ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.741.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 741/2023-1427
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 8. 2023 o dovolání obviněného I. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 52/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 10/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného I. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 73 T 10/2021, byl obviněný I. S. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán pod body I. až III. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za toto jednání byl městským soudem odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. K. (dále též jen „poškozená“) částku ve výši 9.148.000 Kč. Naopak se zbytkem svého nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 52/2022, a to tak, že napadený rozsudek městského soudu z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil toliko ve výroku o trestu. Citovaným rozsudkem vrchního soudu pak byl obviněný, za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu, nově odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Naopak v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek Městského soudu v Praze nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný I. S. předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že:
I.
dne 21. 9. 2009 po manipulaci poškozené ze strany obviněného I. S. poškozená uzavřela na adrese XY, Praha 4 s M. T., nar. XY podnikajícím mimo jiné v oblasti poskytování půjček, který nedisponoval informacemi o duševním stavu poškozené, pro poškozenou nevýhodnou smlouvu o půjčce ve výši 500.000 Kč s úročením 27% ročně, a to od 21. 9. 2009 do zaplacení, se smluvní pokutou v případě prodlení ve výši 0,2% denně z částky 500.000 Kč, a to od 22. 10. 2010 do zaplacení a jednorázovou smluvní pokutou ve výši 50.000 Kč, kterou měla splácet v pravidelných měsíčních splátkách, a to do 21. 9. 2010, přičemž si musel být vědom, že půjčku poškozená není schopna splácet, jelikož je bez aktuálních prostředků a dostatečných pravidelných příjmů pro splácení půjčky,
následně poškozenou obviněný přesvědčil, aby podepsala listiny, které potvrzovaly, že si dne 3. 2. 2010 a následně dne 22. 4. 2010 půjčila od pana M. T. pokaždé částku 100.000 Kč, kdy ani v jednom případě však poškozená poskytnuté finanční prostředky nemohla v plné výši využít pro vlastní potřebu, neboť tyto prostředky vždy v blíže nezjištěné výši od poškozené vylákal pod různými záminkami obviněný I. S., tímto jednáním vznikl poškozené dluh vůči panu M. T. ve výši 2.093.740 Kč,
přičemž takto vytvořený dluh byl uspokojen prodejem nemovitostí poškozené, budovy č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY, parcelního pozemku č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území Praha XY, M. T., kdy v důsledku manipulace obviněného s poškozenou tato dne 22. 3. 2012 v notářské kanceláři JUDr. Aleše Březiny, Petrská 1136/12, Praha 1 podepsala s M. T. kupní smlouvu na uvedenou nemovitost za částku 4.900.000 Kč, přičemž část kupní ceny byla užita na uspokojení výše uvedeného dluhu vůči M. T. a dále na uhrazení následných dluhů vzniklých z půjček
- ve výši 350.000 Kč ze dne 1. 9. 2011, zajištěné směnkou vlastní splatnou k 1. 12. 2011,
- ve výši 350.000 Kč ze dne 15. 12. 2011, zajištěné směnkou vlastní splatnou k 15. 2. 2012,
- ve výši 100.000 Kč ze dne 10. 1. 2012, zajištěné směnkou vlastní splatnou k 10. 3. 2012,
které měla poškozená vůči M. T., kdy i tyto půjčky pro poškozenou sjednal obviněný I. S., přičemž i v těchto případech poškozená poskytnuté finanční prostředky nemohla v plné výši využít pro vlastní potřebu, neboť tyto prostředky vždy v blíže nezjištěné výši od poškozené vylákal pod různými záminkami obviněný I. S.,
přičemž dle kupní smlouvy měla být poškozené uhrazena částka ve výši 300.000 Kč před podpisem smlouvy a následný doplatek kupní ceny ve výši 1.706.260 Kč měl být vyplacen do jednoho roku od podpisu kupní smlouvy, kdy takto vyplacené prostředky ve splátkách
- ze dne 20. 6. 2012 ve výši 200.000 Kč vložené na bankovní účet poškozené č. XY vedený u Fio banka a. s.,
- předaných v hotovosti poškozené dne 10. 7. 2012 v částce 300.000 Kč, dne 17. 7. 2012 v částce 300.000 Kč, dne 12. 9. 2012 v částce 300.000 Kč,
- ze dne 22. 10. 2012 ve výši 200.000 Kč zaslané na bankovní účet poškozené z účtu M. T.,
- předané v hotovosti poškozené dne 13. 12. 2012 v částce 206.260 Kč,
poškozená nemohla v plné výši využít pro vlastní potřebu, neboť tyto prostředky vždy v blíže nezjištěné výši od poškozené vylákal pod různými záminkami obviněný I. S.,
kdy tedy obviněný I. S. přiměl poškozenou, aby uzavřela jednak pro poškozenou nevýhodné smlouvy o půjčce (zápůjčce), jednak pro ní nevýhodnou kupní smlouvu, neboť cena obvyklá předmětné nemovitosti v té době činila nejméně 7.650.000 Kč, kdy za tuto částku byla nemovitost následně prodána, přičemž poškozená poskytnuté finanční prostředky nemohla v plné výši využít pro vlastní potřebu, neboť tyto prostředky vždy v blíže nezjištěné výši od poškozené vylákal pod různými záminkami obviněný I. S.,
II.
dne 29. 4. 2012 jménem poškozené J. K., na základě plné moci ze dne 17. 2. 2012, kterou si nechal udělit při vědomí výše uvedených skutečností od poškozené J. K. I. S. převzal zálohu ve výši 175.000 Kč na převod členských práv a povinností poškozené k družstevnímu podílu v bytovém družstvu Stavební bytové družstvo Vysoké Mýto, IČO: 046248, se sídlem Vysoké Mýto, Fügnerova 5/I, spojených s právem užívat byt č. XY o velikosti 1+1 ve XY. podlaží, ve XX, v XY č. p. XY a dne 9. 5. 2012 I. S. uzavřel ve XY na základě udělené plné moci jménem J. K. dohodu o převodu výše uvedených členských práv a povinností k družstevnímu podílu za cenu 490.000 Kč se Z. Š., nar. XY, pracovnicí realitní kanceláře P. RK, s. r. o., přestože cena obvyklá předmětné nemovitosti v té době činila 618.000 Kč a poté převzal doplatek kupní ceny ve výši 315.000 Kč, přičemž splátky kupní ceny nebyly poškozené předány,
III.
dne 3. 5. 2012 I. S. uzavřel v prostorách realitní kanceláře P. RK, s. r. o., XY, XY, jménem poškozené J. K., na základě plné moci ze dne 17. 2. 2012, kterou si nechal udělit při vědomí výše uvedených skutečností od poškozené J. K., kupní smlouvu se společností Autodoprava CZ, s. r. o. IČO: 27512738, se sídlem Miličova 920, Litomyšlské Předměstí, Vysoké Mýto, o prodeji nemovitostí - budovy bez čísla popisného, zemědělské stavby na stavební parcele č. XY zastavěné ploše a nádvoří, stavební parcely č. XY zastavěné plochy a nádvoří, pozemkové parcely č. XY - zahrada, pozemkové parcely č. XY – zahrada, a pozemkové parcely č. XY orná půda, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území XY, a to za částku 700.000 Kč, přestože cena obvyklá předmětné nemovitosti v té době činila 880.000 Kč, následně byla na účet I. S. č. XY, variabilní symbol XY, zaslána kupní cena, a to ve splátkách dne 9. 5. 2012 ve výši 150.000 Kč a dne 29. 5. 2012 ve výši 485.000 Kč, přičemž splátky kupní ceny nebyly poškozené předány,
kdy jednáním popsaným shora pod body I. – III. způsobil škodu na majetku poškozené v celkové výši nejméně 9.148.000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 52/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 73 T 10/2021, napadl obviněný I. S. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž v rámci odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h), l ) a m) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Napadané rozhodnutí navíc podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a konečně jím bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně brojil proti zákonnosti postupu, kterým nalézací soud ve smyslu §211 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. řádu v rámci hlavního líčení konaného dne 4. 4. 2022 přečetl protokol o výpovědi poškozené J. K. Obviněný poukazuje na fakt, že problematika využitelnosti a použitelnosti důkazu, výslechu svědka provedeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon, kterému obhajoba nebyla přítomna a nemohla tedy klást svědkovi otázky, byla opakovaně řešena v rámci judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Ústavního soudu ČR, který se např. ve svém nálezu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, podrobně zabýval jednotlivými kritérii stanovenými judikaturou ESLP (rozsudky velkého senátu ve věcech Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království ze dne 15. 12. 2011, č. stížnosti 26766/05 a 22228/06 a rozsudek ve věci Schatschaschwili v. Německo ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Obviněný poukazuje, že ve smyslu tzv. Al-Khawajova testu je potřeba posoudit, zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod, jakou váhu tento důkaz měl a zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Nakonec je ve světle těchto tří kritérií třeba zvážit, zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Nalézací ani odvolací soud přitom neumožnily dovolateli, aby jeho znevýhodněné postavení, dané nemožností klást svědkyni - poškozené J. K. otázky, resp. být přítomen jejímu výslechu, bylo dostatečným způsobem vyváženo. Dovolatel např. opakovaně žádal o provedení důkazů, které se vztahovaly i k věrohodnosti jmenované svědkyně a požadoval doplnění znaleckého posudku MUDr. Michal Hrona a PhDr. Václavy Tylové k rozporům, které se týkají výpovědi poškozené, a to za situace, kdy sám nalézací soud uvedl, že se ne zcela ztotožnil se všemi závěry jejich posudků, a to zejména stran možnosti toho, zda u poškozené mohlo docházet navzdory jejímu setrvalému duševnímu stavu k přechodným zlepšením v tzv. světlých chvilkách.
6. Dovolatel následně podrobně rekapituloval přehled některých událostí, které se vztahují k výslechu poškozené J. K., přičemž z těchto je podle jeho tvrzení patrné, že podle protokolu o výslechu ze dne 11. 3. 2019 byla poškozená navzdory svému duševnímu onemocnění schopna dvouhodinového spontánního vylíčení událostí a dalšího dvouhodinového výslechu, kdy odpovídala na otázky. I pro tyto zjevné rozpory mezi názory lékařů, znalců a mezi textem protokolu o její výpovědi bylo podle obviněného potřeba aktualizovat závěry znalců, kteří se u soudu v roce 2022 vyjadřovali k duševnímu stavu poškozené J. K. z července 2019. Doplnění znaleckého posudku mělo mimo jiné odborně odpovědět na to, zda poškozená J. K. měla nebo mohla mít v uplynulých letech světlé chvilky, díky kterým jednala zcela normálně a díky kterým byl M. T. zproštěn obžaloby. Dovolatel je toho názoru, že i kdyby oba soudy odůvodněně shledaly, že nelze opakovat výslech poškozené J. K. u hlavního líčení, zamítnutím návrhů na doplnění dokazování ztížily podmínky dovolatele a učinily řízení jako celek nespravedlivým, a to např. tím, že pro nadbytečnost zamítly jeho návrhy na vypracování znaleckého posudku z oboru expertiza písma, který měl postavit najisto, které listiny předložené poškozené u výslechu dne 11. 3. 2019 skutečně poškozená psala a podepsala. Dovolatel proto z výše uvedených důvodů považuje postupy obou soudů a jejich rozsudky za projev porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.
7. Obviněný dále namítá, že důkaz v podobě výpovědi poškozené byl nalézacím soudem hodnocen rozporuplně, když ho tento neposoudil za dostatečně věrohodný k prokázání subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k obžaloby zproštěnému M. T., zatímco obviněný byl s podporou tohoto důkazu pravomocně odsouzen. Takto nepřezkoumatelné selektivní hodnocení výpovědi poškozené J. K. podle obviněného vybočuje z pravidel pro hodnocení důkazů a nerespektuje obsah provedeného dokazování, porušuje zásady spravedlivého procesu a zakládá zjevný rozpor mezi obsahem provedeného důkazu a rozhodným skutkovým zjištěním. Výše naznačené zhodnocení uvedených důkazů ze strany nalézacího soudu se následně podle obviněného promítlo i do výroku uvedeného pod bodem I. rozsudku, kdy nebylo ze strany nalézacího soudu správné popsat skutek tak, aby obsahoval konstrukt „ následného vylákávání blíže neurčených částek pod různými záminkami“ . To totiž nevyplývá z žádných z provedených důkazů a ani z výpovědi poškozené. Obviněný nadto poukazuje, že nalézací soud přerušil hlavní líčení za účelem porady senátu k vyhlášení rozsudku jen na cca půl hodinu a poté rozsudek vyhlásil, pročež se domnívá, že vzhledem k rozsahu závěrečných řečí jak obhájců, tak obviněných, fakticky nemohl senát pojmout do svých úvah a hodnocení námitky a argumenty, které při závěrečných řečech zazněly. Odvolací soud se sice zabýval důvody pro přečtení protokolu o výslechu poškozené J. K., avšak neodstranil podstatné rozpory, které se k věrohodnosti výpovědi a důkazní hodnotě váží a zamítl návrhy důkazů, které mohly podstatné rozpory, namítané v rámci odvolání, objasnit a které měly být případnými vyvažujícími faktory. Soudy také nesprávně vyhodnotily možnost provedení výslechu klíčové svědkyně v místě jejího pobytu např. formou videokonference, kdy tyto způsoby výslechu se považují za bezpečnější a přijatelnější pro poškozené. Pokud navíc má poškozená J. K. dle znaleckého posudku zachovánu dlouhodobou paměť, tak i to podle obviněného podporuje závěr o možnosti znovu opakování jejího výslechu v řízení před soudem.
8. Podle obviněného navíc nemá výrok o vině popsaný pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu podklad v provedeném dokazování, jelikož poškozená k vylákávání peněžních částek z půjček nic neuvedla, naopak k dotazům vyšetřovatele popřela, že by vůbec dostávala peněžní prostředky od obžaloby zproštěného M. T. nebo osoby dovolatele. Tento výrok pak obsahuje také chybu v popisu skutku v části týkající se doplatků kupní ceny za nemovitost v Praze - XY, neboť splátky kupní ceny předmětné nemovitosti nesouhlasí součtově o 200.000 Kč, kdy součet ve výroku uvedených splátek doplatku kupní ceny činí jen 1.506.260 Kč. Pokud byl skutek popsaný pod bodem I. nalézacím soudem konstruován tak, že obviněný teprve následně vylákával obdržené peněžní prostředky od poškozené J. K., tak mohl „vylákat“ jen tolik, kolik skutečně poškozená J. K. od obžaloby zproštěného M. T. obdržela. Výrok s popisem skutku při zohlednění tam uvedených částek je nesrozumitelný a byl chybně promítnut i do výroku o náhradě škody.
9. Dovolatel se dále domnívá, že rovněž k jednání popsanému pod bodem II. v části „ splátky kupní ceny nebyly poškozené předány“ nebyly provedeny žádné důkazy. Z výpovědi poškozené, ale ani svědků nemůže být patrné, jak bylo s penězi, které obviněný z prodejů obdržel, následně naloženo. Za stávající důkazní situace musí být připuštěno, že dovolatel při úhradě jejího dluhu jednal i ve prospěch poškozené J. K. a při uplatnění zásady in dubio pro reo po prodeji nemovitostí ve XY obdržené peníze z prodeje poškozené předal, a to poté, co byl s jeho pomocí uhrazen dluh poškozené vůči družstvu ve Vysokém Mytu ve výši 229.512 Kč. Fakt, že nebyly předloženy doklady k předání peněz, nemůže být důkazem proti dovolateli, neboť účetní doklady se běžně archivují jen 5 let. Podstatné je, že v celém spisu není žádný důkaz svědčící o tom, že by peníze poškozené nepředal, přičemž sama poškozená k tomuto dotazována policejním vyšetřovatelem vůbec nebyla. Prokazatelné úhrady peněžních částek ve prospěch poškozené navíc vypovídají podle obviněného i ve prospěch jeho námitek, dle kterých nemohl být dán, již od jeho seznámení se s poškozenou J. K., jeho úmysl připravit poškozenou o veškerý její majetek. Dovolatel uvádí, že soudy neposoudily správně skutečnost, že nedisponoval od počátku plnou mocí od poškozené, přičemž půjčky, zástavní smlouva, stejně jako kupní smlouva na nemovitost v Praze - XY byly sjednávány přímo, ne na plnou moc. V době, kdy se dovolatel s poškozenou J. K. seznámil, prokazatelně nevlastnila celou tuto nemovitost a obviněný nemohl veřejně zjistit možnost jejího budoucího dědění. Výroky rozsudku tedy měly být formulován tak, aby z nich byla patrná jednotlivá jednání s uvedením všech znaků trestného činu, právě pro nezbytnost odlišit a prokázat všechny stránky trestného činu, tedy i subjektivní stránku u každého jednotlivého přimění k uzavření půjčka a následného vylákání peněz.
10. Ani odkaz na nepříkladný život obviněného nemůže být podle jeho mínění důkazem pro závěr o vině trestným činem, přičemž dovolatel dokládal písemnosti, které prokazují, že měl legální zdroje příjmů. Soudy neprovedly důkaz dohodou o správě finančních prostředků, tak jak bylo navrhováno, u dohody o správě finančních prostředků nalézací soud odmítl provést ztotožnění čísla účtu příjemce a neprovedl požadované částečné přečtení dohody, zatímco odvolací soud přečtení dohody zamítl zcela. Právě finanční prostředky ve výši téměř 2.000.000 Kč obdržené dovolatelem přes účet svědkyně P. K. by mohly prokázat opak, resp. vyvodit odlišná zjištění a závěry, a to i ve vztahu ke svědkyni P. K., která si na obdržení finančních prostředků pro dovolatele přes její účet nepamatovala. Obviněný tedy ve vztahu k tomuto navrhovanému důkazu namítá existenci opomenutých důkazů, přičemž dodává, že zamítnuty byly také jeho návrhy ve vztahu k důkazům, které měly podpořit tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozené či návrh na obstarání výpisu z rejstříku trestů na svědka T. P. O navrhovaném důkazu čtyřmi pracovními posudky na dovolatele nalézací soud dokonce nikterak nerozhodl, přitom žádné jiné dokazování k aktuálnímu stavu a osobě dovolatele nebylo prováděno. Soud tak mimo jiné odmítl provést důkazy navržené dovolatelem, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnil, a to za situace, kdy důkazy prokazující vinu obviněného netvořily ucelený řetězec, ze kterého by bylo možno bez pochyb vyvodit, že se skutečně stalo jednání tak, jak je uvedeno ve skutkových větách a kdy byla věrohodnost výpovědi poškozené hodnocena odlišně ve vztahu k obviněnému a jinak ve vztahu k obžaloby zproštěnému M. T.Dovolatel se domnívá, že mezi závěry vyvozenými z dokazování jsou dány zjevné a závažné rozpory, které bylo třeba posuzovat v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch jeho osoby.
11. Obviněný dále namítá, že jím zajištěná úhrada dluhu poškozené vůči družstvu v částce 229.512 Kč představovala nezbytný výdaj pro zachování majetku poškozené J. K. a minimálně o tuto částku měl být ponížen výrok o náhradě škody, který byl odvozen od výroku č. II rozsudku nalézacího soudu. Odůvodnění stran výroku o náhradě škody pak podle obviněného nesplňuje zákonné a judikaturní požadavky na odůvodnění výroku, jelikož v něm absentuje zejména sdělení toho, o jaké předpisy se nárok opírá, případně z jakých dílčích položek se nárok skládá a proč byla případná náhrada snížena nebo zvýšena. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, je podle obviněného patrné, že v rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Shrnutí požadavků na adhezní výrok a jeho odůvodnění je např. uvedeno i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 975/2020, a další konstantní judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Při absenci odůvodnění výroku o náhradě škody nalézacím soudem byla dovolateli podle jeho tvrzení upřena možnost se seznámit s úvahami, na nichž nalézací soud založil své rozhodnutí a podat proti nim kvalifikované námitky v rámci odvolání, zvlášť při dané výši náhrady škody, čímž došlo k porušení základního práva dovolatele na spravedlivý proces. Z napadených rozhodnutí přitom podle obviněného není ani patrné, zda byl v adhezním řízení zvažován aspekt proporcionality.
12. Za podmínek, kdy k úvahám soudů stran posouzení nároků poškozené na náhradu škody nelze prakticky ničeho seznat, se dovolatel domnívá, že není též dána příčinná souvislost ve vztahu k výroku o náhradě škody ve výši 9.148.000 Kč. Dovolatel se domnívá, že není dána příčinná souvislost s částkou 7.650.000 Kč stanovenou pod bodem I. výroku o vině, jakožto pozdější kupní cenou za nemovitost, která byla podkladem pro výrok o vině a o náhradě škody, přičemž by se při stanovení výše náhrady škody mělo dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky. V této souvislosti dovolatel uvádí, že není správný ani závěr nalézacího soudu, že si musel být vědom toho, že obžaloby zproštěný M. T. na veškerých transakcích značně vydělá a tak obohatil i jiného. Obviněný, pakliže by se z jeho strany skutečně jednalo o podvodné jednání, mohl mít povědomost o znaleckém posudku stran obvyklé ceny nemovitosti v Praze – XY zpracovaného pro účely soudního prodeje nemovitosti v rámci exekuce ve výši 4.500.000 Kč, a pokud by tedy pojal úmysl sebe obohatit podvodem, lze mu i z hlediska subjektivní stránky trestného činu klást povinnost k náhradě škody maximálně v této, eventuálně v částce 4.900.000 Kč, za kterou poškozená J. K. obžaloby zproštěnému M. T. předmětnou nemovitost dne 22. 3. 2012 prodala, když tímto prodejem, resp. následným vylákáním blíže neurčených částek (a v blíže neurčenou dobu), mohlo dojít k ukončení trestněprávního jednání (datum dokonání trestného činu nebylo uvedeno). Výrok o vině popsaný pod bodem II. a výrok o výši škody přitom nezohledňují ani skutečnost, že znalec v rámci odhadu ceny družstevního bytu ve XY uvedl cenu 618.000,- Kč, kdy si ovšem znalec není jist přesnou cenou v rozmezí 15% a v souladu se správným právním posouzením, jakož i zásadou in dubio pro reo měly soudy ponížit znalcem udávanou cenu a takto sníženou cenu nemovitosti promítnout do výroku o vině pod bodem II. a do výroku o náhradě škody.
13. Důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřuje dovolatel i ve skutečnosti, že skutek, jak byl soudy zjištěn zejména v bodech II. a III., měl být podle jeho mínění právně kvalifikován jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, jelikož dané jednání realizoval na základě plných mocí udělených poškozenou za účelem vyřízení jejího dědictví a následné správy jejího majetku formou prodeje. V celém řízení podle obviněného nebylo prokázáno, že by plné moci nemohly být uděleny v době přechodného zlepšení zdravotního poškozené J. K., resp. v době tzv. světlých chvilek, jakož ani to, že by peněžní prostředky následně nepředal poškozené. V rámci dokazování bylo z pohledu dovolatele pouze zjištěno, že kupní cena nemovitostí byla nižší než obvyklá cena zjištěná znalcem Ing. Miroslavem Kotaškou, kdy takovýto rozdíl ve sjednané kupní ceně oproti ceně odhadní by mohl představovat porušení povinnosti při správě cizího majetku. Dovolatel se rovněž domnívá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokračující trestný čin, jelikož mezi jednotlivými útoky trestného činu podvodu nejsou dány veškeré znaky pokračování v trestném činu, zejména nelze dovodit potřebnou blízkou časovou souvislost, a to vzhledem k vždy mnohaměsíčním prodlevám mezi přiměním k sjednání půjček/vylákáním obdržených částek. Jelikož jeho jednání nebylo možno posoudit jako pokračující trestný čin, eventuálně by se mohlo jednat o zcela jiný trestný čin s mírnějším trestem, obviněný ve spojení s těmito námitkami tvrdí, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv toto bylo podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu promlčeno.
14. Obviněný se ve svém dovolání dále vymezuje i proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, jelikož podle jeho názoru soudy nedostatečně zohlednily skutečnost, že byl dne 7. 5. 2013 pravomocně odsouzen za jiný trestný čin a dne 7. 5. 2018 mu byl tento trest zahlazen, přičemž předchozí zahlazený trestný čin měl být do výše trestu podle jeho názoru více zohledněn. Současně měly být jako důkazy provedeny 4 pracovní posudky dovolatele předložené v závěru hlavního líčení, které jsou podstatné pro úvahy soudů o výši trestu. Taktéž celková doba mezi trestným jednáním dovolatele a konečným rozhodnutím má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Dovolatel se tak na základě těchto skutečností domnívá, že jemu uložený trest je trestem represivním a odporuje obecným zásadám pro ukládání trestů.
15. Konečně pak obviněný namítá, že ve výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o částečném zrušení rozsudku nalézacího soudu není uvedeno, z podnětu koho (jaké osoby) byl rozsudek částečně zrušen. V kontextu této skutečnosti tvrdí, že se odvolací soud ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, Pl. ÚS-st. 56/22, nevypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného a neprovedl důkaz svědeckou výpovědí poškozené ani další obviněným navrhované důkazy.
16. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a následně věc vrátil městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. K dovolání obviněného zaslala své písemné stanovisko ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. 1 NZO 431/2023-24, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která předně konstatovala, že pod body I. až III. výroku o dovolatelově vině je popsáno takové jeho podvodné jednání, které je vedeno jednotícím záměrem zbavení poškozené veškerého jejího nemovitého majetku. Za podmínek §116 tr. zákoníku o pokračující trestné činnosti byl tedy způsoben trestný následek na jejím majetku v celkovém rozsahu 9.148.000 Kč, čímž došlo k naplnění znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s desetiletou promlčecí dobou, jejíž běh byl přerušen usnesením příslušného policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného podle §160 odst. 1 tr. řádu, pročež trestní odpovědnost obviněného nemohla zaniknout uplynutím promlčecí doby.
18. K námitkám dovolatele stran nevěrohodnosti výpovědi poškozené a použitelnosti této výpovědi, stejně jako k důvodům neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů, státní zástupkyně plně poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, který zdůraznil, že rozhodná skutková zjištění sice byla učiněna převážně na podkladě výpovědi poškozené J. K. z přípravného řízení, nicméně ta byla podpořena i dalšími provedenými důkazy. Tento procesní úkon byl přitom podle §158 odst. 9 tr. řádu proveden za účasti osob uvedených v §158a tr. řádu. Při znaleckém doložení neschopnosti poškozené účastnit se osobně jednání před soudem a při dále splněných podmínkách procesní čistoty jak důkazu opatřeného ještě před zahájením dovolatelova trestního stíhání, tak i z hlediska způsobu jeho provedení při hlavním líčení, nebyl mezi tvrzeními poškozené a závěry přibraných znalců zjištěn žádný rozpor, který by musel být k dovolatelově návrhu odstraňován na podkladě dalších důkazů. A to ani ve smyslu dovolatelem namítaných tzv. světlých chvilek, které při zjištění povahy duševního onemocnění poškozené toliko mohly v osobách laických a její osobnost neznalých vyvolávat takový dojem, nikoliv však na straně dovolatele, který měl dobrou znalost o jejím skutečném zdravotním stavu. Takovou znalostí byl ostatně motivován ve smyslu snazšího dosažení svého trestného záměru. S odkazem na výpovědi svědků, kteří modus dovolatelem praktikovaného sociálního kontaktu nejen se ženami popisují a vyjadřují se v této souvislosti i ke způsobu jeho života, nelze podle státní zástupkyně než odvolacímu soudu přisvědčit v jeho přezkumném závěru, že není nutno doplňovat dokazování o obhajobou navrhované důkazy. Soud totiž rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou skutkovou okolnost, která je důležitá pro zjištění rozhodného skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Přitom postupuje na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu a při povědomí, že rozsah prováděného dokazování nemůže být bezbřehý a že nemusí vyhovět všem důkazním návrhům.
19. Státní zástupkyně se neztotožňuje ani s námitkami, kterými se obviněný snaží zpochybnit důkazní podklad, vztahující se k rozsahu vylákané části kupní ceny na poškozené J. K. po uskutečnění prodeje její nemovitosti popsané pod bodem I. výroku o vině, jelikož obviněný podle státní zástupkyně přehlíží, že k dokonání jeho podvodného jednání pod označeným bodem výroku o vině, a tím i ke způsobení jeho škodlivého následku, došlo takovým jeho manipulativním jednáním, v důsledku kterého se poškozená ocitla v situaci osoby zatížené platebními závazky z nevýhodné půjčky a dalších na ni navazujících půjček a nucené za účelem jejich uspokojení uskutečnit prodej své nemovitosti pod její reálnou tržní cenou. Z tohoto důvodu jsou podle státní zástupkyně nedůvodné rovněž námitky obviněného, kterými rozporuje správnost kvalifikace skutku pod body I. až III. výroku o jeho vině a námitky, podle kterých na jeho straně absentovalo zavinění vzhledem k újmě na nemovitém majetku. V této souvislosti je třeba poukázat na to, jakým způsobem dovolatel poškozenou při zneužití jejího duševního onemocnění vmanipuloval do formálně založeného (a nejen jednoho) závazkového vztahu s obžaloby zproštěným M. T., jakož i do způsobu jeho náhradního „uspokojení“ prodejem její nemovitosti za výše uvedených okolností. V podrobnostech pak v uvedeném směru státní zástupkyně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.
20. Jedná-li se o námitku obviněného, že soudy obou stupňů nezohlednily ve výroku o náhradě škody skutečnost, že dluh poškozené J. K. vůči bytovému družstvu ve Vysokém Mýtě ve výši 229.512 Kč byl uhrazen za pomoci jeho půjčky od obžaloby zproštěného M. T., nelze podle státní zástupkyně přehlédnout, že bez uhrazení tohoto dluhu poškozené, váznoucího na později obchodovaném družstevním podílu, by k takové obchodní transakci vůbec nemohlo dojít. Tuto „investici“ do majetku poškozené totiž lze spojovat toliko s náklady na spáchání trestného činu podvodu, jejichž výši nelze podle státní zástupkyně v souladu s jí poukazovanými judikatorními závěry Nejvyššího soudu odečíst od celkové částky uložené k náhradě způsobené škody.
21. Podle státní zástupkyně pak nelze právní relevanci přiznat ani námitce obviněného, že ve vztahu k bodu I. výroku o vině mohl mít povědomost maximálně o ceně nemovitosti, za kterou ji poškozená prodala obžaloby zproštěnému M. T. V této souvislosti je podle státní zástupkyně třeba znovu poukázat na výše popsaný trestný následek, který nastal v důsledku dovolatelova manipulativního jednání, spočívajícího v tom, že poškozená byla zbavena také této části svého nemovitého majetku v ceně obvyklé. Ta byla určena za podmínek §137 tr. zákoníku znalcem Ing. Kotaškou v částce 8.300.000 Kč. Pokud došlo k jejímu ponížení na částku 7.650.000 Kč, pak se tak stalo ve prospěch dovolatele při zohlednění reálné tržní ceny, tedy té, za kterou byla předmětná nemovitost skutečně zaobchodována. Otázka předvídatelnosti kauzálního nexu pachatelova jednání a způsobeného následku se totiž může vztahovat pouze k takovému následku, se kterým je spojen závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, tedy do časového momentu jeho dokonání.
22. Státní zástupkyně se neztotožňuje ani s námitkou obviněného směřující proti správnosti právního posouzení skutku s poukazem na zjištění, že kupní cena majetkové hodnoty popsané pod bodem II. výroku o vině byla znalcem Ing. Kotaškou uváděna s pravděpodobností 85 % a kdy tak měla být v souladu se zásadou in dubio pro reo ponížena její cena o částku 92.700 Kč. V uvedeném směru totiž dovolatel neodůvodnil, jakým způsobem by taková skutková okolnost mohla poznamenat otázku správnosti přisouzeného výroku o jeho vině z hlediska naplnění kvalifikačního znaku podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nepochybně by však podle státní zástupkyně taková skutečnost mohla mít vliv na rozsah částky, přisouzené v rámci adhezního řízení k její náhradě, nicméně takové zjištění z obsahu dostupného spisového materiálu nevyplývá. Pokud se jmenovaný znalec za účelem stvrzení svých odborných závěrů dostavil k hlavnímu líčení, pak se z pořízené protokolace nepodává, že by se na něho v uvedeném směru obracel některý z intervenujících obhájců a k poukazované otázce pravděpodobnosti jeho znaleckých závěrů požadoval bližšího upřesnění.
23. K námitkám obviněného stran výroku o náhradě škody státní zástupkyně konstatuje, že zaměření připojených judikatorních odkazů se týká pouze vytýkatelných nedostatků ve standardu odůvodnění adhezního výroku v souladu s podmínkami §125 odst. 1 tr. řádu, a nikoliv otázky jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Přitom v posuzovaném případě se včas a řádně uplatněný a následně i přisouzený nárok poškozené na náhradu způsobené škody neopírá o jiné, než o procesní ustanovení §228 odst. 1 tr. řádu. Podle státní zástupkyně lze tedy pouze nad rámec uvedeného komentáře na podkladě zcela správné argumentace soudu nalézacího – uvedené pod bodem 60. odůvodnění jeho rozsudku - zkonstatovat, že v rámci předepsaného postupu podle §228 odst. 1 tr. řádu vycházel soud z výroku o vině, když při jeho aplikaci musel korigovat uplatněný nárok poškozené pouze ve vztahu k jeho části pod bodem I. Přisouzený výrok o náhradě škody pak mohl plně akceptovat v rámci svých přezkumných závěrů i soud odvolací pod bodem 50. odůvodnění svého rozsudku s tím, že jsou tam citované podmínky §228 odst. 1 tr. řádu zcela splněny a že žádná zákonná překážka takovému postupu nebrání.
24. Státní zástupkyně dále k námitce obviněného stran toho, že bylo na místě, aby soud po zproštění původně spoluobviněného M. T. každou jednotlivou manipulaci poškozené k přisouzeným majetkovým dispozicím a následné vylákání finančních prostředků od ní formuloval jako jednotlivé jednání samostatně, s uvedením všech nezbytných znaků trestného činu podvodu, resp. dílem jeho pokusu, konstatovala, že v souvislosti s charakteristikou dovolatelova jednání jako pokračující trestné činnosti, nenechává popis skutkových okolností uvedený ve výroku o jeho vině nikoho na pochybách, že obviněný svůj trestný záměr, popsaný v uvozující části tzv. skutkové věty, naplnil všemi následně popsanými podvodnými útoky pod body I. až III. výroku o vině, aniž by v uvedeném směru bylo rozhodným, že ve vztahu k e spoluobviněnému M. T. došlo k vydání zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. řádu. V této souvislosti státní zástupkyně rovněž poukazuje na to, že podle §23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
25. K obviněným namítané nepřiměřenosti trestu státní zástupkyně poukázala na podrobný rozbor poměru přitěžujících a polehčujících okolností, tak jak jsou konstatovány v rozsudku soudu nalézacího, a to včetně výstižného, byť expresivního označení charakteristiky dovolatelova jednání. Na straně druhé nelze podle státní zástupkyně soudu odvolacímu upřít znatelně vyšší míru vyváženosti jeho náhledu na účelnost dovolatelova trestního postihu tak, aby byl současně naplněn požadavek individuální i generální prevence. A to tak, že stále ještě dostatečným způsobem postihuje povahu a závažnost jeho jednání tak, jak byla vyhodnocena soudem nalézacím, nicméně zohledňujícím jak dobu uplynuvší od spáchání činu, tak i v mezidobí nastalou změnu jeho osobních poměrů, a současně odůvodňujícím naplnění výchovné složky uloženého trestu při jeho poměrně výrazném zmírnění zásahem odvolacího soudu. Při plně akceptovatelném postupu soudu odvolacího pak podle státní zástupkyně nelze spatřovat prostor k ještě výraznější korekci napadeného výroku o trestu, a to pouze v důsledku nespojenosti obviněného s jeho výměrou.
26. Konečně pak k námitce chybějícího výroku o zamítnutí odvolání obviněného, popř. jeho neúplnosti, státní zástupkyně poukazuje, že v posuzované trestní věci zcela zjevně dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že odvolání obviněného je důvodné pouze částečně, a to v té části, která směřovala proti výroku o trestu, když ve zbývajících výrocích mu nemohl přiznat žádného opodstatnění. Za popsaného stavu věci tak nepřicházelo do úvahy, aby byla nedůvodná část odvolání obviněného, s níž se odvolací soud řádným způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, zamítnuta zvláštním výrokem podle §256 tr. řádu.
27. Státní zástupkyně tedy závěrem svého vyjádření konstatovala, že uplatněné námitky obviněného pod jím vytýkané dovolací důvody podřadit lze, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
28. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
30. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
32. Obviněný I. S. ve svém dovolání předně odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jenž slouží k nápravě vady řízení spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Dopadá tedy na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno navzdory tomu, že byl dán některý z důvodů jeho nepřípustnosti taxativně uvedených v §11 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu, a příslušný orgán činný v trestním řízení přesto nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. řádu, §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, §223 odst. 1 tr. řádu, §231 odst. 1 tr. řádu, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu nebo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu, ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 2 tr. řádu.
33. Obviněný dále ve svém dovolání odkázal na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu zaveden až jeho novelou účinnou od 1. 1. 2022, byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Tento do zákona nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
34. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
35. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
36. Obviněný uplatnil také dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, když chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí - coby dovolací důvod ve smyslu citovaného zákonného ustanovení – může být naplněn ve dvou variantách. První alternativa spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá alternativa spočívá v tom, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
37. V neposlední řadě obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, přičemž byť to ve svém podání výslovně neuvedl, uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až písm. l ) tr. řádu. Obecně tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu po jeho věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je neshledal důvodným a odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
38. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
39. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky sice z převážné většiny odpovídají dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, nicméně jako takové jsou – z níže rozvedených důvodů - zcela zjevně neopodstatněné.
40. V návaznosti na výše uvedené je již na tomto místě třeba znovu připomenout, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Naopak Nejvyšší soud je do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (resp. zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti stran správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, neboť tyto závěry byly opřeny o četné a řádně provedené důkazy. Jelikož však dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opětovně namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, byla postavena na procesně nepoužitelných důkazech a nadto k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, Nejvyšší soud předložený případ obviněného I. S. znovu přezkoumal.
41. K námitce spočívající v porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku provedení procesně nepoužitelného důkazu přečtením protokolu o výpovědi poškozené J. K. je třeba uvést, že protokol o předchozí výpovědi svědka soud v rámci dokazování přečte postupem podle §211 odst. 1 písm. a) tr. řádu tehdy, pokud taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, eventuálně postupem podle §211 odst. 2 písm. b) tr. řádu tehdy, byl-li výslech svědka proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle §158a tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze tedy přečíst protokol jen o takovém výslechu svědka, který byl proveden jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný za splnění podmínek podle §158a tr. řádu (tzn. před zahájením trestního stíhání za účasti soudce), a to nikoliv jen formálně, nýbrž při zachování faktického stavu určujícího neodkladnost či neopakovatelnost takového úkonu ve smyslu §160 odst. 4 tr. řádu.
42. Nejvyšší soud považuje za potřebné kromě uvedeného zmínit, že právo obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků je jedním z podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces a bylo již rozpracováno bohatou judikaturou nejen Ústavního soudu České republiky, ale i rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož mají být důkazy v zásadě prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání. Existují přitom výjimky z této zásady, které však lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225/2007 Sb. nál. a usn. ÚS ve sv. č. 47, roč. 2007 na str. 951). Ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (srov. Lüdi proti Švýcarsku, č. 12433/86, ze dne 15. 6. 1992). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, může tedy dojít tehdy, pokud byly splněny podmínky trestního řádu pro omezení práva obviněného vyslýchat svědka, avšak jednalo se o stěžejní či výlučný usvědčující důkaz a řízení vzhledem k jeho okolnostem nelze jako celek považovat za spravedlivé.
43. Nejvyšší soud v projednávané věci se zřetelem na výše uvedené principy a zákonem stanovená procesní hlediska posuzoval postup jak orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání obviněného, tak i úkony činěné soudem prvního stupně v rámci realizovaného procesu dokazování, přičemž neshledal porušení postupu stanoveného v §158a , §158 odst. 9 tr. řádu ani §211 tr. řádu, a to ani z pohledu judikatury Ústavního soudu České republiky, či ESLP, neboť má za to, že s ohledem na všechny ve věci zjištěné okolnosti byly splněny podmínky proto, aby soud poškozenou při hlavním líčení nevyslýchal, nýbrž postačovalo, aby její předchozí výpověď z přípravného řízení přečetl, a to z důvodů, které do svých rozhodnutí vtělily již soudy nižších stupňů. Zároveň je nezbytné zdůraznit, že návrh na osobní výslech poškozené byl navrhován obhajobou opakovaně před oběma soudy nižších stupňů, přičemž oba soudy se s tímto návrhem řádně vypořádaly.
44. Výpověď v přípravném řízení učinila poškozená za účasti svého opatrovníka, jakož i soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť s ohledem na její duševní stav bylo již v této době zřejmé, že její schopnost zapamatovat si a reprodukovat události byla snížena, přičemž v kontextu její dlouhodobé a progresivně se vyvíjející duševní poruchy bylo zřejmé, že s ohledem na její věk, progresivní vývoj poruchy a možnou ataku by nemuselo být možné výslech opakovaně provést i v pozdější době. Za těchto okolností tak bylo postupováno v souladu s §158 odst. 9 tr. řádu, pokud policejní orgán poškozenou při splnění dalších podmínek vymezených v ustanovení §158a tr. řádu (tj. za účasti soudce na návrh státního zástupce) uvedeným způsobem vyslechl. V bodě 4. odůvodnění svého rozsudku se přitom nalézací soud vypořádal s důkazním návrhem obhajoby stran osobní výpovědi poškozené, k němuž uvedl, že z vyjádření ošetřující lékařky, jakož i z vyjádření znalců je zřejmé, že opakovat výslech poškozené u hlavního líčení není možné, neboť by to mohlo způsobit významné poškození jejího zdraví. V této souvislosti soud poukázal zejména na znalecký posudek znalců MUDr. Michala Hrona a PhDr. Václavy Tylové, kteří uvedli, že u poškozené byla v době nyní projednávaného jednání přítomna duševní porucha, a to konkrétně schizofrenní onemocnění s defektem osobnosti, s defektem intelektových funkcí, kdy posuzovaná s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou nebyla schopna rozpoznat a ovládat své jednání, uvědomit si dopad svého jednání na svoji osobu z důvodu narušeného myšlení, uvažování, vnímání a zpracování reality, přičemž účast u hlavního líčení by vedla ke značnému zhoršení jejího psychického stavu. Tyto závěry pak byly podpořeny mimo jiné i vyjádřeními MUDr. Dagmar Blahutové jakožto ošetřující lékařky poškozené.
45. Soud prvního stupně, jenž na základě všech uvedených skutečností využil možnosti postupovat podle §211 odst. 2 tr. řádu, nepochybil, pokud neshledal důvod pro opakovaný výslech poškozené v rámci hlavního líčení, a to zejména s ohledem na její závažnou duševní poruchu s progresivním vývojem omezující její schopnost učinit relevantní výpověď a nutnost šetřit její osobu v rámci dalších psychicky náročných a zatěžujících situací, mezi něž výslech konaný před soudem v hlavním líčení za přítomnosti obviněného zcela jistě patří. S ohledem na charakter duševní poruchy poškozené a její zranitelnost se pak tato omezení vztahovala i na alternativní formy realizace její výpovědi, jako je např. videokonference, která by byla pro poškozenou rovněž zatěžující po psychické stránce. Za daných podmínek proto bylo nejvhodnějším řešením, aby soud - za splnění všech dalších procesních náležitostí - její výpověď z přípravného řízení v rámci hlavního líčení postupem podle §211 odst. 2 tr. řádu přečetl.
46. Nejvyšší soud s ohledem na všechna uvedená kritéria zdůrazňuje, že ačkoli je v této věci svědectví poškozené J. K. zásadním pramenem, z nějž jsou čerpány informace týkající se činu a jeho průběhu, nejde o důkaz, který by stál zcela izolovaně a osamoceně. Nutné je poukázat zejména na poměrně rozsáhlé dokazování, které bylo ve věci provedeno právě nebo především proto, aby byly přezkoumány okolnosti a tvrzení, které poškozená při svých intelektuálních a paměťových schopnostech při své duševní poruše byla schopna sdělovat a reprodukovat. Jak orgány činné v přípravném řízení, tak i soudy obou stupňů se právě této otázce věnovaly s maximální snahou a s největší možnou objektivitou prokazovaly okolnosti, o nichž poškozená vypovídala. Rozhodně lze v této návaznosti přisvědčit soudům, že skutečnosti sdělované poškozenou byly dosvědčovány dalšími ve věci provedenými důkazy, díky čemuž její výpověď nestojí osamoceně, nýbrž zapadá do zjištěných proběhlých časových i dějových událostí. Proto i přesto, že poškozená nebyla v rámci své výpovědi, učiněné jako neodkladný a neopakovatelný úkon v přípravném řízení, schopna popsat způsob vylákání peněžních prostředků obviněným, a dokonce ani potvrdit jejich převzetí, v rámci všech okolností, jak byly zjištěny, nevznikají pochybnosti o tom, že půjčky sjednával a právní úkony související s jejím nemovitým majetkem pro poškozenou vykonával obviněný, a to s úmyslem obohatit se na úkor její osoby. Závěr o vině obviněného učiněný soudy nižších stupňů je tudíž výsledkem souhrnu všech svědeckých výpovědí a objektivních skutečností, které byly v průběhu trestního řízení pečlivě zjišťovány a v kontextu všech v úvahu přicházejících možností zvažovány. Pokud tedy soudy na základě těchto zjištěných a blíže rozvedených skutečností a procesních postupů dospěly k závěru, že výslech poškozené učiněný v přípravném řízení je v souladu se všemi zákonnými podmínkami, z nichž je nutné akcentovat zejména přítomnost soudce a opatrovníka, v jejímž důsledku byla v potřebné míře garantována zákonnost tohoto úkonu, nebylo nutné opakovat výslech poškozené před soudem, který vedl hlavní líčení s větším časovým odstupem od samotné události, a v této souvislosti tak bylo upřednostněno omezení rizika zhoršení její duševní nemoci snahou vybavit si vzpomínky na traumatizující období jejího života, v němž v důsledku jednání obviněného přišla o domov a prakticky veškerý hodnotný majetek. Jelikož nalézací soud postupoval zcela v souladu se zákonem a po důsledné úvaze, přičemž výpověď poškozené podpořila řada dalších důkazů, mohlo by jejím přečtením být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces pouze tehdy, pokud by v důsledku zbylého průběhu řízení bylo na místě na něj pohlížet jako na nespravedlivé v jeho celku, což ovšem Nejvyšší soud neshledal.
47. Na výše uvedeném pak podle Nejvyššího soudu ničeho nemění ani obviněným namítaná skutečnost, že poškozená byla schopna výpovědi v přípravném řízení s poukazem na to, že hovořila i samostatně bez dotazování a na délku realizace tohoto procesního úkonu. Identické námitce se přitom věnoval již odvolací soud v bodě 28. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s jeho závěry, podle kterých nelze spatřovat rozpory mezi závěry znalců MUDr. Michala Hrona a PhDr. Václavy Tylové s obsahem protokolu o výslechu poškozené ze dne 11. 3. 2019, jelikož z tohoto protokolu je naopak zjevné, že poškozená si řadu věcí nevybavuje a vypovídá zejména k okolnostem vývoje jejího vztahu s obviněným, a to v krátkých a jednoduchých větách, přičemž autentičnost tohoto projevu a schopnost poškozené jej učinit výše jmenovaní znalci potvrdili.
48. V rámci své námitky směřované vůči procesu dokazování a přípustnosti důkazu výše odkazovanou výpovědí poškozené J. K. pak obviněný spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že současně s nevyslechnutím svědkyně kontradiktorním způsobem před soudem byla zamítnuta i část jeho důkazních návrhů, čímž byla ztížena jeho pozice a možnost obhajoby, jelikož k posouzení věrohodnosti poškozené mělo být podle jeho názoru provedeno znalecké zkoumání podpisů listin, jejichž podpis poškozená popřela, jakož i doplňující znalecké zkoumání k osobě poškozené. Tím mělo být zjištěno, zda poškozená mohla mít přes své duševní onemocnění světlé chvilky a v určitých momentech jednat jako svéprávná osoba. Dále pak obviněný navrhoval ztotožnění vlastníka čísla účtu z dohody o správě finančních prostředků ze dne 30. 6. 2011, důkaz výpisem z Rejstříku trestů svědka T. P. a čtyřmi pracovními posudky na svoji osobu.
49. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat, ačkoli v daném případě bylo při zvažování vhodnosti provedení navrhovaných důkazů na místě postupovat obzvláště obezřetně, a to s ohledem na omezení možnosti obviněného vyslechnou hlavního svědka (tj. poškozenou). Oba nižší soudy přitom podle zjištění Nejvyššího soudu svá rozhodnutí vydaná v nyní posuzované věci řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jakož i to, jakým způsobem se vypořádaly s obhajobou obviněného. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, jež vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkaz (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01 a další). Nerespektování práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
50. Podle zjištění Nejvyššího soudu je totiž v nyní posuzované věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy, resp. pokud obviněným navrhované důkazy neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Obviněný přitom nevznesl jediný důkazní návrh, který by byl zamítnut se zcela nedostatečným či žádným odůvodněním, a zároveň by se takovýto návrh vztahoval k rozhodné skutečnosti, která byla podstatná pro naplnění znaků jemu přisouzeného trestného činu. Obviněný se těmito svými návrhy mimo jiné pokusil pouze posílit své námitky stran tvrzení o nedůvěryhodnosti svědka T. P. prostým odkazem na jeho trestní minulost, ačkoli se výpověď tohoto svědka v podstatných částech vztahujících se k osobnosti obviněného podle nalézacího soudu zcela shodovala s výpověďmi zbylých svědků. Obviněný se dále pokusil zpochybnit závěry nalézacího soudu o tom, že využil peněžní prostředky k uspokojení své závislosti na hazardu návrhem důkazu, který měl prokázat, že nebyl zcela bez prostředků a dále navrhl důkazy stran skutečnosti, že je v současnosti v práci pozitivně hodnocen, a to za účelem zohlednění této skutečnosti při výměře ukládaného trestu. Zjednodušeně řečeno, o existenci opomenutých důkazů se nejedná v důsledku prosté nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud se přitom v dané věci plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který ve svém odůvodnění přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. řádu), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Rovněž se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neprovedení některých důkazů navrhovaných obhajobou dostatečně odůvodnil a objasnil, z jakých důvodů zamítl návrh obhajoby, která se domáhala svědeckých výslechů širokého okruhu osob, u nichž nebylo jakkoli zřejmé, kterak by jejich výpověď mohla přispět k objasnění skutkového stavu. Ačkoli pak není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v dané věci, Nejvyšší soud se blíže k výsledkům dokazování stran jednání obviněného ve stručnosti vyjádří níže, v rámci vypořádání zbylých dovolacích námitek obviněného.
51. Obviněný se následně ve svém dovolání opětovně vymezil zejména proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, respektive proti závěrům, které městský soud z těchto důkazů vyvodil, když negoval skutková zjištění nalézacího soudu, která potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí. V daném případě však nebylo zjištěno, že by nižšími soudy přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy tomu, že by rozhodná skutková zjištění soudů nižších stupňů neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo tomu, že by tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Takovéto námitky obviněného tedy s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
52. Ve světle námitek obviněného směřujících proti skutkovému stavu, jak byl ustálen nalézacím soudem, Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů ve vztahu k tomuto skutku, včetně klíčové výpovědi poškozené J. K., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil odpovídající skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu stran jednání obviněného I. S. neměly oporu v provedených důkazech, či by tyto skutkové závěry dokonce provedeným důkazům odporovaly.
53. Nejvyšší soud se tedy nemohl nikterak ztotožnit s námitkou obviněného, podle kterého nalézací soud hodnotil výpověď svědkyně (poškozené) rozporuplně, když její vyjádření ve vztahu k obžaloby zproštěnému M. T. označil za zkratkovité a neuvěřil mu. V této souvislosti je třeba poukázat na fakt, že se touto problematikou zabývaly již oba soudy nižších stupňů, když především nalézací soud ve svém rozsáhlém a velice podrobném odůvodnění napadeného rozsudku na jeho stranách 24. až 51. pečlivě rozebral, z jakých důvodů je třeba na výpověď poškozené J. K. hledět jako na důkaz usvědčující a v té míře, v jaké se tato poškozená pro svoji duševní poruchu byla schopna vyjádřit k jednání obviněného, i jako důkaz věrohodný. Obviněný totiž nebyl z jednání popsaného pod bodem I. až III. spolehlivě usvědčen pouze věrohodnou výpovědí poškozené, která popřela své srozumění s jednáním obviněného tak, jak je vymezeno pod body I. až III., a dále vypověděla zejména o způsobu, jakým se s obviněným seznámila, přičemž z tohoto vyplynulo, jakým způsobem obviněný vybudoval u poškozené závislost na své osobě a angažoval se v jejích záležitostech. V této části přitom výpověď poškozené zcela odpovídala výpovědi dalších svědků, a to zejména bývalých partnerek a známých obviněného, kteří potvrdili, že se obviněný v úmyslu obohatit se seznamoval se snadno manipulovatelnými ženami či ženami v těžkých životních situacích, které následně připravoval o majetek, a to především čerpanými půjčkami. Ty mu neposkytovaly jím zvolené „oběti“ jeho nátlaku pouze ze svého majetku, nýbrž na jeho popud si pro jeho potřebu peníze též samy půjčovaly u jiných subjektů, přičemž tyto závazky nebyly přes příslib obviněného následně hrazeny. Obviněný se přitom neštítil užít psychického vydírání, jakož ani široké škály dalších manipulativních technik.
54. Věrohodnost poškozené nemohla být nikterak zpochybněna ani obviněným navrhovaným důkazem v podobě znaleckého zkoumání pravosti podpisu na listinách, které jí byly předloženy v rámci její výpovědi v přípravném řízení, jelikož poškozená sdělila, že pro svou důvěru obviněnému podepisovala různé listiny, aniž by se zajímala o jejich obsah. Poškozená přitom podle zjištění nalézacího soudu v rozhodné době neměla žádné finanční problémy, které by musela řešit krátkodobými nevýhodnými půjčkami a zástavou svého hodnotného nemovitého majetku, přičemž to byl naopak obviněný, kdo měl potřebu uspokojit své potřeby vzniklé ze závislosti na hazardu, o které vypovídaly nejen jeho bývalé partnerky, ale rovněž znalci, kteří provedli znalecké zkoumání jeho osoby. Listinnými důkazy ve spojení s výpovědí obžaloby zproštěného M. T. bylo potvrzeno, že to byl obviněný, kdo pro poškozenou dojednal půjčky, přičemž vyřídil a podnikal i další právní úkony vztahující se k jejímu nemovitému majetku. Poškozená přitom již v rozhodné době nebyla schopna posoudit takovéto právní jednání a jeho důsledky. Ačkoliv byla poškozená na svéprávnosti omezena až v roce 2014, léčila se již od svých osmnácti let a od roku 1982 byla v invalidním důchodu, přičemž ke zhoršení jejího stavu došlo nejpozději v roce 2009. Úkony související s majetkem poškozené však obviněný činil, ačkoli si byl vědom skutečnosti, že dne 10. 2. 2011 byl ošetřující psychiatričkou poškozené MUDr. Blahutovou podán návrh na „znalecké zkoumání způsobilosti poškozené k právním úkonům“, neboť bylo zjištěno nejen to, že dne 17. 2. 2012 nahlédl do opatrovnického spisu poškozené, když tak učinil bez jejího vědomí na základě plné moci vykazující známky manipulace podvodnou úpravou. Až poté, co se obviněný dozvěděl o možném omezení poškozené na její svéprávnosti, byla dne 17. 12. 2012 vystavena plná moc k nakládání s veškerým nemovitým majetkem poškozené. Obviněný se přitom ve svých snahách neomezil pouze na úkony směřující k jeho obohacení se při nakládáním s majetkem poškozené, nýbrž se angažoval taktéž v odkladu omezení svéprávnosti poškozené tím, že ji nadiktoval vyjádření pro soud, čímž se snažil oddálit či zabránit omezení její svéprávnosti, které bylo v té době nezbytné pro ochranu jejích zájmů. Na základě listinných důkazů pak byly zjištěny především jednotlivé úkony, které obviněný vykonával za poškozenou nejen při nakládání s nemovitým majetkem, ale taktéž v dědickém řízení, v němž tento majetek poškozená nabyla.
55. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani s námitkou obviněného stran toho, že ve skutečnosti nebylo prokázáno, že by se na úkor poškozené jakkoli obohatil a peněžní prostředky z ní vylákával či jí je nepředával. Skutečnost, že těmito úkony obviněný nesledoval zájmy poškozené, je zcela zjevná nejen z výpovědi samotné poškozené, která své povědomí o nich popřela, ale též z charakteru těchto úkonů, jež je nutno označit za nevýhodné pro poškozenou, kdy byl zcizen její hodnotný nemovitý majetek zahrnující i její domov, a to silně pod cenou, stejně jako z poznatků k osobnosti obviněného, jakož i ze skutečnosti, že veškerá tato jednání podle výpovědí svědků inicioval a z větší části také podle listinných důkazů činil obviněný, přičemž peněžní prostředky byly vypláceny z části rovněž na jeho účet, byť poškozená disponovala vlastním bankovním účtem.
56. Naopak v bodech 61. až 69. nalézací soud řádně odůvodnil, proč nemohl dospět k závěru o úmyslném zapojení obžaloby zproštěného M. T. do předmětné trestné činnosti obviněného, když o tomto nevypovídal žádný provedený důkaz, nad rámec zkratkovitého vyjádření poškozené J. K. vyplývajícího z jejího vědomí o tom, kdo se podílel na ztrátě nemovitosti, kde bydlela a kterou zdědila po svých rodičích. Poškozená nevypověděla ničeho, co by naznačovalo možné vědomé zapojení obžaloby zproštěného M. T. do trestné činnosti, když o tomto nebyl proveden jakýkoli jiný důkaz, přičemž zapojení jmenované osoby do trestné činnosti popřel i sám obviněný.
57. Ztotožnit se nelze ani s názorem obviněného, že v dané věci se nižší soudy odchýlily od závěrů znalců MUDr. Michala Hrona a PhDr. Václavy Tylové vyjadřujících se k osobnosti poškozené takovým způsobem, že bylo na místě vypracovat doplnění znaleckého posudku, které by mělo odpovědět na to, zda poškozená mohla mít přes své dlouhodobé duševní onemocnění i tzv. světlé chvilky, díky kterým mohla přechodně jednat zcela normálně. Nejvyšší soud totiž ve shodě se závěry odvolacího soudu shledal, že nalézací soud nikterak nekonstatoval, že by poškozená snad mohla v určitých momentech plně nabýt své rozumové schopnosti snížené její prakticky celoživotní duševní poruchou a být tak schopna posoudit právní úkony, ke kterým byla přiměna obviněným či ke kterým měla obviněného údajně zmocnit. Takovýto závěr by byl skutečně v rozporu s výsledky znaleckého zkoumání osoby poškozené. Naopak nalézacím soudem konstatovaná možnost, že na poškozené nemusela cizí osoba při setkání kratšího charakteru či při pasivnějším vystupování poškozené rozpoznat její duševní onemocnění, nebyla žádným z provedených důkazů zcela vyloučena. Lze taktéž poukázat na fakt, že k identickým závěrům dospěl i soud odvolací v bodech 32. a 40. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry v plné míře ztotožňuje.
58. Pokud jde o obviněným opětovně vznesenou námitku stran toho, že v popisu skutku pod bodem I. chybí částka 200.000 Kč, která byla obžaloby zproštěným M. T. vyplacena dne 18. 6. 2022, je na místě zkonstatovat, že rovněž tuto námitku řádně vypořádal již odvolací soud v bodě 44. odůvodnění svého rozhodnutí. V tomto bodě se vrchní soud ztotožnil se základem tvrzení vzneseného v identické odvolací námitce obviněného, nicméně zdůraznil, že navzdory tomuto je v bodě I. uvedený součet částek správný, pročež se nejedná o pochybení podstatné a není třeba do popisu skutku formálně zasahovat. S uvedeným se Nejvyšší soud plně ztotožňuje v důsledku skutečnosti, že toto dílčí pochybení ničeho nemění na rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků obviněnému přisouzeného trestného činu, jelikož vymezení přesné skladby celkového obohacení obviněného nelze z hlediska právní kvalifikace dotčeného jednání považovat za jakkoliv rozhodné, a to na rozdíl od ve skutkové větě vyjádřených skutečností opodstatňujících závěr, že obviněný sebe a jiného obohatil uvedením poškozené v omyl a poškozené tak způsobil značnou škodu.
59. Nejvyšší soud veskrze polemické skutkové námitky obviněného I. S. ve vztahu k jeho jednání kategoricky odmítl jako nedůvodné, neboť jsou toliko projevem jeho urputné snahy zvrátit skutkové závěry nalézacího soudu ve svůj prospěch. Obviněnému se však pouhým zpochybňováním soudem ustáleného skutkového stavu nemohlo podařit prokázat, že poškozené ve skutečnosti na její přání svými úkony zajistil finanční prostředky, s nimiž naložila neznámým způsobem a svoji výpověď z přípravného řízení si vymyslela, či ji učinila pod vlivem své duševní poruchy, přičemž veškeré zbylé důkazy, jež byly ve vztahu k těmto skutkům v dané věci provedeny, jsou neprůkazné. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze nikterak vyvodit, že by se tyto soudy v nyní posuzovaném případě dopustily jakéhokoli svévolného hodnocení důkazů v neprospěch jmenovaného obviněného.
60. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by rozhodná skutková zjištění nalézacího soudu neměla oporu v provedených důkazech, byla opřena o nepřípustné důkazy či by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navrhované obviněným, přičemž k identickému závěru dospěl v dovoláním napadeném rozhodnutí i soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění obviněným nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
61. Stran námitek, jimiž obviněný brojil proti právní kvalifikaci svého jednání, Nejvyšší soud předně upozorňuje, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020). Skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), zatímco ve vztahu ke způsobení značné škody je postačující, zavinil-li pachatel takový následek jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Obecně přitom platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tzv. úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tzv. úmysl nepřímý (eventuální)].
62. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka daného trestného činu pak spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku – v případě odstavce 4 písm. d) - značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl pak představuje rozpor mezi představou a skutečností, přičemž uvedením v omyl je třeba chápat jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Naopak podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by k němu sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jak již bylo konstatováno výše, podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl či zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností, jakož i příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
63. Podle zjištění nižších soudů obviněný jakožto osoba, která se v úmyslu vlastního obohacení záměrně seznamovala se zranitelnými ženami, oslovil z vlastní iniciativy poškozenou a navázal s ní blízký vztah. Záhy po navázání tohoto vztahu si byl obviněný - vzhledem ke své angažovanosti ve věcech poškozené - vědom skutečnosti, že tato trpěla závažným duševním onemocněním, jakož i skutečnosti, že po smrti svých rodičů neměla žádnou blízkou či jinou osobu, která by jí byla nápomocná v řešení záležitostí jako je např. dědické řízení či i jen vyřízení invalidního důchodu, jejíž zařízení pro ni bylo příliš náročné. Obviněný následně za poškozenou opakovaně vyjednával půjčky, které byly zastaveny nemovitostí poškozené v Praze – XY (viz bod I. výroku o vině), načež již na základě poškozenou udělené plné moci zcela kontroloval i převod členských práv a povinností poškozené k družstevnímu podílu v bytovém družstvu Stavební bytové družstvo Vysoké Mýto (viz bod II. výroku o vině), stejně jako prodej nemovitostí v KÚ XY (viz bod III. výroku o vině). Obviněnému s ohledem na známost osobních, majetkových (vč. příjmových) a zdravotních poměrů poškozené muselo být zřejmé, že již prvotní smlouva o půjčce je pro poškozenou nevýhodná, že poškozená zjevně nebyla ani schopna účelně hospodařit s větší částkou a že se jedná o úkony, které její možné finanční a osobní problémy nevyřeší, naopak povedou k zásadnějšímu postižení jejího majetku. Současně bylo zjevné, že se obviněný tímto způsobem zamýšlel dostat i k dalším finančním prostředkům odvozeným ze zděděného majetku poškozené, přičemž v důsledku jeho jednání byla poškozená připravena o majetek v celkové hodnotě 9.798.000 Kč. Není pochyb o tom, že takové jednání nese charakteristické rysy zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť takovým jednáním obviněný poškozenou, zneužívaje jejího duševního onemocnění za situace, kdy tato nebyla schopna chápat důsledky jím činěných úkonů, uvedl v omyl a na majetku poškozené způsobil škodu 9.798.000 Kč, neboť tato částka představovala cenu obvyklou zcizených nemovitých věcí v době dokonání dílčích jednání obviněného, kterými byly tyto nemovité věci zcizovány.
64. O existenci podvodného charakteru jednání obviněného od samého počátku a jeho úmyslu uvést poškozenou v omyl, na její úkor obohatit sebe a obžaloby zproštěného M. T. a způsobit tak na majetku poškozené škodu, svědčí všechny kroky, které postupně činil i bez vědomí poškozené nejen v dědickém a opatrovnickém řízení, ale zejména při sjednávání půjček a vyjednávání zcizení nemovitostí a družstevního podílu poškozené za cenu nižší, než jaká byla v dané době cena obvyklá (jak je uvedeno pod bodem I. tzv. skutkové věty ve výroku o vině), stejně jako jeho postup při následném zcizování dalšího nemovitého majetku obviněné (jak je uvedeno ve výroku o vině pod body II. a III.). V důsledku získání plné moci přitom obviněný nemusel při svém pozdějším jednání finanční prostředky vylákávat z osoby poškozené, nýbrž tyto ve formě kupní ceny sám přímo přebíral, či si je nechával zasílat na vlastní bankovní účet, byť poškozená disponovala bankovním účtem vlastním. S ohledem na skutková zjištění nalézacího soudu bylo zcela nelogické, aby poškozená bez jakékoliv potřeby finančních prostředků pověřila obviněného vyjednáním nevýhodných smluv o půjčkách a následným zcizením svého nemovitého majetku za situace, kdy žila skromně z dědictví po rodičích, neměla žádných větších výdajů, v důsledku svého psychického onemocnění odpovídala její životní úroveň takřka životní úrovni osoby bez domova, kterak ve své svědecké výpovědi potvrdila i ošetřující lékařka poškozené MUDr. Dagmar Blahutová, stejně jako sousedka poškozené M. B. Poškozená neměla podle znaleckých posudků vypracovaných na její osobu motivaci, a především v důsledku svého duševního onemocnění ani dostatečné rozumové schopnosti, jakkoli nakládat s větším finančním obnosem či dokonce takovýto obnos investovat, a to ať již do sebe či do údržby svého nemovitého majetku, když nedokázala učinit ani minimální kroky potřebné pro udržení invalidního důchodu. Minimálně nepřímý úmysl je třeba dovodit i k výši způsobené škody, neboť obviněný se v době jejich prodeje ani nepokusil obstarat aktuální informace o ceně zcizovaných nemovitostí a družstevního podílu, pročež musel být minimálně smířen s tím, že ke způsobení škody až do výše obvyklé ceny věcí v době dokonání trestného činu může dojít, přičemž byl srozuměn i se skutečností, že svým jednáním popsaným pod bodem I. výrokové části rozsudku městského soudu obohacuje rovněž osobu obžaloby zproštěného M. T.
65. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci dovolatele, který spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že jeho jednání bylo posouzeno jako pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se způsobením značné škody ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně trestnou činnost obviněného zcela správně právně kvalifikoval, neboť jeho jednání vykazuje všechny znaky pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Námitky obviněného, že jednotlivé útoky jsou od sebe natolik vzdálené, že se nemůže jednat o pokračující skutek, jsou zcela liché, neboť v případě podvodného jednání neexistuje jakkoliv, byť i jen přibližně vymezená hranice časového odstupu, jejíž překročení automaticky vylučuje možnost závěru o spáchání trestného činu ve formě pokračování. Podstatné je, že obviněný v trestné činnosti pokračoval s jednotným úmyslem obohatit sebe a jiného na úkor poškozené tím, že ji připraví o nemovitý majetek, přičemž v tomto úmyslu byly vedeny veškeré jeho kroky realizované po dobu přibližně tří let, v průběhu které udržoval kontakty a prohluboval důvěru poškozené ke své osobě, angažoval se v řešení jejího dědictví, vyjednával za ni půjčky a zařizoval pro ni úkony spojené s jejím nemovitým majetkem. Znak pokračování v trestném činu spočívající v existenci časové souvislosti mezi jednotlivými útoky je tak v nyní posuzované věci nepochybně naplněn. Promlčecí doba u pokračujícího trestného činu přitom běží od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání v rámci jeho posledního dílčího útoku. Obviněný se dopustil posledního dílčího útoku dne 3. 5. 2012, tzn. že následujícím dnem počala běžet promlčecí doba, která u trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku činí podle §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku deset let, přičemž tato lhůta byla za podmínek §34 odst. 4 tr. zákoníku přerušena dne 6. 12. 2019, kdy došlo k zahájení trestního stíhání v dané věci. Trestní odpovědnost obviněného tedy nebyla v žádném případě promlčena a námitky obviněného v tomto směru jsou zjevně neopodstatněné.
66. Vzhledem k tomu, že dovolatel brojil i proti výši zjištěné škody, na jejímž základě namítal jednak absenci zákonného znaku značné škody podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a současně i vadnost výroku o náhradě škody, lze jen ve stručnosti připomenout, že trestní zákoník ani trestní řád nikterak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Škoda se však v trestním právu chápe obdobně jako v odvětvích práva upravujících majetkové a závazkové vztahy, včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, tedy jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr. a č. 55/1971 Sb. rozh. obč.). Za škodu na cizím majetku je třeba považovat újmu majetkové povahy, kterou představuje nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 71/1971 Sb. rozh. tr.).
67. Zásady stanovení výše škody jsou definovány v ustanovení §137 tr. zákoníku, podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Mezi uvedenými třemi kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou kritérií, tj. účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
68. Při závěru o výši škody způsobené na cizím majetku trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchaného zcizením cizích věcí uvedením jejich vlastníka v omyl je nutno vycházet ze skutečné hodnoty věci a nikoliv z výše dohodnuté částky, kterou obviněný vyjednal za poškozenou s obžaloby zproštěným M. T., a to i za situace, kdy tato měla svůj podklad v již neaktuálním znaleckém posudku staršího data. K tomu však Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že není vyloučeno, aby za škodu ve smyslu §137 odst. 1 tr. zákoníku byla považována smluvní cena dohodnutá stranami, ale to jen v případě, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou v době a místě činu obvyklou. To je možné připustit za určitých okolností, zejména tehdy, když cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc v době a místě činu obvykle prodává (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005).
69. Nejvyšší soud shledal, že nalézací soud postup předepsaný pro stanovení výše způsobené škody dodržel a postupoval v souladu s pravidly vymezenými v §137 tr. zákoníku, jakož i s platnou judikaturou, byť zjevně shledal, že s ohledem na charakter úmyslné trestné činnosti nebylo ve vztahu k celé škodě způsobené jednáním obviněného na místě uvažovat o jakékoliv moderaci nároku poškozené. Obviněný sice ve svém dovolání namítl, že odůvodnění ve vztahu k výroku o náhradě škody v rozsudku nalézacího soudu prakticky absentovalo, čímž bylo znemožněno se proti jeho závěrům hájit v odvolacím řízení, nicméně Nejvyšší soud se s tímto tvrzením neztotožnil. Ačkoliv Nejvyšší soud skutečně shledal vlastní odůvodnění výroku v rozsudku nalézacího soudu poněkud úsporným, přičemž městský soud zcela nedostál své povinnosti odůvodnění tohoto výroku v plné míře, je podle dovolacího soudu zřejmé, že se odůvodnění tohoto výroku opírá o zbylé výroky a jejich odůvodnění v meritorním rozhodnutí nalézacího soudu jako celku. Za takové situace pak nelze dojít k závěru, že odůvodnění uložené povinnosti k náhradě škody zcela absentovalo a v důsledku toho by bylo fakticky zcela nepřezkoumatelné, čímž by bylo obviněnému znemožněno se proti němu odvolat. Z tohoto ohledu je rovněž podstatné, že se z předloženého spisového materiálu podává, že obviněný byl schopen proti odůvodnění výroku o náhradě škody formulovat věcné odvolací námitky, které prakticky v identické podobě uplatnil i následně ve svém dovolání.
70. Předmětem podvodného jednání obviněného bylo dosažení obohacení prodejem nemovitého majetku poškozené, a to jak jeho prodejem, tak vmanipulováním poškozené do takových závazků zajištěných jejím majetkem, kterým tato nemohla dostát, pročež byla poškozená v důsledku takovéhoto jednání zbavena svého nemovitého majetku. Za těchto okolností přichází z hlediska stanovení výše způsobené škody v úvahu první kritérium určené podle §137 tr. zákoníku, tj. podle ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. Soudy nižších stupňů postupovaly při stanovení výše způsobené škody v souladu s §137 tr. zákoníku, přičemž za tímto účelem byl vypracován znalecký posudek ke stanovení hodnoty nemovitostí a družstevního podílu v rozhodné době. Pokud nalézací soud poté, co podrobně vyslechl znalce, který cenu nemovitosti vymezené pod bodem I. výroku o vině stanovil na částku 8.300.000 Kč, avšak následně uvážil, že za cenu obvyklou je vhodnější považovat cenu ve výši 7.650.000 Kč, tedy cenu, za kterou byla nemovitost prodána poté, co byla k vypořádání závazků poškozené prodána obžaloby zproštěnému M. T., lze takovýto postup označit nejen jako správný, ale především příznivější pro obviněného. Nalézací soud k tomuto kroku přistoupil poté, co podrobně vyslechl znalce Ing. Miroslava Kotašku k procesu odhadu ceny nemovitosti s ohledem na zvýšení hodnoty nemovitosti v XY oproti roku 2009, načež důsledně vyhodnotil zejména skutečnost, že oceňování není exaktní vědou a ve své podstatě se jedná o odhad, který může být v konečném důsledku vyšší či nižší než výsledná cena, za kterou se odhadovaná nemovitost prodá. Obdobný postup však nalézací soud nemohl aplikovat ve vztahu k družstevnímu podílu uvedenému pod bodem II. výroku o vině, kde byla znalcem Ing. Miroslavem Kotaškou stanovena obvyklá cena s uváděnou pravděpodobností 85 %, avšak ve vztahu k hodnotě této věci nevznikly žádné pochybnosti, přičemž ani obviněný tuto výši odhadované ceny nikterak nerozporoval. Jelikož žádnou odhadní cenu nemovitosti nelze určit se 100 % jistotou a jedná se tedy o výsledek porovnávání mnoha údajů (když v tomto ohledu lze identický závěr učinit i ve vztahu k družstevnímu podílu), bude cena vždy určena s určitou mírou pravděpodobnosti, přičemž v předmětném případě není nikterak zřejmé, že by ve znaleckém posudku uváděná pravděpodobnost 85 % musela na straně nalézacího soudu vyvolat pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého zkoumání a zavdat tak důvod k aplikaci zásady in dubio pro reo .
71. Pokud pak obviněný namítá, že soudy obou stupňů opomenuly zhodnotit skutečnost plynoucí z listinných důkazů, podle kterých byl ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. dluh poškozené J. K. vůči bytovému družstvu ve Vysokém Mýtě ve výši 229.512 Kč uhrazen za pomoci půjčky obviněného od obžaloby zproštěného M. T., pak k této nelze než s ohledem na již výše uvedené a v souladu s názorem státní zástupkyně poukázat, že zaplacení peněžní částky na dluh poškozené váznoucí na družstevním podílu bylo součástí předem naplánovaného podvodného jednání obviněného, a proto byla správně za škodu považována celá obvyklá hodnota družstevního podílu. Uhrazení dluhu poškozené totiž představovalo ze strany obviněného pouze prostředek ke spáchání trestného činu podvodu, když uhrazená výše je nákladem, který obviněný vynaložil na jeho spáchání. Přitom se ani nejednalo o vlastní náklady obviněného, když si za tímto účelem vypůjčil peněžní prostředky od obžaloby zproštěného M. T. a obratem mu je po zpeněžení družstevního podílu poškozené vrátil z výnosu z tohoto prodeje, tzn. že v rozporu s vědomím poškozené a k její újmě využil část svého obohacení z trestné činnosti k tomu, aby mohl trestnou činnost spáchat. Celková výše škody, kterou způsobil zcizením tohoto družstevního podílu poškozené, se proto nemůže snížit o takovéto náklady pachatele. Za tohoto stavu tedy dovolací soud shledal uvedenou námitku obviněného zcela nedůvodnou.
72. Jde-li o námitku obviněného stran nedostatečného zohlednění jeho předchozího odsouzení, jeho stávajících poměrů a délky doby, která již od spáchání trestného činu uplynula, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že - jak již bylo předestřeno výše – ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno napadené rozhodnutí, možno považovat toliko vady výroku o trestu spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního. Takovou skutkovou okolností může být např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky zaměřené na posouzení otázky, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi dán vztah recidivy a za každý trestný čin je tak třeba uložit trest samostatný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Zákonnému pojmu „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu naopak nikterak neodpovídá námitka subjektivně pociťované nepřiměřenosti uloženého trestu ze strany obviněného (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F. §265b [Důvody dovolání]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166-3167).
73. Námitky vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu lze uplatňovat výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Tento dovolací důvod se však vztahuje toliko na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V projednávaném případě však Vrchní soud v Praze obviněnému prokazatelně uložil přípustný druh trestu, který byl tímto soudem vyměřen v rámci předepsané zákonné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl dovlatel uznán vinným.
74. Samotná problematika přiměřenosti (proporcionality) uloženého trestu, resp. námitka dovolatele stran údajné subjektivně pociťované nepřiměřenosti uloženého trestu není podřaditelná nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022), ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). Tato zásada byla ostatně opakovaně konstatována v již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, aj.). Taktéž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se explicitně uvádí, že: „ samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
75. Současně je třeba připustit, že výše uvedená zásada neplatí bezvýjimečně. Určitý průlom totiž může nastat ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Na podkladě právě uvedeného tedy platí, že zásah Nejvyššího soudu by přicházel v úvahu pouze v případě, že uložený trest (či soustava více souběžně ukládaných trestů) je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jakož i s dalšími relevantními hledisky, že by daná sankce byla neslučitelná s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018).
76. V posuzované věci se však o takovouto situaci zcela zjevně nejedná. Obviněný I. S. byl v nyní posuzovaném případě v souladu s §209 odst. 4 tr. zákoníku ohrožen trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od dvou do deseti let, přičemž soudem druhého stupně mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, tedy ve výměře jedné třetiny rozpětí zákonné trestní sazby. Odvolací soud přitom při ukládání trestu zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněným spáchaného zvlášť závažného zločinu, jeho osobní poměry a dosavadní způsob života, možnosti jeho nápravy, stejně jako jeho chování po spáchání činu, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními §37 až §39 tr. zákoníku. Vrchní soud v bodech 46. až 49. odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že ačkoli je ve shodě se závěry soudu nalézacího na místě konstatovat, že v daném případě je dán velký počet výrazně přitěžujících okolností, je na místě na obviněného působit mírnějším trestem, přičemž výrazně přihlédl ke skutečnosti, že od spáchání trestného činu uplynula delší doba a obviněný od spáchání trestného činu žije řádně (ve vztahu k předchozím odsouzením u něj nastala fikce neodsouzení), pracuje a nemá další problémy se zákonem. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tedy Nejvyšší soud shledal, že si byl tento při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vědom všech klíčových zásad pro ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku, přičemž Nejvyšší soud se s jeho závěry v plné míře ztotožňuje a uložený trest považuje s ohledem na přitěžujícími okolnostmi zvýšenou společenskou škodlivost jednání obviněného spíše za mírný a svých charakterem spíše výchovný a nikoli ryze represivní. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu tedy neodpovídá nejen obviněným uplatněným, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a to za stavu, kdy odvolací soud obviněnému prokazatelně uložil odpovídající druh trestu a jeho uložení řádným způsobem odůvodnil, přičemž se z hlediska jeho výměry v žádném případě nejedná o trest exemplární, nepřiměřeně přísný a neslučitelný s principy proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud tedy nemohl ani tuto námitku obviněného z hlediska zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů vyhodnotit jako oprávněnou. Na tomto místě je třeba připomenout, že za situace, kdy odvolací soud ve svých úvahách výrazným způsobem zohlednil řádný život obviněného a skutečnost, že pracuje, nemohlo by provedení obviněným namítaných pracovních posudků k jeho osobě představovat - s ohledem na výše uvedená teoretická východiska - tzv. opomenutý důkaz, i kdyby obviněný takovýto důkazní návrh řádně učinil (což se však s ohledem na jím, resp. jeho obhájkyní užitou formulaci v rámci přednesu konečného návrhu při veřejném zasedání o odvolání, při kterém bylo na tato pracovní hodnocení toliko odkazováno, nestalo) a vrchním soudem o něm nebylo nikterak rozhodnuto, jelikož se nejedná o podstatný důkaz vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků obviněnému přisouzeného trestného činu, nýbrž se zcela zjevně jedná o důkaz nadbytečný, vztahující se ke skutečnosti, kterou odvolací soud i bez tohoto již do svých úvah zahrnul.
77. Další dovolací námitkou obviněný zpochybňuje výrokovou část napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že v této absentuje sdělení, na základě kterého odvolání vrchní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o vině.
78. Ani tato jeho dovolací námitka však není důvodná. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že chybějícím či neúplným výrokem se rozumí pouze absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných odvolání, o kterých odvolací soud rozhodoval. Neúplným je dále také výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. není-li citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. řádu, a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. řádu a §256 tr. řádu, vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
79. Na prvním místě je zapotřebí konstatovat, že pokud odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce, kteréžto nadto nebylo podáno v neprospěch obviněného (nýbrž toliko v neprospěch obžaloby zproštěného M. T.), nemůže dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, založit prosté dílčí pochybení spočívající v absenci výslovného uvedení skutečnosti, že ke zrušení výroku o trestu a jeho opětovnému uložení v nižší výměře přistoupil odvolací soud v důsledku toho, že vyhověl odvolání obviněného (byť je tato skutečnost jasně seznatelná již ze samotného záhlaví dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu, kde výslovně tento uvedl, o odvoláních jakých osob bylo v dané věci rozhodováno, přičemž ve vztahu k obviněnému S. se jednalo toliko o odvolání, které podal on sám). Z uvedeného pak plyne, že vyhoví-li odvolací soud odvolání obviněného jen částečně, již jej ve zbytku samostatným výrokem podle §256 tr. řádu nezamítá. Za tohoto stavu tak platí, že pokud v rozsudku odvolacího soudu chybí věta o tom, že ve zbylém rozsahu se odvolání tohoto obviněného zamítá, nejedná se o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 71/2012, ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1004/2014, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tdo 137/2019, či ze dne 10. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 435/2021). Napadený rozsudek odvolacího soudu navíc obsahuje poslední výrok, podle něhož „ jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn “. Jestliže odvolací soud z podnětu odvolání obviněného ve vztahu k jeho osobě zrušil specifikovanou část výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to v celém výroku o trestu (viz výše), a současně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal zbývající odvolací námitky obviněného, které neshledal opodstatněnými, nelze mít pochyb o tom, že odvolání obviněného ve zbytku shledal nedůvodným. Ježto mu však z části vyhověl – na rozdíl od státního zástupce, jehož odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako celek – nerozhodoval již dalším samostatným výrokem o částečném zamítnutí odvolání obviněného.
80. Jelikož Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným I. S. souběžně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu, nemohl být naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
VI.
Závěr
81. V souvislosti s přednesenou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že tento prakticky veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s těmito námitkami řádně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
82. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V rámci přezkumné činnosti však nebylo ze strany dovolacího soudu nikterak zjištěno, že by tyto zásady byly v nyní posuzované věci postupem obou soudů nižších stupňů jakýmkoli způsobem narušeny.
83. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 5 To 52/2022, a jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), písm. g), písm. h), písm. l ) či písm. m) tr. řádu, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného I. S. z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu