ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1516.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1516/2023-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště č. 97/4, proti žalované Správě železnic, státní organizaci se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná č. 1003/7, IČO 70994234, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o 18 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 58/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 30 Co 314/2022-97, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 070 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, č. j. 30 Co 314/2022-97, je zčásti vadné, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze v této části pokračovat, a ve zbývající části není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, absentuje tam, kde dovolatelka vytýká, že „z hlediska právního posouzení se nemusí tedy jednat o náhradu škody, ale o plnění žalované z uzavřené dohody mezi účastníky, která nikdy nezanikla“, že „se soud opomněl zabývat platností směrnic dle kterých údajně příspěvky žalobkyni nenáleží ani se nezbýval tím, zda a kdy byla žalobkyně s nimi seznámena“, že „je-li zde nejednoznačný výklad směrnice, o které soudy opírají napadená rozhodnutí, tak mělo být dle žalobkyně postupováno dle §18 zákoníku práce“, nebo že považuje „tvrzení nalézacího soudu … , kterému odvolací soud přisvědčil …, že si žalobkyně jakožto zaměstnankyně mohla sama požádat o snížení příspěvku pojistného a pokud tak neučinila, sama si způsobila škodu“, za nesprávné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že jestliže zaměstnavatel neplatně rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr a v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti je škoda vzniklá zaměstnanci, dochází ke vzniku odpovědnostního vztahu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1000/2009, a ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, na které sama dovolatelka odkazuje). Pro rozhodnutí odvolacího soudu byla v posuzované věci klíčová absence příčinné souvislosti, neboť „tvrzená škoda nebyla způsobena neplatným skončením pracovního poměru žalovanou, a ani z důvodu poklesu finančních prostředků žalobkyně v důsledku neplatného skončení pracovního poměru“.
Nesouhlasí-li žalobkyně s posouzením otázky příčinné souvislosti, potom pomíjí, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 307/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2659/2012); právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat jen ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012). O skutkové námitky půjde v těch případech, kdy směřují proti závěrům ohledně faktické příčinné souvislosti, tj. že určitá událost se fakticky stala v důsledku jiné události (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1446/2020). K právnímu posouzení příčinné souvislosti však žalobkyně žádné dovolací důvody nevymezuje.
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu