ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.896.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 896/2023-805
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání obviněného J. F. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2023, č. j. 4 To 263/2022-750, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 29/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2022, č. j. 4 T 29/2021-611, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil následovně:
ačkoli pervitin obsahoval metamfetamin, což je látka uvedená v příloze č. 5 jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách – nařízení vlády č. 463/2013 Sb., a přestože nedisponoval oprávněním jakkoli nakládat s omamnými a psychotropními látkami dle §3 a 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 T 80/2015, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2017, mimo jiné odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 28 měsíců, který vykonal dne 29. 11. 2019,
1. dne 15. 4. 2020 v obci XY, okres XY, v přízemních prostorách rodinného domu č. p. XY, užívaného L. O., za užití laboratorního skla, chemických látek a farmak s obsahem látky pseudoefedrin, se tzv. českou cestou pokusil vyrobit drogu pervitin s obsahem látky metamfetamin v blíže nezjištěném množství, kdy k výrobě pervitinu nedošlo, neboť v průběhu došlo k zahoření chemikálií, ačkoli nedisponoval příslušnou licencí či povolením k nakládání s prekursory drog, nakládal s farmaceutickými přípravky obsahujícími pseudoefedrin, který je jako prekursor zařazen do tabulky I podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami a v návaznosti na to také v kategorii 1 příloh I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 i Nařízení Rady (ES) č. 111/2005,
2. v době od ledna 2020 do 19. 7. 2020 v XY, v XY a v XY distribuoval návykovou látku metamfetamin H. A. G., které prodával do poloviny dubna 2020 pervitin obden a v následném období nejméně dvakrát v týdnu v množství nejméně vždy 1 gram, počátkem července 2020 vyměnil 3 gramy pervitinu za jízdní kolo, čímž H. A. G. celkem prodal či předal nejméně 68 g pervitinu v ceně 1 000 Kč za 1 gram.
2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 11. 2021, č. j. 3 T 18/2021-447, obviněnému soud prvního stupně podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 (šesti) roků. Konečně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o společném trestu uložený obviněnému výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na jehož podkladu Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 11. 2021, č. j. 3 T 18/2021-447, podle §283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 (šesti) roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pak odvolací soud zrušil výrok o společném trestu uložený obviněnému výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněný.
4. Nejvyšší soud toliko pro upřesnění dodává, že šlo v pořadí již o třetí rozhodnutí obou soudů nižších stupňů v této trestní věci obviněného.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Valy, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. j) [pozn. obviněný zjevně zamýšlel uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, čemuž odpovídá i navazující citace zákonného vymezení jím uplatněných dovolacích důvodů a dovolací argumentace] a písm. m) tr. řádu.
6. Obviněný soudům nižších stupňů předně vytýká že zasáhly do jeho soukromého života, když připustily použití nepřípustného důkazu – videozáznamu z mobilního telefonu nezákonně pořízeného svědkem L. O. (pozn. na němž je podle soudu prvního stupně zachycen obviněný při výrobě pervitinu), který tento svědek dne 5. 8. 2020 vydal policii. Pořízení takového záznamu totiž svědkovi podle obviněného doporučil policista D. J. (což se má podávat z výpovědi svědka O., avšak soudy nižších stupňů ani neuvedly, zda věří tvrzení svědka, že videozáznam pořídil v době, kdy již byl v kontaktu s policií, či výpovědi policisty J., který toto popřel). Tímto postupem byla porušena povinnost orgánů činných v trestním řízení uskutečňovat sledování osob a věcí, při nichž mají být podle §158d odst. 2 tr. řádu pořizovány zvukové a obrazové záznamy, pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Takto pořízený videozáznam je tudíž podle obviněného nepřípustným důkazem, přičemž tento závěr opírá o obsáhlou polemiku s hodnotícími úvahami odvolacího soudu. Ona videonahrávka byla podle něj pořízena s úmyslem obcházet příslušná zákonná ustanovení a její pořízení nebylo v souladu s požadavkem subsidiarity operativně pátracích prostředků zakotveným v §158b odst. 2 větě druhé tr. řádu, pročež z ní nelze vycházet.
7. V následující části dovolací argumentace obviněný poukazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1285/07, týkající se institutu předstíraného převodu a tzv. policejní provokace. Podle jeho přesvědčení provokoval a dotvářel skutkový děj svědek O. (instruovaný policistou J.), jehož tvrzení o tom, že obviněný mu nechal vyhořet dům, resp. se v něm předtím pokusil o výrobu pervitinu, není podporováno žádnými dalšími důkazy a svědku se tak nepodařilo docílit toho, aby došlo k naplnění znaků skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
8. Stran videozáznamu pořízeného svědkem O. obviněný dodává, že jej soud prvního stupně přehrál z DVD, tj. neformálně vytvořené kopie nahrávky, aniž by existoval jakýkoliv záznam o tom, jak byl videozáznam pořízen. Policejní orgán tak postupoval v rozporu s Pokynem policejního prezidenta č. 100/2018, o kriminalistické činnosti ze dne 21. 6. 2018 a pokynem ředitele Kriminalistického ústavu Praha č. 34/2019 (což obviněný dále podrobně rozvádí), a je tedy zřejmé, že soubory byly z mobilního telefonu svědka staženy nestandardním způsobem, nekvalifikovanou osobou a neznámým zařízením, pročež je jako důkaz vůbec nelze použít. Obviněný přitom odmítá úvahy odvolacího soudu, který konstatoval, že o pravosti videozáznamu nejsou pochybnosti, byť svědek mobilní telefon, jímž byl záznam pořízen, nevydal. Považuje je za zmatečné a dodává, že pravost a reálnost záznamu v řízení zpochybnil.
9. Obviněný dále poukazuje na samotnou výpověď svědka O. a vyjádření zpracovatele odborného vyjádření, z nichž se nepodává, že obviněný měl u svědka vyrábět pervitin, ale že se svědek domníval, že tomu tak je, avšak neví, zda šlo o pervitin a zpracovatel odborného vyjádření uvedl, že v baňce zachycené na videozáznamu mohlo být cokoliv.
10. Další část dovolacích námitek obviněný směřuje proti právnímu posouzení jeho jednání popsaného pod bodem 1. výše. Z něj se totiž podává, že obviněný „za užití (…) farmak s obsahem látky pseudoefedrin, se (…) pokusil vyrobit drogu pervitin s obsahem látky metamfetamin (…), ačkoli nedisponoval příslušnou licencí či povolením k nakládání s prekursory drog, nakládal s farmaceutickými přípravky obsahujícími pseudoefedrin, který je jako prekursor zařazen do tabulky I podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami a v návaznosti na to také v kategorii 1 příloh I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 i Nařízení Rady (ES) č. 111/2005,“. Režim léčivých přípravků s obsahem pseudoefedrinu je ale podle příslušné unijní právní úpravy odlišný od ostatních prekursorů drog, neboť léčivé přípravky spadají do výjimky podle článku 2 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013 (k čemuž obviněný odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 2. 2015 ve spojených věcech sp. zn. C-627/13 a C-2/14). Jeho výše popsané jednání spočívající v nakládání s léčivými přípravky s obsahem pseudoefedrinu proto nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
11. Obviněný se rovněž vymezuje proti výpovědi svědkyně H. A. G., neboť v řízení bylo nepřípustně nevyhodnoceno odepření výpovědi danou svědkyní a soud prvního stupně porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť jej a priori považoval za nevěrohodného vzhledem k jeho předchozímu odsouzení, mimo jiné pro drogovou trestnou činnost, čímž mu odňal možnost spravedlivého procesu. V tomto případě byla otázka důvěryhodnosti navíc stěžejní, neboť výpověď svědkyně byla klíčovým důkazem. Proto také obviněný navrhl vypracovat znalecký posudek za účelem posouzení věrohodnosti svědkyně, či alespoň vyslechnout obhajobou navrženého svědka B., který byl se svědkyní každý den a mohl potvrdit, zda tato lže či nelže. Výpověď svědkyně G. navíc podle obviněného nevyvrací jeho obhajobu, nedošlo k oznámení žádného trestného činu, svědkyně odmítla nejprve vypovídat s tím, že by si mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání, křivě jej obvinila ze spáchání trestného činu a její chování vůči jeho osobě se nezměnilo. Kromě její výpovědi zde nejsou žádné další okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se události staly tak, jak je svědkyně vylíčila. Naopak, výpověď svědkyně zpochybnila svědkyně R. M. a jednání, jímž byl vůči svědkyni obviněný uznán vinným, tento nadále popírá.
12. V navazující partii dovolání obviněný definuje institut tzv. extrémního rozporu a poukazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu tohoto pojmu.
13. Obviněný dále brojí proti postupu odvolacího soudu, který jeho námitky vůči hodnocení výpovědi svědkyně G. nijak nevypořádal, ale toliko odkázal na hodnocení důkazů v rozsudku soudu prvního stupně a sdělil, že se s tímto plně ztotožňuje. To v situaci, kdy je podle obviněného rozsudek soudu prvního stupně založen na nepodložených domněnkách a spekulacích a jeho skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech.
14. Konečně soudu prvního stupně obviněný vytýká, že automaticky převzal popis skutku stran svědkyně G. z druhé výpovědi svědkyně a nevyšel z předtím přečteného protokolu o její výpovědi, který se popisu skutku, tak jak byl zachycen v obžalobě, blížil více. Na základě úředního záznamu o podaném vysvětlení, který nebyl v hlavním líčení proveden jako důkaz a který se rozchází se svědeckou výpovědí učiněnou v hlavním líčení (případně ohledně jejíhož obsahu byl přečten protokol o výslechu svědkyně) jej nelze uznat vinným daným skutkem.
15. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal danému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťuje obžaloby, a to v celém rozsahu.
16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumír Crha, Ph.D. (dále jen státní zástupce“), přičemž dovolací námitky obviněného rozděluje na tři skupiny.
17. K námitce stran posouzení procesní použitelnosti důkazu – videozáznamu pořízeného svědkem O., státní zástupce uvádí, že soudy nižších stupňů zcela přiléhavě vysvětlily, proč při pořízení a uchování tohoto důkazu nebylo třeba postupovat tak, jako kdyby takový úkon učinil policejní orgán (k čemuž odkazuje na body 38. a 39. rozsudku soudu prvního stupně a bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Argumentaci uvedenou v napadených rozhodnutích soudů má v tomto směru za správnou a odpovídající ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud přiléhavě odkazuje a ke které státní zástupce přidává odkazy a citace z odůvodnění dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se otázky procesní použitelnosti tzv. soukromě pořízených zvukových či zvukově obrazových záznamů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1051/2022, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 783/2015, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, uveřejněné pod č. 7/2008 Sb. rozh. trest., anebo ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1055/2017). Státní zástupce proto dospívá k závěru, že byly splněny všechny podmínky pro použití dané nahrávky v trestní věci obviněného, přičemž nelze odhlédnout ani od toho, že nešlo o důkaz osamocený, obviněný měl možnost se k jeho obsahu vyjádřit a jeho použití bylo v dané věci vhodné, potřebné a přiměřené zamýšlenému cíli.
18. Daná námitka podle státního zástupce sice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak s ohledem na výše uvedené je zjevně neopodstatněná.
19. Druhou námitku obviněný směřuje proti posouzení režimu léčivých přípravků, z nichž měl vyrábět drogu pervitin, které podle práva Evropské unie nelze považovat za prekursory drog. Východiskem dovolací argumentace obviněného je podle státního zástupce mylné přesvědčení, že byl odsouzen za to, že nakládal s farmaceutickými přípravky obsahujícími prekursor pseudoefedrin. Podstata jeho jednání spočívala v pokusu o výrobu drogy pervitin z těchto farmaceutických přípravků a tomuto skutkovému zjištění soudu prvního stupně odpovídá i tzv. právní věta jeho rozsudku a jeho odůvodnění (srov. bod 43. daného rozsudku). Za takové situace je nerozhodné, zda léčivo užité k výrobě pervitinu bylo možné považovat za prekursor či jiný předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu §286 tr. zákoníku, protože podstatou jednání obviněného byla výroba pervitinu, nikoliv výroba či držení pouhého prekursoru.
20. Státní zástupce dále poznamenává, že obviněnému sice lze dát za pravdu v tom, že léčivé přípravky nelze (ve světle relevantní právní úpravy Evropské unie) považovat za prekursory, jak podrobně vysvětlil Nejvyšší soud ve stanovisku svého trestního kolegia ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. zn. Tpjn 301/2018, uveřejněném pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr., avšak pro právní posouzení jeho trestní věci je podstatné, že obviněný psychotropní látku vyráběl, přičemž zákonodárce v rámci §283 odst. 1 tr. zákoníku nepožaduje, aby se taková výroba děla za použití určitých předmětů. Teprve v případě neprokázání takové výroby by bylo třeba posuzovat, zda zajištěné předměty představovaly prekursory či jiné předměty k takové výrobě teprve určené.
21. Uvedená námitka obviněného podle mínění státního zástupce sice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale je zjevně neopodstatněná.
22. Třetí námitka obviněného směřuje proti závěru soudu prvního stupně o věrohodnosti svědkyně G. Podle státního zástupce uplatněná argumentace obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu. To proto, neboť tvrzení obviněného jsou opřena o zásadu in dubio pro reo , kdy však soud prvního stupně a posléze i odvolací soud, přesvědčivě odůvodnily, proč výpověď označené svědkyně shledaly věrohodnou (viz body 44. až 46. rozsudku soudu prvního stupně a 16. rozsudku odvolacího soudu).
23. S ohledem na výše uvedené tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
24. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . Tu však do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
26. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
27. Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu.
28. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
29. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že k odvolání obviněného částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve zbytku (tj. co do výroku o vině) jej ponechal nezměněný, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito dovolacími důvody jsou obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).
31. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
32. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( první alternativa ) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
33. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
34. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že část dovolací argumentace obviněného odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. To proto, jelikož jejím prostřednictvím obviněný brojí proti procesní použitelnosti jednoho z klíčových důkazů – videozáznamu pořízenému svědkem O. údajně na pokyn policisty J. [když tato námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě] a dále proti právnímu posouzení jeho jednání s ohledem na odlišný právní režim léčivých přípravků s obsahem pseudoefedrinu, na něž nelze nahlížet jako na prekursory drog [kterážto námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě]. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
35. Naopak zbývající námitky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně žádnému z obviněným uplatněných, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů neodpovídají. To proto, neboť obviněný nenamítá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným a obsahem provedených důkazů [ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], ale brojí toliko proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně s tím, že nabízí jejich vlastní hodnocení, které je odlišné od hodnocení, k němuž dospěl soud prvního stupně. Teprve na základě takto formulovaného vlastního hodnocení má obviněný skutková zjištění soudu prvního stupně za nesprávná. Takovým způsobem však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu účinně uplatnit nelze, neboť je to soud, který hodnotí provedené důkazy a zjišťuje skutkový stav věci v souladu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, nikoliv obviněný.
36. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
37. Stran námitky procesní nepoužitelnosti jednoho z důkazů – videozáznamu pořízeného svědkem O. – Nejvyšší soud konstatuje, že s touto se již dříve podrobně vypořádaly soudy nižších stupňů. Jejich skutková zjištění ohledně okolností pořízení daného videozáznamu a právní hodnocení jeho procesní použitelnosti Nejvyšší soud považuje za logické (byť je obviněnému třeba dát za pravdu v tom směru, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádá hodnotící úvahu o tom, proč prvostupňový soud uvěřil výpovědi svědka J. pokud jde o to, zda byl svědek O. k pořízení záznamu svědkem J. vyzván či ne), a proto shledává dostačujícím odkázat na příslušné partie odůvodnění napadených rozhodnutí.
38. Tak soud prvního stupně na základě hodnocení výpovědí svědka O. a svědka J. (viz body 6., 8. a 20. jeho rozsudku) dovodil, že svědek J. svědka O. o pořízení videozáznamu nepožádal a poté, co mu svědek O. videozáznam ukázal, byl svědkem J. poučen, aby jej předložil místně příslušnému policejnímu orgánu. To však svědek O. neučinil, neboť se obával v dané chvíli vlastního trestního stíhání a videozáznam tak předložil až ve chvíli, kdy u něj probíhala v jeho vlastní trestní věci domovní prohlídka (srov. bod 38. rozsudku soudu prvního stupně). Svědek O. nadto daný videozáznam pořídil ještě před zahájením trestního stíhání obviněného, učinil tak z vlastní vůle, nikoliv na základě spolupráce s policejním orgánem a neměl ani postavení informátora (srov. bod 39. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak nad rámec uvedeného akcentoval, že sporný videozáznam byl pořízen svědkem O. dne 15. 4. 2020, přičemž úkony trestního řízení byly v této trestní věci obviněného zahájeny až dne 3. 10. 2020. Svědek J. pak podle odvolacího soudu – což odpovídá obsahu výpovědi jak tohoto svědka, tak i svědka O. (srov. body 6. a 8. rozsudku soudu prvního stupně) – poté, co mu svědek O. sdělil své podezření, že u něj doma obviněný vyrábí pervitin (s čímž svědek nechtěl být spojován) doporučil, aby si o takovém jednání obviněného pořídil nějaký záznam (důkaz), aniž by uvedl jaký, a dále již o tom se svědkem O. nehovořil. Svědek O. si poté z vlastní vůle pořídil právě onen videozáznam, který později svědku J. ukázal a ten jej odkázal na příslušný policejní orgán (srov. bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
39. Nejvyšší soud k výše uvedenému uvádí, že v nyní projednávané trestní věci je stěžejní, že i kdyby svědek J. svědku O.ovi sdělil, aby své podezření doložil pořízeným videozáznamem či jinak údajnou protiprávní činnost zdokumentoval, stalo se tak před zahájením trestního řízení obviněného, svědek O. v té době nijak nespolupracoval s policejním orgánem (např. v pozici informátora), přičemž tak učinil proto, aby vyloučil možné podezření z této trestné činnosti vůči vlastní osobě (v souvislosti s vlastní, typově odlišnou, drogovou trestnou činností). Nic ani nenasvědčuje tomu, že by se obviněný stal obětí policejní provokace, k níž měl být využit svědek O., instruovaný svědkem J., neboť o tom, že obviněný se z vlastní vůle v domě svědka pokusil vyrobit pervitin, nepanují v dané trestní věci žádné pochybnosti. Závěry obviněným citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1285/07, které se týká institutů předstíraného převodu a policejní provokace, tak na nyní projednávanou trestní věc nedopadají.
40. Za takové situace je právní hodnocení opatření videozáznamu a jeho následného předložení svědkem O. neproblematické. To proto, neboť – jak správně uvedl odvolací soud – pořízením takového videozáznamu svědkem nedocházelo k obcházení relevantních ustanovení trestního řádu týkajících se tzv. operativně pátracích prostředků, konkrétně institutu sledování osob a věcí podle §158d tr. řádu, když v době jeho pořízení obviněný nebyl ještě ani šetřen pro drogovou trestnou činnost (srov. bod 15. rozsudku odvolacího soudu). Otázka procesní použitelnosti soukromě pořízených zvukových či zvukově obrazových záznamů jako důkazů v trestním řízení je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu setrvale zodpovídána kladně, k čemuž lze pro stručnost odkázat na podrobný přehled relevantních soudních rozhodnutí předestřený státním zástupcem v jeho vyjádření k dovolání (srov. bod 17. tohoto usnesení).
41. Ani navazující procesní výhrady obviněného týkající se údajného nesprávného zajištění svědkem O. předloženého videozáznamu nejsou s to jakkoliv zvrátit skutková zjištění soudu prvního stupně. To proto, neboť obviněný sice rozporuje absenci konkrétní dokumentace postupu extrakce dat z mobilního telefonu svědka a jejich zajištění pro účely trestního řízení způsobem, který by garantoval jejich nezměnitelnost, ale současně v rámci vazebního zasedání v této trestní věci sám sdělil, že se „ochomýtl“ u výroby pervitinu a svědek O. jej požádal, aby „ten var zkontroloval“ , přičemž také uvedl, že „na té fotce ve varně jsem to já (…) poznal jsem se tam“ (viz č. l. 55 verte). Jinými slovy obviněný nezpochybňuje autenticitu a obsah sporného videozáznamu, ale kontext jeho pořízení a výklad toho, co přesně je na něm zaznamenáno. To jsou však otázky nesouvisející s posouzením správnosti postupu policejního orgánu při jeho zajištění (jehož podrobná úprava vnitřními předpisy policie slouží k vyloučení případných pochybností o jeho autenticitě).
42. Konečně ve vazbě na skutkové námitky obviněného týkající se skutku uvedeného výše pod bodem 1. je třeba dodat, že soud prvního stupně nevycházel toliko z obsahu videonahrávky předložené svědkem O., ale rovněž z výpovědi daného svědka, kterou hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů (výpovědí svědka T. P., svědka J., svědka J. B. a souvisejících listinných a věcných důkazů) a v neposlední řadě i z výpovědi samotného obviněného učiněné při vazebním zasedání a obsahující jeho částečné doznání (srov. bod 37. a násl. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Tvrdí-li obviněný, že svědek O. ani zpracovatel odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, kpt. Ing. Radim Křikava se nevyjádřili jasně k tomu, co měl obviněný na daném videozáznamu provádět, konstatuje Nejvyšší soud, že zpracovatel se v tomto směru vyslovil jednoznačně (viz body 29. a 30. rozsudku soudu prvního stupně) a obviněným uváděné citace jsou vytrženy z kontextu reakce zpracovatele odborného vyjádření na otázky obhajoby. Z výpovědi svědka O. (viz body 6. až 8. rozsudku soudu prvního stupně) se pak podává, že svědek nejprve pojal podezření vůči obviněnému, který jej navštěvoval spolu s dámskou společností, když po návštěvách obviněného cítil zvláštní zápach v jím užívaném domě, přičemž při poslední takové návštěvě pořídil daný videozáznam, načež došlo k zahoření chemikálií a obviněný dům svědka opustil. Ačkoliv tedy svědek v tomto směru přímo o výrobě pervitinu obviněným nehovoří, je tato skutečnost zřejmá právě z dalšího sledu událostí (vyklízení sklepa domu, v němž došlo k požáru a následné zajištění věcí souvisejících s výrobou pervitinu a pocházejících z těchto prostor) a především pak z dalších provedených důkazů [viz výše]. Konečně nelze přehlížet ani skutečnost, že o výrobě pervitinu a „varu“ hovořil v souvislosti s jednáním, které mu bylo kladeno za vinu, i sám obviněný při svém vazebním zasedání (srov. bod 4. rozsudku soudu prvního stupně).
43. Jako opodstatněnou nevyhodnotil Nejvyšší soud ani námitku obviněného směřující do oblasti právního posouzení skutku uvedeného výše pod bodem 1., který soud prvního stupně právně posoudil jako pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
44. Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku přitom platí, že trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
45. Podle §286 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky dopustí ten, kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává prekursor nebo jiný předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu.
46. Obviněnému je třeba zcela dát za pravdu v tom směru, že léčivé přípravky s obsahem pseudoefedrinu nelze považovat za prekursory ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 2. 2004 č. 273/2004 o prekursorech drog (k tomu v podrobnostech srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. Tpjn 301/2018, uveřejněné pod č. 3/2022 Sb. rozh. tr.).
47. Obviněný však přehlíží, jak správně poznamenává ve svém vyjádření i státní zástupce, že jeho jednání nespočívalo – a ani nebylo právně kvalifikováno – jako neoprávněná výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabídnutí, zprostředkování, prodej nebo jiný způsob opatření jinému nebo přechovávání pro jiného prekursoru ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, popř. jako výroba, opatření sobě nebo jinému anebo přechovávání prekursoru ve smyslu §286 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou rozebíraného skutku totiž podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně bylo jednání obviněného spočívající (stručně řečeno) v pokusu výroby pervitinu, a to za užití laboratorního skla, chemických látek a farmak s obsahem látky pseudoefedrin (viz výše). Tedy jednání, které bezprostředně směřovalo k výrobě psychotropní látky metamfetamin (který obsahuje droga pervitin), za použití léčivých přípravků s obsahem pseudoefedrinu, nikoliv v pouhém nakládání s léčivými přípravky s obsahem pseudoefedrinu bez dalšího. Ani v této části proto Nejvyšší soud dovolání obviněného nemohl přisvědčit.
48. Poslední skupina dovolacích námitek obviněného směřuje do oblasti hodnocení výpovědi svědkyně G., kterou shledává nevěrohodnou. Nejvyšší soud přitom už výše vysvětlil, že takováto argumentace neodpovídá žádnému z obviněným uplatněných, ale ani jiných zákonných dovolacích důvodů. Jak nadto Nejvyšší soud zjistil, soud prvního stupně se hodnocením výpovědi svědkyně G. (viz body 11. a 12. rozsudku soudu prvního stupně) a posouzením její věrohodnosti pečlivě zabýval (to i vzhledem k předchozímu odepření výpovědi touto svědkyní) a své hodnotící úvahy následně vtělil do odůvodnění svého rozsudku. Konkrétně v bodu 44. vysvětlil, že svědkyně v řízení opakovaně vypověděla, jak se s obviněným seznámila za účelem nákupu pervitinu, jak často si od něj pervitin kupovala a proč se četnost nákupů později snížila, za jakou cenu si pervitin od obviněného kupovala, jaká byla jeho kvalita a že měl tento pocházet z jeho vlastní výroby. Výpověď svědkyně navíc v této poslední části odpovídala i skutkovým zjištěním stran výše popsané trestné činnosti obviněného. V bodu 45. pak soud prvního stupně přesvědčivě vypořádal námitky obhajoby stran nemožnosti pravidelně zásobovat svědkyni pervitinem a údajné zaujatosti svědkyně vůči jeho osobě (bylo totiž zjištěno, že svědkyně obviněného neobvinila křivě z trestné činnosti, když v rámci prověřování vlastní trestné činnosti vypověděla, že neví, jak se k ní některé z odcizených věcí dostaly a tyto mohly pocházet od obviněného, což však následně v procesním postavení obviněné již neuváděla). Odvolací soud hodnotící úvahy soudu prvního stupně plně akceptoval a dodal, že obviněný byl šetřen, popřípadě i stíhán za trestnou činnost spáchanou v rozhodné době na území okresů XY, XY, XY a XY, čímž byla vyvrácena jeho obhajoba, že byl v této době déle mimo XY a XY (srov. bod 16. jeho rozsudku). Nelze proto souhlasit s tvrzením obviněného, že odvolací soud na jeho námitky nereagoval.
49. Stejně tak nelze akceptovat ani další dílčí výhradu obviněného, podle níž soudy v rozporu se zákonem nepřihlédly k dřívějšímu odepření výpovědi svědkyní G., k čemuž lze odkázat na bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, kde soud vysvětlil, že svědkyně po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně byla na pokyn odvolacího soudu a po řádném poučení znovu vyslechnuta a rozhodla se ve věci vypovídat (přičemž důvodem dřívějšího odepření její výpovědi měla být obava, že by si svou výpovědí přivodila trestní stíhání). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. body 44. až 46.) se ani nijak nepodává, že by prvostupňový soud neuvěřil obhajobě obviněného a upřednostnil výpověď svědkyně jen proto, že obviněný byl již v minulosti uznán vinným ze spáchání obdobné trestné činnosti (což byl ostatně i případ svědkyně), jak se snaží tvrdit obviněný. Výpověď svědkyně R. M., která svědkyni označila za intrikánku, která žárlí (z důvodu svého přechozího vztahu s obviněným), není s to vyvrátit tvrzení svědkyně, neboť se nijak nedotýká samotné podstaty jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu. Pokud jde o důkazní návrhy obhajoby platí, že obsahem spisu není návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení věrohodnosti svědkyně (srov. protokoly o hlavním líčení na č. l. 245 verte, 289 verte, 392, 435, 475 verte, 584 a 607), přičemž návrh na výslech svědka M. B. soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítnul, neboť tento se měl vyjádřit k osobě svědkyně, nikoliv k věci samé (viz č. l. 607).
50. Konečně jde-li o (ne zcela srozumitelné) tvrzení obviněného, že soud prvního stupně vyšel při hodnocení důkazu snad z podaného vysvětlení svědkyně G., nikoliv z její výpovědi učiněné v hlavním líčení, platí, že z obsahu napadeného rozsudku soudu prvního stupně se podává, že svědkyně dne 31. 8. 2022 vypovídala v hlavním líčení, kde rovněž popsala četnost prodeje pervitinu obviněným v jednotlivých obdobích (srov. body 11. a 12. a bod 44. rozsudku soudu prvního stupně a dále také protokol o hlavním líčení na č. l. 583-584). Právě tato její výpověď – po jejím porovnání s obsahem předchozí výpovědi svědkyně – se stala podkladem pro skutková zjištění soudu prvního stupně.
51. Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani v této části dovolání obviněného nepřisvědčil, když hodnocení výpovědi svědkyně G. soudem prvního stupně, následně aprobované soudem odvolacím, shledal logickým, přesvědčivým a srozumitelně odůvodněným a založeným na pečlivém hodnocení provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu, tj. v souladu s požadavky §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. řádu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
52. Obviněný J. F. se prostřednictvím podaného dovolání a shora rozebrané argumentace dožadoval kasace v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, potažmo rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však zjistil, že napadená soudní rozhodnutí nevykazují takové vady, které by jej opravňovaly k jejich zrušení podle §265k odst. 1 tr. řádu. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného odmítnout. Vzhledem k tomu, že část obviněným uplatněné dovolací argumentace neodpovídala žádnému dovolacímu důvodu a ve zbytku byla shledána zjevně neopodstatněnou, přistoupil Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu