ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1314.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1314/2023-607
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce YUSUFELI s. r. o. se sídlem v Ostravě-Porubě, Jana Šoupala č. 1597/3, IČO 28563131, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, proti žalovaným 1) Mgr. Ing. Pavle Buxbaumové se sídlem v Uničově, Masarykovo náměstí č. 37, IČO 72536772, jako insolvenční správkyni dlužníka K. S., zastoupené Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem v Novém Malíně č. 240, 2) JUDr. Kateřině Martínkové, LL.M. , MBA, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 966/22, IČO 66220521, jako insolvenční správkyni dlužnice K. S., zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 966/22, 3) MORAVOLEN HOLDING a. s. se sídlem v Šumperku, Krátká č. 2863/2, IČO 25551426, zastoupenému JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická č. 497/3, a 4) M. L., o neplatnost veřejné dražby, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 79/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2023, č. j. 69 Co 270/2021-557, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 14. 11. 2018 se žalobce domáhal určení, že veřejná dobrovolná dražba elektronická provedená dne 11. 10. 2018 žalovaným 3) jako dražebníkem na návrh žalované 1) a žalované 2), ve které byl udělen příklep žalovanému 4) a jejímž předmětem byly vymezené nemovité věci (spoluvlastnické podíly na nemovitých věcech) zapsané Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY a č. XY, obec a k. ú. XY, je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že provedením dražby bylo podstatným způsobem zasaženo do jeho práv jakožto účastníka dražby tím, že nebyly splněny zejména podmínky v §16a, §20 a §23 odst. 9 zákona o veřejných dražbách. Žalobce namítá, že dražební vyhláška neobsahuje všechny údaje, které podle zákona obsahovat má, že mu nebylo umožněno dražit, ačkoli splnil všechny podmínky účasti v této dražbě, a to tím, že dražba byla nesprávně a předčasně ukončena po 13 minutách od okamžiku jejího zahájení, ačkoli dražební vyhláška neobsahuje údaj o čase ukončení elektronické dražby (o ukončení dražby po 13 minutách), a že mu nebylo umožněno činit vyšší podání, přestože tak chtěl učinit, a dražba byla ukončena, přestože se má dražit, pokud účastníci činí vyšší podání.
Okresní soud v Šumperku – poté, co Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 1. 2019, č. j. 32 C 324/2018-40, vyslovil svou místní nepříslušnost a po právní moci tohoto usnesení věc postoupil Okresnímu soudu v Šumperku jako soudu místně příslušnému – usnesením ze dne 7. 7. 2020, č. j. 10 C 79/2019-413, zamítl návrh žalobce ze dne 30. 6. 2020 na vstup společnosti Perugino s. r. o., IČO 07537808, na místo žalobce. Toto rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil (mimo jiné) tím, že procesní postup žalobce považuje za účelové zneužití ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobce se opakovaně snaží těsně před nařízeným jednáním toto jednání zmařit. V době, kdy u jednatele žalobce měla probíhat léčba plicní embolie, pro kterou nemohl absolvovat dlouhé cesty autem, jednatel žalobce posílá nijak nedoloženou omluvu, že byl v době koronavirové krize na dovolené v Itálii, pročež je v karanténě (viz podání ze dne 11. 3. 2020), nicméně následně se v podání ze dne 30. 6. 2020 opětovně omlouvá z jednání proto, že se léčí z plicní embolie a nemůže absolvovat dlouhé cesty autem. Ačkoliv žalobce nejméně od 28. 1. 2020 nemá „právního“ zástupce, tohoto si zajistí dne 26. 6. 2020, tj. 4 dny před nařízeným jednáním, a když není žádosti nového zástupce o odročení vyhověno, podává jednatel žalobce ten samý den, kdy se o nevyhovění „právní“ zástupce dozví, návrh na vydání usnesení podle §107a o. s. ř., aniž by tento postup zástupce žalobce, telefonicky kontaktující samosoudkyni několik hodin před podáním návrhu, jakkoliv avizoval. Soud prvního stupně uzavřel, že postup žalobce „je v této chvíli obstrukční, vedený snahou zmařit soudní jednání a prodloužit soudní řízení“, a že proto hodnotí jak postupní smlouvu, tak návrh na vstup účastníka podle §107a o. s. ř. jako zneužití práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 69 Co 254/2020-432, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S postupem soudu prvního stupně se ztotožnil, neboť z předchozího procesního postupu žalobce (z opakovaných návrhů na odročení jednání ze zdravotních důvodů jednatele žalobce, řádně do dnešního dne nedoložených, zvolení si dalšího zástupce těsně před jednáním a jeho následné žádosti o další odročení jednání, okolností mimosoudního jednání s cílem smírného vyřešení sporu a odmítnutí podpisu dohody o narovnání žalobcem, přestože „dohoda o narovnání a její znění byla výslovně odsouhlasena všemi účastníky,“ a ze strany žalobce následně odmítnutého podpisu z důvodu potřeby získání rozhodnutí, aby měl do budoucna postaveno najisto, kdy vzniká účastenství v případě elektronických dražeb, a všeho ostatního, co v řízení před soudem prvního stupně vyšlo najevo) lze usuzovat, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy. Odvolací soud posuzoval návrh žalobce i z pohledu zneužití práva, které by mohlo vést k tomu, že by se pohledávka žalovaných na náhradu nákladů řízení stala reálně nevymahatelnou, přičemž soustředil svou pozornost zejména na (úředně dostupné) okolnosti [že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 Co 400/2018, taktéž v řízení o určení neplatnosti dobrovolné dražby, žalobce Xedus Credit s. r. o. postupoval svou pohledávku na stejnou obchodní společnost Perugino s. r. o., která vznikla koncem roku 2018, že ve sbírce listin nejsou kromě notářského zápisu – zakladatelské listiny založeny žádné jiné (další) listiny, které by zpřístupnily informace o tom, zda tato společnost vyvíjí podnikatelskou činnost a má nějaký majetek, pohledávky či závazky, že za účelem zjištění skutečností o tom, zda disponuje vstupující subjekt movitým či nemovitým majetkem a je prokazatelně ekonomicky aktivní, byl postupník vyzván, aby Krajskému soudu v Ostravě (ke sp. zn. 71 Co 400/2018) předložil daňová přiznání a účetní závěrky, že na tuto výzvu do doby rozhodování odvolacího soudu nereagoval, a nepotvrdil tak předpoklad o tom, že v případě povinnosti k náhradě nákladů řízení protistraně z těchto příjmů či hmotného majetku bude možné takovou pohledávku uhradit], a dospěl k závěru, že návrh žalobce je jednak zneužitím procesní úpravy a dalším krokem k prodlužování řízení, a jednak možnou újmou žalovaných na právu na náhradu nákladů řízení, a že z těchto důvodů je návrh žalobce podle §107a o. s. ř. zneužitím práva.
Okresní soud v Šumperku poté rozsudkem ze dne 10. 5. 2021, č. j. 10 C 79/2019-481, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 3676/2021-533, odmítl dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 2. 2021, č. j. 69 Co 254/2020-432. Shledal, že skutečnosti zjištěné soudy v projednávané věci a vyplývající z obsahu spisu poskytovaly odvolacímu soudu dostatečný základ pro závěr o důvodném podezření o zneužití úpravy procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. žalobcem.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci následně usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 69 Co 270/2021-557, zamítl návrh žalobce ze dne 10. 1. 2023 na vstup společnosti OROSOURCE POINT s. r. o. se sídlem v Ostravě-Porubě, Marie Majerové č. 1649/25, IČO 05305853 (dále jen „OROSOURCE POINT s. r. o.“), na místo žalobce. Odvolací soud poukázal na to, že nařídil jednání na den 26. 1. 2023, že po jeho zahájení mu bylo předloženo podání žalobce dodané do datové schránky odvolacího soudu, kterým žalobce oznámil odvolacímu soudu, že dne 10. 1. 2023 postoupil žalobce své právo na určení neplatnosti předmětné dražby a na všechny nároky z něj vyplývající na OROSOURCE POINT s. r. o., navrhl, aby soud postupem podle §107a o. s. ř. vyhověl jeho návrhu na vstup této společnosti do řízení na místo žalobce, a k tomuto návrhu připojil smlouvu o postoupení práva ze dne 10. 1. 2023 a souhlas OROSOURCE POINT s. r. o. se vstupem do řízení, že tento procesní návrh žalobce byl pro jeho zástupce novou informací a že žalovaní navrhovali zamítnutí takového návrhu a jednání žalobce označili za „obstrukční a šikanózní, směřující pouze k prodloužení soudního sporu“. Poté, co dovodil, že návrh žalobce splňuje „formální náležitosti“, se odvolací soud zabýval posouzením, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy, zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. Přihlédl přitom zejména k tomu, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se již stejným návrhem žalobce neúspěšně domáhal podle §107a o. s. ř. vstupu do řízení obchodní společnosti Perugino s. r. o., k předchozímu procesnímu postupu žalobce rozebranému již v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým zamítl předchozí návrh žalobce podle §107a o. s. ř. (k opakovaným řádně nedoloženým návrhům žalobce na odročení jednání ze zdravotních důvodů jednatele žalobce, zvolení si dalšího zástupce těsně před jednáním a jeho následné žádosti o další odročení jednání, okolnostem mimosoudního jednání s cílem smírného vyřešení sporu a odmítnutí podpisu dohody o narovnání žalobcem, přestože dohoda o narovnání včetně jejího znění byla výslovně odsouhlasena všemi účastníky), a ke skutečnosti, že přestože se žalobce o konání jednání před odvolacím soudem dozvěděl s dostatečným časovým předstihem 10. 11. 2022 a smlouvu o postoupení pohledávky uzavřel 10. 1. 2023, soudu ji dodal do datové schránky 2 minuty před zahájením jednání a zástupce žalobce „neměl o takovém návrhu ponětí“. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze shora popsaného jednání žalobce „lze jednoznačně usuzovat záměrné prodlužování sporu a účelové zneužití procesní úpravy zapovězené v ustanovení §2 o. s. ř.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce, za jakých okolností je možné návrh na procesní nástupnictví považovat za zneužití práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř. (na závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, a ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015), a vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl o návrhu žalobce podle §107a o. s. ř. v rozporu se zákonem a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, usuzoval-li na zneužití procesní úpravy pouze z předchozího procesního postupu žalobce, aniž by jakkoli zkoumal, zda nový žalobce bude případně schopen splnit svou případnou povinnost k náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 69 Co 270/2021-582, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 5. 2021, č. j. 10 C 79/2019-481, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně následně věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2023, č. j. 69 Co 270/2021-557.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 o. s. ř. (srov. §107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. §107a odst. 2 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud (jak ostatně s poukazem na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí rovněž žalobce v dovolání) ve své judikatuře již dříve dovodil, že soud může ve výjimečných případech – při jinak doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř. – zamítnout „prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř.“ návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobce nabyvatel práva, a že takový postup je namístě například tehdy, kdyby bylo možné podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 743/2015).
V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. obč.) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy).
Nejvyšší soud potom ve své rozhodovací praxi uzavřel, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013). Přihlédnout lze také k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem (odročeného) jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015). Nejvyšší soud ve své judikatuře vyslovil rovněž závěr, že není zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř, dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013).
V projednávané věci odvolací soud na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu sám poukázal a v souladu s výše uvedenými závěry z ní vyplývajícími se zabýval posouzením, zda se v případě návrhu žalobce podle ustanovení §107a o. s. ř. nejedná o zjevné zneužití procesní úpravy, zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. Přihlédl při tom zejména k tomu, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se již stejným návrhem žalobce neúspěšně domáhal podle §107a o. s. ř. vstupu do řízení jiné obchodní společnosti, k předchozímu procesnímu postupu žalobce rozebranému již v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí předchozího návrhu žalobce na vstup do řízení jiné obchodní společnosti (k opakovaným řádně nedoloženým návrhům žalobce na odročení jednání ze zdravotních důvodů jednatele žalobce, zvolení si dalšího zástupce těsně před jednáním a jeho následné žádosti o další odročení jednání, okolnostem mimosoudního jednání s cílem smírného vyřešení sporu a odmítnutí podpisu dohody o narovnání žalobcem, přestože dohoda o narovnání včetně jejího znění byla výslovně odsouhlasena všemi účastníky) a ke skutečnosti, že přestože se žalobce o konání jednání před odvolacím soudem dozvěděl s dostatečným časovým předstihem 10. 11. 2022 a smlouvu o postoupení pohledávky uzavřel 10. 1. 2023, soudu ji dodal do datové schránky 2 minuty před zahájením jednání a zástupce žalobce „neměl o takovém návrhu ponětí“.
Jestliže odvolací soud po zvážení předchozího postupu žalobce v průběhu řízení a časových souvislostí mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem jednání před odvolacím soudem dovodil, že již tyto okolnosti (samy o sobě) jednoznačně odůvodňují závěr, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je záměrné prodlužování sporu a účelové zneužití procesní úpravy zapovězené v ustanovení §2 o. s. ř., nelze mu důvodně vytýkat, že se nezabýval dalšími (žalobcem v dovolání akcentovanými) okolnostmi, které podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž mohou nasvědčovat zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zneužití procesního práva může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1030/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 499/2020), a že procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv (negují efektivní působení práva) a nepožívají žádnou právní ochranu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 21 Nd 299/2012, uveřejněného pod č. 13/2013 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1824/2017).
Uzavřel-li proto odvolací soud, že mimořádná aplikace §2 o. s. ř. je v posuzované věci namístě, neboť je zřejmé, že žalobce svým návrhem na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. sledoval něco jiného než účel předpokládaný právní normou (záměrné prodlužování sporu, vyvolávání procesních obtíží a účelové zneužití procesní úpravy), je tento jeho závěr v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a k naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. nedošlo.
Poukazuje-li dovolatel na to, že z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že „k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného“, přičemž poukazuje např. na usnesení ze dne 26. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 3676/2021-533, kterým bylo rozhodnuto o dřívějším návrhu žalobce na vstup jiného účastníka do řízení, a vytýká-li odvolacímu soudu, že se v rozporu se závěry Nejvyššího soudu nezabýval tím, zda nový žalobce bude případně schopen splnit svou případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, pak nebere náležitě v úvahu, že skutečnost, že jde ze strany účastníka o zneužití práva, „které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou“, je pouze jedním (nikoli však jediným) ze způsobů možného zneužití tohoto procesního práva (srov. též dovolacím soudem užitý výraz „například tehdy“ při formulaci jeho výše zmíněného závěru, že soud může ve výjimečných případech zamítnout „prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř.“ návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobce nabyvatel práva, a že takový postup je namístě „například tehdy“, kdyby bylo možné podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou). V posuzované věci však odvolací soud svůj závěr o zneužití procesní úpravy zapovězeném v ustanovení §2 o. s. ř. neodůvodnil tím, že by se ze strany žalobce jednalo o zneužití práva, „které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou“, nýbrž tím, že se ze strany žalobce jedná o záměrné prodlužování sporu (procesní obstrukci) a účelové zneužití procesní úpravy .
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu