně postupoval jen v případě svědkyně P., která rozpory ve své výpovědi nebyla schopná vysvětlit (viz č. l. 984). Jestliže následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že pravdivá je výpověď spoluobviněného H. a svědkyně B. z přípravného řízení, zapadající do výše zmíněného kontextu dalších skutkových zjištění týkajících se okamžiku zahájení páchání trestné činnosti obviněným, pak nelze tomuto jeho úsudku ničeho vytknout, neboť je zcela logický a přesvědčivě odůvodněný a současně vypořádává i obhajobu obviněného, v souladu s požadavky plynoucími z §125 odst. 1 tr. řádu. Tvrzení obviněného, že tímto postupem došlo k porušení zásady zákonnosti a zásady presumpce neviny, resp. z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo , proto Nejvyšší soud nemohl přijmout.
38. Rovněž další námitku směřující do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou. Tvrdí-li totiž obviněný, že v okamžiku, kdy začal prodávat spoluobviněnému H. léky Stilnox a Hypnogen ještě nevěděl o tom, že spoluobviněný tyto přeprodává dalším osobám, platí, že v řízení bylo zjištěno, že tímto poznatkem obviněný disponoval od počátku spolupráce se spoluobviněným H. Spoluobviněný H. totiž již v přípravném řízení vypověděl (a protokol o jeho výpovědi byl proveden jako důkaz postupem podle §207 odst. 2 tr. řádu v hlavním líčení dne 2. 5. 2022), že obviněnému při seznámení sdělil, že léky bude odebírat pro své přátele – 4 osoby (srov. č. l. 47). V podrobnostech lze opětovně odkázat na přesvědčivé hodnotící úvahy odvolacího soudu (srov. bod 15. jeho rozsudku). Obviněnému nelze dát za pravdu ani v tom směru, že by rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí spoluobviněného nebyl podroben dalšímu dokazování, neboť soudy nižších stupňů otázce věrohodnosti a pravdivosti výpovědí jednotlivých osob věnovaly patřičnou pozornost a tyto posuzovaly nikoliv izolovaně, ale v celkovém kontextu důkazní materie.
39. Jestliže na takto ustaveném skutkovém základu soudy nižších stupňů shledaly, že na jednání spoluobviněných je třeba nahlížet jako na spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, platí, že takové právní posouzení plně odpovídá obviněným výše uváděné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jde-li o znak společného úmyslu charakterizující tuto formu trestné součinnosti.
40. Konečně jde-li o výhrady obviněného proti samotnému rozsahu trestné činnosti, platí, že z výpovědi svědkyně B. se podává, že od spoluobviněného H. kupovala lék Stilnox po smrti jejího otce v únoru 2017, tj. od března 2017 do ledna 2019, tj. 23 měsíců, kdy daný lék kupovala jednou až dvakrát měsíčně vždy v počtu 17-34 balení, za což celkem mohla zaplatit 200 000 Kč. Tento počet, ve spojení s léky zajištěnými v souvislosti s provedenými předstíranými převody, přitom odpovídá závěru soudu prvního stupně, že svědkyni spoluobviněný prodal lék Stilnox s celkovým obsahem 95 000 mg psychotropní látky zolpidem. Podle obviněného však v případě této svědkyně mohlo jít jen o 50 000 mg dané látky, protože svědkyně vypověděla v hlavním líčení, že nakoupila lék Stilnox za částku 150 000 až 200 000 Kč. V uvedeném však Nejvyšší soud žádný rozpor, natož rozpor zjevný, nespatřuje, neboť počet 17 měsíčně prodaných balení za cenu 600 Kč za balení po dobu 23 měsíců odpovídá částce 234 600 Kč. Svědkyně P. pak v přípravném řízení vypověděla [a protokol o její výpovědi byl proveden jako důkaz postupem podle §211 odst. 3 tr. řádu v hlavním líčení dne 2. 5. 2022 (viz č. l. 984)], že od spoluobviněného H. odebírala léky v intervalu jednou za 14 dní (viz č. l. 115), a to v počtu 1 až 3 balení po dobu celkem 18 měsíců, což odpovídá počtu 36 balení léku Hypnogen (byť v tomto směru odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela nekoresponduje obsahu výslechu svědkyně a skutkové větě jeho rozsudku, neboť soud v bodu 24. hovoří o intervalu jednou až dvakrát měsíčně s tím, že v takovém případě by pro spoluobviněné byla příznivější skutkovou verzí četnost prodeje pouze jednou měsíčně). Tvrdí-li obviněný, že svědkyně uváděla v hlavním líčení odlišný počet zakoupených balení léku Hypnogen, lze ilustrativně poukázat na její bezprostřední reakci po předestření její výpovědi z přípravného řízení a dotazu předsedkyně senátu na původ rozporů mezi touto a její výpovědí učiněnou u hlavního líčení, totiž že „teď jsem z toho vyděšená, že jsem byla až tak závislá“ (viz č. l. 984), která dobře vykresluje, do jaké míry si svědkyně u hlavního líčení pamatovala na skutečnosti, o nichž dříve vypověděla v přípravném řízení. Rovněž námitku obviněného o deformaci důkazu soudem prvního stupně je třeba odmítnout, neboť rozlišení mezi tím, zda svědkyně uvedla, že hovořila ve své předchozí výpovědi pravdu, či uvedla, že si není vědoma toho, že by při této výpovědi lhala a na kladené otázka odpovídala, co věděla (viz č. l. 983 a 985), je spíše příkladem hrátky se slovy nežli hodnocení důkazu – úsudku svědkyně o pravdivosti její dřívější výpovědi.
41. Ani v tomto směru proto Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného nemohl přisvědčit a musel ji jako nedůvodnou odmítnout. V podrobnostech lze opět odkázat na podrobné a pečlivé (s dílčí výjimkou uvedenou výše) odůvodnění napadených rozhodnutí [srov. body 20. a 24. rozsudku soudu prvního stupně a body 20. a 21. rozsudku odvolacího soudu].
42. Lze jen doplnit, že z obviněným opakovaně vzpomínaného pravidla in dubio pro reo se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Obviněný ale přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného výše, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
43. Další dovolací námitky obviněného se týkají tzv. opomenutých důkazů a důkazů procesně nepoužitelných, přičemž platí, že pouze v případě druhé z uvedených námitek je možné dospět k závěru o její podřaditelnosti pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě. To proto, neboť v případě prvé námitky o opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy uvedeného dovolacího důvodu vůbec nejde.
44. K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
45. Jak Nejvyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněného nejde, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry obou soudů nižších stupňů, které v odůvodnění svých rozhodnutí přiléhavě uvedly, že zamítnutí návrhu na znalecké zkoumání zdravotního stavu svědkyň B. a P. bylo odůvodněno nadbytečností tohoto návrhu, když výpovědi obou svědkyň podporují i další ve věci provedené důkazy a o jejich schopnosti vypovídat pravdivě a reprodukovat prožité události – o níž si soud prvního stupně učinil bezprostřední úsudek – nevznikly žádné pochybnosti (srov. bod 49. rozsudku soudu prvního stupně a bod 18. rozsudku odvolacího soudu). Právo obviněného testovat věrohodnost svědecké výpovědi přitom podle přesvědčení Nejvyššího soudu nebylo nijak dotčeno, neboť obviněný měl v průběhu hlavního líčení možnost ať již sám nebo skrze svého obhájce klást vyslýchaným osobám otázky a vyjádřit se ke každému z provedených důkazů a tohoto práva skrze svého obhájce také využil. Ve chvíli, kdy však soud prvního stupně ani odvolací soud ohledně věrohodnosti svědkyň a jejich schopnosti reprodukovat minulé události neměly pochybností, popřípadě dílčí pochybnosti soud prvního stupně rozptýlil za užití ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, nelze obviněnému přisvědčit v tom směru, že vzhledem k jeho pochybnostem o osobách svědkyň byly soudy povinny jeho návrhu na znalecké zkoumání jejich zdravotního stavu vyhovět.
46. Námitku obviněného stran existence opomenutých důkazů je proto namístě označit za irelevantní, jelikož soudy obou stupňů neopomenuly rozhodnout o důkazních návrzích obhajoby, přičemž jejich zamítnutí současně dostatečně odůvodnily. Nelze tudíž konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut, a proto ani nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí alternativě.
47. Jinak je tomu v případě dovolacích námitek směřujících do oblasti zákonnosti použitých předstíraných převodů, které podle Nejvyššího soudu již dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídají, a to jde-li o jeho druhou alternativu, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Obviněný totiž (stručně řečeno) namítá, že předstírané převody, realizované policejním orgánem za pomoci svědkyně B. ve dnech 3. 7., 20. 8. 2019 a 3. 2. 2020, představují nepřípustnou policejní provokaci. V případě prvního z nich uplynulo totiž od předchozího prodeje léků svědkyni již šest měsíců a u dalších dvou docházelo k umělému navyšování počtu léků (a tedy i rozsahu trestné činnosti) policejním orgánem. To vše v situaci, kdy osoba spoluobviněného již byla policejnímu orgánu známa a totožnost obviněného mohl policejní orgán zjistit jiným, přiměřenějším způsobem.
48. I v případě této dovolací námitky platí, že již byla náležitým způsobem vypořádána odvolacím soudem v bodech 16. a 17. odůvodnění jeho rozsudku, na něž lze plně odkázat. Nad rámec hodnotících úvah odvolacího soudu pak Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o počet léků, které měla svědkyně od spoluobviněného H. kupovat, uvedla tato, že je nakupovala dvakrát do měsíce a za Stilnox utratila měsíčně 20 000 Kč. Z toho plyne, že nejvýše koupila za měsíc 33 balení daného léku, a to v rámci celkem dvou nákupů (srov. bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Nicméně v přípravném řízení při podání vysvětlení (což je z hlediska navazujícího postupu policejního orgánu spočívajícího v realizaci prvního předstíraného převodu stěžejní) uvedla, že od spoluobviněného nakupovala minimálně za 17 000 Kč, a to dvakrát za měsíc (srov. č. l. 191). Jestliže tedy při prvním předstíraném převodu od spoluobviněného zakoupila lék Stilnox za celkovou částku 18 000 Kč (viz č. l. 723), při druhém předstíraném převodu za částku 21 600 Kč (viz č. l. 730), a při třetím předstíraném převodu za částku 10 400 Kč (viz č. l. 736), pak nelze hovořit o umělém navyšování množství léků, oproti předchozím odběrům svědkyně. Samotný počet předstíraných převodů pak odpovídá postupu při operativní činnosti policejního orgánu (viz č. l. 718 a násl.). První předstíraný převod byl totiž povolen za účelem ztotožnění spoluobviněného H. jako koncového prodejce a zbývající dva předstírané převody měly za cíl ztotožnění dalších osob, od nichž spoluobviněný léky odebíral a možné zadržení spoluobviněného H. (k tomu srov. obdobně závěr bodu 16. rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na uvedené lze odmítnout námitku obviněného stran umělého navyšování množství psychotropní látky policejním orgánem, neboť nešlo pouze o ustavení osoby spoluobviněného (prodejce), ale i dalších osob, jimž tento léky prodával (odběratelů) a především osoby, od níž léky odebíral (obviněného). Z pohledu Nejvyššího soudu proto předmětné realizované předstírané převody optikou obviněným vzpomínaných judikaturních východisek obstojí. Lze jen dodat, že v tomto případě užití předstíraných převodů nevedlo ani k podstatnému navýšení rozsahu trestné činnosti, ani ke změně právní kvalifikace, když tyto se týkaly 16 800 mg z celkových 131 000 mg psychotropní látky zolpidem, s nimiž spoluobvinění neoprávněně nakládali (blíže viz níže). Jde-li dále o obviněným uváděnou prodlevu mezi posledním nákupem svědkyně B. od spoluobviněného H. a realizací prvního předstíraného převodu, pak tuto prodlevu odvolací soud správně vysvětluje poukazem na léčbu svědkyně. Určující však je, že v téže době spoluobvinění nadále páchali tutéž trestnou činnost ve vztahu ke svědkyni P. (viz bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Nelze proto tvrdit, že policejní orgán, prostřednictvím svědkyně B., v myslích spoluobviněných vyvolal či posílil rozhodnutí spáchat trestný čin (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4185/16, bod 31.).
49. Tím je současně vypořádána i námitka obviněného, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno toliko jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Taková právní kvalifikace by totiž neodpovídala zjištěnému skutkovému stavu, podle něhož obviněný (společně se spoluobviněným H.) neoprávněně prodal dalším dvěma osobám léčiva s obsahem celkem 131 000 mg psychotropní látky zolpidem. Takové množství totiž naplňuje znak velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jemuž odpovídá 70 000 mg dané látky (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).
50. Konečně poslední námitka obviněného směřuje dílem do oblasti skutkových zjištění, dílem do oblasti právního posouzení skutku, přičemž v této části odpovídá (obviněným implicitně uplatněnému) dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný totiž dovozuje absenci blízké časové souvislosti mezi jednotlivými prodeji, a to vzhledem k prodlevě v období leden až červenec 2019, kdy svědkyně B. podstoupila léčbu své závislosti na lécích a od spoluobviněného H. lék Stilnox neodebírala. S ohledem na uvedené se pak jednání spoluobviněných má rozpadat do dvou oddělených skutků, čemuž musí zákonitě odpovídat i užitá právní kvalifikace.
51. I v případě této dovolací námitky obviněného platí, že nebyla v průběhu trestního řízení oslyšena, ale odvolací soud se jí na podkladě jeho odvolání zabýval v bodu 17. svého rozsudku. Na tomto místě připomněl rozhodná skutková zjištění, totiž že po dobu léčby svědkyně B. spoluobvinění nadále prodávali léčivo Hypnogen svědkyni P. (srov. bod 24. rozsudku soudu prvního stupně) a obviněný po celou dobu musel potřebné léky obstarávat, aby byl zajištěn jejich plynulý odbyt a kýžený zisk. Nelze tedy tvrdit, že spoluobvinění v páchání trestné činnosti v tomto období ustali, a vzhledem k dlouhé časové prodlevě mezi posledními dílčími útoky vůči svědkyni B., je třeba na jejich jednání z pohledu trestního práva nahlížet nikoliv jako na jeden skutek, ale na skutky dva, které by představovaly dva samostatné trestné činy (přičemž u každého z nich by se tak zákonitě jednalo o nakládání s výrazně nižším množstvím psychotropní látky zolpidem, než kdyby šlo o skutek jediný, čemuž by odpovídala i mírnější právní kvalifikace takového jednání). Dokreslující je i poukaz odvolacího soudu na e-mailovou komunikaci mezi spoluobviněným H. a svědkyní B. z 11. až 19. 3. 2019 týkající se prodeje 6 balení léku Stilnox, kteréžto jednání však ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně schází (viz bod 17. rozsudku odvolacího soudu).
52. Nejvyšší soud proto uzavírá, že výše popsané jednání spoluobviněných je třeba z hlediska trestního práva nahlížet jako jediný skutek. Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil ve svém usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, platí, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017, se pak dále podává, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008). Na výše popsané jednání spoluobviněných je tedy nutné z hlediska jeho právní kvalifikace nahlížet jako trvající trestný čin, který se z pohledu trestního práva hmotného posuzuje jako jediný skutek a jediný trestný čin.
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí
53. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil, případně přerušil výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 věty první tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání, anebo nařídit pozastavení nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
54. Nejvyšší soud uzavírá, že byť dovolací námitky obviněného F. R. sice dílem odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům, neshledal je opodstatněnými. Jelikož po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení, které předcházelo jejich vydání Nejvyšší soud nezjistil, že by námitky obviněného směřující do oblasti porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny byly důvodné, nezbylo, než aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu