ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2843.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 2843/2023-894
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné DENVER REALESTATE s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova č. 515/4, identifikační číslo osoby 28129598, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 281/44, proti povinné A. B. F. , za účasti bývalého manžela povinné M. D. F. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská č. 504/8, pro 459 214,80 Kč, o návrhu bývalého manžela povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 15 E 3/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2023, č. j. 26 Co 226/2022-792, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 12. října 2021, č. j. 15 E 3/2015-731, zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením tamního soudu ze dne 17. července 2015, č. j. 15 E 3/2015-20, pro částku ve výši 162 Kč, ve zbytku návrh bývalého manžela povinné na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl, bývalému manželovi povinné uložil povinnost zaplatit oprávněné náhradu nákladů řízení, přičemž oprávněné právo na náhradu nákladů řízení vůči povinné nepřiznal. Soud na základě provedeného dokazování uvedl, že notářský zápis ze dne 9. ledna 2015, sp. zn. N 7/2015, NZ 5/2015 (dále též jen „předmětný notářský zápis“ či „exekuční titul“), sepsaný JUDr. Lenkou Lojdovou, notářkou se sídlem v Písku, byl sepsán podle ustanovení §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „not. řád“), a obsahuje všechny nezbytné náležitosti a jeho vykonatelnosti nebrání ani okolnost, že v něm deklarovaný dluh byl v době sepisu již splatný. Dále soud prvního stupně dovodil, že vymáhaný závazek přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, proto ho považoval za výhradní dluh povinné, i k vymožení takového dluhu však mohly být postiženy věci ve společném jmění manželů ve smyslu ustanovení §262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném ke dni zahájení řízení o výkon rozhodnutí, tj. ke dni 20. únoru 2015. Bývalému manželovi povinné se nepodařilo prokázat, že by vymáhaný dluh již dříve splnil poukázáním finančních prostředků na bankovní účty, soud prvního stupně proto neshledal jeho návrh na zastavení výkonu rozhodnutí důvodným, s výjimkou vymáhaného nároku v rozsahu částky 162 Kč, ohledně kterého výkon rozhodnutí zastavil.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. dubna 2023, č. j. 26 Co 226/2022-792, změnil usnesení soudu prvního stupně mimo části výroku I., kterou byl výkon rozhodnutí zastaven pro částku 162 Kč, tak, že zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. července 2015, č. j. 15 E 3/2015-20, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. prosince 2016, č. j. 15 E 3/2015-62. Odvolací soud dále uložil oprávněné zaplatit bývalému manželovi oprávněné náhradu nákladů odvolacího řízení a České republice – Okresnímu soudu v Břeclavi náhradu nákladů řízení placených státem, přičemž povinné náhradu nákladů výkonu rozhodnutí nepřiznal. Podle odvolacího soudu není nezbytné zabývat se otázkou, zda v daném případě lze výkonem rozhodnutí postihnout předmětné nemovité věci jako součást společného jmění povinné a odvolatele jako manželů či nikoli, protože je na místě zastavit exekuci pro neexistenci předmětného notářského zápisu jako titulu pro výkon rozhodnutí s ohledem na to, že neobsahuje platné uznání vymáhaného dluhu. Předmětný notářský zápis sice obsahoval prohlášení povinné o uznání dluhu, podle odvolacího soudu se však jednalo o záležitost nikoli běžnou a v souladu s ustanovením §714 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je třeba vycházet z toho, že v tom případě se druhý z manželů mohl dovolat neplatnosti takového jednání. Vzhledem k tomu, že bývalý manžel povinné neplatnost právního jednání, představovaného uznáním dluhu v notářském zápise, namítl v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a uvedená námitka se dostala do sféry dispozice oprávněné i povinné, nelze uznání dluhu v notářském zápise považovat za platné. Uznání dluhu je přitom nezbytnou náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti podle ustanovení §71a odst. 2 not. řádu, je-li notářský zápis sepsán o dluhu již splatném, jak je tomu v uvedeném případě. Jelikož uznání dluhu v předmětném notářském zápise nelze považovat za platné, nemůže notářský zápis obstát jako exekuční titul a odvolací soud řízení o výkonu rozhodnutí zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, když „zcela v rozporu s obsahem spisu a v rozporu s provedenými důkazy“ dovodil, že v dané věci se jednalo o nikoli běžnou záležitost, a bylo proto třeba souhlasu obou manželů. Uvedený právní závěr nebyl odůvodněn odkazem na konkrétní důkazy a konkrétní skutečnosti, není zřejmé, z čeho odvolací soud tyto úvahy dovodil, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Dovolatelka poukázala na extrémní nesoulad skutkových zjištění, podle kterých činily roční příjmy manželů v letech 2004 – 2013 nejméně 756 156 USD, přičemž nemovitá věc, na kterou je veden výkon rozhodnutí, byla odhadnuta na částku ve výši 5 000 000 Kč, z čehož dovolatelka dovozuje, že uznání dluhu ve výši 450 000 Kč bylo běžnou záležitostí, a nebyl tak nutný souhlas ze strany bývalého manžela povinné. Vyvodil-li odvolací soud opak, zasáhl do ústavních práv oprávněné na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek dle Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1963, 3 Cz 55/63, a ze dne 22. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, podle kterých se za nikoli běžnou záležitost považuje prodej či zatížení nemovité věci náležející do SJM, v projednávané věci se však o takový případ nejednalo, jelikož uznání dluhu ve výši 450 000 Kč představovalo ani ne 10% z celkové hodnoty nemovité věci náležející do SJM povinné a jejího bývalého manžela. Odvolací soud se tak podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dospěl k závěru, že se v daném případě jednalo o záležitost nikoli běžnou a že jednání spočívající v uznání dluhu je z důvodu absence souhlasu druhého manžela neplatné, navíc v situaci, kdy v řízení bylo prokázáno, že bývalý manžel povinné o úvěru věděl a souhlasil s ním, což projevil ve formě podpisu smlouvy o přistoupení k závazku a podle dovolatelky souhlasil i s uznáním dluhu. Dovolatelka dále uvedla, že odvolací soud již ve věci jednou rozhodoval a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování, ale nakonec na základě odlišných skutečnosti, než které vyjevil původně ve svém zrušovacím rozhodnutí, což dle dovolatelky představuje další porušení jejího práva na spravedlivý proces, jakož i zásah do práva dovolatelky vlastnit majetek při zatížení řízení závažnou procesní vadou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, případně, aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. února 2019 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť předložené právní otázky již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od ustáleného řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci.
Právní úprava rozlišuje jednání v běžných a neběžných záležitostech – v běžných záležitostech může jednat každý z manželů, v neběžných záležitostech musí jednat oba manželé společně (srov. §714 odst. 1 o. z.), a to pod sankcí relativní neplatnosti, jíž je třeba se dovolat (§714 odst. 2, §586 odst. 2 o. z.). I v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byla správa majetku ve společném jmění založena (§145 odst. 2) na východiscích, podle nichž obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů mohl vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů; jinak byl právní úkon (relativně – srov. §40a obč. zák.) neplatný. Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava obsažená v o. z. je založena rovněž na rozlišování jednání v běžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativní neplatnosti právního jednání, lze závěry vyslovené v poměrech obč. zák. aplikovat i v poměrech o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, uveřejněný pod č. 96/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Občanský zákoník pojem běžných záležitostí nijak nedefinuje, stejně jako obč. zák. blíže nevymezoval pojem obvyklé správy (§145 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2013) nebo pojem běžných záležitostí týkající se společných věcí (§145 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. července 1998). Judikatura za úkony přesahující běžné záležitosti (obvyklou správu) považovala např. prodej nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1963, sp. zn. 3 Cz 55/63, uveřejněné pod číslem 15/1964 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), darování nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. října 1971, sp. zn. 1 Cz 93/71, uveřejněné pod číslem 21/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), či výzvu k vrácení nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2731/2000), avšak vzhledem k tomu, že o. z. nestanoví jednoznačná kritéria pro určení, která jednání lze považovat za běžná a která již nikoli, je třeba vycházet z okolností konkrétního případu a přihlédnout k majetkovým poměrům a zvyklostem daného manželství. V této souvislosti považuje dovolací soud za podstatné, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) vyplynulo, že povinná a její bývalý manžel považovali za obvyklé samostatně nakládat s částkami do 100 USD, což odpovídá částkám ve výši několika tisíc Kč, přičemž o výdajích přesahujících uvedenou částku jednali účastníci v průběhu svého manželství společně. Uvedené zjištění je samo o sobě v přímém rozporu s tvrzením oprávněné, že uznání dluhu ve výši 450 000 Kč bylo pro povinnou a jejího bývalého manžela běžnou záležitostí, k níž nebylo zapotřebí souhlasu druhého z manželů. Samotné vyjádření či konstatování, že právní jednání bylo učiněno bez souhlasu jednoho z manželů, však ještě nic nevypovídá o tom, zda se manžel dovolává jeho relativní neplatnosti či nikoliv. I při konstatování, že souhlas s takovým právním jednáním udělen nebyl, se jedná o právní jednání platné do doby, než se manžel jeho neplatnosti dovolá. V projednávané věci však bývalý manžel povinné vznesl námitku neplatnosti právního jednání, představovaného uznáním dluhu v notářském zápise, a to v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Z uvedeného vyplývá, že předmětný notářský zápis nelze považovat za způsobilý exekuční titul a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když řízení o výkonu rozhodnutí zastavil. Dovolání oprávněné tak není přípustné; Nejvyšší soud je proto v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu