ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.877.2023.3
sp. zn. 20 Cdo 877/2023-636
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce N. R. , narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované K. R. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinou Bechynskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova č. 578/70, o návrhu na uznání rozhodnutí cizozemského soudu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 185/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022, č. j. 17 Co 328/2021-527, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. června 2021, č. j. 33 C 185/2020-175, zamítl návrh na uznání rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu, Ruská federace (dále též jen „ruský soud“), ze dne 19. února 2018, sp. zn.
2-904/2018 (dále též jen „uznávané rozhodnutí“ nebo „cizí rozhodnutí“), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Žalobce se návrhem domáhal uznání cizího rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů, tj. žalobce a žalované, s tím, že jejich podíly jsou shodně ve výši ½ na bytové jednotce č. XY, obec XY a k. ú. XY včetně příslušenství a na spoluvlastnickém podílu o velikosti 1/52 na nebytové jednotce č. XY, obec XY a k. ú. XY včetně příslušenství (dále též jen „předmětné nemovité věci“).
Soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o cizí rozhodnutí v majetkových věcech a podle §16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění do 31. prosince 2021 (dále též jen „ZMPS“), není k jeho uznání třeba zvláštního výroku. Žalobce však uznání požadoval, a o návrhu tak bylo rozhodováno podle §16 odst. 2 ZMPS. Soud se zabýval námitkami žalované, podle kterých uvedené rozhodnutí nelze uznat (mimo jiné) pro nedostatek pravomoci ruského soudu. Soud po provedeném dokazování uvedl, že žalobce po rozpadu manželství ukončil zaměstnanecký poměr v České republice a odjel do Ruské federace, kde krátce na to zahájil soudní řízení, během kterého současně poptával zaměstnání v České republice, kam se také krátce po skončení soudního řízení vrátil a setrvává zde dosud. Soud na základě uvedené časové souslednosti přisvědčil argumentaci žalované, že účelem odcestování žalobce nebyla změna bydliště, když z jednání žalobce vyplýval jeho zřejmý úmysl setrvávat v České republice, ale jednalo se o obcházení kolizních norem upravených Smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. (dále též jen „Smlouva“), jelikož žalobce odcestoval z České republiky s úmyslem vyloučit pravomoc českých soudů z vypořádání společného jmění manželů a dosáhnout možnosti projednat uvedené vypořádání u soudu v Ruské federaci a podle ruského práva. Jelikož k simulovanému jednání není možné přihlížet, je namístě vycházet ze skutečnosti, že oba účastníci měli bydliště na území České republiky, a proto byla k řízení ve věci vypořádání společného jmění manželů dána výlučná pravomoc českých soudů podle čl. 25 odst. 1 a odst. 5 Smlouvy, tudíž uznání cizího rozhodnutí je třeba odmítnout podle čl. 60 písm. e) Smlouvy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 17 Co 328/2021-232, k odvolání žalobce změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu ze dne 19. února 2018 ve věci č. 2-904/2018, ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne 13. března 2018 a ve spojení s usnesením k odvolání Rostovského oblastního soudu ze dne 31. května 2018 ve věci č. 33-9579/2018, uznává, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že soudem prvního stupně správně zjištěné skutkové okolnosti připouštějí dvojí výklad. Žalobcův přesun do Ruské federace mohl být veden úmyslem trvale změnit bydliště a vrátit se do svého domovského státu po rozpadu manželství a jeho následný návrat byl motivován snahou být blíže svému nezletilému synovi, nebo se mohlo jednat o účelové dočasné přestěhování s úmyslem dosáhnout pravomoci ruských soudů a aplikace ruského práva při vypořádání společného jmění manželů. Odvolací soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k zásadě presumptio boni viri nelze bez relevantního důvodu dát přednost takovému výkladu, který žalobci přičítá nepoctivé jednání (obcházení zákona či mezinárodní smlouvy), nýbrž naopak je třeba zvolit výklad vycházející z toho, že – není-li prokázán opak – každý jedná poctivě.
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. června 2022, č. j. 20 Cdo 1375/2022-307, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je-li v řízení o uznání cizího rozhodnutí namítán nedostatek pravomoci cizozemského soudu z důvodu obcházení zákona při určení bydliště jakožto kritéria pro určení kolizních norem a pro určení soudní pravomoci, soud je povinen se uvedenou námitkou zabývat a důsledně zkoumat časovou souslednost mezi změnou bydliště účastníka řízení a vedením cizího soudního řízení, a dále to, zda ze skutkových zjištění vyplýval úmysl účastníka řízení v novém bydlišti trvale pobývat, jakož i případnou motivaci účastníka řízení pro změnu bydliště v podobě (pro něj) výhodnější právní úpravy. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu je možné přistoupit k právnímu závěru o (ne)dostatku dobré víry žalobce při změně bydliště.
Po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2022, č. j. 17 Co 328/2021-527, opět změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu ze dne 19. února 2018 ve věci č. 2-904/2018, ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne 13. března 2018 a ve spojení s usnesením k odvolání Rostovského oblastního soudu ze dne 31. května 2018 ve věci č. 33-9579/2018, uznává, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, se zabýval otázkou případné motivace žalobce pro změnu bydliště v podobě (pro něj) výhodnější právní úpravy a vážností úmyslu žalobce opustit Českou republiku a v této souvislosti uvedl, že argumentaci ohledně nemožnosti zohlednění vnosu jednoho z manželů je třeba odmítnout jako neopodstatněnou, jelikož podle uznávaných rozhodnutí se ruské soudy údajnými vnosy žalované do společného jmění manželů výslovně zabývaly a i z přehledu judikatury Nejvyššího soudu Ruské federace č. 2 (2017) vyplývá, že ruské soudy při vypořádání společného jmění manželů ke vnosům jedné ze stran přihlížejí. Důvodem neúspěchu žalované proto nebyla překážka ruské právní úpravy vypořádání společného jmění manželů, nýbrž skutečnost, že žalovaná tvrzené vnosy v řízení neprokázala. Ohledně vážnosti záměru žalobce odejít zpět do Ruské federace měl odvolací soud za nepochybné, že v samém počátku byl uvedený odchod vyvolán konfliktním rozpadem partnerského vztahu účastníků, jenž vyústil v žalobcovo opuštění společné domácnosti a výměnou zámku ze strany žalované. I když žalobcův návrat do Ruské federace nebyl plánovaný a neměl zde v době návratu zajištěné bydlení ani práci, jeho kroky po návratu svědčí o úmyslu v Ruské federaci zůstat, neboť si tam našel práci a usiloval o navrácení nezletilého syna, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že i žalovaná považovala žalobcův odchod do Ruské federace za trvalý a na základě jejího návrhu bylo vydáno předběžné opatření, jenž žalobci zabránilo vycestovat s nezletilým synem z České republiky. Žalobcův pozdější návrat do České republiky sám o sobě nevylučuje žalobcovo odhodlání v Ruské federaci trvale pobývat, tím spíš, když se mu v mezidobí nepodařilo docílit příjezdu nezletilého syna, jelikož ruské soudy rozhodly o bydlišti dítěte v místě bydliště matky a rovněž povolily vycestování syna i bez souhlasu žalované. Oproti tomu tvrzení žalované ohledně shody žalobcova pobytu v zahraničí s vedením tamního soudního řízení bylo vyvráceno již tím, že o dovolání proti uznávanému rozhodnutí bylo rozhodnuto až několik měsíců po návratu žalobce zpět do České republiky. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že odchod žalobce do Ruské federace v listopadu roku 2016 byl vážně míněnou změnou jeho bydliště a nikoli účelově motivovanou snahou získat pro sebe výhodnější jurisdikci. Za daných okolností byla podle ustanovení čl. 25 odst. 2 Smlouvy dána pravomoc ruského soudu, neboť oba účastníci jsou ruskými státními občany a bydliště žalovaného bylo ke dni zahájení předmětného řízení v Ruské federaci. Odvolací soud dále shledal uznávané rozhodnutí vykonatelným, neboť ruský soud měl k jeho vydání pravomoc, nabylo právní moci a je z něj zřejmé, o kterou nemovitou věc se jedná a jakým způsobem o ní bylo rozhodnuto. Za nedostatek bránící uznání výkonu rozhodnutí soud nepovažoval ani absenci výslovného pokynu ruského soudu příslušnému úřadu k provedení konkrétního registračního úkonu, protože ruský soud už z povahy věci nemůže udělovat zdejšímu katastrálnímu úřadu jakékoli pokyny.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná v plném rozsahu dovolání, jehož přípustnost odůvodňovala tím, že napadený rozsudek závisí na řešení několika právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, především, „zda je účelové a zákon obcházející jednání osoby, která měla své bydliště v České republice, před započetím cizozemského řízení se přestěhovala do Ruské federace a po skončení tohoto řízení se vrátila zpět do České republiky“. Dovolatelka považuje za zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího soudu o „neúčelovosti“ odjezdu žalobce do Ruské federace a vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke všem podstatným skutečnostem, jež byly v řízení prokázány, jakož i vnitřní nekonzistentnost a nelogičnost jeho úvah. Dovolatelka má za to, že jí předložená tvrzení a důkazy jednoznačně prokazují účelovost jednání žalobce, jelikož v odvolacím řízení nebyla vyvrácena motivace žalobce vést soudní řízení v Ruské federaci a následně se vrátit zpět do České republiky. Motivaci žalobce považuje za nutné hodnotit v kontextu okolností existujících v době odcestování žalobce do Ruské federace, a odvolací soud proto neměl opřít svůj rozsudek o přehled judikatury Nejvyššího soudu Ruské federace č. 2 (2017), který je datován až po prvním rozhodnutí ruského soudu. Před podáním návrhu žalobce na vypořádání společného jmění ruské soudy ke vnosům toliko jednoho z manželů „minimálně v některých případech“ nepřihlížely. Dovolatelka popírá, že by důvodem jejího neúspěchu v ruském řízení o vypořádání společného jmění manželů bylo nedostatečné prokázání jejích vnosů, naopak je přesvědčena, že existoval dostatek důkazů o jejích vnosech, ale ruské soudy k nim nepřihlížely. Právní posouzení odvolacího soudu o bydlišti žalobce v Ruské federaci ke dni zahájení předmětného řízení, tj. ke dni 15. prosinci 2016, je zjevně nepřiměřené, neboť ani úmysl žalobce trvale se zdržovat v Ruské federaci, ani další znaky bydliště žalobce v Ruské federaci nebyly prokázány.
Dovolatelka dále oponuje závěru odvolacího soudu, že vážnost žalobcova úmyslu zdržovat se v Ruské federace není vyloučena tím, že tam neměl bydlení ani práci. Přestože odvolací soud nevymezil jednoznačně znaky bydliště, podle dovolatelky byly téměř všechny znaky bydliště žalobce v době podání návrhu k ruskému soudu v České republice, kupříkladu žalobce měl povolení k dlouhodobému pobytu v České republice, měl zde manželku a syna, byl přihlášen do systému českého zdravotního pojištění, měl bankovní účty u českých bank, český řidičský průkaz a v rámci rozvodového vypořádání byly řešeny toliko nemovité věci nacházející se v České republice. Oproti tomu v Ruské federaci si žalobce nezařídil vlastní bydlení a po většinu doby pobytu zde byl nezaměstnaný, případně vykonával práci neodpovídající jeho kvalifikaci. Jde-li o návrat žalobce zpět do České republiky, dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, který shledal zájem o syna jako důvod pro návrat žalobce do České republiky, přičemž zcela opominul skutečnost, že žalobce se o svého syna několik let vůbec nestaral, neplatil na něj výživné, pro což byl později i trestně stíhán, a se svým synem se začal stýkat až rok po návratu do České republiky.
Dovolatelka shrnuje, že vedení soudního řízení bylo jediným účelem pobytu žalovaného v Ruské federaci a uvedené nebylo odvolacím soudem přesvědčivě vyvráceno, když odvolací soud nesprávně posoudil časovou linii návratu žalobce zpět do České republiky a konečného rozhodnutí ruských soudů. Žalovaný podepsal pracovní smlouvu v České republice pouze měsíc po vydání zde uznávaného rozhodnutí, kdy se s ohledem na dosavadní vývoj řízení dalo očekávat zamítnutí mimořádného opravného prostředku podaného žalovanou, přičemž podle žalované je otázkou, zda žalobce vůbec měl povědomí o tom, že právní mocí uznávaných rozhodnutí není soudní řízení definitivně skončeno.
Dovolatelka dále shledává přípustnost dovolání v dovolacím soudem dosud neřešené právní otázce, zda je pro materiální vykonatelnost rozhodnutí, jehož vykonatelnost spočívá jen v možnosti zápisu předmětných práv do katastru nemovitostí, nezbytné, aby výrok rozhodnutí identifikoval nemovité věci údaji katastru podle zákona §8 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, podle kterého musí být jednotka označena zde stanovenými údaji katastru, které však uznávané rozhodnutí postrádá, jelikož jednotky jsou v něm specifikovány toliko číslem jednotek a adresou, což je nedostatečné, a ruské rozhodnutí tak není vykonatelné a nemůže být uznáno. Dovolatelka zároveň namítala, že odvolací soud překročil návrh žalobce, když rozhodl o uznání rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu ze dne 19. února 2018 ve věci č. 2-904/2018, ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne 13. března 2018 a ve spojení s usnesením k odvolání Rostovského oblastního soudu ze dne 31. května 2018 ve věci č. 33-9579/2018, zatímco žalobce podal návrh na uznání toliko rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu ze dne 19. února 2018 ve věci č. 2-904/2018. Uvedené pochybení soudu je způsobilé založit jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka rovněž brojí proti vadám řízení a porušení práva na spravedlivý proces, jelikož samotné rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné, není zřejmé, jakým způsobem soud k některým závěrům došel a proč bylo omezeno právo žalované prokázat její relevantní tvrzení předloženými důkazy. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, protože neobsahuje žádnou právní otázku a dovolatelka usiluje toliko o přezkum skutkového stavu. Tvrzení žalované ohledně údajné výhodnější ruské právní úpravě vypořádání společného jmění manželů jsou nepravdivá, žalovaná k uvedené otázce neuvedla žádné relevantní zdroje, oproti tomu žalobce předložil přehled judikatury Nejvyššího soudu Ruské federace, ze které vyplývá, že ruské soudy k vnosům jen jednoho z manželů přihlížejí, přičemž uvedená rozhodnutí byla vydána ještě před odjezdem žalobce do Ruské federace. Žalobce považuje za nesmyslná tvrzení dovolatelky, že měl v listopadu 2016 více vazeb v České republice než v Ruské federaci. V Ruské federaci se žalobce narodil, studoval, pracoval a má tam zázemí své rodiny a přátel a kupříkladu zdravotní pojištění nehradil z důvodu poskytování bezplatné zdravotní péče ruským občanům. Dále podle žalobce není pochyb o vykonatelnosti ruského rozhodnutí, o čemž rovněž svědčí již proběhlé zapsání vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitým věcem do katastru nemovitostí. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu tentokrát není co do posouzení dobré víry zjevně nepřiměřené a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. února 2019 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §5 ZMPS se nepřihlíží ke skutečnostem vytvořeným nebo předstíraným záměrným jednáním v úmyslu, aby se těch ustanovení tohoto zákona, od nichž se nelze odchýlit ujednáním stran, nepoužilo nebo aby se jich použilo jinak, než kdyby takto vytvořené nebo předstírané skutečnosti nebyly.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, se podává, že posouzení dobré víry je založeno na zjištěném skutkovém stavu, avšak jedná se o posouzení právní, nikoli skutkové. Dovolací soud však může zpochybnit posouzení dobré víry pouze v případě, že by úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené.
Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 14. června 2022, sp. zn. 20 Cdo 1375/2022, uložil odvolacímu soudu povinnost zabývat se dovolatelkou namítanou časovou sousledností změny bydliště žalobce a jeho návratem do České republiky, úmyslem žalobce trvale se zdržovat v Ruské federaci a případnou motivací žalobce pro účelové obejití kolizních norem v podobě změny bydliště, a teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu přistoupit k právnímu závěru o (ne)dostatku dobré víry žalobce při změně bydliště.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán) vyplynulo, že ruská právní úprava (obdobně jako česká) při vypořádávání společného jmění manželů přihlíží k osobním vnosům jen jednoho z manželů do společného jmění, přičemž ruské soudy se k vzájemnému návrhu žalované výslovně tvrzenými vnosy žalované zabývaly. V této souvislosti nelze odvolacímu soudu vytknout, považoval-li za relevantní zdroj ruské právní úpravy přehled judikatury Nejvyššího soudu Ruské federace a nikoli žalovanou předloženou právní analýzu zpracovanou soukromým subjektem. Oproti tvrzení dovolatelky není rozhodné, byl-li uvedený přehled judikatury datován několik měsíců po zahájení ruského řízení, neboť obsahem je shrnutí ustálené rozhodovací praxe z předcházejícího období. Jako důvodná se nejeví ani námitka dovolatelky, že „minimálně v některých případech“ ruské soudy v minulosti při vypořádání společného jmění manželů nepřihlížely k vnosům jednoho z manželů. Z uvedeného by ostatně vyplývalo, že v jiných případech ruské soudy i před rokem 2017 k vnosům jednoho z manželů přihlížely, a žalobce by proto nemohl dopředu předvídat, jakým způsobem by mohl být jeho návrh na vypořádání společného jmění manželů posuzován, což samo o sobě zpochybňuje případnou motivaci žalobce k účelovému obejití kolizních norem v podobě změny bydliště z České republiky do Ruské federace.
Dovolací soud nemůže přisvědčit ani námitce dovolatelky, podle které měl žalobce v rozhodné době, tj. době podání návrhu na rozvod a vypořádání společného jmění manželů, většinu znaků bydliště v České republice a „z pohledu ruských orgánů veřejné moci“ jej s Ruskou federací spojoval toliko ruský pas a registrace na adrese rodičů. Žalobce sice měl povolení k dlouhodobému pobytu v České republice až do 31. března 2017, uvedené však žalobci zakládalo toliko oprávnění, a nikoli povinnost, pobývat na území České republiky. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že se při posuzování zázemí žalobce zaměřil na skutečnost cizího státního příslušenství žalobce a jeho pobyt zde v této souvislosti považoval z povahy věci za dočasný. Namítá-li dovolatelka, že ona a žalovaný měli v úmyslu v České republice pobývat dlouhodobě, o čemž má svědčit i žalobcovo studium českého jazyka a nostrifikace vzdělání, přehlíží žalobcovo pozbytí bydlení a rodinného zázemí po rozpadu vztahu se žalovanou, a nelze tak hodnotit jako překvapivé, rozhodl-li se za těchto okolností vrátit do země, ve které se narodil, většinu svého života zde pobýval a kde měl rodinné zázemí u svých rodičů. V porovnání s uvedeným je irelevantní, měl-li žalobce v České republice v rozhodné době platné zdravotní pojištění, bankovní účty, řidičský průkaz a hradil-li si televizní a internetové připojení. Další kroky žalobce po návratu, jako například přihlášení na ruský pracovní úřad, získání zaměstnání a úsilí o navrácení syna, pak svědčí spíše o úmyslu žalobce usadit se v Ruské federaci, přičemž v rozporu s tím není ani skutečnost, že zde žalobce bydlel u rodičů. Podle dovolacího soudu je rovněž třeba přihlédnout k tehdejší délce pobytu žalobce v České republice, neboť žalobce před svým odjezdem do Ruské federace pobýval v České republice od června 2015 do listopadu 2016, což činí toliko 1,5 roku, přičemž do té doby žil v Ruské federaci.
V souvislosti s návratem žalobce do České republiky se dovolacímu soudu nejeví jako nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že motivací byla snaha být nablízku synovi. Přestože není sporu o tom, že žalobce po určitou dobu neplnil rodičovská práva a povinnosti vůči svému synovi, což bylo reflektováno i v rozhodnutí o svěření syna do péče žalované a v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalovaného pro neplacení výživného, z jednání žalovaného (ač se některá mohla jevit jako směřující proti synovým zájmům) přesto nelze dovodit absenci zájmu o syna, a to ať už jde například o návrh na svěření syna do péče, odvolání souhlasu s vycestováním syna do České republiky, návrhy na stanovení výše výživného (byť v podstatně nižší, než nakonec stanovené výši) či posílání dárků synovi. Rovněž je na místě připomenout, že žalobce zaplatil dlužné výživné na syna, v současné době výživné řádně platí a se synem se (byť formou asistovaného styku) pravidelně stýká.
Jde-li o zkoumání časové linie mezi odjezdem žalobce do Ruské federace a jeho návratem do České republiky, je předně namístě konstatovat, že žalobce se do České republiky vrátil v době, kdy ruské řízení nebylo ukončeno, což samo o sobě vyvrací tvrzení žalované, že žalobce hodlal setrvat v Ruské federaci jen do skončení soudního řízení, případně tvrzení označující vedení soudního řízení za jediný důvod pobytu žalobce v Ruské federaci. Námitku dovolatelky o možné absenci povědomí žalobce o tom, že právní mocí uznávaných rozhodnutí není soudní řízení definitivně skončeno a s ohledem na dosavadní vývoj ruského soudního řízení mohl očekávat zamítnutí dovolání, je pak třeba odmítnout s odkazem na předchozí mimořádný opravný prostředek podaný žalovanou, jež vedl ke zrušení předchozích rozhodnutí ruských soudů a vrácení věci soudu prvního stupně. Žalobce tak mohl obtížně předvídat, jakým způsobem bude o dalším dovolání žalované rozhodnuto, a nebylo proto možné považovat tamní soudní řízení za ukončené.
Uzavřel-li odvolací soud, že v řízení nebyla prokázána motivace žalobce změnit bydliště z České republiky do Ruské federace z důvodu výhodnější právní úpravy a odchod žalobce z České republiky zpět do Ruské federace v listopadu 2016 byl vážně míněnou změnou jeho bydliště, byť později přehodnocenou následkem nepříznivého vývoje sporů se žalovanou v souvislosti s jejich společným nezletilým synem, a nikoli změnou jen fingovanou, účelově motivovanou pouze snahou získat pro sebe výhodnější jurisdikci, dovolacímu soudu se závěr na základě výše uvedeného nejeví zjevně nepřiměřeným a považuje jej za souladný se zjištěným skutkovým stavem.
Jde-li o dovolatelkou namítaný nedostatek materiální vykonatelnosti uznávaného rozhodnutí spočívající v nedostatečné specifikaci předmětných nemovitých věcí i účastníků řízení, dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že není pochyb o tom, o kterou bytovou jednotku a podíl na nebytové jednotce se jedná a to na základě jejich číselného označení, adresy, dále číselného označení zastavěného pozemku i označení konkrétního katastrálního území, přičemž na uvedené adrese se jiné jednotky téhož čísla nenacházejí. Jako sporné se dovolacímu soudu nejeví ani označení účastníků řízení, jelikož v uznávaném rozhodnutí jsou v záhlaví idenfitikováni jménem a příjmením, a dále z obsahu rozhodnutí vyplývá například adresa jejich pobytu, datum a místo sňatku, datum rozvodu či obsah jejich společného jmění. Dovolací soud tak neshledal překážku v materiální vykonatelnosti uznávaného rozhodnutí a pro úplnost dodává, že ve prospěch závěru o dostatečné specifikaci účastníků řízení i předmětných nemovitých věcí svědčí a skutečnost, že vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitým věcem již bylo zapsáno do katastru nemovitostí.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, podle níž odvolací soud překročil návrh žalobce, který navrhoval uznat toliko rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu ze dne 19. února 2018 ve věci č. 2-904/2018, čili rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak odvolací soud rozhodl o uznání uvedeného prvostupňového rozsudku ve znění usnesení o překlepu a dále společně s rozhodnutím o odvolání. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, uvedl, že podal-li účastník návrh na zahájení řízení, avšak soud při svém rozhodování překročí meze dané ustanovením §153 o. s. ř., tj. bez zákonného zmocnění přizná žalobci více než žádal či něco jiného, než žádal, je takové pochybení soudu způsobilé založit jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Její existenci však dovolací soud zkoumá jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá, o. s. ř. ), a to v této věci není. Obdobný závěr se týká i dalších výtek dovolatelky, kterými konkrétně brojila proti nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí, neprovedení značného množství žalovanou navržených důkazů a poskytnutí výrazně delší doby k ústnímu vyjádření žalobci než žalované. Uvedené rovněž směřuje k přezkoumání případných vad řízení, k nimž však dovolací soud u nepřípustného dovolání nemůže přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je způsobilá odůvodnit zastavení exekuce za použití ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; Nejvyšší soud však v projednávané věci pro takový postup neshledal důvody, naopak má za to, že odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nejsou zásadní rozpory, hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle a rovněž nebyl shledán žádný zásah do ústavních práv dovolatelky.
Závěr odvolacího soudu, že za daných okolností byla podle ustanovení čl. 25 odst. 2 Smlouvy dána pravomoc ruského soudu, neboť oba účastníci jsou ruskými státními občany a bydliště žalovaného bylo v rozhodné době (tj. ke dni zahájení předmětného řízení) v Ruské federaci, a uznání předkládaných rozhodnutí ruského soudu v České republice tak ničeho nebrání, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledal důvod pro její změnu. Dovolání žalované tak není přípustné; Nejvyšší soud je proto v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu