ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.931.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 931/2023-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněného J. R. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2023, č. j. 50 To 123/2023-288, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 101/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 2. 2023, č. j. 4 T 101/2022-246, byl J. R. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Těchto přečinů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil tím, že:
v Plzni dne 11. 11. 2021 v době mezi 3:12 hodin a 3:15 hodin v baru XY, na adrese XY, v prostoru toalet po předchozím vulgárním oslovení chytil poškozeného J. Š., nar. XY, pod krkem, přitlačil ho zády ke zdi a poté ho udeřil rukou sevřenou v pěst do středové části obličeje v oblasti nosu a úst, až poškozený upadl na podlahu a udeřil se o ni hlavou, kdy tímto jednáním mu obviněný způsobil uvolnění 1. řezáku vlevo nahoře a 1. řezáku vpravo nahoře v lůžku zubu, dále drobné hlubší oděrky na dolním rtu a hlubší oděrky na rozhraní čelní a temenní krajiny hlavy, kdy v důsledku tohoto napadení si zranění poškozeného vyžádalo hospitalizaci do 12. 11. 2021 na chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň Bory, dále dne 26. 11. 2021 bylo konstatováno u pravého poškozeného řezáku odumření nervově-cévního svazku zubu, čímž došlo k omezení běžného způsobu života poškozeného J. Š., když minimálně jeden týden byl schopen přijímat pouze kašovitou stravu, přičemž výše popsaným způsobem útoku díky jeho intenzitě a směřování do oblasti hlavy reálně hrozil vznik zranění zapříčiňujících u poškozeného omezení v konání obvyklých životních úkonů po dobu delší sedmi dnů,
a výše popsaného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudky Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 9 T 33/2013 ze dne 5. února 2014, který nabyl právní moci dne 7. března 2014, a sp. zn. 4 T 34/2016 ze dne 29. června 2016, který nabyl právní moci dne 24. listopadu 2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 380/2016, odsouzen vždy mimo jiné i pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, resp. podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
2. Za uvedené přečiny soud prvního stupně obviněnému uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále soud prvního stupně uložil obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit poškozenému J. Š. (dále jen „poškozený“) na náhradě nemajetkové újmy částku 55 825 Kč a na náhradě škody částku 4 400 Kč a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 7 089 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které v záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Plíhala, advokáta, v němž uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. řádu, jelikož se domnívá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a případně též rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.
5. K argumentu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný uvádí, že odvolacím soudem bylo k projednání jeho odvolání nařízeno veřejné zasedání na den 12. 6. 2023. Obviněný e-mailem ze dne 9. 6. 2023 žádal odvolací soud o odročení tohoto veřejného zasedání, a to z důvodu jeho přetrvávající nemoci, kdy v této době ani nemohla být zajištěna přítomnost obhájce, neboť jím zastoupen nebyl, přičemž obviněný sdělil, že doklad o své pracovní neschopnosti odvolacímu soudu následně doloží. Odvolací soud však veřejné zasedání neodročil, když jeho žádost posoudil jako opožděnou, nedůvodnou a nedoloženou. Veřejné zasedání tak proběhlo bez jeho přítomnosti a odvolací soud jeho odvolání projednal a napadeným usnesením jej zamítl. To vše přesto, že opětovně žádal odvolací soud o odročení s tím, že skutečně není schopen se veřejného zasedání účastnit, že je jeho přáním se projednání svého odvolání účastnit a že chce uvést nové skutečnosti ve věci. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí navíc žádným způsobem s nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání nevypořádal.
6. S ohledem na výše uvedené má obviněný za to, že byl zkrácen na svém právu účastnit se veřejného zasedání, nemohl zejména přednést své odvolání a toto doplnit, vyjádřit se k provedeným důkazům, resp. navrhnout provedení důkazů a přednést svůj konečný návrh podle §235 tr. řádu. Z tohoto důvodu má též obviněný za to, že bylo porušeno jeho ústavně zakotvené právo na spravedlivý proces, přičemž tato vada způsobuje přípustnost dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
7. Dále obviněný uplatňuje důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť shledává zjevný rozpor obsahu provedených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními, nedostatečné zjištění skutkového stavu a nevypořádání se s možnými eventualitami. Obviněný tvrdí, že poškozeného nenapadl. K opačnému závěru nelze dojít ani z výpovědí poškozeného, výpovědi svědka, výpovědi znalce, resp. ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví zpracovaného tímto znalcem či snad na základě videozáznamů z bezpečnostních kamer. Dále obviněný připomíná, že poškozený byl značně opilý, a zpochybňuje pravdivost jeho výpovědi. Spolu s tím obviněný předestírá možnost, že si poškozený zranění způsobil sám pádem. Soudy podle obviněného jeho vinu dokládají pouze z výpovědi poškozeného. Znalec pak nevyloučil, že by zranění poškozeného mohla být způsobena nárazem hlavou o zeď a následným pádem na zem. Za těchto okolností podle obviněného nebyly vyloučeny všechny eventuality. Zároveň byl dán prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo , k čemuž však ze strany soudů nedošlo.
8. V závěru dovolání obviněný namítá nepřiměřenost jemu uloženého trestu. Trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně mu totiž znemožní naplnit jeho výdělkový potenciál, a to za situace, kdy má vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi. Z tohoto důvodu bude podle názoru obviněného plnění této jeho povinnosti značně ztíženo, neboť možnosti zaměstnání, a tedy výdělku pro odsouzené osoby ve věznicích jsou podle něho velmi omezené a „nedostatkové“. Obviněný následně namítá, že v jeho případě by bylo vhodnější uložení některého z alternativních trestů, přičemž zmiňuje trest domácího vězení nebo trest obecně prospěšných prací. Závěrem k této dovolací argumentaci opakovaně uvádí, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný a nesprávný.
9. Z výše uvedených důvodů pak navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a dále podle §265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, PhD., LL.M. (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného státní zástupce uvádí, že argumentaci obviněného lze v části týkající se přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, není však opodstatněná. Obviněný by totiž musel svou žádost o odročení veřejného zasedání doprovodit omluvou, která by byla včasná a řádně odůvodněná, což se nestalo. Omluva podle názoru státního zástupce nebyla adekvátní a nevyplývaly z ní relevantní skutečnosti. Odvolací soud proto při nevyhovění této žádosti nijak nepochybil.
11. Dále se státní zástupce vyjadřuje k argumentům ohledně důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Uvádí, že je pod citované dovolací důvody nelze podřadit. Obviněný totiž nepopisuje vady předpokládané §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž pouze vyslovuje názor, že výpověď poškozeného ani ve spojení s dalšími důkazy nepostačuje k prokázání jeho viny bez důvodných pochybností. K tomu státní zástupce připomíná, že výpověď poškozeného není osamoceným či nedůvěryhodným usvědčujícím důkazem, jak naznačuje obviněný. Dodává, že skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů nebo že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být založeno jen na předkládání vlastního hodnocení důkazů a z toho dovozených skutkových a právních závěrů. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak státní zástupce uvádí, že je zřejmé, že argumentace obviněného se s tímto důvodem zcela míjí.
12. Závěrem se státní zástupce vyjadřuje k údajné nepřiměřené přísnosti trestu s tím, že ani tento argument nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Zásah dovolacího soudu by byl možný pouze v případě, že uložený trest je trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, což v tomto případě není. Navíc z odůvodnění rozhodnutí soudů dobře vyplývají důvody pro uložení tohoto trestu.
13. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
14. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice . V ní obviněný nejprve rekapituluje dosavadní řízení a následně uvádí, že trvá na svém dovolání. Má za to, že se ve své žádosti řádně omluvil, což dokládá zvýrazněnými částmi své žádosti. Zároveň nesouhlasí s tím, že by žádost nepodal včas, neboť tak učinil tři dny před konáním nařízeného veřejného zasedání. Zdůrazňuje, že svoji žádost podal hned, jakmile mu to jeho zdravotní stav umožňoval, přičemž předstih tří dnů vnímá jako dostatečný. Dále nesouhlasí, že by jeho žádost byla neodůvodněná, neboť zcela jasně uvedl nemoc jako důvod své neschopnosti účastnit se veřejného zasedání. Připomíná, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti mu vystavil ošetřující lékař až dne 16. 6. 2023, nemohl tedy objektivně odvolacímu soudu toto rozhodnutí předložit. Následně obviněný přibližuje příznaky své nemoci a uzavírá, že jeho žádost byla doprovozena omluvou, byla včasná a řádně odůvodněná. Odvolací soud se pak s jeho žádostí nijak nevypořádal. Obviněný dále opakuje svou argumentaci ohledně možného odlišného skutkového děje, kdy si poškozený zranění mohl způsobit sám. Připomíná porušení zásady in dubio pro reo , neboť prezentovaná eventualita nebyla vyloučena. Obviněný též setrvává na svém závěrečném návrhu, který uvedl již v podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
16. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§265i odst. 3 tr. řádu).
17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. řádu, když namítá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a případně též rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. V dovolání obviněného lze nadto vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).
19. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Těmito jsou dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, jejichž podstata je přiblížena níže.
20. Obviněný v dovolání výslovně uvádí dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu , jenž je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání §263 tr. řádu). Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§198, §233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Obdobný, ryze formální odkaz stejně tak není dostačující pro založení povinnosti přezkumu rozhodnutí dovolacím soudem ani ve vztahu k dalším dovolacím důvodům jmenovaným v §265b odst. 1 tr. řádu, nýbrž i ve vztahu k těmto je zapotřebí řádně vymezit právní vady, které obviněný v napadených rozhodnutích spatřuje.
23. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je možno dále považovat, pokud jde o výrok o trestu, jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
24. Nejvyšší soud toliko dodává, že i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů, platí, že interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. řádu zčásti neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
26. Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného, Nejvyšší soud (jak již bylo výše uvedeno) shledal, že tato je v části, v níž se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu v jeho druhé alternativě a v jejímž rámci obviněný tvrdí, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, sice relevantně uplatněná, ale není důvodná. Obviněný konkrétně namítá, že žádal, aby veřejné zasedání o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně neproběhlo v jeho nepřítomnosti, když toto sdělil odvolacímu soudu výslovně v odpovědi na rozhodnutí předsedkyně senátu odvolacího soudu. Ve své žádosti o odročení pak uvedl, že se jej nemůže zúčastnit z důvodu přetrvávajících zdravotních potíží a že u veřejného zasedání hodlá uvést nové skutečnosti. Předsedkyně senátu odvolacího soudu vyhodnotila jeho žádost jako nedostatečnou, objektivně nedoloženou a žádosti obviněného nevyhověla.
27. Z obsahu trestního spisu se podává, že dne 25. 4. 2023 nařídila předsedkyně senátu odvolacího soudu veřejné zasedání na den 15. 5. 2023 na 13:45 hodin s pokynem, aby byl obviněný o jeho konání vyrozuměn, a toto vyrozumění mu bylo zasláno do datové schránky (č. l. 263 verte). Dne 15. 5. 2023 zaslal obhájce obviněného odvolacímu soudu žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 15. 5. 2023 z důvodu nemoci. Předsedkyně senátu odvolacího soudu žádosti vyhověla a odročila veřejné zasedání na den 29. 5. 2023 na 10:00 hodin. Dne 17. 5. 2023 obdržel odvolací soud druhou žádost obhájce obviněného o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 29. 5. 2023 z důvodu kolize s jiným soudním jednáním. Této žádosti předsedkyně senátu odvolacího soudu nevyhověla, neboť vyhodnotila, že obhájce má dostatek času pro zajištění substituce (č. l. 274 verte). Následně dne 26. 5. 2023 obhájce obviněného zaslal odvolacímu soudu oznámení o ukončení právního zastoupení obviněného. Dne 28. 5. 2023 odvolací soud obdržel žádost obviněného o odročení veřejného zasedání nařízeného na 29. 5. 2023 z důvodu nemoci (č. l. 278), k níž připojil lékařskou zprávu. Této žádosti předsedkyně senátu odvolacího soudu vyhověla a odročila veřejné zasedání na 12. 6. 2023 na 13:00 hodin. Dne 9. 6. 2023 v 16:01 hodin zaslal obviněný prostřednictvím elektronické pošty odvolacímu soudu (již druhou) žádost o odročení veřejného zasedání z důvodu jeho přetrvávající nemoci (č. l. 281). Předsedkyně senátu odvolacího soudu tuto žádost obviněného neshledala včasnou, důvodnou a doloženou a nevyhověla jí, přičemž o svém rozhodnutí obviněného vyrozuměla prostřednictvím elektronické pošty. Obviněný ještě dne 12. 6. 2023 v 12:12 hodin prostřednictvím elektronické pošty odvolacímu soudu mimo jiné sdělil, že trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání, chce soudu uvést nové skutečnosti ve věci a doklad o pracovní neschopnosti doplní po jeho vystavení ošetřujícím lékařem. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 6. 2023 plyne, že předsedkyně senátu po jeho zahájení ve 13:00 hodin mimo jiné též přečetla žádost obviněného o odročení jednání, které nebylo vyhověno. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni uvedla, že nemá námitek proti konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
28. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání . Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
29. Provedení hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v obecné rovině brání rovněž zásada vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož (mimo jiné) každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.).
30. S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, která zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádějí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
31. Podle §233 odst. 1 tr. řádu předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
32. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v §263 tr. řádu. Podle §263 odst. 4 tr. řádu lze v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Nejvyšší soud poznamenává, že o takovou situaci v posuzovaném případě nešlo, a proto bylo možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
33. K výše uvedené zákonné úpravě je třeba poukázat na to, že se zde vychází ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít . Nejde ovšem o povinnost obviněného, tudíž v případech, kdy se obviněný přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování, proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2560 a 2561).
34. Podle ustálené judikatury platí, že byť právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je základním prvkem práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze jej k účasti na jednání soudu a uplatňování jeho procesních práv nutit, ovšem soudy mají povinnost vytvořit k tomu obviněnému prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 527/2016). Současně je však třeba připomenout i to, že právo obviněného na osobní účast u jednání soudu garantované Úmluvou či Listinou zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016).
35. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil. Nejvyšší soud má za to, že skutečnosti uvedené v první žádosti obviněného o odročení prokazují, že tento nebyl schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Této žádosti bylo ostatně ze strany předsedkyně senátu odvolacího soudu vyhověno. Druhá žádost obviněného však nebyla žádnou lékařskou zprávou podložena. Od první žádosti obviněného do jeho druhé žádosti uplynulo jedenáct dnů. Ve druhé žádosti obviněný uvedl, že je stále nemocen a nemůže se veřejného zasedání účastnit a že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti doloží po jejím vystavení. Tu předkládá jako přílohu svého dovolání. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vyplývá, že pracovní neschopnost byla ukončena dne 16. 6. 2023. Veřejné zasedání, jehož se chtěl obviněný zúčastnit se tedy konalo v době pracovní neschopnosti obviněného. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za podstatné připomenout, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný není ze zdravotního důvodu schopen se veřejného zasedání účastnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
36. Nejvyšší soud uzavírá, že žádost obviněného nebyla včasná, důvodná ani řádně doložená, a to z následujících důvodů. Obviněný sice ve svém dovolání uvedl, že svou žádost odeslal tři dny před konáním veřejného zasedání, neuvádí již, že ji odeslal v pátek dne 9. 6. 2023 v 16:01 hodin, tedy hodinu po konci úředních hodin odvolacího soudu. Obviněnému tedy muselo být zřejmé, že jeho žádost bude posuzována až v den konání veřejného zasedání, tj. v pondělí dne 12. 6. 2023. Omluvu obviněného Nejvyšší soud, zcela ve shodě s odvolacím soudem, nepovažuje také za důvodnou ani řádně doloženou, a to s ohledem na obviněným tvrzené zdravotní obtíže, které nikterak nedoložil. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že od podání první žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání u odvolacího soudu do podání žádosti druhé uplynulo jedenáct dnů a s ohledem na diagnózu uvedenou v lékařské zprávě ze dne 28. 5. 2023 již nebylo možné tuto považovat za aktuální. Obviněný tedy měl svou žádost doplnit o novou lékařskou zprávu, která by případně doložila jeho neschopnost zúčastnit se veřejného zasedání, což s ohledem na časový odstup mezi podanou žádostí a dnem konání veřejného zasedání učinit mohl. Obviněným uváděné doplnění rozhodnutí o pracovní neschopnosti po jejím vystavení lékařem na věci ničeho nemění, neboť jak bylo výše uvedeno, toto rozhodnutí není dostačujícím podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti na veřejném zasedání zdravotní důvody.
37. Z obsahu spisového materiálu v dané věci (jak na něj bylo podrobně poukázáno výše) je také zřejmé, že formální podmínky pro konání veřejného zasedání uvedeného dne byly splněny, když obviněný, jenž nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, byl o jeho konání řádně a včas vyrozuměn, nikoli však předvolán (odvolací soud tedy jeho osobní účast při veřejném zasedání nepovažoval za nutnou), a měl zachovanou i pětidenní lhůtu k přípravě podle §233 odst. 2 tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001 sp. zn. 11 Tz 179/2001, uveřejněné pod č. 35/2002 Sb. rozh. tr.).
38. Obviněný dále namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu. Je přesvědčen, že došlo k nepřesnému zjištění skutkového stavu a nedodržení zásady materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. řádu. Skutečnost, že poškozeného napadl, nelze podle jeho názoru z provedených důkazů dovodit. Zároveň má za to, že výpověď poškozeného je třeba brát s rezervou, neboť tento byl v době incidentu pod vlivem alkoholu. Eventualita, že si poškozený zranění způsobil sám, nebyla podle obviněného vyloučena, a proto byl dán důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo a tím i pro zproštění obviněného obžaloby.
39. Výše uvedené výhrady obviněného stran nedostatečného zjištění skutkového stavu nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů ze strany soudů, a především pak do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení soudy učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mimo jiné právě patrně i v jeho první alternativě , po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
40. Výše uvedeným argumentem obviněný také brojí proti skutkovým závěrům učiněným na základě svědecké výpovědi poškozeného. Obviněný připomíná, že poškozený byl v době incidentu opilý, a proto je třeba jeho výpověď „brát se značnou rezervou“. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že výpověď poškozeného nestojí osamoceně a soud prvního stupně ji hodnotil jako věrohodnou, a to i s přihlédnutím k dalším provedeným důkazům (srov. bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak o věrohodnosti výpovědi obviněného taktéž neměl žádné pochybnosti (srov. bod 6. usnesení odvolacího soudu). Tato námitka proto stojí mimo rámec jím uplatněného dovolacího důvodu a zároveň nenaplňuje ani jiný zákonný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu.
41. Obviněný dále tvrdí, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že daná zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. řádu a má vztah k povinnosti soudu zjistit skutkový stav na základě provedeného dokazování bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
42. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, ve skutečnosti spočívající v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišného od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen i soudem odvolacím. Na základě provedeného dokazování totiž soudy zjistily skutkový stav věci, o němž žádné pochybnosti neměly. Jestliže oba soudy nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se předmětného protiprávního jednání dopustil (přičemž dostatečně a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů k takovému jednoznačnému závěru dospěly), pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
43. Obviněný své dovolání dále opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, výslovně k němu však nic neuvádí. Nejvyšší soud konstatuje, že citovaný dovolací důvod zjevně souvisí s výše uvedenými námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a navazuje na verzi skutkového stavu prezentovanou obviněným, jež však byla provedenými důkazy vyvrácena. Takovou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť obviněným namítané nesprávné právní posouzení skutku se ve skutečnosti netýká právní kvalifikace skutku zjištěného soudem prvního stupně, nýbrž je vytýkáno na podkladě jím tvrzeného skutkového stavu. V tomto směru Nejvyšší soud uvádí, že soudy nepochybily, pokud zjištěné protiprávní jednání obviněného právně posoudily jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
44. Poslední dovolací námitka obviněného směřuje vůči uloženému trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný a nesprávný. Obviněný mimo jiné tvrdí, že trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně mu totiž znemožní naplnit jeho výdělkový potenciál, a to za situace, kdy má vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi, jež pak bude značně ztížena. Vyslovuje názor, že v jeho případě by bylo vhodnější uložení některého z alternativních trestů, přičemž zmiňuje trest domácího vězení nebo trest obecně prospěšných prací.
45. Nejvyšší soud ve vztahu k takto uplatněné dovolací argumentaci zdůrazňuje, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. I přesto Nejvyšší soud v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019). O takový případ se však v dané trestní věci nejedná. Ostatně ani sám obviněný tento druh námitek ve svém dovolání neuplatňuje.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
46. Nejvyšší soud shrnuje, že ačkoliv dovolací argumentace obviněného J. R. částečně odpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu