ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1539.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1539/2023-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce A. P., zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti žalované Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích 2, Branišovská č. 1645/31a, IČO 60076658, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, o zaplacení částky 60 177 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 271/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2022, č. j. 19 Co 1222/2022-190, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2022, č. j. 19 Co 1222/2022-190, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Dovolatelka má za to, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud „nastolil právní otázku, zda oprávnění zaměstnavatele k nepřiznání či odejmutí osobního příplatku dle pracovní smlouvy, kolektivní smlouvy nebo dle vnitřního předpisu musí být výslovné, či nikoliv (zda bude postačovat možnost takového postupu zaměstnavatele vyplývající z obsahu normy, dle které je osobní příplatek přiznáván), pak pokud soud dospěl k závěru, že toto oprávnění musí být výslovné, dospěl k vyřešení otázky hmotného práva způsobem, při kterém se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tato otázka má být posouzena jinak“. Nastoluje-li takto otázku výkladu vnitřního předpisu (jiná právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, není v dovolání Nejvyššímu soudu k řešení předkládána), postrádá dovolání jakékoliv údaje o tom, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Uvádí-li dovolatelka, že „tato otázka má být posouzena jinak“, pak přehlíží, že předpoklad přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, naplňují důvody opodstatňující odchýlení se od stávajícího řešení předestřené otázky v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, nikoliv jen od jejího řešení přijatého odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.
Podstatou dovolání jsou potom jen námitky žalované (že „je toho názoru, že její oprávnění k přiznání osobního příplatku ve výši 0-100 %, resp. až 130 % mzdového tarifu, vyplývající z čl. 13 výše citovaného Mzdového předpisu, zahrnuje i možnost osobní příplatek nepřiznat, resp. přiznat jej v nulové výši a tím jej de facto zaměstnanci odejmout“ a že byl-li „uvedeným mzdovým výměrem osobní příplatek žalobce stanoven v nulové výši, stalo se tak zcela v souladu s pravomocí děkana fakulty tak, jak nastavuje čl. 13 Mzdového předpisu“, neboť z dikce čl. 13 odst. 2 citovaného vnitřního předpisu žalované „vyplývá, že osobní příplatek může být poskytnut, tedy být poskytnut i nemusí. Logicky je tak dáno, že pokud lze příplatek poskytnout, lze jej též neposkytnout“), jimiž vyjadřuje toliko svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem [že „v případě žalobce u obou z výše uvedených mzdových výměrů došlo k přiznání této složky mzdy bez časového omezení (přiznání její konkrétní výše s konkrétním datem počátku přiznání), není možné tuto situaci vyložit jinak, než že přiznáním této fakultativní složky mzdy žalobci bez časového omezení se tato nenároková složka mzdy (označená ve mzdovém předpise jako osobní příplatek) stala složkou nárokovou (obligatorní)“ (bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), a že „počínaje dnem 19.5.2011 se obligatorní složkou mzdy žalobce stal osobní příplatek ve výši 9 258 Kč a ani pracovní smlouva, ani kolektivní smlouva, ani žádný vnitřní předpis žalované, neumožňoval následně žalované odejmout tuto obligatorní složku mzdy“ (bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku)]. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Z obsahu dovolání vyplývá, že je proti rozsudku odvolacího soudu podáváno „v plném jeho rozsahu“ (tedy i proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu