ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1371.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 1371/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a. s. , se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, proti povinnému L. D. pro 73 422,26 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, pod sp. zn. 139 EX 08463/22, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2023, č. j. 40 Co 478/2022-24, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora specifikované věci soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský úřad Šumperk (dále „exekutor“), usnesením ze dne 1. 11. 2022, č. j. 139 EX 08463/22-013, zastavil exekuční řízení (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a exekuce (výroky II. a III.) a oprávněné vrátil zálohu ve výši 500 Kč (výrok IV.). Konstatoval k návrhu povinného, že pro totožný exekuční titul, tj. elektronický platební rozkaz Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 2. 2016, č. j. EPR 16519/2016-8 (dále „exekuční titul“), „byla již exekuční řízení vedena“, takže posuzované řízení musí být pro překážku věci rozhodnuté, představující neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, zastaveno podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Rozhodnutím, jež založilo uvedenou procesní překážku, je pravomocné usnesení exekutora ze dne 13. 4. 2022, č. j. 139 EX 31103/21-011.
2/ K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 40 Co 478/2022-24, usnesení exekutora potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Upřesnil, že rozhodnutím, jež zakládá překážku rem iudicatam , je výše označené usnesení, jímž exekutor exekuční návrh oprávněné zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, resp. exekuce, a které nabylo právní moci dne 8. 6. 2022.
3/ Odvolací soud citoval §159a odst. 4, §167 odst. 2 a §104 odst. 1 větu první o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), a poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména na usnesení ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1448/2008, a usnesení ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017) se zdůrazněním judikovaného závěru, podle něhož byla-li předchozí exekuce zastavena (nebo exekuční návrh zamítnut) pro existenci některého z obecných důvodů, kvůli nimž nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen (§268 odst. 1 písm. a/, b/, g/ a h/ o. s. ř.), vytváří pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu nebo o zastavení předchozí exekuce překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 a §254 odst. 1 o. s. ř., není-li přitom podstatné, zda v dřívější exekuci rozhodl o zastavení exekuce soud či exekutor. V posuzované věci oprávněná uplatnila v pořadí další exekuční návrh podle stejného exekučního titulu za účelem vymožení téže pohledávky, aniž by návrh oprávněné ze dne 2. 9. 2022 obsahoval odlišné skutečnosti, „než které tu byly v době předchozího exekučního řízení, v němž byl exekuční návrh oprávněné ze dne 31. 12. 2021 z věcných důvodů pravomocně zamítnut“. K uvedené procesní překážce musí být přihlédnuto kdykoli v průběhu řízení, takže exekutor rozhodl správně.
4/ Odvolací soud zároveň souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že postupu oprávněné, která ve snaze vyhnout se důsledkům případného zastavení dlouhodobě (od roku 2016) neúspěšné exekuce zneužila procesní úpravu (krátce před nabytím účinnosti zákona č. 286/2021 Sb., který změnil postup při vymáhání některých pohledávek, a to i pro exekuční řízení zahájená před 1. 1. 2022, navrhla zastavení exekuce a vzápětí podala nový návrh proti témuž povinnému podle téhož exekučního titulu a pro vymožení totožné pohledávky), nelze poskytnout právní ochranu.
5/ Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že dotčené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, jsou-li rozhodnými otázkami:
a/ za jakých podmínek se v exekučním řízení pro peněžité plnění uplatní překážka věci pravomocně rozhodnuté a zda může existence této překážky „založit usnesení o zastavení exekučního řízení, pokud nedošlo k vydání exekučního příkazu, a tedy k zahájení exekuce jako takové“ , a
b/ zda exekuční soud, jemuž byl předložen návrh na pověření soudního exekutora, může přezkoumávat i jiné než formální náležitosti návrhu, zejména „zda se mu postup oprávněného jeví jako správný s ohledem na dříve vedená exekuční řízení“ .
6/ V podrobnostech dovolatelka uvedla, že sama v předchozích exekučních řízeních navrhla zastavení exekuce (k tomu zmínila sp. zn. 139 EX 12734/16), takže v takovém případě nemá rozhodnutí o zastavení exekuce meritorní povahu a nebrání tomu, aby exekuce byla vedena znovu. Exekučnímu soudu nenáleží zabývat se při posuzování žádosti exekutora o pověření k provedení exekuce tím, zda je postup oprávněné správný či nikoli, resp. zda je vedení exekuce v souladu s dobrými mravy. Zdůraznila dále, že v rámci exekučního řízení se překážka věci pravomocně rozhodnuté posuzuje odlišně od řízení nalézacího a nastane až vydáním exekučního příkazu, jak dovodil ve své konstantní judikatuře Nejvyšší soud (např. v usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, usnesení ze dne 14. října 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1825/2003, usnesení ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1448/2008, nebo usnesení ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018). Překážka věci pravomocně rozhodnuté není rovněž dána v případě, že předchozí exekuční návrh byl zamítnut či řízení zastaveno pro formální vady, nikoli pro existenci některého z obecných důvodů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017). V posuzované věci však původní exekuční návrh byl zamítán z důvodu domnělé nesprávnosti postupu oprávněné, tedy z důvodu, který „ani nemá oporu v platné právní úpravě“. Dovolatelka popřela, že by její postup byl motivován snahou obcházet zákon či zneužít právo, typicky podáním tzv. šikanózního návrhu. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a současně i usnesení exekutora zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8/ Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi jednoznačně vysvětlil, že byla-li předchozí exekuce zastavena nebo exekuční návrh zamítnut pro existenci některého z obecných důvodů, pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen ( s odkazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. b/, g/ a h/ o. s. ř.), vytváří pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu nebo o zastavení předchozí exekuce překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 a §254 odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, publikované pod číslem 47/2019 Sb. rozh. obč. - dále „R 47/2019“, srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2023, sp. zn. 20 Cdo 571/2023).
9/ Pro posuzovanou věc je tudíž podstatné, že exekutor v předcházející exekuci vedené mezi týmiž účastníky podle totožného exekučního titulu a pro stejné plnění (jako je tomu v nyní pro překážku rem iudicatam zastavené exekuci) k pokynu nadřízeného exekučního soudu vydal dne 13. 4. 2022, č. j. 139 EX 31103/21-011, pravomocné usnesení, jímž zamítl exekuční návrh oprávněné nikoli z procesního, ale z „věcného“ důvodu. Tím se stala skutečnost, že oprávněná podáním dalšího návrhu (či dalších návrhů) obchází zákon v oblasti „zastavování dlouhodobě bezvýsledných exekucí“, což je obecný důvod nepřípustnosti vedení exekuce pro rozpor s dobrými mravy (ve fázi zastavení exekuce podřaditelný důvodu podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
10/ Uvedený obecný důvod k zamítnutí exekučního návrhu nelze při řešení dovoláním otevřených otázek (spjatých s překážkou věci pravomocně rozhodnuté) přezkoumávat; lze jej toliko konstatovat, neboť v opačném případě by soud v rozporu s procesním předpisem revidoval pravomocné rozhodnutí (zde shora specifikované usnesení exekutora) z předcházejícího a tímto rozhodnutím skončeného exekučního řízení. Jinými slovy vyjádřeno, exekuční soud je oprávněn a současně povinen při řešení otázky překážky věci pravomocně rozhodnuté zjišťovat, jaký byl důvod skončení předchozího exekučního řízení, není však oprávněn zabývat se opodstatněností takového důvodu.
11/ Za vylíčené situace je tak zcela zřejmé, že se odvolací soud v napadeném usnesení při řešení obou ohlášených a spolu souvisejících otázek (viz shora) nemohl od konstantní judikatury odchýlit, v důsledku čehož dovolatelkou zvolená přípustnost dovolání neobstojí (oprávněnou označená rozhodnutí dovolacího soudu nejsou ve svých závěrech rozporná, naopak na sebe navazují, případně se doplňují, a jejich závěry byly koncentrovány právě v R 47/2019).
12/ Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z procesního neúspěchu dovolatelky a ze zjištění, že povinnému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly (§243c odst. 3 věta první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu