ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2032.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 2032/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného FEROSTAV, a. s. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, identifikační číslo osoby 63078937, zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, proti povinnému T. M. , zastoupenému Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, pro 211 550 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 134 EX 06348/18, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 18 Co 32/2023-1238, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením k odvolání povinného potvrdil usnesení ze dne 4. 1. 2023, č. j. 134 EX 06348/18-1164, jímž soudní exekutor rozhodl tak, že z rozdělované podstaty ve výši 3 150 000 Kč se po právní moci usnesení uspokojí 1/ pohledávka soudního exekutora na nákladech exekučního řízení ve výši 478 878,71 Kč k hotovému zaplacení a 2/ pohledávka zástavního věřitele O. M. ve výši 2 671 121,29 Kč, z toho k hotovému zaplacení ve výši 571 121,29 Kč. Odvolací soud k rozporované výši pohledávky soudního exekutora na nákladech exekučního řízení uzavřel, že mu nepřísluší měnit pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 11. 2022, č. j. 134 EX 6348/18-1146, ve spojení s potvrzujícím usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 12. 2022, č. j. 20 EXE 1964/2018-66, založeným na čl. 1157 el. sp. soudního exekutora), z něhož výše uspokojované pohledávky vychází, a rozhodnutí o rozvrhu shledal věcně správným.
2. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že nesprávnost napadeného rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky aplikace a výkladu §5 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., exekutorský tarif, a otázky spravedlivé a přiměřené odměny exekutora v případě, kdy byl vydražitel a současně zástavní věřitel v jedné osobě osvobozen od povinnosti doplatit nejvyšší podání ve smyslu §336l odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění provedeném novelou č. 396/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 (podle tohoto ustanovení platí, že vydražitel je osvobozen od povinnosti zaplatit nejvyšší podání nejvýše do výše dvou třetin nejvyššího podání, pokud lze důvodně předpokládat, že v takové výši dojde k uspokojení jeho přihlášené pohledávky v rozvrhu). Dovolatel prosazuje, že odměna soudního exekutora měla být vypočtena ze součtu částek, jež byly skutečně jakožto vymožené vyplaceny, a nikoli též z částky, kterou exekutor nikdy ani nedisponoval s ohledem na osvobození vydražitele od povinnosti doplatit plnou výši nejvyššího podání. Dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2013/21, I. ÚS 2353/21 a III. ÚS 2516/14 trvá na tom, že odměna soudního exekutora v této věci není přiměřená ani spravedlivá a měla by být moderována. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou stupňů a vrátil věc soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
4. Dovolání není přípustné.
5. Povinný přípustnost svého dovolání opírá o řešení otázky aplikace a výkladu §5 odst. 3 exekutorského tarifu v návaznosti na požadavek na spravedlnost a přiměřenost odměny soudního exekutora. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezaloží, neboť uvedenou otázku odvolací soud napadeným rozhodnutím neřešil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013); rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno tím, že soudu při přezkumu rozhodnutí o rozvrhu rozdělované podstaty nepřísluší měnit pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, z něhož rozporovaná výše pohledávky vychází.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
6. Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud však ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti již nezbýval.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu