ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.644.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 644/2023-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání obviněného E. Ch. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 To 32/2023-163, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 33/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněného E. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 9. 2022, č. j. 3 T 33/2022-122, byl obviněný E. Ch. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
v Plzni dne 23. 5. 2022 kolem 21:55 hod. řídil osobní automobil zn. Peugeot 406, r. z. XY, nejméně v XY ulici ve směru od ulice XY k ulici XY, kde byl v prostoru zastávky MHD „XY“ zastaven a kontrolován hlídkou MŘ PČR OHS Plzeň, přestože věděl, že mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2013, č. j. 4 T 88/2013-39, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 415/2013-64 dne 10. 12. 2013, mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků, který mu v důsledku výkonu trestu odnětí svobody běží do 26. 7. 2025, a dále příkazem Magistrátu hlavního města Prahy, Odbor dopravně správních činností, Oddělení správního řízení ze dne 19. 10. 2021, č. j. MHMP 1675104/2021/Pec, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2021, mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto příkazu a příkazem Městského úřadu Příbram, Dopravní úřad ze dne 4. 3. 2022, č. j. MeUPB 22721/2022/Šn, který nabyl právní moci dne 30. 3. 2022, mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 22 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto příkazu.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku (a to proti jeho výroku o trestu) podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 To 32/2023-163, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Janáka, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť má za to, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
5. V podrobnostech dovolatel vytýká opětovně jak soudu prvního stupně (učinil tak totiž již ve svém odvolání proti jeho rozsudku), tak nyní i soudu odvolacímu, že nepřihlédly ke skutečnosti hodné zřetele spočívající v důvodu, proč předmětné motorové vozidlo i přes svůj zákaz řízení motorových vozidel řídil. Uvádí, že v daný den jel se svou družkou v tomto motorovém vozidle z Plzně, přičemž drtivou část cesty řídila právě jeho družka, avšak s ohledem na to, že není příliš zkušenou řidičkou, a navíc tehdy neměla při sobě brýle, které z důvodu krátkozrakosti jinak nosí, kdy navíc již byla tma a spustil se déšť, požádala ho z obavy možné dopravní nehody, aby vyjel z města. Obviněný poukazuje na to, že se jednalo o pouhých několik stovek metrů, kdy takto řízení na žádost své družky převzal, s tím, že následně (po vyjetí z města) by opět řízení této předal. Současně zdůrazňuje, že žádosti své družky vyhověl, neboť chtěl předejít (a pravděpodobně také předešel) hrozícímu nebezpečí a případné dopravní nehodě, tedy řízení převzal z důvodu obavy o své zdraví, zdraví své družky i ostatních účastníků silničního provozu. Je tudíž přesvědčen, že krátkodobé převzetí řízení motorového vozidla jeho osobou bylo nutné. Nesouhlasí s tím, jestliže odvolací soud výše uvedené (polehčující) skutečnosti nezohlednil a pouze konstatoval, že danou námitku neakceptoval jako polehčující okolnost, která by snižovala společenskou škodlivost stíhaného přečinu, a žádným jiným způsobem se s touto nevypořádal.
6. V dalším textu dovolání obviněný (taktéž shodně, jak již učinil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) namítá, že soud prvního stupně při svém rozhodnutí o výši trestu nevzal dostatečně v potaz jeho prohlášení viny a skutečnost, že při objasňování předmětného skutku spolupracoval, a snížení výše trestu o pouhý jeden měsíc oproti návrhu na potrestání je tak nepřijatelné a chybné. Poukazuje současně na konstatování odvolacího soudu, že soud prvního stupně shledal jeho doznání a prohlášení viny jako polehčující okolnost, s tím, že jeho prohlášení viny však nemůže být přeceňováno, neboť při páchání trestné činnosti byl zadržen orgány Policie ČR, a dále na to, že odvolací soud hodnotí jeho kajícný postoj jako účelový, což považuje za vykonstruované a nepravdivé. Pokud pak odvolací soud uvádí, že v případě speciálních recidivistů bývají ukládány tresty v horní polovině zákonného rozpětí, připouští obviněný, že si je vědom své trestní minulosti, avšak zdůrazňuje, že uvedené tvrzení odvolacího soudu není předepsaným pravidlem, od kterého se nelze odchýlit, a soud by měl k jednotlivým případům přistupovat vždy individuálně. Vyslovuje tak názor, že soudy obou stupňů bez jakékoliv opodstatněné a podložené argumentace kladly nepřiměřeně větší váhu jeho trestní minulosti, přičemž veškeré polehčující okolnosti, jako doznání, spolupráci při objasňování trestného činu, prohlášení viny a okolnosti hodné zřetele téměř zcela opomenuly, a jemu uložený trest je proto nepřiměřeně přísný a nesprávný.
7. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 To 32/2023-163, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil Mgr. Martin Prokeš, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci obsahu dovolání obviněného předně podotýká, že takové jeho námitky, které by směřovaly do výroku o vině, by bylo zapotřebí označit za zcela nepřípustné. Ačkoli to dovolatel nevyjádřil příliš srozumitelně, takže není dostatečně jasné, zda právě to bylo jeho úmyslem, lze první pasáž dovolání označenou bodem II. do jisté míry vnímat jako námitku krajní nouze ve smyslu §28 tr. zákoníku rozporující správnost výroku o vině. Státní zástupce toliko pro pořádek připomíná, že z pohledu vyhodnocení případných dovolacích námitek směřovaných proti výroku o vině by byly stěžejní dvě okolnosti. Obviněný jednak v rámci hlavního líčení po zákonném poučení prohlásil vinu ve smyslu §206c odst. 1 tr. řádu a souhlasil rovněž s právní kvalifikací stíhaného jednání, přičemž soud prvního stupně svým usnesením ze dne 6. 9. 2022 toto prohlášení viny postupem podle §206c odst. 4, 6 tr. řádu přijal, a jednak následně podané odvolání směřoval výlučně proti výroku o trestu. S poukazem na §206c odst. 7 tr. řádu, podle něhož soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat, přičemž skutečnosti v něm uvedené navíc nelze napadat opravným prostředkem, pak státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný nemůže v dovolacím řízení vytýkat to, s čím projevil souhlas v rámci prohlášení viny. Dále uvádí, že pokud obviněný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do výroku o trestu a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně; směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu. Státní zástupce tudíž konstatuje, že za dané situace, kdy odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno pouze obviněným, který je zaměřil výlučně do výroku o trestu, čímž také vymezil rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu, jenž správně přezkoumal (a byl oprávněn a povinen přezkoumat) pouze výrok o trestu, je vyloučena přípustnost dovolání v části, jež by eventuálně směřovala proti výroku o vině.
9. Co se týče jednoznačně vymezených výtek obviněného směřujících proti výroku o trestu s tím, že tento je nepřiměřeně přísný, uvádí státní zástupce, že v této části je sice dovolání přípustné, nicméně uplatněné námitky nelze podřadit pod obviněným vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody. V této souvislosti připomíná, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, což obviněný neučinil. Současně poukazuje na to, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je nicméně reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu – to ale rozhodně není případ dovolatele, neboť trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest přípustný, a to ještě v první polovině zákonné trestní sazby, která v daném případě činila až dva roky. Dále doplňuje, že výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, za něž je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu – žádnou z takto naznačených eventualit však obviněný nevytkl. Konečně státní zástupce k předestřené dovolací argumentaci obviněného zdůrazňuje, že klíčovou je pak ta skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Státní zástupce poukazuje na to, že oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, což však trest odnětí svobody uložený dovolateli a spojený s přímým výkonem ve věznici rozhodně není, neboť způsob jeho výkonu a také jeho výše byly soudem prvního stupně odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a rovněž způsobem ústavně konformním. Byly tak důvodně zohledněny na straně jedné trestní historie obviněného (tento má řadu záznamů v rejstříku trestů, přičemž ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání je speciálním recidivistou) a na straně druhé jeho doznání, a nepodmíněný trest odnětí svobody uložený ještě v první polovině zákonné trestní sazby proto nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým rozhodně není.
10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a současně souhlasí s tím, aby tak Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice. Obviněný v této předně uvádí, že trvá na svém dovolání v plném rozsahu, resp. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů. Dále má za to, že státní zástupce ve svém vyjádření nesprávně utváří jakousi domněnku, že jeho argumentace uvedená v článku II. dovolání rozporuje, resp. by mohla rozporovat výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, což však není namístě. Poukazuje na to, že po celou dobu trestního řízení svou vinu nerozporoval, odvolání směřoval pouze do výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, tedy do výměry uloženého trestu, přičemž svou vinu nerozporuje ani svým dovoláním a nenapadá ani postup odvolacího soudu v souvislosti s tím, že tento přezkoumal pouze výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že s ohledem na to, že dovoláním nerozporuje svou vinu, pak nejsou splněny podmínky pro odmítnutí dovolání z důvodu, že by napadal výrok o vině. Zdůrazňuje, že své námitky směřuje proti výroku o trestu s tím, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný a nespravedlivý. Opětovně uvádí, že převzetím řízení předmětného motorového vozidla (na pár stovek metrů) chtěl předejít [a pravděpodobně předešel] hrozícímu nebezpečí a případné dopravní nehodě, tedy učinil tak z důvodu obavy o své zdraví, zdraví své družky a rovněž ostatních účastníků silničního provozu ve městě Plzeň, tudíž takové krátkodobé převzetí řízení daného motorového vozidla bylo nutné. Vytýká soudům obou stupňů, že k výše uvedené okolnosti zvláštního zřetele nepřihlédly a řádně neodůvodnily výši uloženého trestu, v důsledku čehož nelze učinit závěr, že byly proti sobě správně postaveny přitěžující a polehčující okolnosti. Vyslovuje názor, že v jeho neprospěch hovoří toliko jeho trestní historie, avšak polehčující okolnosti, tedy doznání, prohlášení viny, spolupráce při objasňování trestné činnosti a zamýšlená ochrana účastníků silničního provozu, jednoznačně převažují. Závěrem vyjadřuje přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a též že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, takže jsou naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Setrvává tudíž na svém závěrečném dovolacím návrhu.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé , jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští (v druhém odstavci tohoto ustanovení je pak uveden výčet rozhodnutí, jimiž se rozumí „rozhodnutí ve věci samé“).
13. Podle §206c odst. 7 tr. řádu platí, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat , a dále, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem .
14. Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti předně připomenout, že v dané trestní věci obviněný v hlavním líčení konaném dne 6. 9. 2022 (protokol o něm je založen na č. l. 119 až 121 spisu) po zákonném poučení podle §206a odst. 1 tr. řádu prohlásil vinu ve smyslu §206c odst. 1 tr. řádu; uvedl přitom, že se cítí plně vinen skutkem uvedeným v návrhu na potrestání a souhlasí s popisem skutku i s jeho právní kvalifikací. Soud prvního stupně posléze (poté, co zjistil stanovisko státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město) vyhlásil usnesení, jímž podle §206c odst. 4, 6 tr. řádu přijal prohlášení viny obviněného, a zároveň v něm uvedl, že dokazování ve vztahu ke skutku neprovede a bude provedeno pouze ve vztahu k osobě obviněného. Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně po jeho vyhlášení do protokolu odvolání, které písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce dne 16. 1. 2023 (toto podání je založeno na č. l. 138 až 139 spisu). Uvedl v něm, že napadá výrok o trestu rozsudku soudu prvního stupně s tím, že podle jeho názoru je výše trestu s ohledem na veškeré skutkové okolnosti daného případu zcela nepřiměřená. Měl přitom za to, že soud prvního stupně nevzal dostatečně v potaz prohlášení viny a skutečnost, že při objasňování skutku spolupracoval, když oproti státním zástupcem navrhovanému trestu odnětí svobody ve výměře deseti měsíců uložil trest odnětí svobody ve výměře jen o měsíc kratší, a dále vytkl, že tento soud nepřihlédl ke skutečnosti hodné zřetele, totiž k důvodu, proč předmětné vozidlo (i přes zákaz řízení motorových vozidel) řídil; zdůraznil, že se jednalo o cestu dlouhou několik stovek metrů a převzetím řízení vozidla chtěl předejít hrozícímu nebezpečí a případné dopravní nehodě, tedy přistoupil k němu z důvodu obavy o své zdraví, zdraví své družky a rovněž ostatních účastníků silničního provozu.
15. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě není přípustné dovolání směřující proti výroku o vině. Jak na to správně poukazuje státní zástupce ve svém vyjádření, je tomu tak jednak proto, že obviněný ve smyslu §206c odst. 1 tr. řádu prohlásil vinu, a dále proto, že námitky proti výroku o vině nesměřují proti rozhodnutí učiněnému ve druhém stupni. Uvedený výrok totiž nenapadl odvoláním ani obviněný (podal odvolání pouze proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně), ani státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, a tudíž odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně nejen materiálně nepřezkoumával, ale ani nebyl povinen jej přezkoumávat.
16. S touto problematikou se Nejvyšší soud jednoznačně vypořádal již v usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., když judikoval, že „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.) může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“
17. Identický názor zastává i odborná literatura, podle níž (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3032 až 3033) rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je i nadále omezen osobou odvolatele a od ní odvozeným právem napadat jednotlivé výroky rozsudku a předchozí řízení. Odvolací soud však přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky, proti nimž odvolání odvolatel skutečně podal a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud zásadně nesmí přezkoumat. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit, např. výrok o trestu, náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranném opatření. Oddělitelným však bude i jednotlivý výrok o vině tam, kde bylo ve společném řízení rozhodnuto o více skutcích .
18. Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud i v posuzované věci. Pro úplnost považuje za potřebné jen dodat, že nepřípustnost dovolání směřujícího do výroku o vině je za daných okolností věci dána, ať již obviněný zamýšlel skutečně tento výrok svým mimořádným opravným prostředkem napadnout, či nikoli. V tomto směru Nejvyšší soud podotýká, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
19. Je tudíž třeba uzavřít, že s ohledem na znění §206c odst. 7 tr. řádu, §254 odst. 1 tr. řádu a §265a odst. 1 tr. řádu by dovolání v předmětné věci bylo přípustné, a to podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu jedině proti výroku o trestu. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného není přípustné ani v této části.
20. Jak již bylo shora uvedeno, podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu lze podat dovolání proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g) citovaného ustanovení.
21. Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Dovolací soud přezkoumává sice podle hledisek uvedených v §265i odst. 3 až 5 tr. řádu napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc ), ovšem nezbytným předpokladem provedení této přezkumné činnosti je, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (resp. výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo později k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí (popřípadě proti neexistujícímu výroku) podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné odmítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004).
22. Nejvyšší soud z opisu z evidence Rejstříku trestů obviněného a následně z vyžádaného rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 4. 2023, č. j. 15 T 152/2022-396, který nabyl právní moci dne 17. 4. 2023, zjistil, že tímto rozsudkem byl na základě ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 9. 2022, č. j. 3 T 33/2022-122, který nabyl právní moci dne 14. 2. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dovolání bylo obviněným podáno dne 27. 4. 2023, tedy v době, kdy již obviněný věděl, že podává dovolání proti neexistujícímu výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 9. 2022, č. j. 3 T 33/2022-122, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 To 32/2023-163. Jedná se tedy o dovolání podané proti již neexistujícímu výroku rozhodnutí a v dané situaci není možné považovat rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 9. 2022, č. j. 3 T 33/2022-122, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 To 32/2023-163, za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1 tr. řádu, když výrok, proti němuž dovolání směřuje, již neexistuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 6 Tdo 854/2020, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1093/2010, nebo ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, anebo ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2005).
IV.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
23. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolání obviněného E. Ch. není v dané trestní věci přípustné. Vzhledem k tomu Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu