ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1525.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1525/2023-94
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně ZMES, s. r. o. se sídlem v Třebíči, Sadová č. 829/1, IČO 43371833, zastoupené Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. č. 764/50 , proti žalovanému T. N., zastoupenému Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského č. 311/8, o 101 451 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 211/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2023, č. j. 49 Co 164/2021-62, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 10. 2021, č. j. 5 C 211/2021-27, ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou dne 19. 7. 2021 u Okresního soudu v Třebíči se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 101 451 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán jako elektromontér, že v souvislosti s výkonem práce používal a řídil služební (pracovní) vozidlo a zúčastnil se rovněž žalobkyní zajištěného školení. Dne 14. 5. 2020 při výkonu práce řídil žalovaný v Třebíči vozidlo žalobkyně Land Rover, jehož nástavbu tvořila plošina. Při průjezdu zatáčkou došlo pro nepřizpůsobení rychlosti k převrácení a poškození vozidla i montážní plošiny. Dopravní nehodu šetřila Policie ČR se závěrem o nedbalostním zavinění žalovaného. Dne 17. 8. 2020 účastníci uzavřeli dohodu o způsobu náhrady škody, v níž prohlásili, že škoda vznikla výlučně v důsledku nedbalostního zavinění žalovaného a její výše činí nejméně 500 000 Kč, že žalovaný za tuto škodu odpovídá do 4,5násobku jeho průměrného výdělku (25 878 Kč), tedy maximálně do částky 116 451 Kč, a dohodli splácení škody žalovaným. Po ukončení pracovního poměru žalovaného uzavřeli dne 21. 12. 2020 dodatek k této dohodě, v němž upravili splácení škody tak, že dosud nesplacenou částku 108 451 Kč bude žalovaný splácet žalobkyni v měsíčních splátkách 5 000 Kč počínaje měsícem lednem 2021 pod ztrátou výhody splátek. Žalovaný uhradil žalobkyni v lednu 2021 částku 2 000 Kč a v únoru 2021 částku 5 000 Kč, poté přestal splácet a na výzvu žalobkyně nereagoval. Žalobkyně zaplatila na skutečnou škodu – opravu poškozeného vozidla 1 189 831,41 Kč.
2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítl, že listiny o náhradě škody podepsal jako mladý člověk neznalý svých práv na pokyn nadřízených, že v té době nedisponoval potřebnou finanční částkou a že se nejednalo o jeho svobodný projev vůle. Žalobkyně svůj nárok dosud řádně nevyčíslila a nedoložila a dala pokyn k řízení vozidla s plošinou se specifickými jízdními vlastnostmi nezkušenému řidiči, který v době uzavření pracovní smlouvy neměl ani platné řidičské oprávnění. Uložený úkol nebyl náplní jeho práce elektromontéra. Žalobkyně neměla k předmětnému vozidlu ani uzavřeno „havarijní pojištění“. Navrhl, aby soud použil svého moderačního práva a výši náhrady škody snížil.
3. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 5 C 211/2021-27, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 50 755,50 Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil (výrok I.), v témže rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Dovodil, že žalovaný pracoval u žalobkyně v období od 24. 4. 2019 do 31. 12. 2020 jako elektromontér, že dne 14. 5. 2020 v souvislosti s plněním pracovních povinností řídil vozidlo s plošinou, kterým zavinil dopravní nehodu, při níž došlo k poškození vozidla i plošiny, a že dne 17. 8. 2020 účastníci uzavřeli dohodu o způsobu náhrady škody ve výši 116 451 Kč (4,5násobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného), která byla po skončení pracovního poměru žalovaného změněna tak, že dosud nezaplacenou částku 108 451 Kč bude žalovaný žalobkyni splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč počínaje měsícem lednem 2021. Žalovaný zaplatil žalobkyni v lednu 2021 částku 2 000 Kč a v únoru 2021 částku 5 000 Kč, poté přestal splátky hradit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalovaného z dohody o náhradě škody i jejího dodatku platně vznikl a dosud trvá v žalobou uplatněné výši. Shledal však důvod pro aplikaci moderačního práva soudu. Usoudil, že je třeba zohlednit nedostatečné řidičské zkušenosti žalovaného v době vzniku škody, že použité vozidlo s nákladem pracovní plošiny je speciálním vozidlem s odlišným těžištěm a jízdními vlastnostmi oproti běžným vozidlům, že žalobce pracoval jako elektromontér a nemohl mít v řízení tohoto vozidla dostatečné zkušenosti, že převzetím vozidla k řízení pouze vyhověl žádosti služebně staršího kolegy a že událost se stala v době, kdy měl žalovaný necelých 20 roků, nemohl tak disponovat dostatečnými finančními prostředky k úhradě škody. Nelze přitom předpokládat, že by snížení náhrady škody mohlo významným způsobem poškodit ekonomicky žalobkyni, která je společností zaměstnávající více než 100 zaměstnanců. Za přiměřené snížení náhrady škody považoval soud její snížení na polovinu žalovaným dosud nesplacené škody.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 49 Co 164/2021-62, rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů řízení III.“ potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 487 Kč k rukám advokáta JUDr. Roberta Scigiela (výrok II.). Dovodil, že předmětem řízení je nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou jí žalovaný jako zaměstnanec způsobil tím, že dne 14. 5. 2020 havaroval při plnění pracovních povinností s vozidlem žalobkyně, na kterém při nehodě vznikla škoda v celkové výši 1 189 831,41 Kč, že účastníci dne 17. 8. 2020 uzavřeli dohodu o způsobu náhrady škody podle §263 zákoníku práce, v níž žalovaný uznal svoji povinnost nahradit žalobkyni škodu v předběžné výši 500 000 Kč bez DPH na vozidle a 160 000 Kč bez DPH na plošině s tím, že výše požadované škody nesmí přesáhnout celkem 116 451 Kč (4,5násobek průměrného výdělku žalovaného). Právním důvodem požadavku žalobkyně na náhradu škody v projednávané věci byla tato dohoda o způsobu náhrady škody uzavřená účastníky s tím, že výše požadované náhrady škody odpovídá částce, na které se účastníci shodli, částce 116 451 Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že je zde důvod hodný zvláštního zřetele pro moderaci výše náhrady škody s ohledem na relativně nízký věk žalovaného v době škodní události, na jeho nedostatečné pracovní a zejména řidičské zkušenosti a na to, že jako mladý, nový a nezkušený zaměstnanec žalobkyně se snažil nedělat v práci problémy, když vyhověl žádosti služebně staršího kolegy, aby odvezl zpět do provozovny právě speciální vůz se speciálními nároky na způsob řízení. Žalovaný neměl pro řízení takto speciálního vozidla dostatečné řidičské zkušenosti, neboť teoretické znalosti bez praktického vyzkoušení a nácviku nezaručí, že člověk ovládající teorii ji zvládne správně použít v praxi. Praktické řidičské zkušenosti do doby nehody získával pouze cca 13 měsíců, což je doba naprosto minimální na to, aby bez praxe zvládl řízení vozidla se speciálními nároky na způsob řízení. Žalobkyně je obchodní společnost s rozsáhlým a různorodým předmětem podnikání, se základním kapitálem 3 900 000 Kč, s počtem zaměstnanců v kategorii 100 – 199, její ekonomická síla a možnosti jsou zcela jiné než finanční možnosti žalovaného. Snížení výše náhrady škody o částku 50 755,50 Kč je tedy zcela přiměřené.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky „stanovení výchozí částky škody způsobené zaměstnancem pro účely aplikace moderačního práva soudu dle §264 zákoníku práce“ a „při řešení významu a charakteru zjištěných důvodů zvláštního zřetele hodných jako moderačních důvodů“. Podle judikatury dovolacího soudu úvahy o moderaci je nutné vztahovat na výši škody před její limitací, neboť případné snižování pod zákonný limit by mohlo být v rozporu se zákonným požadavkem přiměřenosti (rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 3612/2020, ze dne 30. 6. 2021, nebo sp. zn. 21 Cdo 435/2022). Odvolací soud však vycházel z částky po její limitaci. Na věc nemůže mít žádný vliv ani uzavřená dohoda o způsobu úhrady dluhu mezi účastníky. Žalobkyně se domnívá, že i úvahy soudu o důvodech zvláštního zřetele hodných jsou zjevně nepřiměřené. Nedostatečné řidičské zkušenosti žalovaného nemohou být důvodem pro moderaci škody, neboť každý, i mladý, řidič musí dodržovat příslušné předpisy, navíc byl žalobkyní náležitě proškolen, k nehodě došlo v obci, v místě s omezenou rychlostí, které žalovaný znal. Moderačním důvodem nemůže být, že žalobkyně neměla uzavřeno havarijní pojištění (spoluúčast pojištěného je vždy 10 % ze vzniklé škody), stejný problém byl i na straně žalovaného, neměl uzavřenu pojistku na svoji odpovědnost. Nelze rovněž odkazovat na hledisko věku a poměrů žalovaného k jeho životní úrovni. Žalobkyně naopak žalovanému nabídla dohodu o splácení dluhu v přiměřených splátkách, ten ji ale nevyužil. Částka kolem 100 000 Kč nepředstavuje a nemá v dnešní době žádný likvidační charakter pro člověka typu žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl s tím, že rozhodnutí odvolacího sodu je správné.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
10. Ze skutkových zjištění soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) vyplývá, že dne 14. 5. 2020 žalovaný při plnění pracovních povinností způsobil (zaviněným nedbalostním porušením povinností) dopravní nehodu s vozidlem Land Rover s plošinou ve vlastnictví žalobkyně, že na vozidle a plošině při nehodě vznikla škoda v celkové výši 1 189 831,41 Kč, a že účastníci dne 17. 8. 2020 uzavřeli dohodu o způsobu náhrady škody podle §263 zákoníku práce, v níž žalovaný uznal svoji povinnost nahradit žalobkyni škodu v předběžné výši 500 000 Kč bez DPH na vozidle a 160 000 Kč bez DPH na plošině s tím, že výše požadované škody nesmí přesáhnout celkem 116 451 Kč (4,5násobek průměrného výdělku žalovaného). Dohoda byla po skončení pracovního poměru žalovaného změněna tak, že dosud nezaplacenou částku 108 451 Kč bude žalovaný žalobkyni splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč počínaje měsícem lednem 2021, žalovaný zaplatil žalobkyni v lednu 2021 částku 2 000 Kč a v únoru 2021 částku 5 000 Kč, poté přestal splátky hradit.
11. Dovolání je za této skutkové situace přípustné pro řešení otázky „výchozí částky škody, způsobené zaměstnancem pro účely aplikace moderačního práva“, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
12. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
14. Otázku, pro jejíž řešení dovolací soud dovodil přípustnost dovolání, je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že ke škodné události došlo a škoda měla vzniknout dne 14. 5. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zákoník práce“), a (podpůrně) podle zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z“).
14. Předně je nutno uvést, že není přiléhavý poukaz dovolatelky na „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 36212/2020 ze dne 30. 6. 2021“, neboť jde o usnesení, které bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2729/21, zrušeno.
15. Podle ustanovení §264 zákoníku práce z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit.
Podle ustanovení §263 odst. 2 zákoníku práce uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal. Dohoda podle věty první musí být uzavřena písemně.
16. Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, který byl uveřejněn pod č. 111/2005 v časopise Soudní judikatura, a v rozsudku ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 81/2009, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §183 zákoníku práce (nyní §264 zákoníku práce – pozn. dovolacího soudu) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Je třeba však uvážit, že použití mimořádného zmírňovacího práva přichází v úvahu – jak z logiky věci vyplývá – až po zjištění výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení §172 odst. 1 zákoníku práce (nyní §250 odst. 1 zákoníku práce), tedy po přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení §172 odst. 2 a §179 odst. 4 a 5 zákoníku práce (nyní §250 odst. 2 a §257 odst. 4 a 5 zákoníku práce), a že tato hlediska tedy nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody. Ke snížení náhrady škody podle ustanovení §183 zákoníku práce (nyní §264 zákoníku práce) může proto soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení §172 odst. 2 a §179 odst. 4 a 5 zákoníku práce (nyní §250 odst. 2 a §257 odst. 4 a 5 zákoníku práce). O případném použití mimořádného zmírňovacího práva je dále nutno uvažovat ještě před tím, než soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody podle ustanovení §179 odst. 2 zákoníku práce (nyní §257 odst. 2 zákoníku práce), neboť případné snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v rozporu se zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené.
17. K citovaným závěrům se i ve vztahu k nynější právní úpravě Nejvyšší soud výslovně přihlásil – v dovolatelkou správně uvedeném – rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 435/2022.
18. Závěr odvolacího soudu při skutkovém zjištění, že v důsledku jednání žalovaného byla žalobkyni způsobena škoda ve výši 1 189 831,41 Kč (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že je (ve vztahu k užití moderačního práva) třeba vycházet z částky 116 451 Kč, která odpovídá 4,5násobku průměrného výdělku žalovaného před vznikem škody, tak není správný.
19. Výše uvedený závěr nelze odůvodnit ani úvahou, kterou použil odvolací soud, a to že „…součástí dohody o způsobu náhrady škody, kterou účastníci uzavřeli dne 17. 8. 2020…je i výše náhrady škody požadované žalobcem, tj. částka 116 451 Kč…“, a že „…právním důvodem požadavku žalobce na náhradu škody v projednávané věci byla dohoda o způsobu náhrady škody…“ (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
20. Jak vyplývá z ustanovení §263 odst. 2 zákoníku práce, zpravidla bývá součástí dohody o způsobu náhrady škody i písemné uznání dluhu zaměstnancem, výše uznané náhrady škody je potom obligatorní náležitostí takového uznání (srov. též ustanovení §2053 o. z.). Uznání dluhu je samostatným utvrzovacím institutem; utvrzovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Standardní judikatura je též za jedno v názoru, že uznání dluhu není samostatným zavazovacím institutem (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004, ve vztahu k aktuální úpravě institutu uznání dluhu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018).
21. V takových případech zůstává (slovy odvolacího soudu) „právním důvodem požadavku žalobce“ (lépe kauzou závazku) odpovědnost žalovaného za škodu, nikoliv dohoda účastníků o způsobu její náhrady.
22. K důsledkům nesprávného stanovení výchozí částky pro úvahu o poměrném krácení nároku žalobkyně z titulu moderačního oprávnění (§264 zákoníku práce) lze uvést následující.
23. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že ustanovení §264 zákoníku práce je ustanovením s tzv. relativně neurčitou hypotézou, patří tedy k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1958/2004).
24. V těchto případech dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly či nebyly naplněny předpoklady takové hypotézy právní normy, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 14/2012).
25. V této věci je nutno úvahu o užití moderačního práva (resp. míře jeho uplatnění) posoudit jako zjevně nepřiměřenou ve vztahu ke zjištěným skutečnostem; pakliže totiž je zjištěná výše škody na automobilu a nástavbě 1 189 831,41 Kč, zůstává i při (soudy uplatněné) moderaci v rozsahu 50 % k zaplacení částka přes 500 000 Kč, a tedy se na žalobkyní požadované částce takto použitá moderace nijak neprojeví, anebo (při procentuálním přepočtu celkové přiznané částky k výši škody) je moderační oprávnění použito v rozsahu více než 95 %, tedy v rozsahu zcela zjevně nepřiměřeném v úvahu vzatým skutečnostem (nízký věk škůdce, nedostatečné řidičské a pracovní zkušenosti škůdce, jeho snaha „nedělat v práci problémy“ – srov. bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
26. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Třebíči) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
27. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu