ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1171.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1171/2023-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné SILMET Příbram a. s., se sídlem v Příbrami III č. 168, IČO 26210428, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, proti povinné DOPRAVA ZÁRUBA M & K s. r. o. , se sídlem ve Vodňanech, Stožická č. 840, IČO 62909649, zastoupené Mgr. Andreou Málkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská č. 11/6, prodejem nemovité zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora JUDr. Erika Smoly, Exekutorský úřad Strakonice, pod sp. zn. 212 EX 342/21 a u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 17 EXE 1115/2021, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. června 2022, č. j. 8 Co 706/2022-109, takto:
I. Dovolání povinné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Opatřením ze dne 1. 12. 2021, č. j. 17 EXE 1115/2021-19, pověřil Okresní soud ve Strakonicích soudního exekutora JUDr. Erika Smolu se sídlem ve Strakonicích, Plánkova č. 600 (dále jen „soudní exekutor“) vedením exekuce prodejem nemovité zástavy.
2. Povinná podáním ze dne 21. 12. 2021 navrhla zastavení exekuce s tím, že vedení exekuce je nepřípustné, neboť má být realizována pro pohledávku, která není zajištěna zástavním právem, resp. zástavní smlouva je absolutně neplatná.
3. Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 17 EXE 1115/2021-94, návrh zamítl, k odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16. 6. 2022, č. j. 8 Co 706/2022-109, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání povinná. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §236 odst. 2 o. s. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
6. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
7. Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
8. Zakládá-li §240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění účastníka podat dovolání, vymezuje tím osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), v jejíchž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, a z pozdější doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1026/2022). Klíčovým je přitom výrok rozhodnutí, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 183/2000, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2568/2022).
9. Z obsahu spisu dále vyplývá, že usnesením ze dne 7. 12. 2022, č. j. 212 EX 342/21-42, které nabylo právní moci dne 8. 12. 2022, rozhodl soudní exekutor tak, že se exekuce zastavuje, soudní exekutor a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak na návrh oprávněné, s nímž projevila souhlas i povinná [§268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., §52 odst. 1, §55 odst. 3 exekučního řádu]. Podle sdělení exekutora se obě strany vzdaly práva odvolaní proti tomuto usnesení. Oznámením ze dne 9. 12. 2022 sdělil soudní exekutor příslušnému katastrálnímu úřadu skutečnost pravomocného zastavení exekuce, skončení exekučního řízení a zániku účinků všech exekučních příkazů ve vztahu k exekucí postiženým nemovitostem.
10. Vzhledem k výše uvedenému tak nastala situace, kdy jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu (tedy i případné zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) procesní (a koneckonců i hmotněprávní) postavení povinné nezmění, neboť exekuce již neprobíhá a pro povinnou ani „nové“ zastavení exekuce z tzv. prioritního důvodu [tedy důvodu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a), písm. b) nebo písm. h) o. s. ř.] by také neznamenalo změnu procesního postavení povinné (nepřineslo by pro povinnou žádnou výhodu).
11. Nelze totiž v této věci uplatnit závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21, nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 2833/21, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 25/2023, neboť z obsahu spisu vyplývá, že na exekuovanou pohledávku nebylo vymoženo ničeho [a ani být nemohlo, neboť exekutor ani nepřistoupil k druhé fázi exekuce prodejem nemovité zástavy, tedy určení ceny nemovitosti (k průběhu exekuce prodejem nemovitosti srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2522/2017, nebo – přímo k exekuci prodejem nemovité zástavy – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 570/2023)], ve věci se nejedná o případ, že by exekutor jednal mimo rámec své příslušnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 107/2009); případné zrušení usnesení odvolacího soudu by tak mohlo vést k jedinému důsledku, a to k zastavení řízení o návrhu povinné na zastavení exekuce.
12. Nejvyšší soud proto dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
14. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval, nehledě na to, že s ohledem na ukončení exekuce je návrh zcela zjevně bezdůvodný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu