ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.595.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 595/2023-614
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné P. S. , zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti povinné UP GROUP INTERNATIONAL s. r. o. , se sídlem v Čelákovicích, náměstí 5. května 2055, identifikační číslo osoby 24220922, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, pro 12 118 949,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 33 EXE 703/2020, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 17 Co 214/2021-572, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 8. 6. 2021, č. j. 33 EXE 703/2020-228, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 5. 2020, č. j. 33 EXE 703/2020-11, soudním exekutorem Mgr. Jakubem Effenbergerem, Exekutorský úřad Kolín, pod sp. zn. 219 EX 438/20, zastavuje (výrok I.), oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudním exekutorem částku 414 860,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Vlastislava Kusáka do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.) a oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Jakubu Effenbergerovi, Exekutorský úřad Kolín, na náhradu nákladů exekuce částku ve výši 6 655 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.).
2. Odvolací soud na základě obsahu spisu okresního soudu a spisu soudního exekutora shrnul, že vedením exekuce byl pověřen dne 6. 5. 2020 pod č. j. 33 EXE 703/2020-11 Mgr. Jakub Effenberger, Exekutorský úřad Kolín, k vymáhání pohledávky ve výši 12 118 949,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 1. 2. 2019 do zaplacení podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného JUDr. Janou Kurkovou, notářkou ve Slaném, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. NZ 31/2019, N 29/2019, náhrady nákladů oprávněné a náhrady nákladů, které budou v průběhu exekuce určeny. Z notářského zápisu o uznání dluhu a svolení k vykonatelnosti vyplývá, že povinná jako dlužník, zastoupená jednatelem společnosti J. S. (manželem oprávněné), prohlásila, že dne 4. 1. 2013 byla mezi ní jako dlužníkem a manželi P. S. a J. S. jako věřiteli uzavřena smlouva o půjčce s tím, že souhlas k uzavření půjčky byl vysloven dne 15. 5. 2012. J. S. dne 10. 3. 2020 písemně vyzval povinnou ke splnění dluhu specifikovaného v dotčeném notářském zápisu, konkrétně jistiny ve výši 10 192 871 Kč, úroku 1 806 277,76 Kč a úroku z prodlení od 2. 12. 2018 do 10. 3. 2020, a to jemu jako oprávněnému solidárnímu věřiteli. Následně dne 2. 4. 2020 J. S. písemně potvrdil, že po jeho předchozí výzvě byl toho dne povinnou zaplacen dluh z notářského zápisu, a to jistina ve výši 10 192 871 Kč, úrok 1 806 277,76 Kč a úrok z prodlení od 2. 12. 2018 do 2. 4. 2020 ve výši 1 457 499 Kč. Podle výdajových pokladních dokladů ze dne 2. 4. 2020 č. 20HV01, 20HV02 a 20HV03 povinná vyplatila J. S. zmiňované částky. Doklady jsou vždy dvakrát podepsány J. S. (v pozici pokladníka a příjemce). Podle pokladní knihy povinné za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 (ke dni 1. 9. 2020) mělo být v pokladně povinné ke dni 1. 1. 2020 celkem 4 864 700 Kč, ve dnech 20. 3. 2020, 25. 3. 2020 a 30. 3. 2020 mělo být přijato vždy 3 000 000 Kč jako půjčky od třetí osoby, dne 2. 4. 2020 mělo být vydáno 10 192 871 Kč jako úhrada jistiny, 1 806 278 Kč jako úhrada smluvního úroku a 1 457 499 Kč jako úhrada úroku z prodlení. Ke dni 31. 12. 2020 měl činit stav v pokladně 408 052 Kč. Podle příjmového dokladu ze dne 2. 4. 2020 č. 200040 povinná přijala od Ing. J. S. 139 000 Kč (k faktuře 200040).
3. Odvolací soud se nejprve zabýval určitostí, a tím i materiální vykonatelností notářského zápisu ve vztahu k jednotlivým vymáhaným nárokům. Konstatoval, že notářský zápis jednoznačně a srozumitelně stanovuje závazek povinné k úhradě vymezených peněžních částek a lhůtu, do kdy má být dluh dobrovolně splněn, je tudíž materiálně vykonatelný. Na tom nic nemění skutečnost, že okamžik splnění dluhu (do 31. 1. 2019) je ustanoven odlišně od sjednané splatnosti daného dluhu ve smlouvě o půjčce (do 1. 12. 2018 podle notářského zápisu) nebo vymezen v zástavní smlouvě (do 31. 12. 2018), neboť údaj o lhůtě k zaplacení je povinnou náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a představuje lhůtu, od níž při absenci dobrovolného plnění ze strany povinného může oprávněný přistoupit k nucenému vymožení peněžitého plnění. Tato lhůta se nemusí podle ustálené judikatury nezbytně shodovat s dříve sjednanou hmotněprávní splatností dluhu ani nepředstavuje bez dalšího případnou změnu původního závazku. Zde obsahuje exekuční titul svolení k přímé vykonatelnosti jistiny ve výši 10 192 871 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 806 277,76 Kč a úroku z prodlení v kapitalizované výši 119 801,14 Kč (viz předmět plnění v části druhé zápisu), nikoliv však úroku z prodlení z těchto částek, jak navrhla rozsah exekuce oprávněná v exekučním návrhu, jemuž odpovídá i navazující pověření soudního exekutora vydané exekučním soudem. V části vymáhané pohledávky – v úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 118 849,90 Kč – je tak exekuce vedena neoprávněně, mimo rozsah exekučního titulu.
4. Následně se odvolací soud zabýval existencí právního důvodu vymáhaného dluhu – smlouvy o půjčce ze dne 4. 1. 2013 a její případnou neplatností podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), kdy s ohledem na okamžik (tvrzeného) uzavření smlouvy v roce 2013 a následného (tvrzeného) započtení plnění podle smlouvy v roce 2013 vycházel z právní úpravy obč. zák. a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), přičemž dospěl k závěru, že veškeré parametry půjčky (výše úplaty, splatnost, způsob vrácení) byly dotvářeny zpětně až v době sepisu notářského zápisu. Na základě provedených důkazů odvolací soud konstatoval, že nelze hovořit o vlastním uzavření smlouvy o půjčce k datu a s obsahem, jak je vymezena jako právní důvod v exekučním titulu, kdy chyběl konsensus stran o podstatných náležitostech smlouvy (J. S. uzavření smlouvy o půjčce popřel, oprávněná popsala pouze existenci rámcové dohody uzavřené svým manželem při založení povinné zhruba v březnu 2012 o „nainvestování tolika a tolika peněz“ a „půjčení zhruba něco okolo 10 000 000 Kč“ povinné za účelem nákupu bytů, otázka návratnosti a úplatnosti nebyla podle oprávněné v té době řešena, ze shodných výpovědí oprávněné a J. S. vyplynulo, že téměř veškeré parametry půjčky – výše úplaty, splatnost, způsob vrácení – byly dotvářeny zpětně v době spisu notářského zápisu, dále bylo zjištěno, že v průběhu celého období o takovém závazku nebylo ze strany povinné účtováno jako o závazku třetích osob a externí účetní povinné o takové smlouvě nebyl informován).
5. Odvolací soud dále uvedl, že k absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce vedl též střet zájmů mezi J. S. a povinnou, kdy J. S. při uzavírání smlouvy o půjčce vystupoval jednak jako jeden ze společných věřitelů a jednak jako osoba jednající z pozice statutárního orgánu povinné. V pozici statutárního orgánu tak měla jednat výlučně osoba, jejíž zájmy byly ve zjevném rozporu se zájmy povinné. Na smlouvu o půjčce by dopadalo ustanovení §22 obč. zák. a objektivní kolize zájmů by vedla k absolutní neplatnosti smlouvy podle §39 obč. zák., neboť J. S. nemohl odpovídajícím způsobem současně hájit své zájmy jako věřitele a zájmy dalšího účastníka smlouvy jako dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3694/2012, podle kterého je třeba z ustanovení §22 odst. 2 obč. zák. analogicky dovodit, že statuární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti a nevztahují-li se na právní úkon učiněný statutárním orgánem společnosti, jednajícím v rozporu se zájmy společnosti, ustanovení obch. zák. o střetu zájmů, je nutno zabývat se i tím, zda takový právní úkon obstojí i z pohledu práva občanského). Na tom nemůže změnit nic tvrzení oprávněné o přiměřenosti sjednaných podmínek půjčky a případné judikatorní výjimce z aplikovatelnosti §196a obch. zák. při absenci souhlasu valné hromady. Obdobná kolize zájmů pak postihuje i vlastní notářský zápis, kdy J. S. jako statuární zástupce vystupoval jako zástupce povinné při sepisu tohoto jednostranného notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti a současně mu byl stejně jako oprávněné adresován jako věřitelům povinné, kdy jej mohli proti povinné využít jako exekuční titul, což oprávněná také učinila. K tomu Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře uzavřel, že z procesněprávní podstaty svolení k vykonatelnosti nelze než dovodit, že posuzování otázky, zda zástupce dlužníka (potenciálně povinného) při sepisu notářského (exekutorského) zápisu se svolením k vykonatelnosti jednal v rozporu se zájmy dlužníka, je třeba uskutečnit nikoli podle norem hmotného práva, ale výhradně podle ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), které definuje předpoklady vzniku kolize zájmů mezi účastníkem procesněprávní vztahů a jeho zástupcem, jakož i jeho následky. Tato obecná norma procesního práva se musí uplatnit i tehdy, když k procesněprávnímu jednání, jehož podstata a následky jsou upraveny v procesním právu (včetně notářského řádu), dochází před zahájením řízení, ať již nalézacího, vykonávacího či exekučního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1453/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1638/2021).
6. Odvolací soud uzavřel, že důsledkem absence řádně uzavřené smlouvy o půjčce, která měla být právním důvodem vymáhané pohledávky, a střetu zájmů vedoucímu k absolutní neplatnosti smlouvy (pokud by byla řádně uzavřena), je nepoužitelnost daného exekučního titulu a nepřípustnost dalšího vedení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud zdůraznil, že notářský zápis je procesním úkonem, který vede k odstranění autoritativního přezkumu sporné otázky ze strany soudu v nalézacím řízení, proto je pro něj vyžadováno striktní naplnění obsahových náležitostí a oproti soudnímu rozhodnutí je dána možnost přezkumu nesouladu mezi zněním zápisu a hmotněprávním stavem v rámci exekuce k návrhu na její zastavení. Zásadní nesoulad byl v daném případě shledán v otázce právního důvodu (absence platně uzavřené smlouvy o půjčce) a nemůže být zhojen ani případným odkazem na hmotněprávní povahu uznání v zápisu obsaženém (pokud by jinak byl řádný).
7. Odvolací soud dodal, že s ohledem na shora uvedené závěry se nadbytečnou stala otázka vlastního předání finančních prostředků povinné ze strany oprávněné a jejího manžela, stejně jako případné splnění vlastního dluhu povinnou druhému ze spoluvěřitelů. Z provedených důkazů je patrné, že finanční prostředky ve výši 4 799 254 Kč přešly z osobního účtu J. S. na bankovní účet povinné, dále byla dne 20. 11. 2015 jednatelem J. S. vložena na účet povinné v hotovosti částka 2 866 500 Kč a v období od 2. 8. 2013 do 8. 10. 2014 vložil jednatel na dolarový účet povinné v hotovosti 44 350 USD. Všechny tyto platby byly učiněny s poznámkou, že jde o vklad jednatele nebo že platby jdou z pokladny povinné. Spornou zůstává nikoliv otázka předání vymáhaných peněz, a tím zlepšení majetkové sféry povinné, ale jejich původ. Spor tak přešel do oblasti zúčtovacího sporu ve vztahu mezi povinnou a jejím jednatelem (resp. jeho společným jměním manželů), který je však s ohledem na absenci způsobilého exekučního titulu pro vedení dané exekuce mimo její rámec.
8. Oprávněná v dovolání namítá, že se odvolací soud při aplikaci §22 obč. zák. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je nezbytné, aby rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného reálně existoval v době sporného právního jednání a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto), neboť sama možnost existence rozporu se zájmy zastoupeného k zákazu zastupovat nestačí (viz např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 679/2009). Dovolatelka uvedla, že J. S. vystupoval jako účastník smlouvy o půjčce jak na straně věřitele, tak i jako zástupce dlužníka, při samotném poskytnutí půjčky však zájmy povinné nebyly v rozporu se zájmy J. S.. Naopak J. S. a oprávněná poskytli povinné půjčku za zcela přiměřených podmínek. Ostatně takový rozpor zájmů ani nebyl před odvolacím soudem tvrzen, dokazován či prokázán. Ani samotná skutečnost, že J. S. v pozici zástupce povinné vůči sobě a dalšímu věřiteli uznal za povinnou předmětný závazek, nezakládá podle oprávněné rozpor zájmů povinné a jejího jednatele. Rozpor zájmů by nastal, pokud by to byl J. S., kdo podal exekuční návrh. Rozpor zájmů nebyl prokázán ani v případě exekučního titulu. Odvolací soud měl postavit najisto, zda byla půjčka, jež byla notářským zápisem uznána, opravdu poskytnuta, a v případě, že by tomu tak bylo, byl by uznán existující závazek a právní jednání by vedlo v souladu se zákonem ke splnění sjednaného závazku. Notářský zápis pouze odvrátil případné zahájení soudního řízení pro vymožení pohledávky, což nemohlo být v rozporu se zájmy povinné, která si byla vědoma své povinnosti splnit předmětný závazek. Odvolací soud však otázku poskytnutí půjčky označil za nadbytečnou.
9. Oprávněná dále odvolacímu soud vytýká, že nesprávně uzavřel, že mezi účastníky nebyla smlouva o půjčce řádně uzavřena, kdy chyběl zejména konsensus stran o podstatných náležitostech smlouvy. Podstatnými náležitostmi smlouvy o půjčce podle §657 obč. zák. jsou přenechání věci, druhové určení přenechaných věcí, dočasnost a povinnost vrátit věci stejného druhu. Veškeré tyto náležitosti byly mezi stranami ujednány (bylo ujednáno dočasné úplatné poskytnutí půjčky v celkové výši 10 000 000 Kč, čerpání bylo sjednáno postupně podle potřeby povinné a bylo ujednáno, že půjčka bude vrácena po ukončení čerpání půjčky podle potřeby věřitelů na jejich požádání; poslední část půjčky byla čerpána dne 20. 11. 2015 a kdykoli poté mohli věřitelé požadovat vrácení půjčky) a následně došlo k novaci v otázce splatnosti (původní splatnost „na výzvu věřitelů“ byla změněna na datum 1. 12. 2018), v otázce výše půjčky (původní částka byla navýšena na částku 10 192 871 Kč) a v otázce úroků (byla stanovena sazba 5 % ročně z dílčích půjčených částek vždy od data následujícího po poskytnutí dílčí částky). Smlouva měla ústní formu a bylo možné ji měnit ústními dodatky. Proto ke dni uznání závazku v notářském zápisu měla smlouva o půjčce ze dne 4. 1. 2013 právě takové znění, jak bylo uvedeno v uznání dluhu. Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány, k okolnostem sepisu notářského zápisu povinná žádala výslech dalších svědků, k němuž odvolací soud nepřistoupil, a neměl tak dostatek podkladů k závěru, že se znění smlouvy o půjčce neshoduje s exekučním titulem, navíc v této souvislosti oprávněnou řádně nepoučil o jejím břemeni tvrzení a břemeni důkazním k těmto skutečnostem.
10. Oprávněná má za to, že odvolací soud porušil princip kontradiktornosti řízení a jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, neboť od počátku nenasvědčovaly žádné skutečnosti tomu, že by odvolací soud mohl změnit rozhodnutí soudu prvního stupně pro důvody, které uvedl v odůvodnění. Odvolací soud poučil povinnou v tom směru, aby tvrdila a prokázala, že smlouva o půjčce uzavřena nebyla, byť dluh co do důvodu a výše uznala, zejména proč k uznání došlo, když neměl odpovídat skutečnému stavu, proč došlo k placení na dluh. Povinná však tyto skutečnosti nedoložila a odvolací soud následně vyslechl formálního společníka povinné A. N. a dále J. S. jako jednatele povinné. Poté vyhlásil konečné rozhodnutí zcela v rozporu s předchozím právním názorem a poučením účastníků.
11. Oprávněná dále namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces opomenutím zohlednění zásadních skutkových i právních skutečností, a to vztahu J. S. k povinné, kdy J. S. jako ovládající osoba povinné mohl spolu s oprávněnou bez souhlasu valné hromady ve smyslu §196a odst. 2 obch. zák. poskytnout povinné půjčku. Odvolací soud podle dovolatelky zcela opomenul vypořádat se s rozsáhlými podáními oprávněné obsahujícími právní i věcnou argumentaci, proč je její nárok po právu. Oprávněná např. zásadním způsobem zpochybnila účastnickou výpověď A. N. a účastnickou výpověď J. S., odvolací soud se však jejími tvrzeními vůbec nezabýval. Zdůraznila též, že výpověď A. N. považuje za zcela nevěrohodnou.
12. Konečně oprávněná v dovolání uvádí, že odvolací soud pochybil, pokud připustil zásadní změnu skutkových tvrzení povinné v odvolacím řízení. Povinná dříve navrhovala zastavení exekuce z důvodu uhrazení pohledávky a následně na základě zcela odlišných skutkových tvrzení, které i v průběhu odvolacího řízení dále měnila, čímž uplatnila nový nárok. Oprávněná připustila, že v souladu s §254 odst. 6 o. s. ř. lze uvádět nové skutečnosti a důkazy, nelze však podle jejího názoru takto zásadním způsobem měnit skutkový stav věci a podle §216 odst. 2 o. s. ř. není možné v odvolacím řízení uplatnit nový nárok. Odvolací soud prováděl skutková zjištění k novým tvrzením jako soud první instance, čímž bylo zásadním způsobem zasaženo do práva oprávněné na spravedlivý proces, konkrétně do zásady dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti oprávněná poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1860/2007. Oprávněná se domnívá, že odvolací soud měl pouze provést dokazování k řádnému zjištění skutkového stavu tvrzeného povinnou před soudem prvního stupně a doplnit dokazování pouze k těmto skutkovým tvrzením. Postup odvolacího soudu je podle oprávněné zásadní pro otázku přiznání nákladů řízení, oprávněná byla před soudem prvního stupně úspěšná, neboť unesla své břemeno důkazní a tvrzení a má za to, že s ohledem na celkovou změnu návrhu mělo být o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem rozhodováno rozdílně, když povinné v případě jejího úspěchu měly být přiznány pouze náklady odvolacího řízení. Uložení povinnosti oprávněné nahradit povinné náklady obou řízení se jeví zcela nespravedlivé, neboť to byla právě povinná, kdo zapříčinil, že před soudem prvního stupně nemohla mít úspěch ve věci. S ohledem na proběhnuvší zásadní změnu tvrzení povinné se vynaložené náklady povinné před soudem prvního stupně nemohou považovat za účelně vynaložené. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
14. Odvolací soud svůj závěr o nepřípustnosti exekuce založil v prvé řadě na skutečnosti, že závazek, jenž je předmětem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti (exekučního titulu), neexistuje – smlouva o půjčce tak, jak je popsána v notářském zápise, nebyla uzavřena. Dále dovodil, že i kdyby k uzavření smlouvy o půjčce došlo, byla by stižena absolutní neplatností ve smyslu §22 obč. zák., neboť při jejím uzavírání v pozici statutárního orgánu povinné jednala osoba, jejíž zájmy byly ve zjevném rozporu se zájmy povinné – smlouvu měl za povinnou jako dlužníka uzavírat její jednatel J. S., který vystupoval současně jako jeden z věřitelů. Kolize zájmů ve smyslu §32 odst. 2 o. s. ř. pak podle odvolacího soudu postihuje i samotný exekuční titul, kdy J. S. jako statutární zástupce vystupoval jako zástupce povinné při sepisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a současně mu byl tento notářský zápis jako jednomu z věřitelů adresován.
15. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění žaloby), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., není dovolání (jako celek) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016). Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
16. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, či ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde.
18. Oprávněná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud v případě řešení otázky existence rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného podle §22 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (čl. III. bod 1 dovolání). Dále odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávnému závěru, že smlouva o půjčce vůbec nebyla uzavřena (čl. III. bod 2 dovolání) – k otázce samotného uzavření smlouvy o půjčce však dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nijak nevymezuje a polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu ohledně tvrzeného obsahu smlouvy o půjčce, čímž však rozporuje hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav, jenž nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (viz §241a odst. 6 o. s. ř.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Jak je uvedeno výše, odvolací soud závěr o nepřípustnosti exekuce založil na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě k nepřípustnosti exekuce vede. I kdyby se dovolatelce podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o existenci střetu zájmů při uzavírání smlouvy o půjčce a při sepisu exekučního titulu, exekuční titul by nadále neobstál vzhledem k neexistenci smlouvy o půjčce jako hmotněprávního úkonu, který je podkladem notářského zápisu (oprávněná neměla na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok). Dovolání proto není jako celek přípustné a Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, že odvolací soud opomenul vypořádat se s podáním oprávněné a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že připustil nová tvrzení povinné, vytýká odvolacímu soudu případné vady řízení, které však lze v dovolacím řízení projednat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.) – tak tomu však v projednávané věci není. Povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř. je ovšem jedním z principů řádného a spravedlivého procesu a soud se musí v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek, a s ohledem na jejich relevanci a možnost ovlivnit výsledek řízení; neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18). Překvapivým rozhodnutím se pak rozumí takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat, a to z důvodu zásadní změny právního názoru odvolacího soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12). Zaujme-li odvolací soud jiný názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by v zásadě na tuto změnu účastníky upozornit a umožnit jim se k němu vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1835/12).
20. V souzené věci odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a v rozhodnutí pečlivě a přehledně uvedl, jaké jednotlivé důkazy provedl, jaká skutková zjištění z nich učinil, důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemném souhrnu, odůvodnil, proč některé účastníky navržené důkazy neprovedl, srozumitelně a obsáhle konstatoval, jaké právní závěry ze skutkových zjištění dovodil. Jestliže dovolatelka soudu vytýká, že rozhodnutí vydal v rozporu se svým dříve sděleným názorem a poučením, jež poskytl povinné k prokázání tvrzení, že smlouva o půjčce poskytnuta nebyla, přičemž povinná povinnost tvrzení a důkazní nesplnila, rozporuje tím soudem zjištěný skutkový stav (odvolací soud po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena). Z obsahu spisu ostatně vyplývá, že odvolací soud v závěru prvního jednání konstatoval, jaké skutečnosti má za dosud prokázané a jaké právní závěry z nich lze usuzovat, a poučil povinnou ve smyslu §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., že jestliže tvrdí, že smlouva o půjčce uzavřena nebyla a finanční prostředky ve výši 10 192 871 Kč jí poskytnuty nebyly, ačkoliv dluh co do důvodu a výše uznala, musí doplnit tvrzení, zejména proč k uznání došlo (když dluh neměl odpovídat skutečnému stavu) a proč došlo k tvrzenému placení na tento dluh (když dluh existovat nemá), a navrhnout k prokázání skutečností důkazy, jinak by mohla být v návrhu na zastavení exekuce neúspěšná. Povinná na základě poučení ve stanovené lhůtě doplnila svá tvrzení a v průběhu následujících dvou jednání odvolací soud provedl další důkazy, včetně výslechu oprávněné, J. S. jako jednatele povinné, A. N. jako společníka povinné či účetního povinné M. K.. Oprávněná měla možnost se k novým tvrzením povinné a ke všem provedeným důkazům vyjádřit a svého práva také důsledně využila. Rozporuje-li věrohodnost výpovědí účastníků řízení, polemizuje opět se skutkovými závěry odvolacího soudu. Dovolací soud přitom mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jím provedenými důkazy neshledal žádný extrémní rozpor a hodnocení důkazů odvolacím soudem nevykazuje žádné znaky libovůle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
21. Pokud se týče namítaného porušení dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud se opakovaně vyjádřil v tom směru, že v ústavní rovině právo na dvojinstančnosti řízení zakotveno není (s výjimkou některých trestněprávních věcí) a v obecné rovině platí, že limity procesního postupu odvolacího soudu, s jejichž překročením může být spojeno porušení zásady dvojinstančnosti řízení, a potažmo práva na spravedlivý proces, jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1861/21, ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 285/22, či ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 3601/22). Nejvyšší soud mnohokrát judikoval, že v souladu s §254 odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se v exekučních věcech v odvolacím řízení uplatní princip úplné apelace, z toho nevyjímaje projednání odvolání proti usnesení o zastavení exekuce (či zamítnutí návrhu na její zastavení); k novým skutečnostem a důkazům odvolací soud přihlédne, (jen) jestliže je účastník v odvolacím řízení uplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5288/2007, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5384/2014, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3063/2017, či ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3547/2019) – tak tomu bylo i v projednávané věci. Odkaz oprávněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1860/2007, není přiléhavý, neboť citované rozhodnutí se týkalo věci, v níž soud v odvolacím řízení připustil změnu návrhu ohledně zajištěné bytové náhrady v rámci exekuce vyklizením bytu.
22. Oprávněná konečně brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku nákladech řízení není přípustné.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu