ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1474.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1474/2023-82
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční věci oprávněné Hypoteční banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, proti povinnému FELIX GREY spolku , se sídlem v Rakovicích č. 25, IČO 27032337, zastoupenému JUDr. Drahomírou Glaserovou, advokátkou se sídlem v Božeticích č. 153, prodejem nemovité zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora Mgr. Zdeňka Ráčka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou, pod sp. zn. 179 EX 1028/21 a u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 EXE 1695/2021, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2022, č. j. 5 Co 423/2022-40, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2022, č. j. 5 Co 423/2022-40, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Povinný pouze vyjadřuje prostý nesouhlas se závěry odvolacího soudu, že „… důvody pro zastavení exekuce uváděné v návrhu nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů, které by umožnily exekuci skutečně zastavit (§268 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.)…“, a že „…(povinnou) uváděné skutečnosti nemohou odůvodnit zastavení exekuce a to ani podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř….“, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Lze pouze doplnit [pakliže dovolatel namítá, že jeho námitky nebyly dostatečně posouzeny podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], že judikatura Nejvyššího soudu se již v minulosti shodla na následujících závěrech:
Podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí (a tedy i exekuce) zastaven, jestliže je nepřípustný, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Ze srovnání znění tohoto ustanovení s ustanoveními §268 odst. 1 písm. a) – g) o. s. ř. plyne, že zatímco důvody zastavení exekuce uvedené pod písmeny a) – g) jsou definovány konkrétně, je důvod pod písmenem h) formulován obecně, jelikož jeho účelem je umožnit, aby exekuce byla zastavena i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují A) s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s .ř.], B) s pochybeními při nařízení exekuce, C) s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně D) se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí). Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována [srov. §268 odst. 1 písm. a) – d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu [srov. §268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 446/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1787/2009, a další).
Dále Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Dále Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 2357/16, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16, konstatoval, že vedení exekuce proti povinnému, který žádnou svoji právní povinnost vyplývající z exekučního titulu nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl, je porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v takovém případě je na místě aplikovat ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro odstranění zjevné nespravedlnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 410/2021).
Povinný však skutkové okolnosti, který by byly podřaditelné (ve smyslu shora uvedené judikatury) pod ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nikdy v řízení neuvedl; tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládájí.
Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu