ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.3276.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 3276/2023-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné kladenské divadélko, s. r. o. , se sídlem v Kladně, J. Hory 1981, identifikační číslo osoby 24735442, zastoupené Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem v Kladně, Dobrovského 1463, proti povinnému F. K. , zastoupenému Mgr. Jakubem Řehořem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, pro 2 460 024 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 EXE 16/2019, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2023, č. j. 17 Co 76/2023-262, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 30. 5. 2023, č. j. 17 Co 76/2023-262, jímž odvolací soud k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 11. 11. 2022, č. j. 10 EXE 16/2019-180, ve výroku, jímž soud prvního stupně exekuci (zcela) zastavil, odmítá podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolatelka v rozporu se zákonným požadavkem neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Za tohoto stavu dovolání povinného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
2/ Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen (z mnoha rozhodnutí srov. z poslední doby např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2022, sp. zn. 33 Cdo 2166/2022).
3/ Jestliže dovolatelka v posuzované věci vymezila v úvodu dovolání jeho přípustnost tvrzením, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“ , zvolila tímto způsobem dvě hlediska přípustnosti dovolání, která se z povahy věci vzájemně vylučují, tj. nemohou platit současně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Předpoklad přípustnosti dovolání oprávněná neupřesnila ani v dalším textu dovolání, tím spíše, že v bodě II. dovolání in fine ohlašuje bez dalšího pět právních otázek. Současně nepřibližuje (alespoň v rovině právních závěrů) rozhodovací praxi dovolacího soudu, prostřednictvím které má být přípustnost dovolání naplněna.
4/ Dovolatelčinou kritikou hodnocení důkazů odvolacím soudem, případně skutkovými námitkami (viz především bod III. dovolání), nelze dosáhnout vymezení důvodu dovolání ani předpokladu přípustnosti dovolání (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nejvyšší soud zároveň v rovině takových dovolacích námitek nezaznamenal jakýkoli ústavněprávní deficit napadeného usnesení či postupu soudu, konkrétně že by odvolací soud či soud prvního stupně porušily právo oprávněné na spravedlivý proces, jak dovolatelka naznačuje. Naopak, důvody usnesení odvolacího soudu se vyznačují přehledností a pečlivostí při logickém hodnocení dostatečného důkazního spektra, takže nezakládají obavu, že by soud v tomto ohledu postupoval svévolně či v extrémním rozporu s přijatými skutkovými a právními závěry.
5/ Mínila-li dovolatelka v rámci dovolání označit vady řízení před odvolacím soudem či před soudem prvního stupně, Nejvyšší soud v případě nepřípustného dovolání k takovým vadám, i kdyby existovaly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout nemůže (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
6/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad „právní moci a vykonatelnosti“ napadeného usnesení (§243 o. s. ř.) opodstatněný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
7/ Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu