ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.665.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 665/2023-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání obviněného M. M. Ł. vel Ł. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2023, č. j. 11 To 22/2023-229, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 1/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. M. Ł. vel Ł. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne ze dne 17. 1. 2023, č. j. 53 T 1/2023-43, byl M. M. Ł. vel Ł. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil společně s další osobou (o jejíž vině nebylo v době rozhodnutí soudu prvního stupně dosud rozhodnuto) stručně řečeno tak, že nejméně od 14. 10. do 17. 12. 2021 v různých lékárnách po celé České republice po předchozím telefonickém objednání nakupovali či se pokusili nakoupit po předložení padělaných lékařských receptů v celkem 88 případech léčiva s obsahem účinných látek spadajících do kategorie psychotropních látek, která jsou dostupná pouze na předpis, přičemž ve třech případech tato vyvezli z České republiky do Polské republiky za účelem jejich další distribuce, kdy tak učinili s vědomím, že nedisponují příslušným oprávněním k zacházení s takovýmito látkami.
3. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí (finanční hotovosti a mobilního telefonu), který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil, a to v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci (finanční hotovosti), který ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil (výrok I.). Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn (výrok II.). Odvolání výše uvedené státní zástupkyně naopak odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl (výrok III.).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho prvním dvěma výrokům, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola, advokáta, dovolání.
6. Úvodem obviněný co do přípustnosti podaného dovolání připomíná, že závěr o jeho vině soud prvního stupně učinil výhradně na základě prohlášení viny podle §206c odst. 1 tr. řádu, přičemž toto prohlášení přijal, ačkoliv mělo zásadní vady, na něž obhajoba upozornila v rámci odvolání, avšak tyto námitky odvolací soud nepřijal s tím, že prohlášení viny bylo učiněno řádně ve smyslu §206c tr. řádu, a tudíž výrok o vině nelze v odvolacím řízení přezkoumávat. Podle mínění obviněného se tak však nestalo, prohlášení viny nebylo učiněno v souladu se zjištěným skutkovým stavem, naopak s ním bylo v rozporu, pročež je obviněný přesvědčen, že dovolání může podat bez ohledu na dikci §206c odst. 7 věty poslední tr. řádu.
7. Obviněný své dovolání staví na důvodech podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Nad jejich rámec namítá, že v řízení bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1, článkem 39 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 4, článkem 90 a článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k čemuž poukazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je ochrana základních práv jednou z hlavních povinností soudů včetně Nejvyššího soudu. Uvedený by tak měl – i v případě, že by snad některá z námitek nebyla formálně podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, ale zakládala by se na porušení ústavních práv obviněného – použít ústavně konformní výklad dovolacích důvodů a podřadit onu námitku pod některý z nich.
8. Obviněný následně připomíná postup soudu prvního stupně v hlavním líčení s tím, že odvolací soud se dostatečně nezabýval otázkou, zda tento aplikoval §206c tr. řádu správně, když uvedl, že proces prohlášení viny byl v zásadě proveden řádně podle příslušných ustanovení s tím, že by si v dané trestní věci dovedl představit precizněji popsané prohlášení viny obviněného, kde by bylo uvedeno, že je vinný ze spáchání skutků uvedených pod body 1. až 88. obžaloby. Současně dodal, že z vyjádření obviněného u hlavního líčení nevyplynulo, že by spáchal pouze některý ze skutků uvedených v obžalobě.
9. Podle obviněného není možně akceptovat postup, kdy soudy nižších stupňů pro stručnost a pro zjednodušení procesu toliko odkážou na 88 dílčích skutků, aniž by se zabývaly tím, zda obviněný pochopil podstatu každého jednotlivého skutku i jeho kvalifikaci a zda akceptuje následky v podobě neprojednání věci v rozsahu prohlášení viny (tj. ohledně každého jednotlivého skutku) v hlavním líčení a nemožnosti podat, v témže rozsahu, odvolání. To vše v situaci, kdy k některým tvrzeným skutkům navíc zřetelně vyslovil výhrady. Ty jsou zřejmé z obsahu protokolu o hlavním líčení, kde uvedl, že tabletky, které koupil, chtěl užít pro vlastní potřebu a nebyly pro jiného, kdy uvedené sdělení nelze chápat jako prohlášení viny. Obdobně je tomu v případě dalších vyjádření obviněného, která zazněla k dotazům předsedy senátu a státní zástupkyně a která vyznívají obecně a neurčitě. Jestliže tedy následně obviněný k dotazu předsedy senátu, zda je mu známa podstata stíhaného skutku a stanovená trestní sazba, prohlásil, že si je vědom všeho i trestní sazby, má za to, že ve skutečnosti vůbec nevěděl, jakou vinu prohlašuje (doznává), a navíc se ani ke skutku, ani k 88 dílčím skutkům, nevyjádřil způsobem, z něhož by bylo patrné, že skutečně uznává svou vinu v celém rozsahu obžalobou tvrzené trestné činnosti. Jinými slovy z jeho vyjádření v hlavním líčení není vůbec zřejmé, k čemu konkrétně se přiznal a zda prohlásil, že je vinný spácháním každého jednotlivého skutku ze všech 88 skutků, anebo jen některého z těchto 88 skutků uvedených v obžalobě, ani zda pochopil jejich právní kvalifikaci a souhlasí s ní. Odvolací soud přitom podle obviněného nepostupoval správně, shledal-li, že takové prohlášení viny mohl soud prvního stupně přijmout. K dokreslení celé situace obviněný poukazuje na obsah své výpovědi z přípravného řízení, v němž se ke stíhanému jednání vyjádřil rovněž neurčitě, když uvedl, že chodil do těch lékáren a kupoval ty léky, což bylo také způsobeno tím, že také ty léky sám užíval.
10. Obviněný má za to, že ačkoliv otázka přesné podoby prohlášení viny dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena, lze dovodit, že musí jít o prohlášení, které má stejnou kvalitu jako právní jednání (k čemuž odkazuje na příslušná ustanovení občanského zákoníku), přičemž je přesvědčen, že kritériím, podle nichž lze právní jednání považovat vůbec za platné a závazné, nemůže jeho vyjádření v dané trestní věci v žádném případě vyhovět. Buď totiž hovořil o něčem úplně jiném, co s 88 dílčími skutky nesouviselo, anebo se vyjadřoval tak, že vlastně ani neví, čeho všeho se konkrétně dopustil. Při zodpovězení otázky podoby prohlášení viny je možné částečně vyjít z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (kterou obviněný obsáhle cituje), jíž však tvrzené „prohlášení viny“ obviněného rovněž neodpovídá. Z pohledu akademického se pak nabízí dvě možné podoby prohlášení, totiž prohlášení v podobě souhlasu se vším, co je o vině tvrzeno v obžalobě, anebo prohlášení v podobě konkrétního souhlasu s každým jednotlivým skutkem. Ani jednu variantu ale „prohlášení“ obviněného nenaplňuje. Jestliže přitom obviněný ve svém prohlášení neuvedl žádné relevantní skutečnosti pro prohlášení viny, nelze v tomto případě aplikovat právní úpravu danou §206c odst. 7 poslední větou tr. řádu, jak se mylně domnívá odvolací soud. Z dalších možných zdrojů pro zodpovězení otázky podoby prohlášení viny ve smyslu §206c tr. řádu obviněný poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a důvodovou zprávu k příslušné novele trestního řádu, kterou byl tento institut zaveden, v nichž je zdůrazněn požadavek na zohlednění zjištěného skutkového stavu věci a jeho promítnutí do rozhodnutí soudu o přijetí prohlášení viny obviněným. To však odvolací soud neučinil a přes nedostatečné objasnění trestní věci, jakož i absenci dostatečně určitého a srozumitelného prohlášení obviněného, postupu soudu prvního stupně přisvědčil. Ostatně ani obsah protokolu o hlavním líčení podle obviněného nezachycuje jeho řádné poučení o následcích přijetí prohlášení viny soudem. Následně obviněný předkládá Nejvyššímu soudu další argumenty na podporu svého tvrzení, že jeho vyjádření učiněná v průběhu trestního řízení, jakož i další poznatky plynoucí z obsahu spisového materiálu, skýtají pochybnosti, popř. přímo vyvrací, závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu – zvláště jeho subjektivní stránky –, jímž byl následně uznán vinným. Má za to, že z obsahu spisového materiálu se podává, že byl skutečným pachatelem ke spáchání trestné činnosti zneužit.
11. V navazující části dovolání obviněný uvádí, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Ten obviněný dovozuje z toho, že popis skutku ve výroku o vině neodpovídá provedenému dokazování, ani samotnému odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, natož obsahu prohlášení o vině, které soudy nižších stupňů vztáhly i na skutky, ke kterým se takové prohlášení vůbec nevztahovalo. Na uvedené pochybení zákonitě navazují další vady napadených rozhodnutí, která obviněný v této části dovolání podrobně rozvádí. Především nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že léky, které zakoupil, nepořizoval pouze pro svoji osobu, přičemž je toho názoru, že při hodnocení obžalobou předložených důkazů převážilo vnitřní přesvědčení nižších soudů nad pečlivým uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu tak, jak vyžaduje §2 odst. 6 tr. řádu (k čemuž odkazuje na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu). Rovněž obviněný odmítá, že by se shora popsaného jednání dopouštěl v úmyslu spáchat trestný čin, přičemž z rozhodnutí soudů obou stupňů plyne toliko popis objektivních událostí, z nichž neplyne nic o jeho vědomí o určení daných léků pro někoho jiného. Sám obviněný ostatně svůj úmysl takto s léky naložit ani nikdy neprohlásil, a nebyl ani srozuměn s tím, jak se svojí částí léků naloží druhý spoluobviněný. On sám psychotropní látky zneužíval a vždy je pořizoval pro své vlastní účely, přičemž jeho závislost dosahovala takové intenzity, že se o ně s nikým nechtěl dělit. Taktéž množství léků, resp. v nich obsažených psychotropních látek, bylo podle obviněného stanoveno nesprávně, když soud prvního stupně jednoduše sečetl jednotlivé objednávky léků, přičemž ze zjištěného skutkového stavu neplyne přesné množství psychotropních látek, jež měl získat.
12. Podle přesvědčení obviněného byl zjištěný skutkový stav věci založen na nepřípustných spekulacích a hypotézách soudů nižších stupňů v situaci, kdy tvrzení, na nichž je skutek založen, jsou prázdná, bez důkazů, anebo založená na základě důkazů, které byly dezinterpretovány a jsou neúplné. Toto flagrantní pochybení soudů nižších stupňů, tj. že prohlášení viny je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, svou intenzitou odpovídá případům, jimž se již dříve věnoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud a na nichž byla vytvořena doktrína tzv. extrémního rozporu (k čemuž obviněný předkládá řadu vybraných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stran vymezení obsahu této doktríny). Z tohoto důvodu napadená rozhodnutí nemohou obstát, a to především, jde-li o otázku zavinění obviněného ve vztahu ke všem 88 skutkům. Obviněný má tudíž za to, že jeho jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu, ale nejvýše přestupku.
13. Dále obviněný tvrdí, že závěr o jeho vině byl učiněn v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť i kdyby v dané trestní věci nešlo o případ zjevného (extrémního) rozporu, pak relevantní závěry soudů nižších stupňů nebyly učiněny s praktickou jistotou, jak vyžaduje rozhodovací praxe Ústavního soudu (z níž obviněný cituje). Uvedenou vadu spatřuje obviněný v závěru soudů nižších stupňů stran existence jeho zavinění ve vztahu k všem skutkům, které mu byly kladeny za vinu.
14. Ve vazbě na předchozí námitky týkající se skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný napadeným rozhodnutím vytýká vadu nesprávného právního posouzení skutku. Tu shledává v závěru o naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Znovu uvádí, že jednání, k němuž se v rámci svého prohlášení viny doznal, má znaky nejvýše přestupku a pro případ, že by se Nejvyšší soud s touto právní kvalifikací neztotožnil, dodává, že jeho jednání v takovém případě může nanejvýš naplňovat znaky zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu dle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K tomu dodává, že ačkoliv je mu ve výroku rozsudku kladeno za vinu, že neoprávněně nakládal s vyjmenovanými psychotropními látkami, podle popisu skutku přímo nenakládal s žádnou psychotropní látkou, ale nanejvýš si kupoval léky, které takovou látku obsahovaly, k čemuž se i doznal. Zde obviněný poukazuje na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž léčivé přípravky nelze považovat za prekursor ve smyslu trestného činu podle §283 tr. zákoníku, ale za jiný předmět ve smyslu trestného činu podle §286 tr. zákoníku, a jejich držení tak odpovídá druhému z uvedených trestných činů, pročež má za to, že užitá právní kvalifikace nemůže obstát.
15. V závěrečné části dovolání obviněný brojí proti výměře uloženého trestu odnětí svobody, kterou shledává naprosto nepřiměřenou. Je si současně vědom, že daná námitka neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu, ale s oporou o citovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doplňuje, že tato přichází v úvahu v případě, kdy uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Napadená rozhodnutí proto považuje i co do výroku o trestu za nepřiměřená a nesprávná. To dovozuje ze skutečnosti, že dané léky si pořizoval výhradně pro vlastní potřebu, sice bez lékařského receptu, což ale činí mnoho lidí, dále že již v přípravném řízení bylo zřejmé, že se jiného jednání (spočívajícího např. ve výrobě či přechovávání psychotropních látek pro jiného) nedopustil, přičemž jeho jednání by v Polské republice nebylo trestné, neboť by trestní odpovědnost dopadla jen na lékárníka, který léky vydal neoprávněné osobě. Následně obviněný připomíná, že z jeho strany šlo o ojedinělé selhání v jinak dosud řádně vedeném životě, zapříčiněné jeho špatným zdravotním a duševním stavem. Podle jeho náhledu soudy obou stupňů dostatečně nezohlednily všechny polehčující okolnosti a uložily mu zcela zjevně nepřiměřeně vysoký trest, byť ve více než polovině obdobných případů jsou ukládány tresty podmíněné. Nadto nevzaly ani v potaz možnost současného uložení ochranného opatření ve formě ochranného léčení. Na uvedené obviněný navazuje úvahami o úloze trestního práva a zásadě subsidiarity trestní represe s tím, že jeho jednání má rozhodně nižší společenskou škodlivost, než jak tuto posoudil soud prvního stupně a postačí jeho postih podle norem správního práva, nikoliv práva trestního, a to i přesto, že mu je kladeno za vinu naplnění kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu (k čemuž odkazuje na relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu). Konečně uložený trest odnětí svobody označuje za do značné míry likvidační, neboť mu brání v pokračování ve studiu na vysoké škole a možnost jeho resocializace je druhem uloženého trestu spíše snížena, když bez něj mohl dosáhnout vysokoškolského vzdělání a vést řádný život.
16. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu druhému z uvedených soudů přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o přerušení výkonu trestu.
17. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martin Prokeš (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání obviněného uvádí, že meritum dovolací argumentace tvoří výhrady založené na údajně nezákonném postupu soudu prvého stupně při přijímání prohlášení viny, které údajně není v souladu se zjištěným skutkovým stavem a nelze je chápat tak, že se vztahuje ke všem 88 skutkům, přičemž těmito námitkami obviněného se již dříve na podkladě jeho odvolání zabýval odvolací soud v bodech 20. až 26. jeho rozsudku; s jeho úvahami se státní zástupce plně ztotožňuje.
18. V následující části svého vyjádření státní zástupce připomíná podstatu institutu prohlášení viny podle §206c tr. řádu a zákonné důsledky spjaté s přijetím takového prohlášení obviněného soudem, především nevratnost prohlášení v případě jeho přijetí a následnou nemožnost přezkumu skutečností uvedených v prohlášení viny skrze řádné, ale i mimořádné opravné prostředky. Uvedené podle státního zástupce ve svém důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině ve zmíněném rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. řádu, protože ho podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Z logiky věci pak plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v této části přezkoumávat v rámci dovolacího řízení ani Nejvyšší soud.
19. S ohledem na obsah spisového materiálu dále státní zástupce konstatuje, že proces prohlášení viny byl proveden v zásadě řádně podle příslušných ustanovení trestního řádu, přičemž soudu prvého stupně lze vytknout pouze jistou stručnost popisu prohlášení viny. Z tohoto pohledu má však státní zástupce za podstatné to, co vyplynulo z protokolu o hlavním líčení a ze zvukového záznamu, totiž že obviněnému se dostalo materiálně vzato plnohodnotného poučení a vysvětlení jeho procesní situace a následků s tím spojených, přičemž na nastíněném postupu trval a nijak a nikým k němu nucen nebyl. Jeho práva na spravedlivý proces a na projednání věci nezávislým a nestranným soudem tudíž nijak porušena nebyla.
20. S ohledem na uvedené má proto státní zástupce za to, že v části týkající se výroku o vině je dovolání obviněného nepřípustné, neboť tento výrok odvolacím soudem přezkoumáván nebyl. Další výtky vztahující se k výroku o vině jsou proto irelevantní a státní zástupce se k nim dále nevyjadřuje.
21. Jde-li o námitky obviněného směřující do oblasti uloženého trestu, je státní zástupce toho názoru, že tyto sice obecně vzato přípustné jsou, avšak s uplatněnými dovolacími důvody se rozcházejí. To proto, neboť platí – k čemuž státní zástupce odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu – že v rámci žádného z dovolacích důvodů nemůže být (až na zcela výjimečné případy) relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je obviněný přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Oněmi zcela výjimečnými případy by podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, což však trest odnětí svobody uložený obviněnému rozhodně není, neboť jeho výše a způsob výkonu byly oběma soudy odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. K tomu na okraj státní zástupce podotýká, že námitky obviněného v tomto směru postrádají jakoukoli relevanci i s ohledem na skutečnost, že soudy v jeho případě postupovaly podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a trest odnětí svobody mu uložily výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
22. Státní zástupce proto shrnuje, že v části týkající se výroku o vině má dovolací námitky obviněného za nepřípustné a v části týkající se výroku o trestu se tyto s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž naznačený způsob rozhodnutí podle něj činí bezpředmětnou také žádost dovolatele o odložení výkonu trestu. Současně státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
23. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu.
25. Nejvyšší soud konstatuje, že ač dovolání obviněného splňuje veškeré zákonné náležitosti, není v části, v níž směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s výrokem o vině rozsudku soudu prvního stupně, přípustné ve smyslu §265a odst. 1 tr. řádu a contrario . Současně Nejvyšší soud dodává, že navzdory skutečnosti, že dovolání obviněného směřuje proti výrokům, jejichž přezkoumatelnost v dovolacím řízení zákon i judikatura Nejvyššího soudu vylučují (viz níže), nepřehlédl, že podstatou dovolacích námitek obviněného je tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, pročež Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti této části dovolací argumentace obviněného (tj. nad rámec zákonem stanovených dovolacích důvodů). Obviněným namítaná pochybení v postupu soudů nižších stupňů však Nejvyšší soud nezjistil. Co do zbývající části dovolání, v níž obviněný brojí proti výměře uloženého trestu odnětí svobody, platí, že v tomto rozsahu podané dovolání neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů a současně nejde ani o případ extrémně nepřiměřeného trestu, byť má obviněný opačný náhled.
26. Podle §265a odst. 1 tr. řádu platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 tr. řádu pak stanovuje taxativní výčet rozhodnutí, jež lze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Přitom platí, že dovoláním lze napadat pouze výroky zde uvedených rozhodnutí, neboť ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu vylučuje podání dovolání jen proti důvodům rozhodnutí.
27. Předpokladem přípustnosti dovolání je tudíž skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně, a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. řádu. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud odvolací soud sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně.
28. Přitom platí, že dovolatel brojící proti rozhodnutí soudu druhého stupně může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) §265b odst. 1 tr. řádu.
29. Jak dále plyne z §254 odst. 1 tr. řádu odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Takovým oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu či výrok o náhradě škody. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, a to i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal.
30. Ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., Nejvyšší soud uvedl, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jinými slovy jestliže odvolání bylo podáno toliko proti jednomu z výroků rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
31. K tomu je třeba připomenout, že podle §246 odst. 1 písm. b) tr. řádu může obviněný rozsudek soudu prvního stupně napadnout pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny.
32. Podle §206a odst. 1 věty první a druhé tr. řádu pak platí, že po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyzve předseda senátu obžalovaného, aby se vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné; přitom jej poučí o následcích spojených s takovým vyjádřením. Dále jej upozorní na jeho právo prohlásit svou vinu a poučí jej o následcích spojených s takovým prohlášením.
33. Z §206c odst. 1 tr. řádu se podává, že pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle §206c odst. 2 tr. řádu pak platí, že pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle §314q odst. 3. Z §206c odst. 4 tr. řádu plyne, že soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá. Podle §206c odst. 5 tr. řádu soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Ustanovení §206c odst. 6 tr. řádu stanoví, že pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu. Podle §206c odst. 7 tr. řádu platí, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.
34. Pokud jde o otázku přípustnosti dovolání obviněného proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu, platí tudíž, že prohlásil-li obviněný svoji vinu podle §206c odst. 1 tr. řádu a soud toto prohlášení podle §206c odst. 4 tr. řádu přijal, je možné napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze v rozsahu, v jakém byl podle §254 odst. 1 tr. řádu odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Přitom podle §206c odst. 7 věty druhé tr. řádu platí, že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem [srov. také §246 odst. 1 písm. b) tr. řádu], což v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. řádu, protože odvolání podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Zákonitě pak ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022, bod 13., uveřejněné pod číslem 13/2023 Sb. rozh. tr.).
35. Jestliže v nyní projednávané trestní věci takto rozhodl odvolací soud (viz bod 19. rozsudku odvolacího soudu) a rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o vině zcela správně nepřezkoumával, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil svou vinu, není jeho dovolání ve smyslu §265a odst. 1 tr. řádu přípustné.
36. S ohledem na námitky obviněného týkající se samotného obsahu prohlášení viny Nejvyšší soud uvádí následující.
37. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně konal ve dnech 6. a 17. 1. 2023 v trestní věci obviněného hlavní líčení. Z obsahu protokolu o hlavním líčení (č. l. 28. a násl.) je zřejmé, že po přednesení obžaloby státní zástupkyní předseda senátu spoluobviněné poučil (mimo jiné) o možnosti prohlášení viny podle §206a tr. řádu, o právních následcích takového postupu podle §206c tr. řádu, včetně neodvolatelnosti takového prohlášení, pokud jej soud přijme a o nepřípustnosti opravného prostředku. Po tomto poučení následovala porada obviněného se svým tehdejším obhájcem a následně předseda senátu započal výslech obviněného, který sdělil, že danému poučení rozuměl, nevyužívá práva odepřít výpověď, v hlavním líčení bude vypovídat a chce prohlásit vinu (viz č. l. 28 verte).
38. Během své výpovědi pak obviněný (mimo jiné) uvedl, že si přeje přiznat se a souhlasí i s právní kvalifikací, s tím, že tabletky, které koupil, chtěl užít pro vlastní potřebu, nebyly pro někoho jiného. K dotazům předsedy senátu pak k věci doplnil, že určitě byl i sám u těch skutků, ale těžko říct, přesně se vyjádřit ke každému ze skutků je pro něj těžké, protože si něco nepamatuje, a hlavně by se tak chtěl přiznat. Dále uvedl, že jde-li o léky, které byly zajištěny v kufrech (pozn. které měl spoluobviněný po zadržení obviněného dne 17. 12. 2022 zahodit a v nichž bylo následně nalezeno celkem 72 balení léčiva Xanax) neví, jak se se spoluobviněným dělili, koupil je on, byly určeny ke spotřebě s tím, že něco patřilo jemu, něco spoluobviněnému. K dotazu státní zástupkyně pak uvedl, že se spoluobviněným neměli dohodu, jak si léky dělit, část byla pro něj a jen ta jej zajímala. K dotazu předsedy senátu dále dodal, že možná si léky dělili rovným dílem, záleželo, kdo platil; recepty dostal od spoluobviněného v autě a šel léky koupit. K dotazu státní zástupkyně uvedl, že o způsobu obstarání léků se dozvěděl od spoluobviněného, neví, čí to byl nápad; opětovně zdůraznil, že se chce přiznat a podrobnosti si nepamatuje; měl jen telefon Samsung, telefon MyPhone byl společný, zajištěná hotovost ve výši 20 000 Kč byla podle něj společná, nebyl si jist, který kufr byl jeho (viz č. l. 29).
39. Závěrem svého výslechu k dotazu předsedy senátu, zda je mu známa podstata stíhaného skutku a stanovená trestní sazba uvedl, že si je vědom všeho i trestní sazby. V návaznosti na to státní zástupkyně vyjádřila své souhlasné stanovisko k prohlášení viny obviněného (viz č. l. 29 verte). Následně předseda senátu vyslechl spoluobviněného, načež vyhlásil usnesení, jímž podle §206c odst. 4 tr. řádu přijal prohlášení viny obviněného, a to v rozsahu skutků a právní kvalifikace podle obžaloby a podle §206c odst. 6 tr. řádu rozhodl, že se dokazování v rozsahu prohlášení viny obviněného neprovede (viz č. l. 30). Konečně v rámci své závěrečné řeči dne 17. 1. 2023 obviněný uvedl, že od samého začátku cítí upřímnou lítost za to, co udělal, a proto se hned na začátku přiznal ke svému jednání a prohlásil svoji vinu (viz č. l. 34).
40. V odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně (nad rámec výše uvedeného průběhu hlavního líčení) doplnil, že na základě obsahu spisu neshledal, že by prohlášení viny obviněného nebylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem a nezjistil ani porušení práv obviněného v předchozím řízení.
41. Pakliže na podkladě průběhu hlavního líčení soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě přijmout prohlášení viny obviněného podle §206c odst. 4 tr. řádu, nemá Nejvyšší soud vůči tomuto postupu žádné výhrady. Shora uvedené námitky ostatně již dříve obviněný vtělil do svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi velmi přesvědčivě vypořádal v bodech 20. až 25. svého rozsudku. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu znovu rekapitulovat hodnotící úvahy odvolacího soudu, s nimiž se plně ztotožňuje. Pouze nad jejich rámec – a v reakci na dovolací námitky obviněného – proto zdůrazňuje, že obsah výpovědi obviněného učiněný v hlavním líčení nezavdává žádných pochyb o tom, že tento se po předchozím poučení soudem prvního stupně ve smyslu výše uvedeném a po poradě se svým obhájcem, jak je zachyceno v protokolu o hlavním líčení, doznal ke skutku, resp. jeho 88 dílčím útokům, které mu byly kladeny za vinu. Toto prohlášení, jehož důsledkem je v případě jeho přijetí soudem vzdání se celé řady svých procesních práv, včetně práva na podání řádného opravného prostředku v rozsahu prohlášení, obviněný zjevně učinil dobrovolně, vážně, srozumitelně a určitě (ostatně svůj záměr doznat se ke spáchanému skutku obviněný opakovaně v průběhu hlavního líčení deklaroval), kdy se tak stalo po předchozím řádném poučení soudem, jemuž tento porozuměl, což opětovně potvrdil k dotazu předsedy senátu svým sdělením, že je mu známa podstata stíhaného skutku a stanovená trestní sazba. Uvedl-li odvolací soud, že by si dovedl představit precizněji popsané prohlášení viny (srov. bod 23. jeho rozsudku), je třeba dodat, že na druhou stranu z vyjádření obviněného u hlavního líčení nevyplynulo, že by spáchal pouze některý ze skutků uvedených v obžalobě, ale naopak jeho vyjádření zjevně směřovalo k celému předmětu řízení.
42. K námitkám obviněného stran údajných pochybností ohledně skutkového stavu věci, jež se měly podávat z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, lze doplnit, že právě doplňujícími otázkami předsedy senátu a státní zástupkyně byly případné pochybnosti o tvrzení obviněného, že dané léky měl pouze pro svoji osobní potřebu, rozptýleny. Obviněný totiž uvedl, že léky si sice obstarával pouze pro svoji potřebu, ale činil tak na základě receptů, které mu předal spoluobviněný, kupoval je on, byly určeny ke spotřebě (sic!) i pro spoluobviněného, o způsobu jejich obstarání se dozvěděl od něj, společně užívali jeden mobilní telefon a měli i společnou hotovost (viz výše). Následný závěr soudu prvního stupně o tom, že prohlášení viny obviněného bylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem (tak jak se tento podával z obsahu spisového materiálu) se proto Nejvyššímu soudu rozhodně nejeví jako jakkoliv extrémní, či porušující zásadu in dubio pro reo .
43. Závěrem této části dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že tímto jsou současně vypořádány i navazující námitky obviněného směřující dále do oblasti skutkových zjištění a právního posouzení skutku. Je tomu tak proto, že přijetí prohlášení viny obviněného soudem prvního stupně shledal jako řádné a takto ustálený skutkový stav věci již nelze ex post zpochybňovat prostřednictvím dílčích skutkových námitek, pro jejichž uplatnění po přijetí prohlášení viny soudem už není dán prostor. Stejně tomu tak je i v případě námitek právních, které obviněný zakládá na odlišném náhledu na skutkový stav dané trestní věci, než jak byl dán na základě jeho prohlášení viny přijatého soudem prvního stupně.
IV.
Důvodnost podaného dovolání
44. Stran zbývající části dovolání obviněného směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu [tj. proti výroku, jímž byl obviněnému podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci] Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru neshledal dovolací námitky obviněného opodstatněnými, neboť uložený trest odnětí svobody (pozn. proti němuž své dovolání obviněný výlučně směřuje) nelze – co do jeho druhu a výměry – považovat za nepřiměřený.
45. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
46. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015), ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu.
47. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
48. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, nebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
49. Jak však Nejvyšší soud zjistil, o žádný takový extrémní případ se v nyní projednávané trestní věci nejedná. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí osmi až dvanácti let (srov. §283 odst. 3 tr. zákoníku), přičemž navzdory tomu, že množství psychotropních látek, s nimiž neoprávněně nakládal, výrazně přesahovalo hranici velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vzal soud prvního stupně v potaz doznání obviněného a jeho prohlášení viny, které výrazně urychlilo a usnadnilo průběh řízení před soudem, jakož i míru osobní odvahy obviněného přijmout odpovědnost za své jednání a s tím spojený trest, jeho předchozí trestní bezúhonnost, relativně nízký věk, zdravotní a duševní stav, snahu po nápravě a vysokou míru pravděpodobnosti, s níž lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Tyto polehčující okolnosti – ve spojení s tím, že obviněný ve smyslu §206c tr. řádu prohlásil svoji vinu a soud takové prohlášení přijal – nakonec prvostupňový soud vedly k závěru, že je namístě aplikace §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, který vyměřil výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v §283 odst. 3 tr. zákoníku (srov. body 16. a 17. jeho rozsudku).
50. Jestliže tyto hodnotící úvahy soudu prvního stupně následně aproboval i soud odvolací, který se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně i co do druhu a výměry uloženého hlavního trestu (srov. body 28. a 29. jeho rozsudku) s tím, že uložení ještě nižší výměry trestu odnětí svobody, o což usiloval obviněný prostřednictvím svého odvolání, již není namístě, neboť s ohledem na rozsah páchané trestné činnosti, její povahu a závažnost, sofistikovanost, a dlouhodobost, jakož i proto, že dalšímu protiprávnímu jednání obviněného zabránil až zásah Policie České republiky a jeho následné vzetí do vazby, má Nejvyšší soud za to, že uložený trest odnětí svobody co do jeho výměry rozhodně nelze považovat za extrémně nepřiměřený a tedy i jsoucí v rozporu s ústavním požadavkem proporcionality trestních sankcí. Již samotné užití moderačního ustanovení podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody obviněnému pod dolní hranicí trestní sazby stanovené za daný trestný čin představuje výrazný projev zásady přiměřenosti trestních sankcí v rámci soudcovské individualizace trestu (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.). Na správnosti a důvodnosti postupu soudu prvního stupně nemůže nic změnit skutečnost, že obviněný subjektivně takto mimořádně snížený trest vnímá stále ještě jako příliš přísný, popřípadě poukazuje na skutečnosti (užívání léků výlučně pro vlastní potřebu), které nemají oporu ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
V.
K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí
51. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný v závěru svého dovolání současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil, případně přerušil výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 věty první tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání, anebo nařídit pozastavení nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
52. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného M. M. Ł. vel Ł. shledal dílem nepřípustným ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, a to v rozsahu, v němž jeho argumentace směřovala proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jehož podkladem bylo obviněným učiněné a daným soudem následně i přijaté prohlášení viny podle §206c tr. řádu. Tento závěr přitom Nejvyšší soud učinil poté, co zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla zachována všechna procesní práva obviněného a tento zjevně porozuměl podstatě institutu prohlášení viny a jeho procesním následkům a soud prvního stupně současně neměl pochybnosti o tom, že dané prohlášení je v souladu se skutkovým stavem projednávané trestní věci. Související námitky obviněného skutkového, potažmo procesního či právního charakteru proto Nejvyšší soud neakceptoval.
53. Ve zbývající části dovolací námitky obviněného směřují proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, přičemž jak Nejvyšší soud vysvětlil výše, taková argumentace stojí vně zákonných dovolacích důvodů, a dovolání je tak podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Ani v tomto případě ale Nejvyšší soud dovolání obviněného neodmítl en bloc , ale v souladu se svou rozhodovací praxí posoudil, zda nejde o trest extrémně přísný, jenž by již odporoval ústavnímu požadavku přiměřenosti trestních sankcí. Ani takové pochybení však v postupu soudů nižších stupňů neshledal.
54. Jelikož po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení, které předcházelo jejich vydání, Nejvyšší soud nezjistil, že by námitky obviněného směřující do oblasti porušení jeho ústavně zaručených práv byly důvodné, nezbylo mu, než aby dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnul. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu