ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.2930.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 2930/2023-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně SUOPELOS s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Tyršova č. 885/24, identifikační číslo osoby 27845541, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. č. 936/21, proti žalované IFIS investiční fond, a. s. , se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, identifikační číslo osoby 24316717, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, o vyloučení věci z exekuce, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. června 2023, č. j. 29 Co 341/2022-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 19. října 2022, č. j. 37 C 121/2022-45, zamítl žalobu o vyloučení nemovitých věcí zapsaných na LV 349 pro katastrální území XY z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou pod sp. zn. 091 Ex 02061/09 (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. soudu prvního stupně a výrok II změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342 Kč (první výrok), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (druhý výrok). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobkyně není vlastníkem nemovitých věcí, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá, a proto není důvod tyto věci z exekuce vyloučit. Otázka vlastnictví uvedených věcí byla předmětem samostatné určovací žaloby žalobkyně vůči M. S., o níž již Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 12 C 188/2022-50, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. května 2023, č. j. 35 Co 46/2023, pravomocně rozhodl, že žalobkyně jako vydražitelka nezaplatila nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě podle ustanovení §336m odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a nenabyla tak k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo. Skutkový stav je v obou řízeních zcela shodný: V usnesení o příklepu č. j. 91 Ex 2061/09-139, pravomocném od 2. března 2022, byla žalobkyni jakožto vydražitelce stanovena lhůta k zaplacení nejvyššího podání v délce 1 měsíce ode dne právní moci usnesení o příklepu. V dané lhůtě (jejíž konec připadal na pondělí 4. dubna 2022) k zaplacení nejvyššího podání nedošlo. Soudní exekutor proto usnesením ze dne 11. dubna 2022, č. j. 91 Ex 2061/09-157, které bylo žalobkyni doručeno do datové schránky ve čtvrtek 28. dubna 2022 v čase 08:53, rozhodl, že se lhůta stanovená v usnesení o příklepu „prodlužuje o 1 měsíc, lhůta k zaplacení nejvyššího podání trvá do 4. května 2022.“ Žalobkyně uhradila nejvyšší podání až dne 9. května 2022. V uvedeném řízení o určení vlastnického práva bylo rozhodnuto, že marným uplynutím dodatečné lhůty k zaplacení nejvyššího podání došlo ze zákona (§336m odst. 2 o. s. ř.) ke zrušení usnesení o příklepu, a vydražitel (žalobkyně) se tak nemohl stát vlastníkem dražených nemovitostí. Odvolací soud v nyní řešené věci neshledal důvod se od uvedeného závěru odchýlit.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které je podle jejího názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky počátku běhu dodatečné lhůty k zaplacení nejvyššího podání ve smyslu §336m o. s. ř., která podle dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka zastává názor, že právní úprava není v tomto ohledu zcela jednoznačná a nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, podle nichž by tato lhůta měla být stanovována konkrétním usnesením. Počátkem běhu lhůty musí být podle dovolatelky vždy den vydání usnesení, kterým je tato lhůta poskytována. V případě stanovení dřívějšího počátku běhu lhůty by došlo ke „zkrácení zákonné 1 měsíční lhůty“ poskytnuté pro doplacení nejvyššího podání. Teoreticky by takto určená lhůta mohla dokonce uplynout dříve, než se o ní vydražitel dozví (tj. před doručením usnesení o dodatečné lhůtě vydražiteli). Dovolatelka považuje usnesení soudního exekutora o dodatečné lhůtě k zaplacení nejvyššího podání za vnitřně rozporuplné a neurčité, a je proto podle ní třeba vycházet ze lhůty, která je pro žalobkyni příznivější, tj. ze lhůty 1 měsíc, jež počala běžet nejdříve dnem vydání rozhodnutí, tj. 11. dubna 2022. Úhradu nejvyššího podání ze dne 9. května 2022 tak dovolatelka považuje za včasnou, a proto navrhla zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a proto jej podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. července 2014,
sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2022.
Nejvyšší soud již usnesením ze dne 13. září 2023, sp. zn. 20 Cdo 2162/2023, rozhodl o dovolání žalobkyně ve věci určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, přičemž dané dovolání jako nepřípustné odmítl. Protože argumentace dovolatelky je v obou případech zcela totožná, nezbývá Nejvyššímu soudu, než zopakovat, že předestřela-li dovolatelka k řešení podle svého názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku počátku běhu dodatečné lhůty k zaplacení nejvyššího podání ve smyslu §336m o. s. ř., nejedná se o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení je zcela zjevné, vyplývá z právní úpravy, a tudíž není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů.
Podle §336m odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012 (rozhodný je okamžik zahájení exekučního řízení), nezaplatil-li vydražitel nejvyšší podání ani v dodatečné lhůtě, kterou mu určil soud a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání.
Dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že dodatečná lhůta k zaplacení nejvyššího podání je lhůtou zákonnou. Z citovaného ustanovení je zcela zjevné, že jde o lhůtu, jíž určuje soud (resp. v tomto případě soudní exekutor), zákon pouze stanovuje maximální hranici, kterou při určení lhůty není soud (soudní exekutor) oprávněn překročit. V zásadě však nic nebrání tomu, aby byla stanovena lhůta kratší.
Zákon neupravuje počátek běhu dodatečné lhůty. Stanovení okamžiku, od kterého dodatečná lhůta počíná běžet, je ponechán na soudu (soudním exekutorovi). Nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky, že v nyní řešeném případě je usnesení soudního exekutora, jímž byla dodatečná lhůta určena, vnitřně rozporuplné a neurčité. Z první části použité formulace „lhůta stanovená v usnesení o příklepu se prodlužuje o 1 měsíc, lhůta k zaplacení nejvyššího podání trvá do 4. května 2022“ jednoznačně vyplývá, že počátek běhu dodatečné lhůty navazuje na konec (původní) lhůty stanovené v usnesení o příklepu, tj. posledním dnem dodatečné lhůty byl 4. květen 2022, což odpovídá i druhé části citované formulace, v níž je tento den výslovně označen. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně (potvrzeným i odvolacím soudem), že zřetelnější vyjádření konce poskytnuté dodatečné lhůty již není možné.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že by bylo vhodnější, kdyby soudní exekutor navázal počátek běhu dodatečné lhůty na okamžik doručení usnesení stanovujícího tuto lhůtu vydražiteli. V opačném případě by totiž mohla nastat situace, kdy by v době doručení takového usnesení vydražiteli již z dodatečné lhůty zbývalo tak málo času, že by prakticky bylo velmi obtížné nejvyšší podání včas zaplatit, popř. kdy by dokonce dodatečně poskytnutá lhůta uplynula ještě před samotným doručením usnesení vydražiteli. O takový případ se však v nyní řešené věci nejedná, neboť v době doručení usnesení soudního exekutora měl vydražitel na zaplacení nejvyššího podání ještě téměř 5 pracovních dní. Nadto mu nic nebránilo nejvyšší podání uhradit ani v době před doručením daného usnesení. Skutečnost, že dovolatelka za této situace bez dalšího spoléhala na to, že dodatečná lhůta počala plynout až od okamžiku doručení usnesení soudního exekutora, jde k její tíži.
Odvolací soud tak dospěl ke správnému závěru, že neuhradila-li žalobkyně jako vydražitel nejvyšší podání do 4. května 2022, ze zákona došlo marným uplynutím dodatečné lhůty ke zrušení usnesení o příklepu a dovolatelka se nestala vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Úhrada nejvyššího podání ze dne 9. května 2022 na tom již nemohla nic změnit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně není vlastníkem nemovitých věcí, jejichž vyloučení z exekuce se žalobou domáhá, nelze žalobě vyhovět.
Namítá-li dovolatelka (shodně jako ve svém dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. května 2023, č. j. 35 Co 46/2023, jímž bylo určeno, že žalobkyně nenabyla k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo) nezákonnost usnesení soudního exekutora z důvodu absence poučení o důsledcích, které vyplývají z ustanovení §336m odst. 2 o. s. ř. a §336n odst. 1 o. s. ř., ani v nyní řešeném případě tato námitka nezahrnuje žádnou právní otázku, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Směřuje-li dovolání žalobkyně výslovně proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dodává, že co se týče druhého napadeného výroku, dovolání nepřípustně směřuje proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu