ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.780.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 780/2023-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných O. P., a K. R., rozené F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 13 To 53/2023-627, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 93/2021, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného O. P. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné K. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 11. 2022, č. j. 3 T 93/2021-595, byli obvinění O. P. (dále jen „obviněný“) a obviněná K. R. (dále jen „obviněná“) uznáni vinnými ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ve znění tr. zákoníku účinného do 31. 1. 2019. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění uvedených přečinů dopustili tím, že:
nejméně v době ode dne 3. 7. 2018 do dne 8. 7. 2018 spoluobviněný R. M., který v té době vykonával trest odnětí svobody ve Věznici XY, okres XY, držel mobilní telefon, který dne 3. 7. 2018 a dne 8. 7. 2018 užil k tomu, aby s odděleně stíhaným J. R., který v té době vykonával rovněž trest odnětí svobody ve Věznici XY, domluvil, že obviněná převezme a následně pronese v průběhu návštěvy odděleně stíhaného J. R. drogu pervitin, přičemž odděleně stíhaný J. R. k tomu obviněnou instruoval, následně spoluobviněný R. M. užil mobilní telefon k tomu, aby dne 6. 7. 2018 instruoval v této trestní věci již odsouzeného M. P. ke koupi drogy pervitin od obviněného, se kterým prodej drogy před tím domluvil, na základě instrukcí spoluobviněného R. M. koupil dne 6. 7. 2018 odsouzený M. P. od obviněného v obci XY, okres XY, drogu pervitin o hmotnosti 10 gramů, dne 8. 7. 2018 převzala obviněná K. R. na adrese XY č. p. XY, okres XY, od odsouzeného M. P. drogu pervitin se záměrem dodání drogy pervitin do Věznice XY v průběhu naplánované návštěvy odděleně stíhaného J. R. dne 9. 7. 2018, avšak k jejímu předání v průběhu této návštěvy nedošlo, přičemž pervitin je psychotropní látkou uvedenou v seznamu psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaném na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
2. Za tyto přečiny soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Obviněné soud prvního stupně uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Týmž rozsudkem současně soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu i v případě spoluobviněného M..
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně (který tak učinil v neprospěch obviněného a obviněné do výroku o trestu), spoluobviněný M. a obviněný. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) o odvoláních rozhodl usnesením ze dne 21. 3. 2023, č. j. 13 To 53/2023-627, tak, že všechna podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného a obviněné dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu a s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože v řízení předcházejícím byl obviněným uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.
5. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení nejvyšší státní zástupce především uvádí, že se nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu ohledně naplnění podmínek pro moderaci uloženého trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Následně nejvyšší státní zástupce předkládá obsáhlou argumentaci rozporující správnost tohoto závěru odvolacího soudu, kdy nejprve připomíná dikci §58 odst. 1 tr. zákoníku, z níž vyplývají tři podmínky, které musí být pro aplikaci tohoto ustanovení kumulativně splněny. Jde o případy, kdy existují zvláštní okolnosti případu nebo poměry pachatele (1), které způsobují, že použití řádné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné (2) a přitom lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání (3).
6. K existenci zvláštních okolností případu nebo zvláštních poměrů pachatele uvádí, že za ně nelze považovat „obecné“ polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, mezi něž patří např. doznání, upřímně projevená lítost, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení či dosavadní bezúhonnost. Musí navíc jít o okolnosti či poměry výraznějším způsobem atypické, tedy v případě obdobných trestných činů se běžně nevyskytující. Tyto okolnosti přitom musí být podle nejvyššího státního zástupce neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, který v případě podle §283 odst. 1 tr. zákoníku činí jeden rok, není způsobilý vyjádřit jejich význam. Nadto nejvyšší státní zástupce připomíná, že v judikatuře je v daném kontextu zdůrazňována potřeba pečlivě a v úplnosti vyložit, který z alternativních znaků má soud provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se tyto mimořádné okolnosti, ať se již vztahují k případu či poměrům pachatele, projevily. Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že za mimořádné poměry pachatele jsou považovány takové okolnosti, které nemají přímý vztah ke spáchání trestného činu, což může být např. choroba, který činí pro pachatele výkon trestu odnětí svobody zvlášť obtížným, anebo to, že by výkon takového trestu pro něj měl zvlášť nepříznivé následky.
7. V další argumentaci nejvyšší státní zástupce připomíná, že pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, aby soud respektoval výjimečný charakter tohoto ustanovení a použil ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zákonných podmínek. Nejvyšší státní zástupce je toho názoru, že určité okolnosti, které soudy v případě obviněných zohlednily při posuzování splnění podmínek pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, jsou toliko obecnými polehčujícími okolnostmi ve smyslu §41 tr. zákoníku. Připouští, že více okolností, které by jinak samy o sobě byly jen obecnými polehčujícími okolnostmi, může ve svém souhrnu nabýt takového významu, že je lze hodnotit jako okolnosti případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. O takovou situaci se však podle nejvyššího státního zástupce v případě obviněných zjevně nejedná. Stejně tak upozorňuje na to, že k aplikaci podle tohoto ustanovení trestního zákoníku lze přistoupit i v případě, že se sice jedná o obecnou polehčující okolnost, avšak tato vykazuje vysokou míru intenzity. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr. nejvyšší státní zástupce konstatuje, že aplikaci §58 odst.1 tr. zákoníku, které představuje prostředek soudcovské individualizace trestu a je současně projevem depenalizace, není možné zvažovat mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a pachateli.
8. Nejvyšší státní zástupce ve své dovolací argumentaci připomíná, že roli obviněného na celé trestné činnosti nelze bagatelizovat. Jeho role byla nezastupitelná, neboť právě on dodal skrze prostředníka obviněné pervitin. Obviněný si byl přímo vědom, že místem určení pervitinu je věznice a odběratelem bude osoba vykonávající trest odnětí svobody. Tyto okolnosti podstatně zvyšují závažnost jeho jednání, stejně jako skutečnost, že obviněný naplnil skutkovou podstatu dvou trestných činů (resp. jednu z nich ve stádiu pokusu). Ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání pak jde o pokus ukončený, tj. obviněný učinil vše, co považoval za potřebné pro úspěšné dokonání trestného činu. Z hlediska závažnosti spáchaného přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy nejvyšší státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný nakládal s poměrně nebezpečnou drogou pervitin, a to v množství, které zjevně překračovalo běžnou dávku konzumenta. Obviněnému také přitěžuje, že jednal v zištném úmyslu. Vedení řádného života, resp. v daném případě pouhou zákonnou fikcí neodsouzení, lze přitom podle nejvyššího státního zástupce vnímat jako okolnost běžnou a nikterak vybočující z rámce případů obdobného druhu, kterou je třeba zohlednit při ukládání trestu v mezích zákonné trestní sazby a při volbě jeho podmíněného odkladu.
9. V souvislosti s obviněnou nejvyšší státní zástupce uvádí, že nelze dovodit významnější okolnosti, které by odpovídaly zákonným podmínkám pro uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby. Co do okolností případu nelze podle nejvyššího státního zástupce přehlédnout, že míra účasti obviněné byla skutečně poněkud nižší, neboť do jisté míry pouze vykonávala činnost naplánovanou jinými pachateli. Její role však byla nezastupitelná, neboť právě ona měla pervitin do věznice pronést. Nejvyšší státní zástupce konstatuje, že závažnost jejího jednání zvyšuje souběh dvou trestných činů, ovšem závažnost jednání ve vztahu k pokusu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byla v jejím případě výrazně vyšší, jelikož ona měla drogu předat v rámci návštěvy ve věznici, a měla přímo narušit výkon trestu.
10. Ve vztahu k oběma obviněným nelze ani délku vedeného řízení považovat za dostatečný podklad pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce připouští, že nepřiměřenou délku řízení obecně lze, za okolností hrubě zasahujících do práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, kompenzovat postupem podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto případě však délku řízení neshledává nijak mimořádnou, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr., v němž za nepřiměřenou z hlediska §58 tr. zákoníku byla shledána doba trestního stíhání v délce sedmnácti let. Dále státní zástupce poukazuje na relativní složitost případu týkající se celkem pěti obviněných stíhaných pro dva skutky. Samotné řízení bylo také poznamenáno absencí obviněných při hlavním líčení, což nelze přičítat státu jako neospravedlnitelný průtah.
11. Podle názoru nejvyššího státního zástupce nelze z rozhodnutí soudů dovodit ani splnění druhé podmínky, totiž že by použití řádné (nesnížené) trestní sazby bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné. V rozhodnutích soudů obou stupňů absentují jakékoliv úvahy o nepřiměřenosti trestu. U podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody nelze podle nejvyššího státního zástupce opodstatněně zvažovat přísnost trestu odnětí svobody, neboť jeho výkon lze snadno odvrátit vedením řádného života ve zkušební době. I přes závěry komentářové literatury je nejvyšší státní zástupce toho názoru, že aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku by měla přicházet v úvahu pouze u nepodmíněného trestu odnětí svobody, jelikož u něj lze skutečně uvažovat o nepřiměřené přísnosti takového trestu. Aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku by měla být při ukládání podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody vyhrazena pouze pro zcela mimořádné případy.
12. V rámci navazující dovolací argumentace nejvyšší státní zástupce dále vytýká soudům, že se podrobněji nezabývaly postojem obviněných k jejich trestné činnosti. Rozhodnutí obou soudů podle nejvyššího státního zástupce neobsahuje žádné zhodnocení této podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný totiž zvolil popěrné stanovisko k obžalobě a obviněná využila svého práva nevypovídat. K tomu taktéž dodává, že ve svém rozsudku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1008/2019, Nejvyšší soud skutečně připustil, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, neboť z dikce tohoto ustanovení to přímo nevyplývá. Zároveň ovšem konstatoval, že splnění podmínky, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání než v rámci zákonné trestní sazby, nepochybně souvisí s tím, jaký je postoj pachatele ke spáchanému trestnému činu. Je totiž možné mít za to, že uvědomění si vlastní chyby je důležitým předpokladem pro náležitou nápravu pachatele, jako poslední podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Z výše uvedených důvodů má nejvyšší státní zástupce za to, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku a trest měl být obviněným uložen v rozmezí zákonné trestní sazby podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v rozmezí od jednoho roku do pěti let. Uložením trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby zatížil soud prvního stupně své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Odvolací soud pak tuto vadu neodstranil, čímž své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
14. Zároveň nejvyšší státní zástupce dodává, že není možné mít za to, že by podání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných, neboť v případě vyhovění dovolání by bylo nutno navýšit uložený trest odnětí svobody v případě obviněného nejméně o tři měsíce a u obviněné o pět měsíců. Rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít také význam pro výklad podmínky nepřiměřené přísnosti použití trestní sazby trestním zákonem stanovené při ukládání podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody v těch případech, kdy vůbec uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřipadá v úvahu. Ačkoliv se nesprávné aplikace předmětného ustanovení dopustil již soud prvního stupně, z hlediska procesní hospodárnosti postačí zrušení pouze napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť vytčenou vadu může napravit odvolací soud v novém odvolacím řízení konaném na podkladě původně podaného odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně.
15. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v části v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně podané v neprospěch obviněného a obviněné proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Dovolání nejvyššího státní zástupce bylo zasláno oběma obviněným k případnému vyjádření , které však do dnešního dne Nejvyšší soud neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu.
18. Dovolání lze podle §265a odst. 1 tr. řádu podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu lze podat dovolání proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písm. a) až g) citovaného ustanovení.
19. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 5. 2023, č. j. 2 T 45/2022-206, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2023, a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 11 To 270/2023-246, byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu obviněného z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 11. 2022, č. j. 3 T 93/2021-595, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
20. Ve smyslu zákonných podmínek je dovolání nepřípustné tehdy, směřuje-li proti již neexistujícímu rozhodnutí. Dovolací soud přezkoumává sice podle hledisek uvedených v §265i odst. 3 až 5 tr. řádu napadené pravomocné rozhodnutí ve věci samé na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc ), ovšem nezbytným předpokladem provedení této přezkumné činnosti je, aby v době rozhodování dovolacího soudu vůbec existovalo rozhodnutí napadené dovoláním (resp. výrok rozhodnutí napadený dovoláním). Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo později k jeho zrušení, popřípadě došlo ke zrušení výroku napadeného dovoláním (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě Nejvyšší soud dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí (popřípadě proti neexistujícímu výroku) podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné odmítne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004). Tak je tomu i v případě nyní projednávaného dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v této části podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné odmítl.
21. Naproti tomu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné splňuje veškeré zákonné náležitosti uvedené výše.
22. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze nejvyšším státním zástupcem uplatněnou argumentaci podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
23. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
24. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
25. Tímto důvodem je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu , který lze uplatnit tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem; přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo trestní sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (například u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle §59 nebo §108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití §40 odst. 2 a §58 tr. zákoníku (resp. §32 z. s. m.) o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s . Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168 a 3169).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce ve vztahu k obviněné odpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům. Navzdory tomu však Nejvyšší soud dovolání nemohl vyhovět, ale po jeho posouzení dospěl k závěru, že je na místě jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce řešena není po právní stránce zásadního významu.
27. Nejvyšší státní zástupce v dovolání namítá, že soud prvního stupně u obviněné nesprávně aplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, důsledkem čehož uložil obviněné trest odnětí svobody (jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců) ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a tím zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu.
28. Soud prvního stupně se odůvodnění uložených trestů věnoval v bodech 27. až 28. svého rozsudku. V případě obviněné soud prvního stupně uvedl, že je formálně bezúhonná, zohlednil také časový odstup od spáchané trestné činnosti a způsob života obviněné. Zároveň přihlédl k její roli na trestné činnosti, kterou vyhodnotil jako nejmenší (viz bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). S uvedenými závěry se po provedeném přezkumu ztotožnil též odvolací soud, který tyto shledal správnými, přesvědčivě a pregnantně odůvodněnými, a to ve vztahu k použití §58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. bod 20. rozhodnutí odvolacího soudu).
29. V obecné rovině je vhodné připomenout, že podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, jestliže má vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
30. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Citovaná právní úprava tedy soudu umožňuje zmírnit trest odnětí svobody, a řešit tak situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i vyměření trestu na samé dolní hranici zákonné sazby trestu odnětí svobody pro pachatele nepřiměřený trest. Trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu.
31. Nejvyšší soud zdůrazňuje výjimečný charakter tohoto ustanovení. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj., že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (k poslední podmínce viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 Tdo 613/2019; blíže srov. také PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139 . Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1080). Jinými slovy §58 odst. 1 tr. zákoníku je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a proto jej nemohou odůvodnit pouze standardní skutečnosti. Toto ustanovení je totiž z vůle zákonodárce chápáno jako odchylka, kterou je možné využít pouze výjimečně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).
32. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.). Nelze tedy vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabydou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako výjimečné okolnosti případu, popřípadě poměry pachatele, ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 10. 1969, sp. zn. 4 Tz 78/69, uveřejněný pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 435/2009).
33. Konečně je možné citovat i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, uveřejněného pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, podle nichž použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle uvedeného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Především jde o ty situace, kdy polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je na místě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si je byl způsobil, a podobně. Je tomu tak i tehdy, pokud některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty), byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu, aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.
34. V těchto souvislostech je zapotřebí pro úplnost uvést, že okolnostmi případu se z hlediska postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možnosti nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci nesnížené zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139 . Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1079). Zpravidla se uvádí, že takovými okolnostmi mohou být vážná nemoc pachatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 5. 1974, sp. zn. 3 Tz 10/74, publikované pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, publikované pod č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péče pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 12. 1966, sp. zn. 10 Tz 64/66, publikované pod č. 19/1967 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. 9 Tz 69/66, publikované pod č. 52/1967 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1969, sp. zn. 10 Tz 57/69, publikovaný pod č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd.
35. Z výše uvedených východisek ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k interpretaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba konstatovat, že podmínky pro užití daného ustanovení nebyly v případě obviněné splněny a byl jí tak uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že tento soud svůj závěr o naplnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku založil v podstatě na takových skutečnostech, které se jednotlivě, ale ani v celku, nijak nevymykaly standardním polehčujícím okolnostem, ať již v zákoně výslovně uvedeným či nikoliv (srov. zejména bod 28. jeho rozsudku). Stejně tak neobstojí ani závěr odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně při aplikaci tohoto zákonného ustanovení obsažený v bodě 20. napadeného usnesení tohoto soudu. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce, ve vztahu k obviněné, zcela důvodnou.
36. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda by zjištěná vada při ukládání trestu odnětí svobody obviněné, mohla zásadně ovlivnit její postavení a současně zda je otázka aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku v této trestní věci, co do své právní povahy, zásadního významu či nikoliv.
37. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu platí, že Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
38. Nejvyšší soud je i přes shora nastíněnou vadu při ukládání trestu odnětí svobody obviněné, které se ve svém rozhodnutí dopustil soud prvního stupně a která nebyla napravena v odvolacím řízení soudem odvolacím, toho názoru, že v dané trestní věci není nutné přistoupit ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, případně i řízení tomuto rozhodnutí předcházejícího. Obviněná byla v nyní posuzované trestní věci podle §283 odst. 1 tr. zákoníku ohrožena uložením trestu odnětí svobody ve výměře od jednoho roku do pěti let nebo peněžitým trestem, načež jí byl rozsudkem soudu prvního stupně podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon soud prvního stupně podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu v trvání patnácti měsíců. Nejvyšší soud se přitom shoduje s oběma nižšími soudy, které obecně shledaly, že na obviněnou lze působit výchovně, a to mírnějším typem trestu odnětí svobody, který ještě není spojen s jeho přímým výkonem. Na tomto závěru obou soudů by podle názoru Nejvyššího soudu nezměnila ničeho ani skutečnost, že v dané trestní věci (zřejmě) nejsou naplněny zákonné důvody pro aplikaci mimořádného snížení tohoto druhu trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace lze tedy důvodně očekávat, že odvolací soud by poté, co by dovolání nejvyššího státního zástupce ve vztahu k obviněné shledal Nejvyšší soud důvodným a zrušil napadené usnesení tohoto soudu, obviněné opětovně uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody, a to při samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která činí jeden rok a současně by podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto druhu trestu podmíněně odložil na přiměřenou zkušební dobu (srov. zejména §82 odst. 1 tr. zákoníku). V tomto ohledu lze pouze připomenout, že doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek (§82 odst. 5 tr. zákoníku). Tento předběžný úsudek učinil Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a dále aktuálních podkladů, které si za tímto účelem obstaral, když ze zprávy soudu prvního stupně, stejně tak z aktuálního opisu z Rejstříku trestů obviněné, výpisu z Centrální evidence stíhaných osob, nevyplývají žádné poznatky k případnému závěru o tom, že obviněná nevedla v průběhu shora stanovené zkušební doby řádný život .
39. Přestože se tedy soudy nižších stupňů dopustily výše rozvedeného pochybení, případné zrušení jejich rozhodnutí a nové rozhodnutí ve věci by ve vztahu k obviněné nebylo s to zásadně ovlivnit její postavení. V této souvislosti je namístě připomenout ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž není účelné zasahovat kasačním způsobem do pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů, je-li zjevné, že nové projednání věci by na postavení obviněného nemohlo ničeho zásadního změnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 833/2022), kterak by tomu bylo i v nyní posuzované věci obviněné.
40. Zároveň nelze považovat předmětnou otázku možnosti aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku v případech podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody za natolik po právní stránce významnou, natož zásadně, neboť s ohledem na zákonné znění §52 odst. 2 tr. zákoníku je zřejmé, že možnost aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje též na případy podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody (srov. §81 až §83 tr. zákoníku), případně též podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (srov. §84 až §87 tr. zákoníku) [srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139 . Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1077].
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v části týkající se obviněného O. P. dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného shledal nepřípustným a z tohoto důvodu jej podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl. Ve vztahu k obviněné Kristýně Rottové sice Nejvyšší soud shledal existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) ve spojení s §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, avšak vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu