ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.1775.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 1775/2023-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, proti povinným 1) J. Š. a 2) J. Š. adresou pro doručování ve Věznici Pardubice, zastoupenému Mgr. Lukášem Kubcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Klicperova 1266/1, pro 1 234 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 EXE 2340/2017, o dovolání povinného 2) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2022, č. j. 20 Co 214/2022-41, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ V záhlaví označené věci Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“ nebo „krajský soud“) k odvolání povinného 2) usnesením ze dne 30. 9. 2022, č. j. 20 Co 214/2022-41, potvrdil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) ze dne 29. 8. 2022, č. j. 31 EXE 2340/2017-36, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného 2) na zastavení exekuce vedené ode dne 30. 11. 2017 pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Janou Jarkovou, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 207 EX 2925/17 podle rozsudku krajského soudu ze dne 13. 11. 2008, č. j. 3 T 4/2007-2895.
2/ Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud nespatřoval důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť povinný 2) dosahuje při práci ve výkonu trestu odnětí svobody příjmu umožňujícího provádění exekučních srážek ze mzdy, není-li rozhodné, „zda pro tuto či jiné exekuce“. Částečné zastavení exekuce podle §290 odst. 1 o. s. ř. by bylo možné jen v případě dosahování natolik nízké mzdy povinného, že by z ní nešlo provádět srážky déle než jeden rok „vůbec, pro jakoukoli exekuci“. O uvedenou situaci se v posuzované věci nejedná.
3/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný 2) dovoláním, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a která má být dle názoru povinného 2) dovolacím soudem posouzena jinak“. Odvolací soud konkrétně „nesprávně posoudil otázku částečného zastavení exekuce srážkami ze mzdy dle ustanovení §290 odst. 1 o. s. ř., pokud povinný nepobírá mzdu alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky pro vymáhanou pohledávku prováděny“. Tato otázka je podle názoru dovolatele rozhodována dovolacím soudem rozdílně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3102/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 698/2014, a má být „dovolacím soudem posouzena jinak“. Zároveň bylo odvolací řízení zatíženo vadou, protože odvolací soud „aplikoval nesprávné znění právního předpisu“ (ustanovení §290 odst. 1 o. s. ř. bylo s účinností od 1. 1. 2022 změněno).
4/ Dovolatel doplnil, že se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a soustavně po dobu tří let nepobírá mzdu v takové výši, aby z ní mohly být prováděny srážky na předmětnou exekuci. Soudy nepřihlédly k tomu, že ze mzdy dovolatele „je sráženo na exekuce jiné“, jestliže ustanovení §290 odst. 1 o. s. ř. „o spojitosti s dalšími exekucemi (…) nikde nehovoří“.
5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného 2) podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
6/ Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že zákonná kritéria přípustnosti dovolání obsažená v §237 o. s. ř. se z povahy věci navzájem vylučují, není-li ani z celého textu dovolání zcela zřejmé, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (srov. např. opět R 4/2014 Sb., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Není totiž přípustné, aby dovolací soud do obsahu dovolání „aktivně“ vstupoval vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či obsah dovolání jakkoli domýšlel, neboť by tímto postupem porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
7/ Z obsahu dovolání povinného 2) je zřejmé, že dovolatel shora citovanou judikaturu dovolacího soudu nerespektoval. Formuloval dvě hlediska přípustnosti dovolání (právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a současně má být dovolacím soudem „posouzena jinak“), aniž v případě druhého kritéria dodržel dikci zákona, především aniž by upřesnil, v jakém rozhodnutí a jakým způsobem Nejvyšší soud rozhodnou právní otázku vyřešil a proč by měl dosavadní judikaturu překonávat. S tím souvisí dovoláním nedostatečné (vágní) vymezení samotné otázky procesní práva, jelikož „částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy dle ustanovení §290 odst. 1 o. s. ř., pokud povinný nepobírá mzdu alespoň v takové výši, aby z ní mohly být srážky pro vymáhanou pohledávku prováděny“ představuje toliko parafrázi zákonného znění (tj. vylíčení předpokladu pro zastavení exekuce podle §290 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před i po 1. 1. 2022). Mířil-li svou argumentací dovolatel na situaci, kdy jeho současný příjem ve výkonu trestu odnětí svobody umožňuje provádění srážek ve prospěch jiné (jiných) exekuce (exekucí) s lepším pořadím, pak Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3102/2012, uzavřel, že pobírá-li povinný mzdu v postižitelné výši, není důvodem pro zastavení exekuce podle §290 odst. 1 o. s. ř. okolnost, že z jeho mzdy jsou již prováděny srážky k vydobytí jiných pohledávek postupem podle §280 odst. 1 o. s. ř. (srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 1578/2019). Nenabízí se přitom žádný důvod, proč by dovolací soud měl uvedenou rozhodovací praxi opustit, platí-li obecně, že přirozeným vyústěním exekuce je její provedení, nikoli zastavení bez plného uspokojení oprávněného, čemuž odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019).
8/ Dovolatelem ohlášená vada řízení při postupu odvolacího soudu (tvrzení o přehlédnutí novelizace §290 odst. 1 o. s. ř.) není sama o sobě způsobilá přípustnost dovolání založit a dovolatel ostatně se zmíněnou námitkou nespojil žádnou rozhodnou právní otázku, takže Nejvyšší soud k ní nemůže přihlédnout, byť by označená vada měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
9/ Pro úplnost zbývá uvést, že mezi usneseními Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3102/2012, ze dne 26. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 698/2014, není žádný rozpor, jak se dovolatel mylně a bez bližší specifikace domnívá (naopak, poději vydané rozhodnutí z předchozího usnesení vychází a v otázce provádění srážek ze mzdy k vydobytí několika pohledávek na něj odkazuje).
10/ Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinného 2) ve shodě s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu