ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1737.2023.3
sp. zn. 20 Cdo 1737/2023-979
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Lyncis Beta, s. r. o ., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 1349/2, identifikační číslo osoby 02044439, zastoupené Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého č. 592/49, proti povinným 1) S. L. , narozenému XY, bytem XY, a 2) D. L. , narozené XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem v Havířově, Ostravská č. 586/4, pro 1 300 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 EXE 6350/2013, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. února 2023, č. j. 40 Co 439/2022-934, takto:
Dovolání povinných se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. června 2022, č. j. 51 EXE 6350/2013-816, doplněným usnesením téhož soudu ze dne 6. září 2022, č. j. 51 EXE 6350/2013-840, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že exekučním titulem je vykonatelný notářský zápis ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. NZ 472/2012, N 536/2012, sepsaný JUDr. Vlastou Audyovou, notářkou se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 367/5, podle něhož P. B. (původní věřitel) půjčil povinným jako solidárním dlužníkům částku 1 300 000 Kč, přičemž oba povinní zde přijetí této částky potvrdili. V notářském zápisu je podrobně rozepsáno postupné přebírání půjčky povinnými. Dále zde oba povinní dluh ve výši 1 300 000 Kč vůči původnímu věřiteli uznali a zavázali se peníze vrátit původnímu věřiteli do 1. února 2013. Pro případ nesplnění dluhu byla sjednána smluvní pokuta. V části B notářského zápisu jeho účastníci uzavřeli dohodu o jeho přímé vykonatelnosti. Povinní navrhli zastavení exekuce z důvodu, že podle jejich tvrzení byl notářský zápis sepsán pod nátlakem a dále že mělo jít pouze o fiktivní úkon sloužící k ochraně jejich majetku před dalšími případnými věřiteli. Peníze byly podle povinných půjčeny pouze fiktivně, nikdy je neobdrželi a původní věřitel je podle jejich dohody ani neměl vymáhat. V průběhu řízení povinní změnili svá skutková tvrzení, když uvedli, že původní věřitel peníze povinnému 1) skutečně půjčil, a to v pěti případech během roku 2012. Podle povinných však nešlo o jednu (celkovou) smlouvu o půjčce, ale o pět dílčích smluv o půjčce, které tak nebyly předmětem uvedeného notářského zápisu, tyto dluhy proto nejsou vykonatelné a jsou již promlčeny. Soud po velmi rozsáhlém dokazování dospěl k následujícím závěrům: Povinní nejednali pod nátlakem, a nejednalo se tak o neplatný právní úkon (právní jednání). Povinný 1) přijal v pěti částkách před sepisem notářského zápisu celkem 1 300 000 Kč. Předání hotovosti v této výši bylo součástí smlouvy o půjčce sjednané v uvedeném v notářském zápisu, v němž jsou uvedeny přesné částky i přesná data postupného přebírání půjčky účastníky. Splatnost půjčky byla stanovena ve vztahu k celé částce 1 300 000 Kč, nikoliv ve vztahu k dílčím částkám. Mezi předáváním peněz a sepisem notářského zápisu existuje časová souvislost. Existenci jediné půjčky potvrdili sami povinní v dalším notářském zápisu, jímž bylo zřízeno zástavní právo na nemovitostech k zajištění předmětné této pohledávky, a dále i v návrhu na povolení oddlužení. Soud proto uzavřel, že dluh povinných je v notářském zápise, který je zde exekučním titulem, popsán dostatečně určitým způsobem jako zápis o konkrétního právního jednání, o jediné půjčce, k níž skutečně došlo v celkové výši 1 300 000 Kč, a kterou lze s ohledem na svolení k přímé vykonatelnosti notářského zápisu exekučně realizovat.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. února 2023, č. j. 40 Co 439/2022-934, k odvolání povinných potvrdil usnesení soudu prvního stupně v rozsahu, kterým byl zamítnut návrh povinných na zastavení exekuce co do vymáhané pohledávky 1 300 000 Kč, (první výrok), a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení v rozsahu vymáhaní pohledávky představující smluvní pokutu (druhý výrok). Co se týče prvního výroku, odvolací soud po provedeném dílčím dokazování zamítl návrh povinných na další provádění důkazů z důvodu jejich nadbytečnosti, neboť tvrzení povinných, k jejichž ověření byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním průběhu řízení bez důvodných pochybnosti ověřena nebo vyvrácena. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že dluh vznikl oběma oprávněným za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. prosince 2013, (dále též jen „obč. zák.“), a proto je třeba na věc aplikovat dosavadní právní úpravu. Podle odvolacího soudu je zcela nepochybné, že notářský zápis obsahuje hmotněprávní nárok původního věřitele na částku 1 300 000 Kč a je způsobilým exekučním titulem, když obsahuje smlouvu o půjčce, uznání závazku oběma povinnými jako solidárními dlužníky i vyslovení souhlasu s přímou vykonatelností, a byla-li zároveň prokázána existence do něho vtěleného závazku. Podle závěru odvolacího soudu tak k naplnění úhrnného reálného kontraktu došlo a jednotlivé částky, jež činí v úhrnu 1 300 000 Kč, byly povinným skutečně předány. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezjistil žádnou vadu právního úkonu, která by činila uvedenou smlouvu neplatnou pro nedostatek některé z náležitostí právního úkonu předvídaných ustanovením §35 a násl. obč. zák. Soud prvního stupně tak podle odvolacího soudu postupoval správně, když návrh povinných na zastavení exekuce v rozsahu vymáhání částky 1 300 000 Kč zamítl.
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku napadli povinní dovoláním, v němž formulovali následujících 7 právních otázek, na jejichž řešení podle dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí:
1) Zda v daném případě v rozporu s ustanoveními §120 odst. 1 o. s. ř., §132 o. s. ř., §157 odst. 2 o. s. ř. a §254 odst. 6 o. s. ř. odvolací soud opomněl provést nové důkazy navrhované povinnými v jejich odvolání bez řádného odůvodnění tohoto postupu, tj. bez vyložení konkrétních důvodů pro které navržené důkazy neprovedl, a jednalo by se tedy o projev libovůle odvolacího soudu, když takto navržené důkazy by měly rozhodující vliv na rozhodnutí ve věci. Podle dovolatelů se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
2) Zda je v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. upravujícím pravidlo volného hodnocení důkazů, když odvolací soud, přejímajíc závěry soudu prvního stupně, vyhodnotil svědky J. D. a M. K. jako nevěrohodné s odkazem na jejich pravomocné odsouzení za trestnou činnost s projednávanou věcí nesouvisející. Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
3) Zda v otázce platnosti uznání dluhu jako právního jednání upraveného v čl. II notářského zápisu postupoval odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, správně, když uznání dluhu posoudil jako platné právní jednání, přestože uznání dluhu neobsahuje obligatorní obsahovanou náležitost, a to příslib zaplacení dluhu. Podle dovolatelů se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4) Zda v otázce interpretace právních účinků pěti právních jednáních, resp. právních vztahů, uskutečněných v roce 2012 před sepisem notářského zápisu mezi P. B. a povinným L., spočívajících zejména podle tvrzení P. B. (původní věřitel) v postupném poskytnutí jednotlivých půjček na základě jednotlivých žádostí povinného L. ve výších 250 000 Kč, 250 000 Kč, 250 000 Kč, 250 000 Kč a 300 000 Kč, postupoval odvolací soud, potažmo soud prvního stupně správně, když tato dílčí právní jednání vyložil jako součást smlouvy o půjčce obsažené v notářském zápise NZ 472/2012 nebo zálohy, přestože mezi P. B. a povinným L. došlo k účinnému přijetí návrhu na poskytnutí dílčích půjček a odevzdání předmětu dílčích půjček dlužníkovi. Podle dovolatelů se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
5) Zda lze platně (se všemi účinky s tím spojenými) podle ustanovení §558 obč. zák., uznat dluh, který v době učinění uznání dluhu dlužníkem neexistoval. Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
6) Zda lze platně sjednat dlužnickou pluralitu (nikoliv pasivní solidaritu), v případě kdy původně byly v několika případech (v dané věci v pěti) předány P. B. (původní věřitelem) povinnému L. peníze za účelem poskytnutí několika půjček povinnému L., a to následným uzavřením samostatné smlouvy o půjčce, ve které se povinní L. zavázali společně a nerozdílně vrátit původnímu věřiteli půjčku - peníze předané pouze povinnému L., aniž by obsahem smlouvy o půjčce byla výslovně upravena dohoda o tom, že k původně vzniklým právním vztahům z dílčích půjček se v pozici dlužníka vedle povinného L. připojuje (přistupuje) povinná L. Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
7) Zda lze k již předaným penězům (plnění) mezi věřitelem a dlužníkem, které již jsou základem pro existující dílčí půjčky, tedy mají již svůj právní osud, sjednat novou (všezahrnující - komplexní) půjčku, aniž by byla v komplexní půjčce ujednána novace kumulativní (konsolidace pěti půjček) a k jejímu uzavření by nebylo možné dojít ani výkladem obsahu komplexní půjčky. Podle dovolatelů jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
Dovolatelé nesouhlasí s tím, jak odvolací soudu uvedené otázky vyřešil, a proto navrhují, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Co se týče první dovolací otázky, podle ustálené (a v dovolání citované) judikatury není soud vázán důkazními návrhy účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy, ale je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Povinností soudu je vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). V nyní řešené věci se však o opomenutý důkaz nejedná, neboť odvolací soud vysvětlil, že návrh povinných na provedení označených důkazů k prokázání věrohodnosti svědků, k vyvrácení verze prosazované oprávněnou a k prokázání majetkových poměrů P. B. a rodiny povinných zamítl jako nadbytečný, neboť tvrzení povinných, k jejichž ověření nebo vyvrácení byly označené důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Nejvyšší soud považuje dané odůvodnění v kontextu velmi rozsáhlého dokazování provedeného soudem prvního stupně za dostačující. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu není rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není v tomto bodě přípustné.
Ke druhé dovolací otázce Nejvyšší soud uvádí, že hodnocení důkazů nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně v něm zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto Nejvyšší soud podotýká, že formulace této dovolací otázky je zavádějící, neboť soudy obou stupňů nevyhodnotily dané svědky jako nevěrohodné pouze s odkazem na jejich pravomocné odsouzení za nesouvisející trestnou činnost, jak uvádí dovolatelé, ale k danému závěru dospěly v kontextu s ostatními důkazními prostředky. Tato dovolací námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Ohledně třetí dovolací otázky dovolatelé uvádí, že uznání dluhu učiněné v notářském zápisu je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, neboť v něm není jednoznačně vyjádřen příslib zaplacení dluhu, k čemuž dovolatelé citují znění čl. II. notářského zápisu. Závěry soudů obou stupňů jsou proto podle dovolatelů v tomto ohledu rozporné s ustálenou judikaturou. Navzdory tomuto tvrzení dovolatelů soud prvního stupně z exekučního titulu zjistil, že „povinní se zavázali dluh věřiteli P. B. vrátit do 1. února 2013 na účet v notářském zápise uvedený.“ Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí toliko ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce jako hmotněprávní úkon i uznání závazku (dluhu) ze dne 3. prosince 2012 splňují nezbytné náležitosti ve smyslu §657 a §558 obč. zák. a že jde o platný právní úkon. Blíže se odvolací soud nyní tvrzenou absencí příslibu zaplacení dluhu nezabýval, neboť povinní tuto konkrétní námitku patrně poprvé nepřípustně vznesli až v dovolacím řízení. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost dodává, že ani toto tvrzení dovolatelů není pravdivé, neboť, jak správně zjistil soud prvního stupně, příslib zaplacení dluhu je zcela jednoznačně vyjádřen hned v odstavci následujícím za dovolateli citovanou pasáží notářského zápisu, a to slovy: „Solidární dlužníci se po dohodě s věřitelem zavazují zaplatit svůj dluh-finanční částku ve výši 1 300 000 Kč, slovy jeden milion tři sta tisíc korun českých, nejpozději ke dni 1. února 2013,…“ Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto v tomto ohledu není rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání není v tomto bodě přípustné.
Ke čtvrté dovolací otázce dovolatelé citují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1517/2008: „…pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (zastupitelných) k volnému nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka.“ Podle dovolatelů je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s uvedeným závěrem. Ve skutečnosti se však odvolací soud od citované judikatury nijak neodchýlil, když s odkazem na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že pokud právní předchůdce oprávněného předal povinnému v pěti částkách celkem 1 300 000 Kč v hotovosti před sepisem notářského zápisu, neodporuje takové jednání zákonu, reálná forma smlouvy o půjčce byla naplněna a lze souhlasit s argumentací oprávněné, že na postup při předávání jednotlivých částek je možno aplikovat ustanovení §498 obč. zák. upravující poskytnutí zálohy před uzavřením smlouvy. Nevyplývá-li podle dovolatelů z tvrzení samotného původního věřitele poskytnutí jedné (celkové) půjčky (k čemuž dospěly soudy obou stupňů), ale poskytnutí pěti samostatných půjček, zakládají tím kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů, a opět tak pomíjí, že v režimu dovolacího řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (viz již shora citovaná judikatura). Ani tato dovolací námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Ohledně páté dovolací otázky podle dovolatelů není možné platně uznat dluh z půjčky, která nikdy nebyla poskytnuta (neexistující dluh). Touto námitkou však dovolatelé zakládají kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňují správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzují odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil, a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, totiž předmětná půjčka poskytnuta byla. Ani tato dovolací námitka tak nezakládá přípustnost dovolání.
Co se týče šesté a sedmé dovolací otázky, dovolatelé ve své argumentaci vycházejí z toho, že mezi původním věřitelem a povinným 1) došlo k uzavření pěti dílčích půjček, které následně měly být transformovány do jedné celkové půjčky sjednané v notářském zápisu, což je však v rozporu se závěry učiněnými odvolacím soudem (i soudem prvního stupně). Ani na řešení těchto otázek tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a tyto dovolací otázky nezakládají přípustnost dovolání.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu