ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1325.2023.1
6
5
sp. zn. 20 Cdo 1325/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská č. 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, proti povinné COMOR spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10, Chudenická č. 1059/30, identifikační číslo osoby 64612210, zastoupené Mgr. Kristínou Tisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října č. 1011/3, pro 578 420,02 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 03459/21, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2023, sp. zn. 14 Co 429/2022, 14 Co 430/2022, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2023, sp. zn. 14 Co 429/2022, 14 Co 430/2022, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. ledna 2023, sp. zn. 14 Co 429/2022, 14 Co 430/2022, k odvolání povinné potvrdil dvě usnesení vydaná soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 18. srpna 2022, č. j. 203 Ex 03459/21-65, a č. j. 203 Ex 03459/21-66. Šlo o usnesení, v nichž soudní exekutor určil výsledné ceny několika pozemků v obci Špindlerův Mlýn za účelem jejich prodeje v exekuční dražbě. Povinná ve svém odvolání proti těmto usnesením zpochybňovala správnost a odůvodněnost závěrů znaleckých posudků, na jejichž základě byla stanovena výsledná cena nemovitostí. Konkrétně namítala, že znalcem porovnávané vzorky nemovitých věcí nejsou stejného, případně obdobného, charakteru jako oceňované pozemky, a dále že všechny oceňované pozemky spolu tvoří funkční celek, přičemž jeden z pozemků je dle platného územního plánu evidovaný jako pozemek určený pro výstavbu rekreačního objektu, což znalecký posudek vůbec nereflektoval. Povinná proto navrhovala vypracování nového znaleckého posudku, který by správně určil cenu všech nemovitých věcí jakožto jednoho funkčního celku.
Odvolací soud si k námitkám povinné vyžádal vysvětlení od obou znalců, kteří posudky vypracovali, a následně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že oba posudky byly vypracovány v souladu se zákonem č. 151/1997 Sb. a mají všechny stanovené náležitosti. Odvolacímu soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumat správnost odborných závěrů vypracovaných znaleckých posudků, soud může hodnotit toliko přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. V tomto směru znalecké posudky podle odvolacího soudu všechny náležitosti splňují. Odvolací soud akceptoval dodatečná vysvětlení obou znalců ke konkrétním námitkám povinné a uzavřel, že o závěrech znaleckých posudků nemá pochybnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž formulovala následující právní otázky, na jejichž řešení podle ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018:
1) Lze vadu v podobě nepřezkoumatelného usnesení soudního exekutora o ceně, které má podklad v nepřezkoumatelně nebo zjevně chybně vypracovaném znaleckém posudku ustanoveného znalce, zhojit dodatečně vypracovaným písemným vyjádřením ustanoveného znalce?
2) Může soud rozhodnout, aniž by vyslechl znalce v situaci, kdy povinný vznáší proti závěrům znalce uvedeným ve znaleckém posudku podstatné a zdůvodněné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné?
Dovolatelka uvedla, že pro výslednou cenu nemovitostí je významná zejména skutečnost, že jeden z oceňovaných pozemků, které spolu dohromady tvoří funkční celek, je zastavitelný, což znalecký posudek nijak nezohlednil. Znalec postupoval v rozporu se zákonem, když vybral k porovnání pozemky, které nejsou podle územního plánu určeny k zástavbě. Soudní exekutor ani odvolací soud znalce nevyslechli, nezadali doplnění znaleckého posudku, ale pouze vyzvali znalce k dodatečnému písemnému vyjádření, se kterým povinná vůbec nebyla seznámena a o jehož existenci se dozvěděla až z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Znalec v doplňujícím vyjádření připustil, že je daný pozemek dle územního plánu zastavitelný, avšak podle jeho názoru není reálná jiná využitelnost tohoto pozemku než zemědělská či přírodní. Toto tvrzení však není podle povinné relevantně zdůvodněno. Přestože dovolatelka pokládá dodatečné vysvětlení znalce za nepřesvědčivé a odporující skutečnostem uvedeným v samotném znaleckém posudku při popisu předmětu ocenění, odvolací soud se s tímto dodatečným vysvětlením spokojil a jeho závěry bez dalšího převzal do odůvodnění svého rozhodnutí. Povinná proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinná dále navrhla odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky nutnosti výslechu znalce v situaci, kdy povinný vznáší proti závěrům znalce uvedeným ve znaleckém posudku podstatné a zdůvodněné výhrady, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §336 odst. 1 o. s. ř. po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud ustanoví znalce, kterému uloží, aby ocenil nemovitou věc a její příslušenství cenou obvyklou.
Podle ustanovení §336a odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání provedeného podle §336 určí soud výslednou cenu nemovité věci a jejího příslušenství, kterého se výkon týká.
Podle ustanovení §336e odst. 1 o. s. ř. soud stanoví nejnižší podání ve výši dvou třetin výsledné ceny.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 666/2018, uveřejněném pod číslem 73/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, konstatoval, že smyslem relativně samostatné fáze řízení o určení výsledné ceny nemovité věci není zjištění takové ceny nemovité věci, za kterou bude prodána, ale „pouze“ stanovení podkladů pro určení nejnižšího podání, přičemž až samotný výsledek dražby může odpovědět na otázku, jakou má nemovitá věc hodnotu, za niž může být obecně prodána. Pokud je tedy tržní cena nemovité věci vyšší, pak se tato skutečnost projeví při samotné dražbě. Z uvedeného však nelze dovozovat, že určení výsledné ceny není důležité nebo že výslednou cenu lze určit libovolně. Takový závěr by popíral smysl zákonného požadavku na znalecké ocenění nemovité věci. Obdobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 258/2019, zdůraznil, že stanovení ceny pro nejnižší podání na základě znaleckého posudku není pouhou bezvýznamnou formální záležitostí, protože od ustavení výsledné ceny se odvíjí stanovení výše nejnižšího podání, za kterou lze věc vydražit při prvním dražebním jednání, případně i stanovit nejnižší podání v opakovaných dražbách (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023, sp. zn. 20 Cdo 179/2023).
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 24. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 1219/2017, uzavřel, že při hodnocení znaleckého posudku, tedy i znaleckého posudku při oceňování nemovitých věcí (§336 odst. 1 o. s. ř., §69 e. ř.), obecně platí, že soud musí mimo jiné zkoumat, zda znalec splnil úkol, který mu byl vymezen. Zjistí-li soud, že znalec tento úkol nesplnil vůbec nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. například usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. prosince 1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2014 sp. zn. 21 Cdo 73/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015 sp. zn. 26 Cdo 2965/2015).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že soud znalce zpravidla vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl (o takový případ v nyní souzené věci nejde), a pouze v odůvodněných případech. O odůvodněný případ, v němž se soud místo výslechu znalce může spokojit s písemným znaleckým posudkem, jde, nemá-li pochybnosti o tom, že posudek má všechny „formální náležitosti“, tedy že závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a že jsou podloženy obsahem nálezu, že znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, že přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a že jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení (jejich zástupci) a souhlasí-li účastníci řízení (jejich zástupci) s upuštěním od výslechu znalce, popř. nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat (důvodně předpokládat), že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků (jejich zástupců); i kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti uváděné účastníky řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, uveřejněné pod č. 50/2011 časopisu Soudní judikatura, z 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019, z 6. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, z 22. února 2022, sp. zn. 26 Cdo 3385/2021, nebo z 20. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 1921/2020, přičemž poslední uvedené rozhodnutí se rovněž týkalo ocenění nemovitých věcí v exekučním řízení). Podobně Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018, vyslovil, že v případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019, jakož i judikaturu tam označenou, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15).
Podle shora popsaných závěrů však odvolací soud nepostupoval, neboť, aniž by zjistil stanoviska účastníků řízení (písemnou příp. ústní formou při nařízeném jednání), nepřistoupil k výslechu znalců za situace, kdy povinná již v odvolání vznášela proti závěrům znaleckých posudků zcela konkrétní námitky, a namísto toho se spokojil s dodatečně vypracovanými písemnými vyjádřeními obou znalců, s jejichž existencí nadto povinnou seznámil teprve v odůvodnění svého rozhodnutí. Právní posouzení odvolacího soudu je z tohoto důvodu neúplné, a tudíž i nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. e. ř.).
Dovolatelka dále navrhla odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci), aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatelky na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu