ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1786.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1786/2023-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Z. B. , zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární č. 478/1, proti žalované CHRIST CAR WASH s. r. o. se sídlem v Plzni, Koterovská č. 534/175, IČO 25201581, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Petrovická č. 283, o neplatnost rozvázání pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 215/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2023, č. j. 61 Co 232/2022-420, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 270 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bc. Jiřího Štumara, advokáta se sídlem v Plzni, Plovární č. 478/1.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, č. j. 61 Co 232/2022-420, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Podstatou podaného dovolání je nesouhlas dovolatelky s právním závěrem, který odvolací soud učinil o právní kvalifikaci skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017; odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně použitý výpovědní důvod nepodřadil pod ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, nýbrž pod ustanovení §52 písm. f) zákoníku práce. V této souvislosti však nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka tak vyjádřila jen svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje hodnocení provedených důkazů (svědeckých výpovědí K., R. K. a Z. V.), z nichž se podle jejího názoru podává závěr, že „odpověď na klíčovou otázku předestřenou dovolacím soudem vyznívá ve prospěch zaviněného porušení povinností“. Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Rovněž další námitky dovolatelky (že „odvolací soud nepřihlédl k uplatněným námitkám dovolatele, pro rozhodnutí věci relevantním a významným, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku „omezil pouze na prosté obecné, zcela nekonkrétní konstatování“, že „se vůbec nevypořádal s námitkami dovolatele, v nichž doslovně citoval konkrétní pasáže svědeckých výpovědí, ze kterých bylo možné postavit na jisto, že vytýkané nedostatky nejsou v žádném případě projevem nedostatku potřebných schopností na straně žalobce, nýbrž zřetelným a zaviněným porušením povinností“, že „vzhledem k tomu, že v předchozím rozhodnutí zaujal soud na základě týchž důkazů závěr zcela odlišný, jeho povinnost naplnit výše definované požadavky ohledně maximální transparentnosti myšlenkových operací rezonuje o to více“, a že „o to spíše byl odvolací soud povinen podrobně popsat konkrétní úvahy opřené o konkrétní důkazy a vysvětlit, proč zaujal ve věci odlišný právní závěr“) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018); uvádí-li dovolatelka, že brojí „proti odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe v procesních otázkách“, vedle uvedených námitek žádnou otázku procesního práva dovolacímu soudu k řešení nepředestírá.
V souvislosti s prezentovanými výhradami k napadenému rozsudku odvolacího soudu jej dovolatelka dále kvalifikuje jako „rozhodnutí překvapivé, jak je definuje ustálená soudní praxe“ (bod II.2 dovolání); namítá, že neměla „vůbec prostor vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, který se lišil od právního názoru soudu prvního stupně a který byl přitom (podle právního názoru Nejvyššího soudu popsaného v rozhodnutí 21 Cdo 836/2019) zásadní“ (bod II.1 dovolání). Ani výtka žalované o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nicméně nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rovněž může představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl dovolatelkou napaden „v celém rozsahu“ (tedy i ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu