ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.757.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 757/2023-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné WEGA Ltd. s. r. o. , se sídlem v Havířově, Ostravská č. 4/586, identifikační číslo osoby 25902628, proti povinnému S. Č. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3C, za účasti manželky povinného K. Č. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Ing. Mgr. Janou Popelkovou, MBA, advokátkou se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati č. 201, pro 17 958 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 22 EXE 812/2018, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2022, č. j. 40 Co 187/2022-327, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. září 2022, č. j. 40 Co 187/2022-327, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 22 EXE 812/2018-300, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 25. listopadu 2021, č. j. 22 EXE 812/2018-300, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce. Soud považoval za prokázané, že oprávněná a povinný sepsali dne 9. prosince 2013 u JUDr. Vlasty Hoderové, notářky se sídlem v Havířově, notářský zápis č. N 477/2013, NZ 436/2013 (exekuční titul v této věci), ve kterém se povinný zavázal zaplatit oprávněné částku v celkové výši 17 958 604,17 Kč, a to z důvodu přistoupení k závazku společnosti povinného. Obrana povinného proti povinnosti zaplatit tento závazek spočívala v tvrzení, že proti této pohledávce započítává svou pohledávku z titulu nezaplacení kupní ceny ze smlouvy, kterou uzavřeli povinný jako prodávající a oprávněná jako kupující dne 20. prosince 2013, přičemž kupní cena za prodávané stavební stroje byla dohodnuta na 13 400 000 Kč a byla splatná dne 8. ledna 2014. Tvrzení povinného, že od kupní smlouvy odstoupil již dne 9. ledna 2014, se povinnému před soudem nepodařilo prokázat. Bylo prokázáno, že odstoupení od kupní smlouvy bylo doručeno oprávněné teprve 3. července 2018, proti tomuto odstoupení však vznesla oprávněná námitku promlčení. Soud na posuzovaná právní jednání aplikoval zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“), a dospěl k závěru, že povinný od kupní smlouvy odstoupil až po uplynutí lhůty k odstoupení, resp. řádně a včas od smlouvy neodstoupil, a nevznikla mu tak práva z odstoupení, tj. ve smyslu §349 a §351 obch. zák. nárok na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Povinný by měl podle soudu v první řadě nárok na vrácení toho, co plnil, tj. na vrácení stavebních strojů. Teprve pokud by nebylo možné stroje vrátit, měl by právo na zaplacení kupní ceny. Z dokazování vyplynulo, že stroje by bylo možné fakticky vrátit i nyní, což podle soudu znamená, že povinnému, i kdyby odstoupil od smlouvy včas, by nevznikl nárok na zaplacení kupní ceny. Povinný tak nemá proti oprávněné stejnorodou pohledávku způsobilou k započtení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. září 2022, č. j. 40 Co 187/2022-327, k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a plně z nich vycházel. Odvolací soud shodně s prvostupňovým soudem uvedl, že jestliže povinný od kupní smlouvy odstoupil až dne 3. července 2018, učinil tak po uplynutí lhůty k odstoupení, neboť oprávněná vznesla námitku promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy. Pokud povinný řádně a včas od kupní smlouvy neodstoupil, nevznikla mu práva z ustanovení §349 a 351 obch. zák., tj. právo na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Odvolací soud rovněž zopakoval, že povinný by měl v první řadě nárok na vrácení toho, co plnil, tj. na vrácení stavebních strojů. Teprve poté, co by nebylo možné stroje vrátit, měl by právo na peněžité plnění. Z dokazování vyplynulo, že stroje je možné fakticky vrátit i nyní, což podle soudu znamená, že povinnému, i kdyby odstoupil od smlouvy včas, by nevznikl nárok na zaplacení kupní ceny. Tvrdí-li povinný, že od kupní smlouvy odstoupil, má taková právní skutečnost účinky ex tunc. Odstoupení od smlouvy znamená zrušení smlouvy a veškerých závazků obou smluvních stran. Povinnému tak vůči oprávněné vznikl domnělý nárok na vrácení toho, co sám plnil, tj. nárok na vrácení movitých věcí (stavebních strojů). Povinnému nevznikl nárok na peněžitou náhradu, ať už v podobě nároku na peněžitou výši obvyklé ceny movitých věcí či nároku z titulu bezdůvodného obohacení, kterýžto nárok by nastoupil až poté, kdy by vydání movitých věcí nebylo možné. Podle odvolacího soudu nepřipadá v úvahu žádná potencialita započtení vzájemných pohledávek, neboť oprávněná má vůči povinnému pohledávku peněžitou, zatímco povinný, který „od kupní smlouvy platně odstoupil“, disponuje domnělým právem na vrácení movitých věcí. Tyto dva nároky započíst nelze, neboť není splněna podmínka stejnorodosti pohledávek. Nadto se právo povinného na odstoupení od kupní smlouvy dne 27. června 2018 promlčelo, povinnému tak aktuálně nesvědčí ani právo požadovat vrácení movitých věcí v důsledku provedeného odstoupení od kupní smlouvy. Odvolací soud dále uvedl, že nad rámec námitek k promlčení práva na odstoupení od smlouvy a promlčení práva na případné vrácení movitých věcí uplatnila oprávněná i námitku promlčení práva na peněžité plnění. V závěru rozhodnutí dále odvolací soud uvedl, že obsah spisu je podkladem pro závěr, že kompenzační projev vůle povinného v rozsahu jím prováděného jasného a srozumitelného zápočtu se dostal do dispozice oprávněné až dne 22. března 2021, kdy jí exekuční soud doručil vyjádření povinného ze dne 22. října 2020. Předchozí kompenzační projevy vůle nepovažoval odvolací soud za srozumitelné a určité.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, popř. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (popř. Ústavního soudu). Dovolací otázky týkající se hmotného práva zní:
1) Zda uplatnění námitky promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy, která je učiněna řádně, má za následek, že právní účinky odstoupení od smlouvy nenastanou, tj. nenastane ani vznik (hypotetického) práva na navrácení předmětu koupě, jež vzniká odstoupením od smlouvy, potažmo je-li z důvodu námitky promlčení shledáno, že účinky odstoupení od smlouvy nenastaly, je nutné dojít k závěru, že trvají práva a povinnosti z původně sjednaného závazku, tj. i nárok na zaplacení kupní ceny, který je předmětem řešeného započtení.
2) Zdali je rozhodující pro uskutečnění zápočtu pohledávek právní kvalifikace započítávané pohledávky učiněná osobou, která zápočet činí, či postačí skutkový popis, z něhož započítávaná pohledávka vyplývá.
3) Pokud v řízení vyplyne, že předmětem řízení je jiná právní otázka, potažmo dojde v rámci právního posouzení k odlišnému právnímu závěru (tj. strany řízení včetně soudu pracují při svém posuzování s pohledávkou a), avšak v řízení následně vyplyne, že se jedná o pohledávku b), má soud povinnost řešit, jaký má toto odlišné právní posouzení právní následek a vliv na výsledek sporu?
Dovolací otázky týkající se procesního práva zní:
4) Zda musí soud hodnotit všechny předložené důkazy a skutková tvrzení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.
5) Musí se soud zabývat všemi skutečnostmi/námitkami, které mají vliv na rozhodnutí ve věci, a vyhodnotit provedené důkazy?
6) Je nalézací soud oprávněn učinit skutkové závěry, které jsou v (extrémním) rozporu s provedenými důkazy?
7) Lze na základě takto učiněných skutkových závěru dospět ke správnému právnímu posouzení věci?
Podle dovolatele nebyla třetí dovolací otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a při řešení ostatních dovolacích otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel rozporuje zejména závěr odvolacího soudu, že neměl vůči oprávněné pohledávku způsobilou k započtení. Podle jeho názoru nemohly z důvodu úspěšného vznesení námitky promlčení jeho práva od smlouvy odstoupit nastat účinky odstoupení od smlouvy, tedy ani nárok na vrácení movitých věcí, o kterém odvolací soud tvrdí, že jím povinný disponuje. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud se z důvodu svého chybného závěru o neexistenci pohledávky způsobilé k započtení dostatečně nezabýval otázkou přezkumu atribut námitek započtení, když bez bližšího odůvodnění zpochybnil jasnost a srozumitelnost kompenzačních projevů vůle, resp. kompenzačních námitek učiněných povinným, neboť odvolací soud ve svém právním náhledu na věc podmiňuje platnost zápočtu pohledávek řádnou právní kvalifikací započítávané pohledávky, což je však v rozporu s právní úpravou i judikaturou dovolacího soudu (konkrétně např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009). Další dovolací námitky se týkají zejména provedeného dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky účinků uplatnění námitky promlčení práva odstoupit od kupní smlouvy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §351 odst. 1 věty první obch. zák. zanikají odstoupením od smlouvy všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených.
Podle ustanovení §358 obch. zák. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
Podle ustanovení §388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že právo odstoupit od smlouvy je právem majetkovým, které se promlčuje. Namítne-li dlužník důvodně promlčení tohoto práva věřitele, účinky odstoupení od smlouvy vůči němu nenastanou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2047/2006, ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003, ze dne 4. února 2002, sp. zn. 33 Odo 755/2001, nebo ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2733/2014).
Dospěl-li odvolací soud v nyní řešené věci k závěru, že povinný odstoupil od kupní smlouvy až po uplynutí (promlčecí) lhůty k odstoupení, přičemž oprávněná důvodně vznesla námitku promlčení, nelze než konstatovat, že v takovém případě (v souladu se závěry shora uvedené judikatury dovolacího soudu) účinky odstoupení od smlouvy nenastaly. Nedošlo-li však ke zrušení kupní smlouvy, nezanikla ani z ní vyplývající práva a povinnosti, a to včetně povinnosti kupujícího (oprávněné) zaplatit kupní cenu. Zcela chybný je proto závěr odvolacího soudu, že pokud povinný řádně a včas od smlouvy neodstoupil, měl by v první řadě nárok na vrácení toho, co plnil (na vrácení stavebních strojů). Tento závěr by platil jedině v případě řádného a včasného odstoupení od smlouvy, k němuž však podle zjištění odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) v této věci nedošlo. V důsledku toho je nepřípadná i argumentace odvolacího soudu ohledně nemožnosti učinění zápočtu z důvodu nesourodosti započítávaných pohledávek. Svědčí-li totiž povinnému právo na zaplacení kupní ceny, jde o pohledávku peněžitou. V dalším řízení je třeba se nejdříve zabývat oprávněností zápočtu pohledávky povinného z titulu nezaplacení kupní ceny proti nyní vymáhané pohledávce.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy nesprávné, Nejvyšší soud, aniž by se zabýval dalšími otázkami uvedenými v dovolání, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 5. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu