ECLI:CZ:NS:2023:11.TVO.13.2023.1
sp. zn. 11 Tvo 13/2023-6209
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2023 stížnost obžalovaného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 5 To 46/2023-6195, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného J. H. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl ve věci žádosti obžalovaného J. H. (dále též jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) o zrušení zajištění výkonu peněžitého trestu usnesením ze dne 4. 10. 2023, č. j. 5 To 46/2023-6195 tak, že podle §344b odst. 1, odst. 3 tr. řádu předmětnou žádost zamítl. Toto usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obžalovaný H. blanketní stížností ze dne 16. 10. 2023 (s příslibem jejího doplnění do 30. 10. 2023), následně odůvodněnou dne 7. 11. 2023, jíž ještě doplnil svým písemným podáním ze dne 16. 11. 2023.
2. V prvé řadě stěžovatel předeslal, že v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně byl dne 29. 3. 2023 pod č. j. 3 T 5/2021-6136 vyhlášen rozsudek, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V důsledku toho byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen ve spojení s §24 odst. 2 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek stanovených §58 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byl obžalovanému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře pěti set denních sazeb při stanovení výše jedné denní sazby v částce 600 Kč, tj. peněžitý trest v celkové výměře 300.000 Kč. Vyjma toho byla insolvenční správkyně společnosti Metropolitní spořitelní družstvo JUDr. Kateřina Martínková, LL.M., se sídlem Sokolská třída 966/22, Moravská Ostrava, podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněním nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný stejně jako státní zástupce odvolání, když obžalovaný napadl výrok o vině i trestu, zatímco státní zástupce v neprospěch obžalovaného toliko výrok o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích Vrchní soud v Praze doposud nerozhodl, když veřejné zasedání o odvolání je nařízeno na termín 17. 1. 2024. Z tohoto důvodu obžalovaný dne 14. 8. 2023 požádal o zrušení zajištění peněžitého trestu. Vrchní soud v Praze však jeho žádost svým usnesením ze dne 4. 10. 2023, č. j. 5 To 46/2023-6195, zamítl, proti čemuž stěžovatel brojí, neboť je přesvědčen, že „některé vadné závěry tohoto rozhodnutí by se mohly promítnout i do budoucího rozhodnutí o odvolání“.
4. Podle mínění stěžovatele se Vrchní soud v Praze ve svém zamítavém usnesení zabýval toliko otázkou účelnosti zajištění majetku. Nicméně povinností orgánu veřejné moci je stran každého projednávaného případu posuzovat všechny okolnosti případu, k čemuž v projednávaném případě nedošlo. Konkrétně měla být ze strany vrchního soudu vzata v úvahu výše obžalovaným získaného majetkového prospěchu, dále doba, která uplynula od předmětných skutkových okolností, délka trvání zajištění peněžitého trestu, jakož i skutečnost, že městský soud obžalovanému neuložil povinnost k náhradě škody. Navíc pokud soud prvního stupně shledal peněžitý trest odůvodněným, nicméně v řádech několikanásobně nižších, jedná se o okolnosti zcela zásadní, které je nutno při rozhodování o žádosti obžalovaného zohlednit.
5. Následně stěžovatel konkretizoval, že rozsudkem Městského soudu v Praze mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb při stanovení jedné denní sazby ve výši 600 Kč (celkově tedy ve výměře 300.000 Kč). Tato částka tedy představuje zásadně nižší trest, než který státní zástupce navrhoval v rámci své obžaloby (konkrétně státní zástupce navrhl peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb ve výši 25.000 Kč, což v úhrnu představuje částku ve výši 12.500.000 Kč). Je pravdou, že na výši uloženého peněžitého trestu státní zástupce zareagoval tím, že v rámci svého odvolání snížil svůj návrh na 500 denních sazeb ve výši 20.000 Kč (což představuje celkovou částku ve výši cca 10.000.000 Kč). Z toho stěžovatel usuzuje, že taktéž státní zástupce shledal dosavadní zajištění za neadekvátní (minimálně v rozsahu předmětného snížení). Navzdory tomu však zajištění dotčených akcií obžalovaného zůstalo ze strany vrchního soudu v nezměněném stavu.
6. Za zcela nepřípustné obžalovaný označil skutečnost, kterak se napadené rozhodnutí vrchního soudu vypořádalo s otázkou přiměřenosti zajištění. Jestliže zajištěné akcie představují nejvýznamnější část jeho majetku (kterak městský soud sám konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí), nelze takové zajištění shledat jako nejméně zatěžující či přiměřené – nehledě na to, že obžalovaný i v rámci stížnosti podané proti napadenému usnesení vrchního soudu navrhoval zajištění jiné části svého majetku.
7. V této souvislosti obžalovaný vyjádřil nesouhlas s konstatováním vrchního soudu stran volatility akciových trhů (tj. míry kolísání hodnoty aktiv, v tomto případě v podobě akcií), resp. s otázkou nepoměru stávajícího zajištění. Přestože volatilita je na akciových trzích neoddiskutovatelnou skutečností, tak u předmětných akcií je zásadně kladná (k datu podané stížnosti činila hodnota zajištění 164 Kč za jednu akcii, tzn. že při 160.000 kusech zajištěných akcií odpovídá jejich celková hodnota částce 26.240.000 Kč). Zajištění jakožto zásah do ústavně zaručeného práva osoby stěžovatele vlastnit majetek přitom musí vždy odpovídat zásadě přiměřenosti. Nicméně kvůli volatilitě akciových titulů obchodovaných na burzách nemůže být této přiměřenosti (nahlíženo argumentací napadeného usnesení) nikdy dosaženo, neboť hodnota zajišťovaného majetku se nedá spolehlivě odhadnout, v důsledku čehož může hodnota předmětných cenných papírů nepřiměřeně přesáhnout částku legitimně hrozícího peněžitého trestu. Je tedy evidentní, že neměly být zajištěny dotčené akcie, nýbrž jiný majetek obžalovaného – např. jeho podíl ve společnosti Lázně Velká Roudka s.r.o., která vlastní řadu nemovitostí, popř. jiná část jeho jmění.
8. Vyjma výše uvedených skutečností obžalovaný zmínil, že Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí nevěnoval dostatečně otázce případné zaujatosti státního zástupce, neboť v rámci svého odůvodnění toliko uvedl, že tato otázka již byla podrobena přezkumu Městského soudu v Praze (stran projednávání stížnosti podané do usnesení státního zástupce o zajištění). Podle stěžovatele však byl Vrchní soud v Praze povinen se zabývat touto otázkou v rámci své vlastní rozhodovací činnosti, nikoli aby toliko odkázal na dřívější rozhodnutí (v této věci učiněné).
9. V doplnění odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023 obžalovaný ještě akcentoval, že se nedomáhá změny zajištění, tedy aby namísto současného zajištění akcií společnosti KARO Leather a.s. (dříve KARO INVEST a.s.) byl nově zajištěn jeho podíl ve společnosti Lázně Velká Roudka s.r.o. Státní zástupce, potažmo následně příslušný soud, měl alternativy k zajištění akcií společnosti KARO Leather a.s. hledat před vydáním usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. v rámci řízení o stížnosti proti tomuto usnesení. S ohledem na všechny uvedené okolnosti je již jediným legitimním postupem pouze zrušení předmětného zajištění nebo jeho zásadní omezení – bez jakéhokoli dalšího náhradního zajištění.
10. Závěrem tedy obžalovaný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §149 odst. 1 tr. řádu tak, že se napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 5 To 46/2023-6195, stejně jako usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. VZV 8/2018-481, ruší a žádosti obžalovaného o zrušení zajištění ze dne 14. 8. 2023 se vyhovuje, nebo částečně vyhovuje.
11. Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 5 To 46/2023-6195, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.
12. Jak bylo konstatováno výše, obžalovaný J. H. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 3 T 5/2021-6136, uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V důsledku toho byl nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného uložení peněžitého trestu ve výměře pěti set denních sazeb, při stanovení jedné denní sazby částkou 600 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výměře 300.000 Kč.
13. Podle §344a odst. 1 tr. řádu platí, že je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který je třeba vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného očekávat uložení peněžitého trestu, nebo byl-li takový trest uložen a je třeba zajistit jeho výkon, může soud (a v přípravném řízení státní zástupce) zajistit určenou část majetku obviněného. Dále platí, že podle §344b odst. 1 tr. řádu soud a v přípravném řízení státní zástupce zajištění zruší nebo omezí, pomine-li důvod, pro který byla určená část majetku zajištěna, nebo není-li zajištění třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.
14. K zajištění výkonu peněžitého trestu u obžalovaného došlo v přípravném řízení usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. VZV 8/2018481, a to tak, že podle §344a odst. 1 tr. řádu bylo J. H. zajištěno 150.000 ks zaknihovaných akcií vydaných společností KARO INVEST, a. s., a to v rozsahu majetkových práv s nimi spojených. Stížnost obviněného proti rozhodnutí o zajištění byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 T 5/2021-5788, zamítnuta, čímž rozhodnutí státního zástupce nabylo právní moci. K výše uvedenému lze v obecné rovině dodat, že důvodem zavedení institutu zajištění výkonu peněžitého trestu do trestního řádu byla nepochybně snaha zlepšit vymahatelnost peněžitého trestu a zefektivnit jeho výkon. Zajištění části majetku obviněnému znemožňuje, aby výkon reálně hrozícího peněžitého trestu zmařil tím, že majetek uschová, spotřebuje, převede na jiného apod.
15. V nyní vedeném stadiu probíhajícího trestního řízení, tj. po předložení věci s podanými odvoláními proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, však nebyl Vrchní soud Praze oprávněn učinit závěr o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně stran otázky viny obžalovaného, na kterou navazuje výrok o uložení peněžitého trestu podle §67 odst. 1 ve spojení s §68 odst. 2 tr. zákoníku, jak bylo zjištěno z předloženého trestního spisu, vrchní soud v současné době nařídil veřejné zasedání k projednání podaných odvolání, a to na polovinu ledna roku 2024. Jelikož nelze nikterak předjímat výsledné rozhodnutí tohoto soudu stran podaných řádných opravných prostředků obžalovaného i státního zástupce (jenž odvolání podal výhradně v neprospěch obžalovaného, a to do výroku o trestu), je vyhovění žádosti stěžovatele před tímto rozhodnutím předčasné, neboť nelze vyloučit, že dojde ke změně uloženého trestu odnětí svobody nebo peněžitého trestu. Ostatně státní zástupce podal (jak bylo zmíněno výše) odvolání v neprospěch obviněného právě do výroku o uloženém peněžitém trestu, když požaduje jeho podstatné zpřísnění. Již z těchto důvodů je zjevné, že podmínky pro zajištění peněžitého trestu stále trvají a otázka vyhovění žádosti obžalovaného je tak v současné době zcela bezpředmětná.
16. Doprovodnou námitku obžalovaného, že vyjma otázky účelnosti zajištění majetku se již vrchní soud nezabýval dalšími okolnostmi případu (v důsledku čehož nevzal v úvahu výši obžalovaným získaného majetkového prospěchu, dobu, která uplynula od předmětných skutkových okolností a délku trvání zajištění peněžitého trestu, stejně jako skutečnost, že městský soud obžalovanému neuložil povinnost k náhradě škody) Nejvyšší soud odmítl, neboť není pravdivá.
17. Výše uvedenými okolnostmi se Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně zabýval, když (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2838/16) konstatoval, že postup podle §344a odst. 1 tr. řádu není porušením základních práv či svobod osoby, jejíž majetek byl zajištěn, neboť k jejich porušení nemůže dojít, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, včetně přiměřené délky zajištění (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17). Dále explicitně uvedl, že stran okolností případu nelze považovat dobu dvou let, po kterou trvá zajištění akcií obžalovaného v kontextu celkové složitosti projednávaného případu za nikterak mimořádnou, respektive mimořádně dlouhou. Žádnou spojitost s omezením majetkových práv obžalovaného nemá ani jeho námitka desetiletého odstupu od rozhodných skutkových okolností, neboť tato doba nemá žádnou vazbu na omezení jeho majetkových práv. V tomto směru lze pouze doplnit, že v projednávané věci nebyly Nejvyšším soudem zjištěny žádné mimořádné průtahy, jež by měly vliv na nepřiměřenost délky trvání předmětného zajišťovacího institutu.
18. Podobně námitku stěžovatele, že mu nepravomocným rozsudkem městského soudu nebyla uložena povinnost k náhradě škody, nelze v souvislosti s rozhodováním o zrušení stávajícího zajištění nikterak zohlednit, neboť akcie společnosti KARO Leather, a.s. (dříve KARO INVEST, a. s.) byly zajištěny postupem podle §344a tr. řádu k výkonu peněžitého trestu. Dané zajištění je tedy třeba posuzovat nikoliv podle §47 tr. řádu, tedy k zajištění nároku poškozeného, nýbrž výhradně v mezích jeho zákonného účelu. Pakliže státní zástupce výší způsobené škody v původním rozhodnutí o zajištění argumentoval, zcela jistě se tím snažil demonstrovat pouze závažnost posuzované trestné činnosti, nikoliv odůvodnit míru (rozsah) potřebného zajištění na majetku obžalovaného či snad hodnotu tohoto majetku.
19. Velkou část své stížnosti obžalovaný věnoval otázce faktické přiměřenosti zajištěného majetku, a to jak co do jeho druhu, tak i výše. V těchto souvislostech zdůraznil, že zajištění peněžitého trestu podle §344a tr. řádu jeho akcionářským podílem na společnosti KARO Leather, a.s. není přiměřené, neboť tyto cenné papíry představují nejvýznamnější část jeho majetku, prostřednictvím kterého mu byl z podnikatelského hlediska uštědřen citelný zásah.
20. Nicméně i tato námitka obžalovaného byla ze strany vrchního soudu podrobena řádnému přezkumu. V jejím rámci bylo ověřeno, že státní zástupce ve věci majetku obžalovaného provedl důkladné šetření a zjistil, že obžalovaný vlastní majetkový podíl v celé řadě obchodních korporací (byť největší část jeho majetku tvoří právě podíl na společnosti KARO Leather, a.s., k níž obžalovaný vlastní celkově 600.600 kusů akcií). Avšak stran zajištění peněžitého trestu mu bylo zajištěno majetkové právo inkorporované toliko do 150.000 kusů těchto akcií. Navíc rozhodnutí o zajištění podle §344a tr. řádu pro účely peněžitého trestu představuje pouze dočasné omezení majetkových práv obžalovaného, nikoli jejich odnětí. Podobně jako vrchní soud, hodnotí i Nejvyšší soud zajištění majetkových práv vůči společnosti KARO Leather, a.s. s ohledem na sledovaný účel jako nejméně zatěžující, neboť se jedná toliko o čtvrtinu podílu osoby obžalovaného, v důsledku čehož nejsou jeho společenstevní práva nikterak zásadně dotčena a stěžovatel je může i nadále volně vykonávat (např. účastí na hlasování na valné hromadě je s to ovlivňovat další směřování společnosti).
21. Podobně výrok vrchního soudu ohledně údajného nepoměru hodnoty zajištěných akcií a uloženého peněžitého trestu ve vztahu k volatilitě akciových trhů je zcela oprávněný. Přestože doposud byla, podle tvrzení stěžovatele, volatilita u předmětných akcií kladná, nelze do budoucna odhadnout (tím méně vyloučit) případné změny v jejich tržní hodnotě a následný propad jejich ceny. Za takové situace nelze relevantně namítat otázku přiměřenosti zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva osoby stěžovatele vlastnit majetek, a to ani s možností změny zajištění s ohledem na podíl obžalovaného v jiných společnostech (např. Lázně Velká Roudka s.r.o., kterou stěžovatel následně v doplňku svého podání odmítl, neboť jak sám uvedl, v dané fázi řízení mu jde výhradně o zrušení nebo zásadní omezení předmětného zajištění).
22. Pokud tedy Vrchní soud v Praze v rámci odůvodnění napadeného usnesení dospěl s ohledem na aktuální stadium vedeného trestního řízení k závěru o nutnosti dalšího trvání zajištění cenných papírů vlastněných osobou obžalovaného, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Stejně tak nelze ničeho vytknout ani vrchním soudem učiněnému odmítnutí další doprovodné námitky stěžovatele stran případné zaujatosti státního zástupce, která již byla městským soudem řádně přezkoumána (a to v rámci stížnosti obžalovaného podané proti usnesení státního zástupce o zajištění předmětného majetku obžalovaného) a jako taková byla vyhodnocena zcela neopodstatněnou.
23. Ze všech výše uvedených důvodů tak byla stížnost obžalovaného J. H. podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 5 To 46/2023-6195, v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu