ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1647.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1647/2023-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. N. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Bělehradská č. 643/77, proti žalované ČR – Krajskému soudu v XY se sídlem v XY, o 582 127,02 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 243/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023, č. j. 30 Co 416/2022-429, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co 416/2022-429, v celém rozsahu (ve všech jeho výrocích). Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 , uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 ). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 9 630 Kč, tedy v rozsahu, ve kterém bylo žalobci vyhověno, není proto dovolání žalobce subjektivně přípustné.
V části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2022, č. j. 22 C 243/2014-405, ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 572 497,02 Kč, není dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co 416/2022-429, přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že právo na náhradu škody způsobené žalobci porušením právní povinnosti žalované, která žalobce od 1. 1. 2009 neplatně přeložila k výkonu práce (soudcovské činnosti) na pobočku krajského soudu v XY, a spočívající v nákladech na dopravu z XY do XY a zpět, vynaložených žalobcem v době od 1. 1. 2009 do 29. 7. 2012, je promlčeno, neboť „byla-li žaloba podána 31. 7. 2014, uplynula dvouletá promlčecí lhůta pro náklady na dopravu vynaložené do 29. 7. 2012, neboť ty mohl žalobce uplatnit již 30. 7. 2012“, že „pokud jde o nárok žalobce vyplývající z rozšíření žaloby ze dne 11. 7. 2016“ v rozsahu částky 539 247,02 Kč za dopravu v době od 1. 1. 2009 do 1. 3. 2013, pak tento nárok „uplatněný až dne 11. 7. 2016 je celý promlčený, neboť dvouletá promlčecí lhůta k jeho uplatnění začala plynout nejpozději dne 2. 3. 2013 (kdy mohl být náklad na dopravu uplatněn) a marně uplynula dnem 2. 3. 2015“, a že „na závěru o promlčení nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce o úmyslném způsobení škody žalovanou“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V ustálené rozhodovací praxi byl již v minulosti vysloven závěr (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 849/2022), že pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla [§106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je třeba i v současné době vzhledem k §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v projednávané věci posuzovat otázku promlčení], a že vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že právo na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006).
O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu (jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti konkrétního subjektu); nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Při posuzování, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod č. 80/2009 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, uveřejněný pod č. 91/2010 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005).
Judikatura soudů též dovodila, že z hlediska promlčení nelze považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončeném porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky, k jejichž uplatnění začíná běžet promlčecí doba, jakmile se poškozený o vzniklých škodách dověděl (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sb. rozh. obč.).
V projednávané věci odvolací soud z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel, jestliže dospěl k výše uvedeným závěrům a jestliže též dovodil, že „žalobce se o škodě, tj. o nákladech na dopravu dozvídal postupně vždy s každou vykonanou jízdou z XY do XY a zpět“ a že „o škůdci žalobce věděl již v okamžiku vzniku škody, neboť věděl, že škoda mu vzniká přeložením provedeným jeho zaměstnavatelem – Krajským soudem v XY“. Namítá-li dovolatel, že se nemohl dozvědět o vzniku škody dříve než právní mocí (dnem 27. 6. 2013) rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2013, č. j. 49 C 12/2009-179, kterým byla určena neplatnost jeho přeložení na pobočku krajského soudu v XY, pak přehlíží, že datum právní moci uvedeného rozsudku je závislé především na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi žalobce o škodě nesouvisí (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že „námitku promlčení uplatněnou žalovanou nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy“, a ani zde dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska korektivu dobrých mravů srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, který byl uveřejněn pod č. 8/2019 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, a v nich uvedený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení se však příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Odvolací soud se v projednávané věci řádně zabýval okolnostmi významnými pro posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou z hlediska možného rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (viz bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), není nijak nepřiměřená a jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení není „v rozporu s dobrými mravy, obecnými principy spravedlnosti a poctivosti“, odpovídá výše uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. (v části, ve které dovolání neshledal subjektivně přípustným) a podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. (ve zbývající části) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu