ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1482.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1482/2023-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 1464/6, proti žalovanému Skanska a. s. , se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Křižíkova č. 682/34a, IČO 26271303, o 870 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 71/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 23 Co 202, 320/2022-293, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 23 Co 202, 320/2022-293, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [„zda nárok na odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny náleží takovému zaměstnanci za situace, že ke zrušení tohoto místa nedošlo formálně, ale fakticky ano, a dále, zda se jedná o faktické zrušení místa, dojde-li ke změně začlenění tohoto místa v organizační struktuře v rámci vertikální (nikoliv horizontální) úrovně“], a namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 554/2017), ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (že „pracovní místo zastávané žalobcem – ředitel oblasti Elektro, nebylo v důsledku organizační změny přijaté dne 28. 11. 2018 zrušeno, ale celá oblast Elektro, včetně pracovního místa ředitele oblasti, byla s účinností od 1. 1. 2019 převedena z divize Čechy, která byla zrušena, do závodu Železniční stavitelství, který byl začleněn v nově vytvořené organizační struktuře do divize Inženýrské stavitelství“, že „náplň práce nového ředitele oblasti Elektro L. K. je shodná s činností, kterou na pozici ředitele oblasti Elektro vykonával žalobce“, a že „byl zachován druh práce ředitel oblasti Elektro, včetně náplně práce, kdy odpadla pouze část pravomocí týkající se rozsahu oprávnění podepisování listin“), na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že žalobci nevznikl nárok na odstupné podle §73a odst. 2 části věty druhé za středníkem zákoníku práce.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Takto postupuje dovolatel, předestírá-li vlastní skutkové závěry, že „zastával pracovní pozici, která byla v důsledku organizační změny zrušena“, že „pracovní místo, které nyní zastává pan L. K., které žalovaný označuje za stejné místo, neodpovídá pracovnímu zařazení žalobce před ukončením pracovního poměru“ a že „nejen, že zanikla pozice, kterou zastával žalobce, ale ani neexistuje pozice s takto zaniklou pozicí srovnatelná“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „mu odstupné odpovídající žalované částce náleží“.
Odvolací soud se ani neodchýlil – jak namítá dovolatel – od právního závěru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 554/2017, že skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě ustanovení §67 odst. 1 zákoníku práce, ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak – například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele nebo na základě vnitřního předpisu; na odstupné proto může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §73 odst. 6 věty třetí zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 (nyní §73a odst. 2 zákoníku práce) ve spojení s ustanovením §52 písm. c) zákoníku práce poté, co byl odvolán z vedoucího pracovního místa, aniž by toto místo bylo zrušeno. V nyní projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, avšak na základě výkladu „Podnikové kolektivní smlouvy pro roky 2017 – 2019“ dovodil, že ustanovení čl. 8 této kolektivní smlouvy, která se vztahuje i na ty zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni, jsou jednoznačná, skutečná vůle stran je z nich seznatelná a obsah ustanovení nepřipouští různý výklad, že z čl. 8 odst. 8.1 kolektivní smlouvy je zřejmé, že nerozšiřuje okruh osob, kterým má být vyplaceno odstupné, ale upravuje výši odstupného nad zákonem stanovenou minimální hranici v případě rozvázání pracovního poměru podle §52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo v případě skončení pracovního poměru dohodou z týchž důvodů se zaměstnanci v pracovním poměru trvajícím alespoň 10 let či 20 let, a že z ustanovení kolektivní smlouvy nevyplývá, že by v ní bylo sjednáno právo na odstupné osobě odvolané z vedoucího pracovního místa, s níž byl pracovní poměr rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti podle §52 písm. c) zákoníku práce, a dospěl proto k závěru, že „nárok na odstupné žalobci nevznikl ani podle podnikové kolektivní smlouvy pro roky 2017 – 2019“.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu