ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1068.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1068/2023-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. L. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Vepřkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, proti žalované Sealed Air s. r. o. se sídlem v Praze 5, Bucharova č. 2657/12, IČO 45270872, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 75/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2022, č. j. 30 Co 263/2022-263, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 11. 10. 2022, č. j. 30 Co 263/2022-263, je zčásti vadné, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze v této části pokračovat, a ve zbývající části není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, absentuje tam, kde dovolatelka vytýká, že „nebyl respektován požadavek §18 zákoníku práce, podle kterého v případě více možných výkladů právního jednání má být použit výklad pro zaměstnance co nejpříznivější“, že „právní hodnocení otázky rovnosti jejího odměňování, jak je provedl odvolací soud a soud prvního stupně, je právně vadné“, že „vadný je současně i skutkový a právní závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že je v pořádku, že práci žalobkyně jako zaměstnankyně žalované přebírá jiná osoba, která s žalovanou nemá právní vztah“, stejně tak jako tam, kde jako otázku procesního práva namítá změny ve složení přísedících (viz bod 23 dovolání).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezaloží námitky dovolatelky proti postupu odvolacího soudu (shrnuté v bodě III.12 dovolání), neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Ze stejného důvodu nemůže založit přípustnost dovolání ani námitka, že „hodnocení důkazů a právní hodnocení věci bylo provedeno v rozporu s tím, jak má být prováděno v případě sporů o diskriminaci zaměstnance“. Odkazuje-li v této souvislosti žalobkyně dále na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (z níž se však problematiky důkazního břemene v diskriminačních věcech týkají pouze nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1213/13, a ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. IV. ÚS 366/21) a namítá-li, že bylo zasaženo do jejího ústavního práva na spravedlivý proces, přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na otázce neunesení důkazního břemene, neboť odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že „organizační změna byla nařízena mezinárodním vedením žalované“ a že „výpověď z důvodu organizačních změn dostalo několik zaměstnanců napříč Evropou, bez ohledu na jejich pohlaví, pozici či zemi, z níž pochází“. V případě tvrzené šikany ze strany zaměstnavatele vyšly soudy dokonce z toho, že žalobkyně neunesla ani břemeno tvrzení, a při hodnocení jedné uvedené události (v Barceloně v roce 2017) nedospěly k závěru, že by žalobkyně „byla ze strany žalované na pracovišti šikanována“.
Odvolací soud se ani neodchýlil od žalobkyní namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016. V tam posuzované věci neshledal dovolací soud nadbytečnost zaměstnance jen v důsledku jiného organizačního uspořádání zaměstnavatele, kdy jeho činnost byla nahrazena činností jiných (stávajících) zaměstnanců. V nyní posuzované věci vyšel odvolací soud z odlišného skutkového závěru o rozhodnutí o organizační změně, podle něhož mělo dojít ke snížení počtu zaměstnanců a bylo zrušeno i pracovní místo žalobkyně s tím, že žalovaná „pracovní agendu žalobkyně převede na spolupracující maďarskou společnost“. Formuluje-li žalobkyně v této souvislosti další právní otázku, totiž „že odvolací soud opomněl, že outsourcing je dle výkladové a dlouhodobé praxe dovolacího soudu (není uvedeno jaké – pozn. dovolacího soudu) spojen s přechodem práv a povinností dotčeného zaměstnance na nového zaměstnavatele spolu s převáděnou činnosti“, pak zde opět chybí vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Již jen na vysvětlenou lze doplnit, že na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá, neboť žádný z účastníků netvrdil v průběhu odvolacího řízení (a ani dříve) rozhodné skutečnosti o přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobkyně na jiný subjekt, a žalobkyně tak v podstatě poprvé činí až ve svém dovolání.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu